text
stringlengths 101
697
| orig_split
stringclasses 3
values |
|---|---|
Amadeus, podobně rozpolcený jako já, je americký film natočený v Československu. Znamenal pro mě letenku do Prahy po desetiletém exilu. V Československu v té době vládl tuhý totalitní režim, který mě, emigranta, nutně považoval za zrádce. Komunisti vydrželi u moci víc než čtyřicet let a hodně ovlivnili můj život. Nebýt jich, asi bych neskončil za oceánem. Věřil jsem sice, že komunismus jednou padne, ale sotva se dalo čekat, že se toho ještě dožiju. Mí rodiče byli vlastenci a více méně právě kvůli tomu zemřeli. | dev |
Kdyby byla jeho přítomnost nepřetržitá, vlastně by byla přítomna jen svým ustavičným míjením. Zadržet je ji možno jen ve chvilkách osamění. ) Potom vyšla z lesa na silnici ; bylo odtud vidět stanici ; kamion s nádrží již odjížděl ; osobní auto se sesunulo k červené věžičce pumpy. Dívka se dala po silnici dál a jen chvílemi se ohlédla, zda už nejede. Pak je uviděla ; zastavila se a začala na ně mávat tak, jak mávají na cizí auto stopaři. Auto přibrzďovalo a zastavilo těsně u dívky. Mladík se naklonil k okénku, vytočil je dolů, usmál se a zeptal se : " Kam byste chtěla, slečno? " | dev |
" Jenže já nejsem sama. " Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy. Zvedla jsem varovně prst k ústům. " Kde jsi se tu vzal? " Ptám se, i když vím, že má od tohohle domu klíče. Nikdy je nepoužívá. " Chci s tebou mluvit. " Zašeptal. " Jenže já nejsem sama. " Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy. 2. února 2006 Sedím po pravé straně prostorného sálu, uprostřed první řady. Dívám se na záda nevěsty a nevěřím, že je to pravda. Nevěřím, že se moje dcera vdává. Jsem oblečena v moderní kostýmek, jenž jsem koupila ve značkovém butiku. | dev |
A pak... " Pan K. M. se usmál a otočil se ke dveřím, do nichž vstoupila drobná štíhlá paní s talířem vánočního cukroví. " Celé ty Vánoce jsem se potloukal okolo onoho domku a té kůlny tak dlouho, až jsem se dočkal anděla, a podařilo se mi, navzdory své plachosti, se s ním seznámit. Nemýlíte se. Právě přišel. S tímhle andělem už žiju skoro šedesát let a musím říci, že jsem nikdy nedostal hezčí vánoční dárek, živý dárek, než tehdy. Můj malý švagr dostal koníčka a já anděla. | dev |
Co kdybych vyskočila ven? Možná by si spousta lidí oddechla. Zbytek víkendu jsem strávila na chalupě ve své rodné vesničce jménem Pole. Řidiči autobusu jsem vyprávěla pohádku o tom, že mě okradli a nemám peníze, ani občanku. Nevím, jestli mi věřil, nebo ne, ale znali jsme se od vidění, protože dříve jsem touhle linkou jezdila často a on si mě pamatoval. Domluvili jsme se, že mu zaplatím najednou i zpáteční cestu. Trochu peněz bylo na chalupě ve Valentýnině pokladničce pro strýčka příhodu. Autobus mě vysadil přímo před domkem, neboť zastávka se nacházela jen pár metrů od něj. | dev |
Už se stmívalo, on beze spěchu jel silnicí, když si uvědomil, že je načase postarat se o nocleh. Už asi hodinu ale neviděl ani živáčka, kterého by se mohl zeptat na nejbližší hotel. Najednou si všiml muže, který z vedlejší cesty právě sešel na silnici. Zastavil u něj, aby se ho zeptal na nejbližší nocleh, ale byl by nejraději hned jel dál, protože výraz v jeho tváři ho nanejvýš vyděsil. Odrážela se v něm lakota, nenasytnost, hamižnost, závist, žárlivost a bezohlednost. " Chci se přece jen na něco zeptat, " uklidňoval se a stáhl okénko. | dev |
" Kdo se směje, ten se nezabije, " řekla mi na jedné z mých posledních návštěv u ní a tuhle větu si dobře pamatuji. Požádala mě, abych si připravila čaj a pro ni také, nemohla pohnout rukama, uvařila jsem čaj a pak jí dala do pusy brčko, aby mohla čaj vypít. Za půl hodiny se ozval zvonek, dívka zmáčkla palcem nohy tlačítko u postele a otevřely se dveře. Ilona přišla s další návštěvou, která k oné dívce přicházela a která mě vystřídala. Scházela jsem po schodech a bylo mi, jako bych létala. " Ještě je ti zle? " zeptala se Ilona. | dev |
" No toho, co prodává léky, " vysvětlila Renata a samým rozčilením se jí zamlžily brýle, které nosí na nose už sedmnáct let. " Jezdí autem po doktorech, soukromých ordinacích a nabízí medikamenty. Tady ve vesnici se říká, že některé ty léky nejsou oficiálně povolené a že je zkoušejí na dobrovolnících. " " Jo, ty myslíš prodejce? " " No tak prodejce. Není to jedno? " otázala se naštvaně. " Není. Prodavač stojí v krámě nebo u kiosku a prodává. Prodejce jezdí po obchodech a nabízí. " " No jo. Já zapomněla, že ty si chytřejší a vzdělanější, " odfrkla znechuceně. " Myslíš, že mu to vynáší víc než doktorování? " | dev |
" Už toho mám dost. To bych se na to podíval, jestli mi to žito vrátí, nebo ne. Půjdu tam ještě jednou! " Vyrazil stejnou cestou jako předtím. Přenocoval ve mlýně a pak už to do údolí neměl daleko. Znovu potkal toho šedivého stařečka s železnou holí. " Kam máš namířeno, synku? " ptal se stařeček. " Ach, dědečku, jdu si pro to žito. Mlýnek nemele, stolek se neprostírá, doma je čím dál hůř. " " Svoje žito už zpátky nedostaneš, ale víš co? " povídá stařeček. " Vezmi si hůl, udělej všechno jako minule a řekni si o pytel s obuškem, který tam visí na hřebu. | dev |
Jednoho jarního dne v roce 1940 vstoupil ředitel školy do naší třídy, a protože se tak stalo poprvé, rozhostilo se v místnosti takové ticho, že by bylo slyšet upadnout na zem špendlík. Zašeptal něco do ucha učiteli a namířil si to rovnou k mé lavici. Miloši, pojď se mnou ven, řekl mi tiše. Následoval jsem ho ke dveřím, po chodbě a vzhůru po schodišti, kde na odpočívadle stál můj otec s dvěma muži v kožených kabátech. Otce jsem vídal ve škole pořád, a tak mi ta situace nepřipadla nijak zvláštní. | dev |
" Spočítal jsem si, že jedu na fakultu pětkrát týdně. Zpátky taky. To je deset cest za týden. Nějakých čtyřicet za měsíc. A to znamená čtyři sta hodin do roka. Během každé cesty jsem se naučil několik slovíček. Lidé v tramvajích a metru jen tak koukají a já si opakoval pár slovíček. Ráno při holení jsem měl na zrcadle přilepený lísteček s několika slovíčky. Při čištění zubů jsem se taky díval na takový papírek... " Aha. Prostoje! Můj život se skládá z celé spousty prostojů, chvil, co mi jsou na nic a co by se daly báječně využít. | dev |
Zahlídl jsem ji v davu lidí, jak si to štráduje po ulici, stejně opálená a svěží a na krátko ostříhaná jako předtím. Studovala teď na univerzitě a bydlela v Praze. Žádná modelka se z ní nestala a díky bohu za to, protože to byla stejně od samého začátku pitomost. Povídali jsme si a nakonec jsem zavedl řeč i na to rande na lavičce u jezera. Neměla nejmenší ponětí, o čem to mluvím. Naše prostřednice jí vůbec nic neřekla. | dev |
