id
stringlengths 1
7
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 20
378k
|
|---|---|---|---|
4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD%20strana | Hlavní strana |
Vítejte ve Wikipedii,
internetové encyklopedii, kterou může upravovat každý.Česká Wikipedie má nyní článků.
Jiné jazykyEmbassy
Článek týdne
Nejlepší články • Dobré články • Další články týdne…
Víte, že…
Listování kategoriemi
Všechny kategorie…
Tematické portály
Dobré portály • Všechny portály…
Wikipedie
Další nápověda…
Ostatní projekty
Další informace…
Obrázek týdne
Nejlepší obrázky • Další obrázky týdne…
Aktuality
Další aktuality…
. v minulosti
Další výročí… |
14 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Terminologie | Terminologie | Terminologie je nauka o termínech, tj. o odborných názvech, a o způsobu jejich vytváření a sestavování do systémů.
Výraz terminologie se častěji používá pro označení konkrétních systémů termínů, česky označovaných též slovem názvosloví, případně odborné názvosloví.
Rozdělení názvosloví
Neodborné názvosloví, většinou běžná hovorová mluva.
Odborné názvosloví pak může být dále děleno na názvosloví:
oficiální (pokud možno zcela přesné)
vymezené právními normami (například právní názvosloví)
vymezené technickými normami (a jinými předpisy podobné normativní povahy)
dané zvykem, tradicí či ústním podáním
neoficiální, tedy většinou odborný slang.
Speciální názvosloví
Svou specifickou terminologii, respektive názvosloví mívají i mnohé někdy i úzce specializované lidské činnosti – má ho i činnost prováděná na Wikipedii, jež budiž tohoto tvrzení příkladem (viz termíny: rozcestník, článek, šablona, wikifizace, pahýl, seznam, zdrojování atd.)
Časový vývoj názvosloví
Názvosloví se během času přirozeně vyvíjí:
společně se změnami v příslušném jazyce jako takovém, který je dán jeho přirozeným vývojem;
s rozvojem vědy a techniky a s ním spojeného lidského poznání.
Odkazy
Literatura
TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4., přeprac. a dopl. vyd. Slovanské nakl., 1952. [Katalogové číslo 301 12 2-51 624/50/III-67-1]
DOSTÁL, J. Vzájemné vztahy mezi pojmy v technické výchově. Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 10–13. .
DOSTÁL, J. Termín a jeho definice ve výkladových, terminologických a naučných slovnících a encyklopediích. In: Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 57. .
Související články
Eugen Wüster
nomenklatura
Carl Linné
taxon
slang
jazyk (lingvistika)
fylogenetika
biologická klasifikace
Externí odkazy
Věda |
21 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Matematika | Matematika | Matematika (z řeckého (mathématikos) = milující poznání; (mathéma) = věda, vědění, poznání) je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi.
Matematika je založena a budována jako exaktní věda. Její exaktnost (podobně jako jiných exaktních věd) tkví v tom že, jak matematické objekty, tak i operace nad nimi jsou exaktně vytyčeny (tj. s nulovou vnitřní vágností), tedy tak, že každý v matematice (v dané exaktní vědě) vzdělaný člověk naprosto přesně (bez jakýchkoli pochyb) ví, co znamenají. To je podstata exaktnosti této disciplíny. V rámci matematiky existuje ale ještě jinak chápaná exaktnost, a to exaktnost použitých metod a jejich výsledků:
Příkladem může být exaktní a neexaktní řešení: Některé aplikace jsou řešitelné pouze opuštěním přísného a omezujícího požadavku exaktnosti výsledku. Například proto, že neexistuje matematická funkce, která by byla (exaktním) řešením dané diferenciální rovnice. Může ale existovat posloupnost funkcí, která s libovolnou přesností (nikoli však exaktně), řešením té rovnice je. Dosazením exaktního výsledku (řešení) do výchozího vztahu (rovnice) dostáváme identitu. Neexaktní výsledek se od exaktního liší o „chybu “, takže po jeho dosazení identitu nedostaneme.