Byla válka. V té válce zabili jednoho pána. Tatínka. Dítě chápe, že tím jediným výstřelem, který zahlédlo v televizi, nebo o kterém zaslechlo vyprávět, zanikl celý svět. Proč? Proč zanikl? Neumíme na to rozumně odpovědět, to dětské žasnutí je tak logické a objevné. " Tatínku, víš, že Honzovi odešla maminka? " Vím to. Co na to říct. Kývnu. " A on dnes ve školce tolik plakal, " žaluje dítě. Mlčím. Dítě ke mně obrací veliké užaslé oči, jako by v jeho dnešní zkušenosti byly vměstnány všechny tragedie světa. Desetileté dítě se diví úžasu tříletého : " Rozvedli se. " | dev |
Z naivní a hloupé manželky si udělá pracovní sílu, již si posadí do ordinace, ušetří za zdravotní sestru a svoji ženu, která k němu vzhlíží jako k bohovi, bude mít ustavičně na očích. Jak průhledné. S Magdou se dá dobře manipulovat. Není jistě tak chladná jako Erika, ani tvrdohlavá a vášnivá jako já, a proto mu bude zobat z ruky. " Co vás udivilo? " zahřměla dívka nebezpečně. " Ale nic, holčičko, já ti to přeju. Kdy čekáte miminko? " " Po Novém roce. " " Tak to gratuluji. " | dev |
" Ona brala léky na nervy? " Tak nevím, jestli se ptá vážně. Copak toho ví tak málo o svojí ženě? " Ano. Tvůj otec ti o tom nepověděl? " " To jí předepsal táta? " " Nevím. " Vložila jsem Janičce do pusinky dudlík, který jí vypadl. " Ptala jsem se ho, jestli jsou ty léky od něj, ale poslal mě do háje. " " Proč se o to tolik interesuješ? " nadhodil Leoš zvědavě. " Zajímám se o více věcí, " vypravila jsem ze sebe nejasně. " Například? " " Třeba co se stalo mezi tebou a Valentýnou, když jsem v sobotu ráno odešla. " Šlápl na brzdu a zastavil tak prudce, až jsem poposkočila. | dev |
Konečně : tělo je obálka a duše je dopis, obálka se snadno okouká, dopis je důležitý. Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj v nemocnici leukémii. Zhroutil se. Byl uprostřed práce, kterou chtěl dokončit, a náhle uviděl její konec. Naprostý konec. Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť smutné. Manželka se snažila jej utěšovat, jenže jakápak útěcha, když sama plakala celé dny. Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani okamžik, ale vysvětlili jí, že ona dárcem být nemůže, že najít vhodného dárce je velice těžké. Aby splňoval podmínky, musí se hledat v mezinárodních bankách dárců. | dev |
Ráno jsem s nimi vždycky dlouze posnídal a už byl čas jít zpátky na nádraží, abych to do Poděbrad stihl do večerky, která byla v deset hodin. Málokdy jsem tu víkendovou návštěvu vynechal, a to i v době, kdy mezi mnou a mým nejstarším bratrem panovalo napětí. Blahoslav byl o čtrnáct let starší, sám byl učitel, a tak se snažil převzít nade mnou po válce otcovskou zodpovědnost. Bránil jsem se jeho snahám po výchově, protože jsem nechápal, proč bych měl vyměnit bráchu za přísného fotra, ale málo platné, Blahoslav to cítil jako svou povinnost. | dev |
Hmoždil jsem se s tím, co jsem mohl, ale nepodařilo se mi skříň nadlehčit ani tak, že by se pod ni dal vsunout list papíru. Nechal jsem nohy nohama a zkoušel jsem přirazit skříň ke zdi zády. Ale ať jsem tlačil sebevíc, skříň stála jako přibitá a mně se bosá chodidla smekala po hladké podlaze. Odplazil jsem se zpátky do postele, propocené pyžamo nalepené na těle, a cítil jsem se menší než ty nožičky od skříně. Zrovna když mě má rodina nejvíc potřebovala, jsem zklamal na celé čáře a bylo jen otázkou času, kdy gestapo objeví naši zásobárnu. | dev |
Veronika si myje ruce a čistí si zuby. Uléhá do postýlky a volá : " Láďo, já se tu bojím. " Láďa sedí v kuchyni za stolem a čeká. Měl by se učit, ale nemůže se soustředit, myšlenky se mu honí kdovíkde. Veronika se potichu přišourá a souká se na vedlejší židli. " Láďo, kdy už půjdu do školy? " " Za dva roky. " " A je to dlouho? " " Je. A pořád neotravuj. " " Láďo? " " Co je zase? " " A kdy už budou vánoce? " Láďa se zamyslí, vánoční prázdniny začínají už v pátek. A to je vlastně pozítří. Najednou někdo zvoní. Když Láďa otevře, stojí za dveřmi paní Mourková. | dev |
Natočil jsem pět minut zkušebního komentáře. Dal jsem do toho všecko, ale ze sportovní redakce se mi nikdy nikdo neozval. | dev |
" Naučím tě příst zlaté nitě, ale musíš mi slíbit, že tu na mě za rok zase počkáš. Když uhodneš, jak se jmenuji, nechám tě na pokoji, ale když neuhodneš, budeš mojí ženou a já si tě odvezu tady na tom trakaři. Ale to ti povídám! Nemysli si, že mě nějak ošidíš. Nikam se přede mnou neschováš, všude tě najdu. Co tomu říkáš? " Haničce se to moc nelíbilo, ale co měla, chudák, dělat? Nakonec řekla : " Dobře, počkám tu na tebe. Beztak nemám na vybranou. " Mužíček oběhl s trakařem třikrát kolem a přitom odříkával : " Takto, Haničko, takto, takto se přede zlato. | dev |
" To, čemu tě učil ten guru, na mě neudělalo vůbec žádný dojem, " řekl mistr. " Cesta, kterou učím já, je mnohem obtížnější. " " Co může být těžší, než znát minulost i budoucnost? " ptal se užasle žák. " Žít v přítomnosti, " odpověděl mistr. Očista Jeden velmi horlivý žák se každé ráno a každý večer koupal v řece, aby se očistil od svých špatných myšlenek a hříchů. Jednoho dne mu mistr řekl : " Jestli si myslíš, že voda v řece dokáže smýt tvoje hříchy a slabosti, pak by podle tvého přesvědčení musely být všechny ryby, žáby a všichni krabi svatí. | dev |
Účastnil se docela vesele úvodní konverzace ( obsahově neurčité a všeobecné ), vypil nabídnutou číšku a docela bezelstně se nudil. Po půlhodině či po hodině přešla ředitelka nenápadně k osobnějším tématům ; | dev |
S takto naladěnou myslí šel tedy Flajšman dlouhou chodbou k východu. Když už byl téměř u kývacích dveří, vedoucích do zahrady, ucítil náhle zápach plynu. Zastavil se a čichal. Hustota pachu se soustředila ke dveřím vedoucím k pokojíku sester. Flajšman si najednou uvědomil, že se strašně polekal. Chtěl nejdřív běžet rychle zpátky a přivolat sem primáře a Havla, ale pak se odhodlal chytit za kliku dveří ( snad proto, že je předpokládal zamčené, ne - li zabarikádované ). Ale kupodivu dveře se otevřely. V pokoji svítila silná stropní lampa a osvěcovala velké nahé ženské tělo, ležící na gauči. | dev |
Nahnula se přes stolek k Eduardovi a v teskném odmlčení ( s úsměvem strnule křečovitým ) na něho upírala strašlivě veliké oči, zatímco on si říkal, že jestli se mu nepodaří trochu se přiopít, skončí pro něho tento večer velikou ostudou ; nalil si proto do kalíšku koňak a rychle ho vypil. A ředitelka pokračovala : " Ale já ho chci tak vidět! Tak jako vy! " A potom se vztyčila z křesla, vypjala hruď a řekla : " Že nejsem otravná ženská! Že ne! " A obešla stolek a chytila Eduarda za ruku : " Že ne! " " Ne, " řekl Eduard. | dev |
A už nikdy jsem tu starou dámu nepotkala a dodnes nevím, kdo to byl. Vím jen, že jsem jí já, malá hloupá holka, zachránila život. " Hleděli jsme chvíli mlčky na náramek a pak si ho přítelova prateta nasadila na zápěstí, líbezná víla jí tenké zápěstí objala. " Myslíme si, že dokážeme na tomhle světě moc málo, " řekla prateta, " ale zapomínáme, že se na někoho můžeme usmát. A třeba tím někoho zachránit před smrtí. " Vlídná slova Jednou jsem přinesl své pratetě květinu. Obyčejnou kytku, jaké se prodávají, v květináči obtočeném papírem. Moje prateta už květiny nedostávala. | dev |
Bylo tak zkroucené, že jsem nejprve myslela, že dělá nějaký jogínský cvik, teprve pak jsem pochopila, že to není v pořádku. Mrzáček? To jsem si myslela zpočátku... Když jsem od ní odcházela, připadalo mi, že ona je jediná zdravá mezi statisíci zmrzačených, kteří žijí kolem. Její tvář byla překrásná. Jednak měla hezké rysy, ovšem to, co jí dodávalo krásu, byl pohled. Podobný pohled mívají krátkozrací lidé, jenže tahle dívka nebyla krátkozraká, naopak, ti, co vidí moc, a ti, co vidí málo, mají něco společného. Oči anděla. Tak bych to řekla. | dev |
Kdyby se od něj totiž Bůh neodvrátil, nepotřeboval by dávat na odiv takovou marnivost. " Důvod ke lži Bohatý muž dospěl ve stáří k poznání, že mu jeho blahobyt nemůže dodat vnitřní uspokojení, po kterém už dlouho toužil. Předal proto celý majetek svému synovi a vstoupil do společenství, které hledalo v prostém životě a úmyslném odříkání cestu k poznání. Jednoho dne ho poslali spolu s jedním bratrem do města, aby na trhu prodali dva staré osly, které společenství už nemohlo využívat. Na trhu se u nich zastavilo několik zájemců. " Jsou ti osli ještě k něčemu? " zeptal se jeden. | dev |
Je na něho milá, ale přesto mu odpírá. Vám to zní nelogicky, ale láska je právě to, co je nelogické. " " Co je na tom nelogického? " smála se znovu nevhodně Alžběta : " Klára stojí o byt. Proto je na Flajšmana milá. Ale spát se jí s ním nechce, protože má asi někoho jiného, s kým spí. Ale ten jí zas nemůže obstarat byt. " V té chvíli zvedl Flajšman hlavu a řekl : " Jdete mi na nervy. Jste jako v pubertě. Co když brání ženě stud? To vás nenapadne? Co když má nějakou nemoc, kterou přede mnou tají? Jizvu po operaci, která ji hyzdí? | dev |
Jely na nákup a nějaký náklaďák s opilým řidičem do nich vrazil. Něco se ve mně převrátilo naruby a dodnes jsem to nepřekonal. Víte, mrzí mě v životě hodně věcí. Ale tahle s tím obrázkem mě bude strašit do smrti. O nic nešlo. Zdánlivě vůbec o nic. Jen jsem se zachoval jako zodpovědný dospělý, nenechal jsem se vyrušit z práce. Nějakým malým radostným děvčátkem. Ale už napořád budu vidět její dychtivou tvářičku, její touhu ukázat mi neumělý obrázek, její nadšení, její zklamání. Stačilo pár vteřin, pár nepatrných vteřin a jejich vůz by o pár vteřin minul onen druhý vůz! | dev |
Sestra u vozíku na oddělení se do nás pustila, jen jsme vyklouzli z výtahu. Co prý se děje v té kuchyni, je hrůza. Už ráno prý dávali dodatečné hlášení o pěti příjmech a maso nedostali. Snažila jsem se vysvětlit, že maso se fasuje den dopředu a hned po šesté se začne péct, tudíž není možné, aby ho nově příchozí obdržel, ale ona mlela stále svoji. Hlavní sestra se dostavila během několika minut. Zřejmě ji někdo přivolal již před naším příchodem. Snažily jsme se obě vysvětlit situaci, každá ze svého hlediska, očekávajíce, jak nás rozsoudí. | dev |
Rozhodl se, že tady, na východní straně, přivrácené ke svahu, si zřídí ložnici a malou kuchyňku, aby nemusel po ránu scházet do přízemí hned, jak se probudí - alespoň v zimě, dokud je chalupa promrzlá a nevyhřátá. Zatím spočívala kuchyňka v dvouvařiči postaveném na malém stolku u okna. Kromě něho stála v místnosti kovová postel, dvě židle a stůl. Oblíbené houpací křeslo si ponechá v dolní sednici, ve velkém " salónu " u okna, odkud je vidět na ohyb silnice a skoro až k městu. Přízemí poslouží podle dosavadních představ k dennímu přebývání. Až se zatopí, bude příjemné uvnitř posedět. | dev |
" Venku je nádherně. Je úplněk... " a zase pak zavadila o Flajšmana letmým pohledem. Flajšman nebyl hluchý pro podobné situace a pochopil rázem, že je to signál - signál pro něho. Pocítil v té chvíli ve své hrudi dmutí. Jeho hruď byla totiž citlivým nástrojem, hodným dílny Stradivariho. Stávalo se, že v ní občas cítíval právě zmíněné povznášející dmutí, a byl si pokaždé jist, že to dmutí má nezvratnost věštby, jíž se ohlašuje příchod čehosi velkého a nebývalého, co převýší jeho sny. | dev |
Ale ne, když mu nasekám, bude brečet a rušit mě ještě víc, a potom : já se musím dovědět, proč MÉ VLASTNÍ DÍTĚ mě chce vidět mrtvou... " A já bych chtěl taky umřít. " "?????? " Ne, tohle je sen, probudím se, probudím se. " Ty že bys chtěl umřít? " Pokýval zvolna hlavičkou. Tak tohle byla má děsivá představa, moje můra, jednou přijdu domů a on... nebo mi zazvoní v práci telefon a řeknou mi, že... Kolegyni se to stalo, měla takový vzkaz. | dev |
Osud vám poskytl záviděníhodnou příležitost pochopit lidskou tělesnost v celé její metafyzické marnosti. Ale vaše vitalita je nepoučitelná. Vaše urputná chuť být tělem a právě jen tělem se nedá ničím zviklat. Vaše prsa se umějí otřít i o muže, který stojí pět metrů od vás! Už se mi točí hlava z těch věčných kružnic, které opisuje v chůzi vaše neúnavná zadnice. K čertu, jděte ode mne! Ta vaše ňadra jsou všudypřítomná jak Bůh! Už před deseti minutami jste měla píchat injekce! " Doktor Havel je jako smrt. Bere všechno | dev |
Možná ti dovedu určit druh léku podle barvy a velikosti. " " Jo, to bys mohl " Vyndala jsem jeden prášek a položila ho na stoleček. Skleničku jsem hned schovala do kapsy. Filip natáhl ruku po léku a prohlížel si ho. " Proč mi nechceš říct, odkud to máš? " " Proč ti na tom tak záleží? " " Protože tě znám a vím, že máš něco za lubem. Jinak by ses tak nevyptávala. " " Jen mi řekni, jestli jsou to léky, které jsi předepsal Valentýně. " " Nepamatuji se, " odvětil Filip s klidem. " Musel bych se podívat do karty. Dej mi tu skleničku. " Prudce jsem vyskočila. " Nedám. " | dev |
Ale už při prvním úderu se rozezněl tak mocný tón, že hrůzou upustil kladivo a zacpal si uši. To, že nechtěl, aby ho někdo slyšel, je pochopitelné, ale sám sobě zacpávat uši je čirá hloupost. " Zaslepenost Jednomu muži nedávno zemřela manželka a tak žil ve svém domě sám se svým synem. Jednoho dne musel otec odcestovat a prosil sousedku, aby se na chlapce občas zašla podívat. Zatímco byl na cestě, přepadla vesnici banda lupičů, ukradla všechen majetek i dobytek a kdo z obyvatel nebyl zavražděn, přišel o život v zapálených domech. Jeho syna ale banditi odvlekli do otroctví. | dev |
Mistr chtěl svým žákům názorně vysvětlit, jak krátkozrace si lidé počínají ve své snaze zajistit si bezpečí. " Jeden muž se nechal převézt přívozem přes mořskou úžinu. Když už byli dost daleko od břehu, ale druhý břeh ještě nebyl vidět, zvedla se bouřka, nebe se zatmělo a vysoké vlny cloumaly člunem sem a tam. Převozník bojoval s větrem, s přívaly deště a mohutnými vlnami. Za krátkou chvíli promokli až na kost a do lodi začalo téct. Převozník se starostlivě podíval po cestujícím a zděšeně vykřikl. " Zbláznil ses, proč liješ vodu do člunu? " osopil se na něj. | dev |