Charakteristickou vlastností matematiky je její důraz na absolutní přesnost metod a nezpochybnitelnost výsledků. Tyto vlastnosti, které matematiku odlišují od všech ostatních vědních disciplín, mají původ již v antickém Řecku. Nejstarším dochovaným příkladem tohoto přístupu je kniha řeckého matematika Euklida Základy pocházející z 4. století př. n. l.
Široké veřejnosti je známa tzv. elementární matematika, která se zabývá operováním s čísly, řešením praktických úloh, jednoduchých rovnic a popisem základních geometrických objektů. Ve fyzice, informatice, chemii, ekonomii a dalších oborech se často využívají výsledky aplikované matematiky, která je také těmito obory zpětně ovlivňována. Tzv. čistá matematika se zabývá pouze vysoce abstraktními pojmy, jejichž definování není přímo motivováno praktickým užitkem v reálném světě. Některé obory čisté matematiky se nacházejí na pomezí s logikou či filozofií.
Charakteristika metod a cílů matematiky
Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za královnu věd. Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení (nazývané věty), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených.
Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je-li stanoveno několik základních tvrzení (tzv. axiomy), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich (případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu (jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení) nebo položení dosud nezodpovězené otázky.
Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny.
Jazyk matematiky je umělý formální jazyk
Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Například pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „Rychlost pohybu tělesa“, místo (obvyklého) symbolu V (jednočlenného řetězce symbolů), označíme konstrukcí přirozeného jazyka (větou): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka (a přiřazovat jí obvyklý význam), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech v reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem.
Historie
Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu.
Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu.
Matematické disciplíny
Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti.
Kvantita
Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla.
I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="20"
| || || || ||
|-
|Přirozená čísla||Celá čísla ||Racionální čísla||Reálná čísla ||Komplexní čísla
|}
Struktura
Mnoho matematických objektů jako množiny čísel či funkcí vykazují jistou vnitřní strukturu. Abstrahováním některých z těchto strukturálních vlastností vznikly pojmy grupa (skupina), okruh, těleso a další. Studiem těchto abstraktních konceptů se zabývá algebra. Její důležitou součástí je lineární algebra, která se zabývá studiem vektorových prostorů, jež v sobě kombinují tři ze čtyř okruhů zájmu matematiky – kvantitu, strukturu a prostor. Diferenciální a integrální počet přidává k těmto třem okruhům i čtvrtý – změnu.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || ||
|-
| Teorie čísel || Algebra || Teorie grup || Teorie uspořádání
|}
Prostor
Studium prostoru začíná v matematice již ve starověku geometrií – konkrétně euklidovskou. Trigonometrie přibírá do hry fenomén kvantity. Základním tvrzením této kvantitativní geometrie je Pythagorova věta. V pozdějších dobách dochází k zobecňování směrem k vícedimenzionálním prostorům, neeuklidovským geometriím a topologii. Uvažováním v kvantitativních sférách se dostáváme k analytické, diferenciální a algebraické geometrii. Diferenciální geometrie se zabývá studiem hladkých křivek a ploch v prostoru, algebraická pak geometrickou reprezentací množin kořenů polynomů více proměnných. Topologické grupy v sobě kombinují fenomény prostoru a struktury, Lieovy grupy přidávají navíc ještě změnu.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || || ||
|-
|Geometrie || Trigonometrie || Diferenciální geometrie || Topologie || Fraktální geometrie
|}
Změna
Pochopení a popis změny je základní snahou přírodních věd. Mocným nástrojem k uchopení fenoménu změny je kalkulus matematické analýzy, který využívá konceptu funkce. Studiem funkcí na oboru reálných čísel se zabývá reálná analýza, obdobnou disciplínou pro komplexní případ je komplexní analýza. Její součástí je pravděpodobně nejslavnější i nejtěžší nevyřešený problém současné matematiky – Riemannova hypotéza. Funkcionální analýza se zabývá studiem přirozeně vznikajících prostorů funkcí, jednou z mnoha aplikací tohoto oboru je kvantová mechanika. Pomocí diferenciálních rovnic je možné studovat problematiku změn kvantitativních veličin. Vysoce složité přírodní systémy slouží jako inspirace pro studium dynamických systémů a teorie chaosu.