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj skrz závoj slz, které rozpouštěly moji řasenku a v černých pramíncích mi stékaly po tvářích. Honza mě stále hladil, a nedbaje, že mu slzami zmáčím krémovou nažehlenou košili, mě začal vášnivě líbat. Filip vpadl do mojí kanceláře, právě když jsem snídala suchou housku, kterou jsem si zakoupila cestou do práce, a se závistí pozorovala svoji podřízenou, dietní sestru Magdu, jak se nevybíravě cpe hromadou šunkového salámu, plátkového sýra a rajčaty určenými do leča, které uzmula v nemocniční kuchyni. " Víš, Magdičko, " zavrčela jsem, " tohle si, prosím tě, odvykni. " | dev |
Dívejte se! Ano! Eduard se usmívá! Usmívá se, a jeho úsměv je šťastný... Ponechejte si ho, prosím, v paměti s tímto úsměvem. | dev |
Stehlík zobe semena z bodláku, a přes cestu přeběhla lasice kolčava. U cesty zrají vlašské ořechy a šípky. Trnka je již plná černých bobulí. Z ostnatých slupek vykukují červenohnědé kaštany. Při každém závanu větru jich několik spadne na zem. JÍROVEC MAĎAL Kmen : hnědý Plod : tobolka ( v září ) Jírovec zvaný též koňský kaštan pochází ze severního Řecka. Před čtyřmi sty lety zdomácněl i u nás. Jeho svícnové květy se rozvíjejí v květnu. Jeho listy jako by byly prsty na lidské ruce. Kaštany jsou dobrým krmením pro divokou zvěř. JABLOŇ LESNÍ Kmen : tmavě hnědý, popraskaný Plod : jádrový plod ( v září ) | dev |
Když snad nejlepší sportovec všech dob Michael Jordan dokázal silou vůle a ryzím mistrovstvím dovést svůj basketbalový tým k nejvyšším metám, rozbrečel se štěstím. Podle mě ale ten pláč nevyjadřoval nějaké čiré štěstí, kterým se člověk nafoukne jak balon a stoupá k nebi. Spíš jsem v něm viděl šťastné zadostiučinění člověka, který konečně dosáhl svého, úlevu, že všechna ta vleklá dřina je u konce, a poznání, že příští vítězství bude ještě větší dřina. Bylo to tvrdě vybojované štěstí outsidera, který ze sebe vymáčkl, co v něm bylo, a dočkal se odměny. | dev |
Takové hledání bývá úspěšné, jenže se na ně musí kolikrát čekat velice dlouho. Ano, už asi tušíte, kdo byl tím nakonec dárcem. Dcera. To stvořeníčko, které bylo dopisem, poslaným Stvořitelem. Nabídla se okamžitě. Její sourozenci nesplňovali podmínky, ona byla opravdu jediným, kdo padal v úvahu. To, proč tento příběh vyprávím, spočívá v poslání. Nebudu hovořit o obtížné operaci, o modlitbách, o úzkostech rodiny... každý, kdo byl v podobné situaci či má dost fantazie, si tohle dovede vybavit. Chci hovořit o něčem jiném, a to o symbolu. Chápete? | dev |
viděl ji jako čáru rozpitou v pijavém papíře : bez kontur, bez tvaru. To tělo se mu opravdu líbilo. Když Alice ráno vstala, donutil ji, aby zůstala nahá, a ona, ačkoli ještě včera trvala urputně na zavřených okenicích, neboť jí vadil i šerý svit hvězd, teď na svůj stud docela zapomněla. Eduard si ji prohlížel ( vesele poskakovala, hledajíc balíček čaje a sušenky na snídani ) a Alice, když se na něho po chvíli podívala, zpozorovala, že je zamyšlený. Zeptala se ho, co mu je. Eduard jí odpověděl, že si musí po snídani zajít za bratrem. | dev |
" Červený mlýn " stál přímo u řeky, vlastně říčky, která se v divokou a dravou řeku promění jen jednou za rok, při jarním tání a při povodních. I to je však rok od roku slabší, od té doby, co na jejím horním toku postavili přehradu, je to spíše klidný potůček. Snad tu kdysi skutečně stával vodní mlýn, který mnohokrát přestavěli ; zbyl tu jen náhon a rozlehlá zahrada. V zimě se život přenáší do dvou začouzených sálů výčepu, kde to páchne pivem a buřty s cibulí. Když profesor Havlena vstoupil, pohledy stálých hostů si ho krátce změřily. | dev |
Zvu tě na kafe. " Kývla jsem hlavou na souhlas. Kafe si rozhodně nedám, je mi špatně, i když jenom projdu okolo zavřené plechovky. " A těhotenský test jste si dělala? " otázala se lékařka, když jsem jí sdělila datum posledního cyklu. Doktorka Pawlovská se velice změnila. Kdybych nevěděla, že jde o stejnou osobu, jakou jsem navštěvovala před léty, ani bych ji nepoznala. Řídké šedivé vlasy se leskly mastnotou, odulý obličej se roztékal pod vrstvou sádla a na těle nadváha nejméně třicet kilo. " Ne. " " Pokud ho chcete udělat, zaplatíte osmdesát korun. Souhlasíte? " To jsou mi moresy! Test si přece mohu udělat doma. | dev |
" Rozhodl jsem se, že svůj život nepodřídím honbě za penězi, bohatstvím a prestiží, a dosud jsem to dodržoval, " vysvětloval. " Ale náhoda tomu chtěla a potkal jsem nádhernou ženu, kterou opravdu miluji a ona miluje mě. Chtěli bychom spolu zůstat. Ale protože ona je jedinou dědičkou z velmi zámožné rodiny, mám strach, aby se peníze jednou neobrátily proti nám. " " Rozhodující je pouze to, " odpověděl mistr, " jak moc si zakládáš na tom, že jsi bohatý - nebo chudý. " Mladík zamyšleně přikývl a po chvíli řekl : " Rozumím. " " Pak je to dobře, " usmál se mistr. | dev |
" Ty hlupáčku, " káravě řekla jeho žena, " to je tvůj syn, o kterém jsem ti psala v tolika dopisech! " " Ale já jsem žádnou poštu nedostal, protože jsem byl pořád na cestách. A kde spí to dítě? " dodal. " Samozřejmě se mnou, ve tvé prázdné posteli, abych ho mohla utišit, když se probudí, " zněla udivená odpověď na jeho podivnou otázku. Během celého vzrušeného veselí u příležitosti jeho návratu si postupně uvědomoval, že minulou noc slyšel z ložnice hlas své ženy, která tak něžně nemluvila k nikomu jinému, než k jejich synovi. O to byl teď šťastnější, že ovládl své vzplanutí. | dev |
Havel pochází z bohaté vzdělané rodiny, a tak o těchhle věcech musel něco vědět, a já zas věděl, jak báječný dojem dělají drobky znalostí o pražských elegantních kavárnách na maloměstské holky. A často právě bezděčná poznámka, náhodný pohled, zběžné gesto dokáže člověku změnit běh celého života. O něco později, zřejmě tak v roce 1947, jsem jednou nestihl svůj vlak k Máchovu jezeru a vydal jsem se nazdařbůh po výpadovce ven z Poděbrad. Napadlo mě, že bych si mohl něco stopnout. Žádný pevný cíl jsem si ale nedal. Měl jsem kliku. Zastavil mi náklaďák, který jel až do centra Prahy. | dev |
Už tomu bylo pár let, ale já pořád nemohl zapomenout na vzrušující zákulisí operety. Nelákala mě přitom jen ta erotická lechtivost divadla, hudba, vůně tělky. Ten svět zdání mě přitahoval i z toho důvodu, že jsem instinktivně cítil, že pravdu srdce vyjevuje mnohem přesněji než ty nejupřímnější konfese, nejmoudřejší výklady či nejučenější analýzy. Brzy jsem zjistil, že přímo v objektu zámku sídlí Divadlo na kovárně, v křídle, kde kdysi bývala kovárna královské kavalerie. Vešlo se tam zhruba tři sta diváků a na jeho prknech uváděla naše škola každý rok vlastní představení. | dev |
" Maminka ještě zůstane v nemocnici, " oznamuje, " telefonovala jsem tam. Než se vrátí, budu se o vás starat já. Veronika může spát u nás s Jiřinou a ty, Láďo, na gauči v obývacím pokoji. Pojďte, vezmu vás hned s sebou nahoru. " " Já nikam nepůjdu, " mračí se Láďa. " Zůstanu tady. " " A půjčí mi Jiřina tříkolku? " zajímá se Veronika. " To víš, že půjčí, " ujišťuje paní Mourková. " Dobře, tak já jdu, " Veronika seskočí ze židličky na zem. " Ráno vás oba vzbudím a vypravím do školy, " pokračuje paní Mourková, jakoby se nic nestalo. | dev |
Sirup z květů je domácím lékem proti horečce a nachlazení. Z černých bobulí se připravuje výborná marmeláda. BUK Kůra : stříbrošedá, hladká Plod : tobolka ( v září a říjnu ) Buk je naším nejčastějším listnatým stromem. Může být vysoký až čtyřicet metrů a plody dozrávají jednou za čtyři roky. Bukvice sedí vždy po dvou v ostnatém kalíšku. Strom má načervenalé dřevo. DUB Kmen : šedohnědý, popraskaný Plod : tobolka ( v září a říjnu ) Dub může být starší než šest set let. Plody má jen jednou za čtyři až šest let. Žaludy jsou v dřevnatém kalíšku. Dříve se používaly jako krmivo pro prasata. RULÍK ZLOMOCNÝ | dev |
Ten, místo aby jako obvykle dveře otevřel lehkým rychlým pohybem, vrazil do nich opatrně nohou, srdečně se zasmál, když viděl padat polštář, klidně se na něj posadil a zeptal se svého otce : " Tak jsem tady. Co pro tebe mohu udělat? " Zásadovost Sedlák sázel vinnou révu odrůdy, která měla přinést chutné hrozny teprve po třiceti letech. Vládce té země, který jel náhodou kolem, sedláka oslovil. " Zdá se mi, že jsi vskutku optimista, když ve svém věku sázíš takovou révu, jejíž plody možná nikdy nebudeš sklízet. " " No, to se nedá nic dělat, " odpověděl sedlák. | dev |
Viděl jsem bystrou stařenku upadnout do nejhlubší senility ve chvíli, kdy do kupé strčil hlavu průvodčí, protože neměla lístek, který si zjevně mohla dovolit. Sledoval jsem kapsáře při práci. Poslouchal jsem všechny možné hlasy : stydlivé, generálské, opilecké, narcistní, pichlavé, melodické a moc času jsem strávil studiem dívek a žen. Snažil jsem se lapnout jejich pohled. Byl jsem napumpovaný hormony, a tak jsem s otevřenýma očima snil, jak je budu svádět, a doufal jsem, že si uspořádají životní program tak, abychom se každou sobotu odpoledne potkávali ve vlaku. | dev |
Mistr stále znovu a znovu nabádal své žáky, že nestačí jen něco dělat, ale že člověk v to také musí doufat. Jeden z žáků tuto radu nechápal a prosil ho o vysvětlení. Mistr s ním šel k jezeru, kde nasedli do loďky. Mistr ji veslem odstrčil od břehu a když je proud odnesl kousek dál, nasadil jedno veslo a začal veslovat. Loď se stále točila kolem dokola. " Co to děláš? " křičel žák. " Abychom se dostali dál, musíš používat obě vesla. " " Zcela správně, " přikývl mistr : " Jedno veslo se jmenuje : ' pracovat ', druhé veslo se jmenuje ' doufat '. | dev |
Jak jsem tak putoval s kufrem od rodiny k rodině všech těch, kteří mne přijali do svých domovů, brzy jsem si uvědomil, že v životě moc pomůže, když se člověk dokáže zalíbit a nedělá zbytečné potíže. Ve škole jsem si dal pozor, abych dobře prospíval, a čas od času jsem se na svou situaci díval očima svých dobrodinců. Pomáhal jsem v domácnosti i v obchodech a snažil jsem se nikoho ničím nedráždit. Přišel jsem na to, že bouřit se a dělat kravál je obrovský existencionální luxus, a tak ze mě vyrostl spíš diplomat než cokoli jiného. | dev |
Utekl k nám z Polska před německým násilím, co bylo s jeho rodinou, nikdo netušil, ani on, byli všichni na útěku a nějak se ztratili. Měl ve Švýcarsku bohaté příbuzné a měl se za nimi vypravit, hned jak dostane vízum. Věděl, že když vízum nedostane, umučí ho. Přišel k nám do domu, protože sousedé, co bydleli nad námi, měli na domě nabídku na pronájem, to se dělávalo, činže byly vysoké, a tak, kdo měl pokoj, který zrovna nepotřeboval, někoho u sebe ubytoval a pomohl si s nájemným. | dev |
Vím, co si k němu mohu všechno dovolit. A je toho dost. " Dobrá, " pokusila jsem se o lehkou konverzaci. " Tak si já něco koupím nového na sebe. Alespoň mi to zkritizuješ. Ano? " Mlčení jsem brala jako souhlas. V prvním obchodě si nás přezíravě měřila starší prodavačka s trvalou ondulací, kterou měla připláclou jako čepici. Dojít ke kadeřníkovi, nechat si obnovit účes, to by jí jen prospělo. Znuděně si luštila křížovku a ani se nezeptala, co si přejeme. " Chtěla bych na sebe kostým, " požádala jsem ji povýšeně. " Něco s úzkou sukní, v zelené, vínové nebo fialové barvě. " | dev |
Věřil ve své štěstí, věřil ve svou hvězdu lásky a věřil v doktorku. Hýčkán svou sebejistotou ( sebejistotou vždy poněkud udivenou ), oddával se příjemné pasivitě. Viděl totiž sám sebe vždycky jako muže přitažlivého, dobývaného, milovaného, a těšilo ho očekávat dobrodružství s rukama tak říkajíc složenýma v klíně. Věřil, že právě tento postoj dráždivě provokuje ženy i osud. Stojí snad při této příležitosti za zmínku, že se Flajšman vůbec často, ne - li nepřetržitě ( a se sebezalíbením ), viděl, což ho ustavičně zdvojovalo a činilo jeho samotu docela zábavnou. | dev |
Dům byl sice opravdu malý a v místnosti, kterou mu přidělil, stál jen stůl a postel, ale všechno bylo čisté a on nebyl zhýčkaný - byl rád, že má střechu nad hlavou. Jeho hostitel se tisíckrát omlouval, že mu může nabídnout jen skrovné pohoštění - chléb, máslo, šunku, salám a míchaná vejce, ale víno bylo dobré a pálenka tekla proudem, takže mladík usnul tvrdým a hlubokým spánkem. Když ráno vstoupil do světnice, na stole byly prostřeny na svátečním nádobí různé druhy uzenin a sýra, rozličné sladkosti, čerstvý chléb a káva lákavě voněly. | dev |
Vycouvala z místnosti a pořád se po nás ještě dívala, dokud gestapák mezi námi nezabouchl dveře. Seděli jsme tam dalších deset minut zamlklí a rozechvělí. Dveře se otevřely a opět zcela jiný muž nás vyvedl po schodišti vzhůru a ven z budovy. Svět byl stále na svém místě. Stejné pouliční lampy, které už léta nesvítily, stejné tramvaje, stejné náklaďáky kodrcající po kočičích hlavách, stejně uspěchaný dav na chodnících. Na jaře nám pošťák přinesl malý uzlík v balicím papíře. Byl v něm baret barvy zralých malin a hadrová panenka, kterou máma udělala ve vězení. | dev |
Nebyl to právě nejpovzbudivější počátek mého milostného života a trvalo mi čtyřicet let, než jsem toho trapasu dokázal využít. Nevím přesně, jak se osobní zážitky dostávají do filmu, ale nějakým tajemným řízením se tak stává. Podaří - li se totiž spojit nějakou filmovou sekvenci s osobním prožitkem, je šance, že film bude pravdivější a získá hlubší rezonanci. Nikdy jsem ještě neudělal otevřeně autobiografický film, ale v mých filmech je spousta nepřímých souvislostí s obskurními událostmi mého života. | dev |
Usrkával po doušcích pivo a ani nevěnoval pozornost okolí, všechno mu připadalo vzdálené a nějak neskutečné, nejvíc on sám. " Nechcete si přisednout k nám? " Pohlédl na staříka, který stál před ním a zíral na něho vyhaslýma světle modrýma očima, očekávaje odpověď. " Prosím? " " Ptám se, " opakoval stařík důležitě a zřetelně, jako by vyřizoval důležitou diplomatickou misi, " jestli si nechcete přisednout k nám. " Byla to spíše výzva než poselství. Ukázal do rohu, odkud jejich rozhovor sledovaly další dva páry stejně stařeckých očí. Profesor Havlena pokrčil rameny. Proč ne? | dev |