Základy matematiky a filozofie
Ve snaze objasnit a zpřesnit základní kameny matematiky byly na konci 19. století položeny základy disciplínám teorie množin a matematické logiky, jež bývají souhrnně označovány jako základy matematiky. Na pomezí základů matematiky a abstraktní algebry leží teorie kategorií.
Matematická logika poskytuje pevný axiomatický rámec celé matematice a svojí maximální přesností zaštiťuje nezpochybnitelnost všech matematických výsledků. Teorie důkazu precizuje a matematizuje základní principy rozumového odvozování a nutného vyplývání. Teorie modelů studuje logické koncepty pomocí algebraických metod. Formální studium aritmetických teorií jako jsou Robinsonova či Peanova aritmetika má velký význam i pro filozofické otázky týkající se hranic deduktivní metody. Odpovědí na většinu těchto otázek je nejslavnější výsledek celé logiky – Gödelovy věty o neúplnosti. Teorie rekurze má velký význam pro teoretické základy informatiky.
Teorie množin je často označována jako „svět matematiky“. Každá jiná matematická disciplína může být považována za součást teorie množin. Kromě toho má teorie množin vlastní obor studia zaměřený z větší části na pochopení a popis fenoménu nekonečna v jeho aktuální podobě. Slavným problémem teorie množin byla hypotéza kontinua, filozofické dopady má otázka axiomu výběru.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || ||
|-
| Matematická logika || Teorie množin || Teorie kategorií
|}
Diskrétní matematika
Jako diskrétní matematika se označují oblasti matematiky, které se zabývají studiem konečných diskrétních systémů. Její podobory mají obvykle velký praktický význam v informatice a programování. Patří sem disciplíny jako teorie složitosti, teorie informace nebo studium teoretických modelů počítačů, jakým je Turingův stroj. Teorie výpočetní složitosti se zabývá časovou náročností algoritmů zpracovávaných v počítačích, teorie informace možnostmi efektivního skladování informací na záznamových médiích – studuje pojmy komprese dat, entropie apod. Nejslavnějším problémem těchto disciplín je „problém P = NP“. Dalšími součástmi diskrétní matematiky jsou kombinatorika, teorie grafů nebo kryptografie.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || ||
|-
| Kombinatorika || Teorie výpočtů || Kryptografie || Teorie grafů
|}
Aplikovaná matematika
Aplikovaná matematika používá abstraktní matematické nástroje k řešení praktických problémů z jiných oblastí vědy, obchodu apod. Statistika používá teorii pravděpodobnosti k popisu, analýze a předpovídání jevů, v nichž hraje důležitou roli náhoda. Numerická matematika vytváří a teoreticky zaštiťuje počítačové výpočetní metody pro řešení širokého spektra úloh příliš náročných pro člověka. Využívá ji počítačové modelování s mnoha aplikacemi při popisu a předpovědi fyzikálních, meteorologických, sociologických, chemických a jiných jevů. Ve světě obchodu a bankovnictví hraje důležitou roli finanční matematika. K popisu ekonomických fenoménů slouží často jazyk a výsledky teorie her.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || || || || || ||
|-
| Matematická fyzika || Matematické modelování tekutin || Numerická matematika || Optimalizace || Teorie pravděpodobnosti || Statistika || Finanční matematika || Teorie her
|}
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Exaktní
Logika
Fyzika
Informační věda
Matematik
Externí odkazy
Wolfram MathWorld – matematická encyklopedie (anglicky)
Isibalo – matematický vzdělávací videoportál
Matematika na Khan Academy
Přírodní vědy
Studijní předměty
Formální vědy |
27 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C4%8D%C3%ADta%C4%8D | Počítač | Počítač je číslicový elektronický stroj, který lze naprogramovat tak, aby automaticky prováděl posloupnosti aritmetických nebo logických operací (výpočty). Moderní počítače dokáží provádět obecné množiny operací známé jako programy. Tyto programy umožňují počítačům provádět širokou škálu úloh. Počítačový systém je "úplný" počítač, který zahrnuje hardware, operační systém (základní software) a periferní zařízení potřebná a používaná pro "plnohodnotný" provoz. Tento pojem může také označovat skupinu počítačů, které jsou propojeny a fungují společně, například počítačovou síť nebo počítačový klastr.
Široká škála průmyslových a spotřebitelských výrobků využívá počítače jako řídicí systémy. Patří sem jednoduchá zařízení pro speciální účely, jako jsou mikrovlnné trouby a dálkové ovladače, tovární zařízení, jako jsou průmyslové roboty a počítačem podporované projektování, i zařízení pro všeobecné použití, jako jsou osobní počítače a mobilní zařízení, kterými jsou např. chytré telefony. Počítače pohánějí internet, který propojuje miliardy dalších počítačů a uživatelů.
První počítače byly určeny pouze k výpočtům. Jednoduché ruční nástroje, jako je počítadlo, pomáhaly lidem při výpočtech již od starověku. Na počátku průmyslové revoluce byla sestrojena některá mechanická zařízení, která automatizovala dlouhé únavné úkony, například vedení vzorů pro tkalcovské stavy. Na počátku 20. století prováděly specializované analogové výpočty sofistikovanější elektrické stroje. První digitální elektronické počítací stroje byly vyvinuty během druhé světové války. Po prvních polovodičových tranzistorech na konci 40. let 20. století následovaly koncem 50. let 20. století technologie MOSFET (tranzistor MOS) na bázi křemíku a monolitické čipy integrovaných obvodů, které přinesly v 70. letech 20. století mikroprocesor a revoluci v oblasti mikropočítačů. Od té doby se rychlost, výkon a všestrannost počítačů dramaticky zvyšovaly, přičemž počet tranzistorů rostl rychlým tempem (jak předpovídal Moorův zákon), což vedlo k digitální revoluci na přelomu 20. a 21. století.
Moderní počítač se obvykle skládá z alespoň jednoho výpočetního prvku, obvykle centrální procesorové jednotky v podobě mikroprocesoru, spolu s nějakým typem počítačové paměti, obvykle polovodičových paměťových čipů. Procesorová jednotka provádí aritmetické a logické operace a sekvenční a řídicí jednotka může měnit pořadí operací v závislosti na uložených informacích. Mezi periferní zařízení patří vstupní zařízení (klávesnice, myš, joystick atd.), výstupní zařízení (monitory, tiskárny atd.) a vstupně-výstupní zařízení, která plní obě funkce (např. dotyková obrazovka). Periferní zařízení umožňují získávat informace z externího zdroje a umožňují ukládat a načítat výsledky operací.
Historie
Je obtížné najít v historii první počítač, protože význam slova se v průběhu času měnil. Původně slovo počítač označovalo člověka, který prováděl výpočty. Změna významu slova ve smyslu označení hardwaru nastala v době projektu Manhattan (vývoj atomové bomby).
Za prvního předchůdce počítače lze považovat mechanické počitadlo (tzv. abakus), které se používalo již v Babylonii od poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Za vynálezce dnešních počítačů je považován Charles Babbage, který v 19. století vymyslel základní principy fungování mechanického stroje pro řešení složitých výpočtů. Za prvního přímého předchůdce současných elektronických počítačů lze považovat elektronkový ENIAC. Od 70. let 20. století docházelo k produkci prvních osobních počítačů. IBM PC 5150 z roku 1981 byl první IBM PC kompatibilní počítač.