Tříleté dítě neví, co je válka, neví, co je rozvod, ví jen to, co se dozvědělo, právě teď dozvědělo a pojímá to v plnosti skutečného významu. Byla válka. Zabili jednoho pána. Jednoho tatínka. Honza plakal. Odešla jedna paní. Jedna maminka. Nechápe. A většímu dítěti připadá směšné. A dospělým naivní. Jsou války. Jsou rozchody. Odcházejí tatínkové. Odcházejí maminky. Děti pláčí. Dítě se dívá s nechápavou, užaslou hloubavostí. Ještě si nezvyklo. Ještě je směšné, se svým užaslým pohledem. " Tatínku, " zašeptá. A stiskne mi maličkou ručkou mou velkou, pro něho mocnou ruku, křečovitě mě drží za dlaň a dívá se oknem do tmy. | dev |
Postačila obvykle krátká pasáž, kterou si chtěl osvěžit ; pak opět zhasl a klidně znovu usnul. Velmi obdivoval spisovatele, kteří dokázali psát o životě a smrti s lehkostí, optimismem a přesvědčivostí ; dodávali mu sílu, když sám někdy váhal, ač si to nerad připouštěl. Knihovna se postupně plnila knihami. Na řadu přišly obrazy. Havlena si přivezl opravdu jen ty, na které byl nejvíce zvyklý, ty nejmilejší. Byly čtyři a každý dostal svůj malý, ale samostatný kousek stěny. Profesor si oblíbil krajiny romantiků i realistů, stejně jako impresionistů ; tvrdil vždy, že ho pohled na ně uklidňuje. | dev |
Za mým počítačem seděla Magda a mrskala prsty po klávesnici, jako když hraje na klavír. Jakmile mě spatřila, zůstala sedět s našpulenými ústy dokořán. " Vy jste tady? " Otevřela jsem skříň a začala se bezmyšlenkovitě převlékat. " Mám po dovolené. Ty už jsi zdravá? " " No jo. Volala mi hlavní sestra, že musím neschopenku nutně ukončit, protože nikoho jiného nemají. " " Aha. " " Máte se, hned jak přijdete, u ní stavit. Ani se nepřevlékejte, " dodala zadumaně. Tvářila jsem se, že neslyším ten štiplavý dodatek, a vklouzla do vypraných bílých šatů. Kancelář hlavní sestry se nacházela v přízemí budovy, na chirurgickém oddělení. | dev |
" Zpívá neúnavně dnem i nocí a já z vděčnosti za jeho písně dbám na to, aby mu nic nechybělo. Pořád se starám, aby měl čerstvou vodu a dobrou potravu, aby přebýval v chladivém stínu a aby se k němu žádná kočka ani nepřiblížila. Ale už dva týdny ani nezazpíval a já jsem úplně zoufalý. " Když domluvil, poslechl si král také, co mu chtěl říct slavík. " Moje chuť na dobrou návnadu mě vehnala do pasti lovce ptáků. Prodal mě obchodníkovi, který jezdil z místa na místo, až mě konečně získal tento muž. | dev |
Chvíli jsme šly mlčky a mně to připadalo moc divné, takhle asi vodili zmatené lidi ve staré Indii k Buddhovi a ve staré Palestině za Ježíšem. " Kolik jí je? " " Devětadvacet. " " Jak vypadá? " " Uvidíš. " A tak jsem zase mlčela, než jsme došli k paneláku na sídlišti a Ilona zazvonila na jeden ze zvonků. | dev |
Hranice přeskočila přes komín a načas stála Rut v cizí zemi. Po půl roce ale Hitler obsadil i zbytek Čech a Moravy a my opět nepotřebovali pas, když jsme chtěli hotel navštívit. Jenže to bylo jedno. Do té krajiny jsme se už nehodili a Němci stejně hotel brzy zrekvírovali. Nejprve z něj udělali útulek pro německé matky s dětmi, později v průběhu války se klientela zúžila na válečné vdovy. Na konci války si rudoarmějci zřídili v hotelu kasárna. V saloně si udělali táborák a vůbec se tam chovali, jako by se ubytovali v přírodě. | dev |
Jaksi už tuším, že se mi jeho odpověď nebude vůbec zamlouvat. Položil na stůl obálku. Koukám na to psaníčko a mám pocit, že vím, co je v něm napsáno. " Přece tvoje dcera! " Popadla jsem prudce sklenici a rychle se napila, až jsem si spálila jazyk. " To myslíš vážně? " " Asi ano. " " Proč? " Je mi ze všeho smutno. Obětovala jsem té holce všechno. A tohle je její vděk? Opustí mě a nechá samotnou! Honza vzal do ruky svou skleničku. " Někdo pozná svoji životní lásku třeba už ve třinácti. Někdo až v šedesáti. Nezáleží na věku. | dev |
A zatímco mladík zkoprněle zíral na několikanásobně převýšený účet a mumlal, že tolik peněz ani nemá, sebral mu staroch tašku, lačnými křivými prsty mu strhl hodinky ze zápěstí a syčel : " Tak si vezmu, co mi patří, chlapečku! " Protože si podle svých vlastních propočtů stále nepřišel na své, sebral hostu i jeho staré auto, dotlačil ho ke svému domu, práskl dveřmi a zamkl na dva západy. Po několika desítkách kroků se mladý psycholog pomalu vzpamatovával. Zvažoval svou nepříjemnou situaci, pokýval hlavou a zamumlal si pro sebe : " Měl jsem pravdu! Já to věděl! Díky Bohu, nestudoval jsem zbytečně! " Zúčtování | dev |
Copak mi, cvokař ' chce? " " Jedná se o Valentýnu, " odvětil věcně. " Aha. " " Máš se za ním zastavit ještě dnes v ordinaci, je to prý nezbytné. " " Je to opravdu tak nutné? Mám spoustu práce a možná to nestihnu do konce jeho pracovní doby. Ale zavolám mu. Slibuju. " " Musí s tebou mluvit osobně. Co máš za práci? " " Nevím si rady s počítačem. Udělám tedy nejprve práci, která se ho netýká, a potom ho budu odpoledne mordovat. " Na vteřinu se odmlčel. " Chceš pomoct? " " Jak? " " Přece odpoledne tu práci s počítačem. Pomůžu ti a vysvětlím, co bude třeba, abys mohla za tátou odejít. " | dev |
Doma jsem papír s proužkem zalepila opatrně do bílé obálky, položila ji na dřevěný noční stolek u postele a tvrdě usnula. Probudilo mě nesmělé zaklepání. Leoš stál s Janičkou uprostřed pokoje a trpělivě čekal, až se vzpamatuji. Vylekala jsem se. " Kolik je hodin? To už jdeš do práce? " " Ano, bude šest. " Posadila jsem se. Usnula jsem oblečená v silonové oranžové halence, pod níž jsem byla nahá, proto jsem se schoulila vsedě pod deku. " Můžeš pro mě něco udělat? " zamumlala jsem ospale. Věnoval mi citlivý pohled. " Pro tebe všechno. " Podala jsem mu obálku. | dev |
Byla sama příliš svým tělem a proto je pociťovala vždycky úzkostně. S takovou úzkostlivostí přistupovala i k mladíkovi, kterého poznala před rokem a s kterým byla šťastna snad právě proto, že nikdy neodděloval její tělo od její duše a mohla s ním žít cele. V té nerozpolcenosti bylo štěstí, jenomže za štěstím hned číhá podezření a dívka jich byla plna. Často ji třeba napadlo, že jiné ženy ( ty neúzkostlivé ) jsou přitažlivější a svůdnější a že mladík, který se netajil, že tento typ žen dobře zná, jí někdy za takovou ženou odejde. | dev |
Ve třicátých letech, krátce nato, kdy tohohle kubánského génia připravil o titul notorický pijan Alexander Aljechin, cestoval Capablanca po celém světě a živil se hraním simultánek. A tak se stalo, že dorazil i do Čáslavi, aby si tu vydělal nějaké drobné. Městečko proti němu postavilo třicítku nejlepších hráčů a dvacet devět jich dostalo brzy mat. Jen jeden Čáslavák ho ale potrápil a přitom to bylo ještě dítě. Nakonec mu velmistr byl nucen nabídnout remízu. To dítě byl můj bratr Pavel, má vlastní krev. | dev |