Charakteristika počítače
Pod pojmem počítač si mnoho lidí představí buď notebook nebo PC, tedy osobní počítač. Ve skutečnosti je tento pojem daleko širší. Počítače řídí činnosti nejrůznějších zařízení a nacházejí se všude kolem nás – v automobilech, mobilních telefonech, automatických pračkách, mikrovlnných troubách, průmyslových robotech, letadlech, digitálních fotoaparátech, CD a DVD přehrávačích, záchodových splachovadlech, klikách od dveří (tedy, zámcích na karty), v dětských hračkách, …
Princip činnosti počítače
Princip činnosti počítače může být dvojí:
analogový počítač – pracuje na analogovém principu (data jsou reprezentována např. velikostí proudu)
číslicový počítač – zpracovává digitální data
Analogové počítače bývají úzce specializované obvykle na jednu úlohu nebo pouze na jednu třídu úloh. Oproti tomu číslicové počítače lze snadno zkonstruovat coby univerzální (ne všechny číslicové počítače ovšem zcela univerzální jsou). Podle Churchovy–Turingovy teze je jakýkoliv číslicový počítač s určitými minimálními schopnostmi schopný provést v principu totéž jako libovolný jiný počítač. Vzhledem k této univerzalitě jsou dnes převážně používány i konstruovány číslicové počítače, protože jsou dnes již rychlejší a přesnější, než analogové počítače zpracovávající analogové úlohy.
Koncepce konstrukce počítače
Existují dvě základní koncepce konstrukce číslicového počítače:
John von Neumannovo schéma počítače – Neumannovo používá jednu elektronickou paměť pro program i pro data
Harvardská architektura – používá oddělenou paměť pro data a pro program
Současné počítače nejsou konstruovány důsledně ani podle jednoho z těchto dvou základních schémat. Univerzální osobní počítače obsahují jen jednu paměť, do které se umisťují programy i zpracovávaná data, avšak mikroprocesor umožňuje paměť obsahující program označit jen pro čtení a naopak část paměti, která obsahuje data označit tak, že nelze vykonávat strojové instrukce, které jsou v ní uloženy. Harvardské schéma s oddělenou pamětí pro program a data se často používá u jednočipových počítačů a dalších malých vestavěných systémů (PDA, mobilní telefony a podobně) a především u signálových procesorů (DSP) u nichž dovoluje dosáhnout velké rychlosti zpracování dat.
Součásti počítače
Počítače se skládají ze dvou základních druhů komponentů:
software – programové vybavení počítače, tedy řada instrukcí, které jsou počítačem postupně provedeny
hardware – technické vybavení počítače, tedy fyzické části (slangově železo)
Software
Software zahrnuje nejen operační systém, pomocné programy a aplikační software, ale i programy, které jsou uloženy v počítači napevno (například v BIOSu, UEFI, nebo v některých vstupně-výstupních zařízeních). Software je nezbytný pro provoz počítače a řeší konkrétní úlohy ve spolupráci s uživatelem. Program vzniká při programování jako zápis algoritmu v nějakém programovacím jazyku. Spuštěný program označujeme jako proces.
Hardware
Hardware je technické vybavení počítače. Zahrnujeme do něj všechny fyzické součásti počítače.
Běžný počítač se skládá z těchto součástí:
počítačová skříň – skříň z plechu (nebo jiných materiálů), může být též součástí monitoru (iMac)
základní deska – obsahuje většinu elektronických částí počítače
mikroprocesor – vykonává strojové instrukce, ze kterých jsou složeny programy
operační paměť – za běhu počítače uchovává programy a data (viz elektronická paměť)
sběrnice – propojuje vstupně-výstupní zařízení s procesorem, umožňuje připojení rozšiřujících karet
grafická karta – umožňuje vytvořit v paměti obraz, který zobrazí na monitoru
zvuková karta – vytváří signál, který se v reproduktoru mění na zvuk
síťová karta – zprostředkovává připojení k počítačové síti
a další rozšiřující zařízení
pevný disk – uchovává programy i data i po vypnutí počítače
elektrický zdroj – mění síťové střídavé napětí 230 V na nižší stejnosměrné napětí (obvykle 12, 5 a 3,3 V), vhodné pro napájení komponent počítače
monitor – zobrazuje informace uživateli, je připojen ke grafické kartě nebo základní desce.