Práci jsem odvedl znamenitě. A věděl jsem, že mám nejlepšího nadřízeného na světě. Když člověk ví, že ho šéf má rád, že mu věří, že si ho váží, odvede tolik díla jako nikdo jiný. Když jsem později pracoval ve velké tiskárně, vzpomínal jsem na starou partu, na to, jak bychom se byli nechali rozkrájet pro slávu naší firmy. Pokud si vás zaměstnavatel váží a pokud vám to umí dát najevo, bude jeho firma vždy o několik kol před těmi firmami, které vidí ve svých zaměstnancích jen položky na výplatní pásce. Lekci, kterou mi šéf dal, jsem si odnesl do života. | dev |
Přišlo mi, že je to škola jako dělaná pro mě, tak jsem si sedl a napsal přihlášku a začas dostal pozvánku na pohovor. To malé městečko na Labi se mi zalíbilo na první pohled. V Československu se za války příliš nebojovalo, ani tu Američani tolik nebombardovali, a Poděbrady snad nebyly zasaženy válkou vůbec. Byly zde, a dodnes tu jsou, lázně pro pacienty se srdečními chorobami, kteří usrkávali poděbradku, procházeli se po parcích a kolonádách a podřimovali při zahradních koncertech. | dev |
Zaklepala jsem a pokorně čekala. " Dále, " ozvalo se a já stiskla kliku. Hlavní sestra, taktéž oděna v neposkvrněných šatech, seděla za stolem v pompézně vybavené místnosti a pracovala na počítači. " A, to jste vy! Posaďte se. " Usedla jsem proti ní a čekala. Vyndala z krabičky jednu cigaretu a nabídla mi. " Takže mám pro vás všechno připravené, už jsem vás čekala. " Přistrčila mi list papíru, propisovací tužku a zapálila si cigaretu. " Co je to? " ptám se opatrně. Povytáhla srostlé obočí. " No žádost o nástup na mateřskou dovolenou. " Svitlo mi. | dev |
Ona, která bývala vzorem jemnosti, používala hrubých slov, o kterých její muž ani netušil, že by je mohla znát, utíkala s mladší dcerkou ke svým rodičům, dokonce několikrát před synem napadla manžela pěstmi. Přítel byl gentleman a snažil se všechno - i když z posledních sil - obracet v žert - jen aby chlapec neztrácel iluzi o milujících se rodičích - o rodičích přes to všechno se milujících. Jednou, jako už mnohokrát předtím, začala manželka na přítele křičet, ječela, jako ječívají ženy v televizních seriálech, že ho nenávidí. Přítel byl na to zvyklý. | dev |
Co se to tam takhle po ránu děje? Že by Leoš již připravoval malé papání a nevěděl si s tím rady? Otvíráním dveří jsem se trápit nemusela, protože byly jen mírně přivřené. Uvnitř mě čekalo překvapení. Valentýna byla doma. Stála u stolu a s Leošem se hádali. Zařadila jsem rychle zpátečku. Dole jsem popadla ze stolku objemný svazek klíčů a mobilní telefon a vyběhla ven. Chodila jsem po městě a pokoušela se pročistit si hlavu. Mrzelo mě, co se stalo, a taky jsem měla strach. Co když se Valentýna vrátila dřív a viděla nás? | dev |
Po dalších šesti letech se mohl se všemi svými zaměstnanci konečně usadit ve velmi moderním a architektonicky zdařile řešeném obchodním komplexu. I když během let své úspěšné kariéry přicházel do firmy mezi prvními, neutajilo se, že nikdy nejezdí do horního patra výtahem, ale vždy zmizí nenápadnými dveřmi v zastrčeném rohu vstupní haly. Také nemohl zabránit tomu, aby se o jeho neobvyklém chování nešířily nejrůznější pošetilé dohady : prý tam chodívá ráno cvičit, možná kontroluje tajný trezor a počítá své jmění - to byly jedny z nejnevinnějších spekulací. Ale nikdo ze zaměstnanců tajemství neodhalil, ani jeho dlouholetá sekretářka nevěděla nic bližšího. | dev |
" Jak? " zeptal se Filip posměšně a mně celá ta situace přišla absurdní. Vždyť se přece nic nestalo! Jenom jsme se políbili! " Nechte toho, " zaječela jsem. Leoš otce pustil. " Mám ji rád. " Posadila jsem se opět na židli, jakmile za ním zaklaply dveře. Cože to říkal? Mám ji rád? Koho tím, proboha myslel? Jistě Valentýnu. Přece ne mě. Do místnosti vešla hlavní sestra, tentokrát oblečená v civilu. " Co se tady děje? Slyšela jsem hrozný řev. " Pohledem sjela Filipa. " Nemáte už, sestro, po pracovní době? " Kapitulovala jsem. Měla jsem být už dávno někde jinde. Na jiné planetě. | dev |
Nevím, jak dlouho jsem bloumala lesem a loukami. K večeru jsem se vrátila domů totálně zničená. Plácla jsem sebou na otoman, ležela a dívala se jen tak kolem sebe. Spánek nepřicházel a já u sebe neměla ani prášky na uklidnění. Necítila jsem ani hlad, ani žízeň. Dřímota mě přemohla až někdy k ránu, když u sousedů kokrhali kohouti. Probudilo mě bití pendlovek, které jsem večer teskně natáhla. Odbíjely jedenáctou dopolední. Hlava mě bolela jako střep, oči pálily a žaludek se mi kroutil a zpíval hlady. Vstala jsem a nakoukla do malé spížky. | dev |
dívka se totiž vzápětí usmála nad tím, jak je to krásné, že tou cizí ženou je nyní ona ; tou cizí, neodpovědnou a neslušnou ženou, jednou z těch, na které tolik žárlila ; zdálo se jí, že jim všem tím vypaluje rybník ; že přišla na to, jak se zmocnit jejich zbraní ; jak dát mladíkovi to, co mu až dosud dát neuměla : lehkost, necudnost a nevázanost ; naplnil ji zvláštní pocit spokojenosti, že ona sama jediná má schopnost být všemi ženami a svého miláčka takto zcela ( ona sama jediná ) zaujmout a pohltit. Mladík otevřel dvířka auta a zavedl dívku do restaurace. | dev |
Příbuzenská rada v Náchodě se sešla a rozhodla, že nějaký čas pobudu u tety Anny. Sbalil jsem si kufr a přestěhoval se na opačný konec Náchoda. Ten rok došlo ke zvratu ve válce. Do léta 1943 se německá šestá armáda vzdala u Stalingradu a spojenci provedli velkou invazi v Itálii. Střední Evropu sice Němci drželi dosud pevně v rukou, ale v protektorátu Čechy a Morava bylo čím dál tím míň co jíst a dospívající kluk znamenal pořádnou zátěž pro rodinný rozpočet. Musím ale říct, že nikdo z rodiny mi to nikdy nedal najevo. | dev |
Na klíně drží kabelku z krokodýlí kůže a na nohou má obuté lodičky z téhož materiálu. Vedle ní nevzrušeně zírá můj milenec číslo dvě Honza. Pootočím hlavu malinko doleva a moje oči si prohlížejí Filipa, milence číslo jedna. Tváří se lhostejně a šeptá něco Magdičce. Přece jen ji uhnal! Spočívám na sedadle, dívám se na záda nevěsty. Stojí absolutně strnule, ale já vidím, jak se jí chvěje kytice ze žlutých slunečnic, zelených makovic a tmavého kapradí. Není tak klidná, jak vypadá. Šaty si půjčila v jedné z půjčoven, které se v městě rozrostly jako houby po dešti. | dev |
Žal ve tvaru zadnice Alžběta pořád tančila, ale její publikum bylo pravděpodobně mnohem horší než publikum na vídeňském striptýzu : Havel klopil hlavu, doktorka se dívala posměšně, Flajšman odmítavě a primář s otcovskou shovívavostí. A Alžbětina zadnice potažená bílou látkou ošetřovatelské zástěry kroužila zatím místností jako krásně kulaté slunce, leč slunce vyhaslé a mrtvé ( zahalené do bílého rubáše ), slunce odsuzované lhostejnými a rozpačitými zraky přítomných lékařů k žalostné zbytečnosti. V jednu chvíli se zdálo, že Alžběta začne opravdu shazovat součástky oděvu, takže se primář ozval stísněným hlasem : " Ale Alžbětko! Snad byste nám tady nechtěla tu Vídeň předvádět! " | dev |