počítačová klávesnice – zprostředkovává alfanumerický vstup od uživatele
počítačová myš – umožňuje pohybovat kurzorem myši a vyvolávat události stiskem tlačítka
a další vstupní-výstupní zařízení (počítačová tiskárna, scanner, …)
Budoucnost počítačů
Počítače již dnes zasahují téměř do všech lidských činností i do běžného života. Předpokládá se, že jejich vliv se bude nadále zvyšovat a budou lidem poskytovat komfortnější služby. Počítače jsou stále více propojovány pomocí počítačových sítí a využívají celosvětovou síť Internet. Počítačové sítě umožňují sdílení zdrojů (soubory, tiskárny), ale i vzájemnou komunikaci, která je dnes jedním z hlavních moderních komunikačních nástrojů informační společnosti. Cloud computing tak nahrazuje stále více nezávislost osobních počítačů a centralizace zasahuje i do přístupu k informacím.
Zvyšovaná počítačová bezpečnost a práva v tomto celosvětovém propojení povedou k růstu v tlaku na důvěryhodné počítače. To již vede k omezování práv uživatelů počítačů i mobilních zařízení. Trusted Platform Module spolu s UEFI (respektive z App Store či Google Play) brání spouštění aplikací a přístupu k datům, které neschválí výrobce či majitel práv.
Odkazy
Reference
Literatura
Vrátil Zdeněk: Postavte si PC, BEN - technická literatura, 2004,
Šedý Václav: Rozeberte si PC – kniha pro kutily nového tisíciletí, BEN - technická literatura, 2002,
Procházka David: Nebojte se počítače, 2011,
Král Mojmír, Král David: Komunikace na počítači pro seniory, 2016,
Související články
Osobní počítač
Kvantový počítač
Fotonový počítač
Externí odkazy
Pavel Tišnovský: Co se děje v počítači? – seriál článků na Root.cz
Historie výpočetní techniky v Československu
Informatika
Výpočetní technika |
32 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Estetick%C3%BD%20%C3%BA%C4%8Dinek | Estetický účinek | Estetický účinek je filozofický pojem.
Estetický účinek byl chápán v různých dobách různě. Názor, že estetický účinek znamená, „jak na nás dílo působí z hlediska podílu na idei Krásy“, který zde byl uveden jako první, má za podklad pozdně klasicistní smýšlení, v němž již krása nebyla přisuzována Božímu zjevení, ale přesto byla považována za něco velmi nezávislého na lidském postoji, vzešlého z vyšších sil (v romantismu byl tento přesah nad lidstvo a člověka zkonkretizován - nositelem estetického účinku byly přírodní síly, zejména živly a člověku málo dostupné krajiny). Je příznačné, že povstání estetického účinku bylo charakterizováno jako záležitost oproštění se od zájmu či prospěchu (Kant). Později původ estetického účinku „klesl“ na sociální úroveň (diferenciace estetického účinku v poměru k sociálnímu postavení).
V současnosti se estetický účinek vztahuje přímo k subjektu. Uznává se, že každému subjektu působí estetické účinky něco zcela jiného, v závislosti od jeho dosavadních životních zkušeností (historie jeho osobních i sociálních interakcí). Uplatňování estetického účinku jako společenské normy je pak považováno za příznak totality.
V dynamickém pojetí vzniká estetický účinek jako výsledek vědomého či mimovědomého porovnání dosavadní zkušenosti se zkušeností aktuální interakce. Estetického účinku je možné dosáhnout tím, že se novou zkušenost podaří uvědoměle či neuvědoměle zařadit k dosavadnímu řádu (konzervativní pojetí). Zkušenosti, které se nekryjí se zavedenými, jsou pak odmítány. V modernistickém pojetí - pokud se obě zkušenosti nekryjí, je možné posuzovat novou zkušenost také jako přesah - osvobození od dosavadních konvencí (které je samozřejmě dočasné, protože každý přesah se v tomto historickém postupu posléze může stát základem opakování, konvencí). V postmodernistickém, pluralistickém přístupu se uznává, že uspokojení z řádu světa může být stejně silné jako uspokojení z přesahu vlastní zkušenosti a toleruje se libovolné uplatňování toho kterého přístupu v dané situaci, pokud probíhá bez perzekuce přístupu protikladného. Jednostranná převaha uplatňování prvního či druhého přístupu je pak připisována psychologickém založení - první typ je spíše neurotický, druhý skeptický.