Listy černého rybízu mají zvláštní vůni. Bobule dozrávají kolem 24. června, na svatého Jana. Šťáva z černého rybízu se používá jako lék při teplotě a revma. JAHODY Plod : souplodí ( sbírá se jednou za měsíc, od června do září ) Zahradní jahody pěstuj na slunečném místě. V prvním roce dozraje jen málo plodů, ale o to víc jich je o rok později. Jahody mají hodně vitaminů. Každé čtyři roky je musíš sázet znovu. ŠVESTKA Kůra : tmavě šedá až hnědá, popraskaná Plod : peckovice ( od srpna do října ) Švestka pochází z Orientu. Dnes existuje přes dva tisíce různých druhů. | dev |
Jeden rok jakýsi dobroděj věnoval škole bicykl a my jsme se na něm po vyučování učili jezdit. Člověk na tu těžkou kraksnu naskočil na nádvoří, dojel na náměstí, objel sochu krále Jiřího a vrátil se zpátky k partě kluků, kteří už netrpělivě čekali, kdy na ně přijde řada, a povykovali všelijaké fórky. Celá ta objížďka neměla víc než sto metrů. | dev |
A my tam stáli pořád dál, i když se všechny dveře opět zavřely, lokomotiva si zlobně odfrkla oblakem páry a vyrazila směrem k východu. Stáli jsme tam a zírali, jako by tatínek mohl být pořád ještě uvnitř, snad že si zdříml a zmeškal svou stanici a teď zatáhne za ruční brzdu a vyskočí ven. Ve čtyři přijede další, řekla maminka a kráčeli jsme zpátky domů. Ale ani tenhle vlak tatínka nepřivezl a večerní taky ne. Čekala nás dlouhá noc a další tři vlaky nazítří. Byli jsme u všech. Tatínek nepřijel. | dev |
Všimla jsem si, že pokoj je zaplněný květinami, zřejmě k téhle dívce každý nějaké přinesl - a podle toho k ní musela chodit spousta lidí. Daly jsme se do řeči. Jestli si představujete, že mluvila nějakým kazatelským tónem nebo vemlouvavým hlasem, kdepak. Mluvila, jako kdyby byla mou kamarádkou z diskotéky, smála se každou chvíli - to bylo zvláštní, stále vyhledávala nějaký veselý rys na tom, o čem jsme mluvily, i když to vůbec veselé zdánlivě nebylo. Tím smíchem ale dodávala každému jevu nějaký snesitelnější smysl. | dev |
Pádil jsem do třídy a poškleboval se spolužákům, když jsem si ukládal knihy do tašky. Vzal jsem to domů co největší oklikou, šoural se co noha nohu mine, jen abych si tu náhlou svobodu co nejvíc vychutnal. Město jsem v téhle denní době neznal a všecko mi připadalo zajímavé, takže jsem si dával pořádně načas. Dodnes vidím tu náhlou změnu v maminčině tváři, když dopis otevřela. Ztuhla a na smrt zbledla. Pak se dala do tichého pláče. Byl jsem z toho celý pryč. Ničemu jsem nerozuměl. Tatínek přece říkal, že je všecko v pořádku. Tak proč ten pláč? | dev |
Zavírala se ve svém pokoji nebo ve sklepě, přestávala o sebe dbát, nezvládala domácnost, stále všechny viděla v nejčernějším světle. Když s tím začala, přítel se snažil ji konejšit a vycházet jí vstříc, měl ji, jak říkám, pořád rád. Když to nepomáhalo, zapálil si dýmku a odcházel na zahradu nebo za přáteli. Na co ale oba zapomínali, byl jejich desetiletý syn. Trpěl, nevýslovně trpěl. Byl zvyklý na docela " jinou " matku, na kouzelnou vílu, usměvavou, laskavou, vyrovnanou a přátelskou. Nechápal její proměnu. Dny, týdny, měsíce plynuly a přítelova manželka byla stále agresivnější. | dev |
Leželo na zádech s hlavou mírně pootočenou na bok a také s jedním ramenem mírně přivráceným k druhému, takže se obě krásná ňadra tiskla k sobě a měla plný tvar. Jedna Alžbětina noha byla natažena a druhá mírně pokrčena v koleni, takže bylo možno zřít znamenitou plnost stehen i mimořádně hustou čerň klína. ) Volání o pomoc Když otevřel dokořán okno a dveře, vyběhl Flajšman na chodbu a začal křičet. | dev |
" Víš aspoň, že ji neznáš? " " Jak bych to mohl vědět? " " Takže lidé vlastně nic nevědí? " " Jak bych to mohl vědět? " Přirozenost Jednoho dne byl mistr pozván do domu zámožné ženy. Když dopili čaj, uvedla hostitelka mistra do velké místnosti, která byla celá bohatě vyzdobena květy. Květiny byly naaranžovány v nepřeberném množství v nádherných kyticích a velkých květináčích, a omamná vůně se linula vzduchem, jako kdyby všechny kvetly zároveň. " Chtěla bych ti dát hádanku, " řekla dáma. " Když uhodneš, daruji zdejším chudým značnou částku. Ze všech květin, které tady vidíš, je jen jedna jediná pravá. Tu bys měl co nejrychleji najít. " | dev |
Předepsal jsem jí antidepresiva, ale mám dojem, že nemají ten účinek, jaký bych si představoval. Víš o tom, že se pokusila spáchat sebevraždu? " Kouř z cigarety mi zaskočil, až jsem se zakuckala. " Cože? " " Ano. Vypila vodu z vázy, kde se " louhovaly " konvalinky. " " Ale prosím tě, to nebyl žádný pokus o sebevraždu. Byla to jen taková demonstrace, aby si jí někdo všiml. Jako dítě jsem měla podobné pocity. Také jsem si myslela, že mě nemá nikdo rád, a chtěla jsem umřít. Vlastně si to myslím do dneška. " " Zlehčuješ to jako vždycky. Ona je vážně nešťastná. | dev |
V Náchodě jsem přečetl celého Julese Verna a spoustu dalších dobrodružných knížek. Zvlášť si vzpomínám na jednu, která mi učarovala. Jmenovala se Plavčíci kapitána Bontekoea a pojednávala o partě kluků ukrývajících se na lodi, která pluje do Afriky. Taky jsem četl Marka Twaina a Victora Huga. Knížky mě chytly a nejvíc mě na nich bavil příběh. Válka škrtila Evropu čím dál víc a jednoho dne mi teta Anna se slzami v očích řekla, že si budu muset sbalit kufr. Nějací lidé doma v Čáslavi se nabídli, že se o mě postarají. | dev |
" Já mám hlad, " kňourá Veronika. Večeře nejspíš nebude. " Počkej, přinesu ti kus chleba, " napadá Láďu a vrací se opatrně do kuchyně. Matka má hlavu na stole, nehýbe se. Láďa zakrojí do bochníku včerejšího chleba - moc se mu to nepovedlo, okraje jsou zubaté. Nemůže najít máslo, bere tedy sklenici se švestkovou marmeládou a vrací se do ložnice. Veronika ukusuje krajíc, jako by to byla kdovíjaká pochoutka. Láďovi to však přece jen vrtá hlavou. Co se stalo? Pootevřenými dveřmi je slyšet, jak matka hlasitě oddychuje, jako by chrčela. Třeba se jí něco stalo! " Buď tady hodná, " napomene Veroniku a vyběhne na chodbu. | dev |
Když se Rut stavěla, Stalin soupeřil s Trockým v sovětském politbyru a Hitler přednášel své proslovy v pivnicích. Československo bylo demokratický stát, a tak měli mí rodiče pár let na to, aby mohli vést svůj hotýlek pro radost a pro zisk. Na konci třicátých let se Hitlerova pozice v Německu natolik posílila, že se místní architekt, který na hotelu provedl některé úpravy, rozhodl odejít od Hitlera co nejdál. Byl Žid a viděl dopředu, takže se odstěhoval až do jižní Ameriky. Po mnichovské dohodě na podzim roku 1938 zabral Hitler část Československa. | dev |
Stěny jsou pokresleny uhlem, samá divoká zvířata, která se vzpínají, jak je pronásledují lovci s oštěpy. U zadní stěny leží na několika čerstvých kůžích Máša, má otevřené horečnaté oči, blouzní. " Trochu vody, " šeptá vysušenými rty. Láďa nabírá do dlaní vodu z kamenné nádoby a přibližuje se k ní. Máša hltavě srká vodu z jeho dlaní, do poslední kapky. " Neboj se, přinesu ti za chvíli medvědí tlapu. Náčelník říkal, že má magickou sílu. Určitě se uzdravíš. " Máša se k němu přitiskne, tváře jí hoří, ale snaží se usmát. " Já tě mám ráda. " Poblíž nikdo není, všichni se hřejí u ohně. | dev |