Zdrojem, jehož hlavním účelem je vytváření estetického účinku (nezaměňovat s krásou, neboť estetický účinek může mít i záporné rysy), je umění.
Estetika |
50 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedagogika | Pedagogika | Pedagogika je společenská věda, která zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání jako záměrné, cílevědomé a soustavné činnosti formující osobnost člověka v nejrůznějších sférách života společnosti. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, sleduje vývoj školství, výchovy a vzdělávání v zahraničí a ve spolupráci s dalšími vědními disciplínami formuluje nové vývojové trendy pro různé oblasti výchovy a vzdělávání.
Pedagogika jako obecný obor se dále dělí na konkrétní pedagogiky (např. hudební nebo výtvarná pedagogika) a specializace jako didaktiky konkrétních oborů (např. didaktika matematiky) se svými metodikami. Úzce spolupracuje s psychologií, zejména pedagogickou, ale také v poslední době s neurovědami a psychologií osobnosti.
Vědecká pedagogika studovaná v doktorském studiu na filozofických fakultách (Ph.D.) vychází historicky z filozofie výchovy, na fakultách pedagogických se zaměřuje hlavně na konkrétní didaktiky školních oborů. Hlavním rozdílem je, že filozofická pedagogika hledá, srovnává a analyzuje smysl a pojetí jednotlivých filozofických kategorií pro výchovu a učení obecně v životě (Filozofická fakulta UK), ale pedagogika učitelská je zaměřena spíše prakticky, především pro školní prostředí a vzdělávací soustavu (Pedagogická fakulta UK).
Probíhá spor, nakolik má být pedagogika normativní vědou, tzn. nakolik se má zaměřovat na definování cílů, obsahu a účelu výchovy a nakolik jí má jít především o neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů. Např. Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která „se zabývá (1) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, (2) procesy, jež se v těchto prostředích realizují, (3) výsledky a efekty těchto procesů.“
V současnosti (2009) neexistuje jednotné pojetí pedagogiky, ani shoda v hlavním účelu pedagogiky. Různá pojetí se liší podle jednotlivých autorů, teoretických směrů i podle kulturní orientace charakteristické pro určitou zemi.
Za zakladatele pedagogiky jako vědy o výchově bývá považován Jan Amos Komenský, za zakladatele moderní pedagogické teorie lze považovat J. F. Herbarta.
Původ a etymologický význam slova
Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem paidagógos (řecky: παιδαγωγέω; paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna (dívky nebyly veřejně vzdělávány) svého pána na cvičení a do školy. Podle dochovaných řeckých a římských spisů se v antické latině slovo paedagogus již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten, ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikací pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo paedagogus převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce pedagogika označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka.
Pojem pedagogika v zahraničí
Pedagogy v angličtině neznamená pedagogika, ale spíše odpovídá českému pojmu obecná didaktika, zatímco českému pedagogika odpovídá svým obsahem anglický termín educational sciences, v překladu edukační vědy. Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími.
Historie pedagogiky
Pedagogika má své kořeny ve filozofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filozofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer a další.
Moderní versus tradiční pedagogika
Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná (užitá) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout.
Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci (popis), analýzu a explanaci (vysvětlení a pochopení) problémů edukační reality. Významnou charakteristikou moderní pedagogiky je realizace a rozvoj pedagogického výzkumu.
Antipedagogika a postpedagogika
Postpedagogika je přístup k dětem takový, aby nebyl ani invazni, ani naléhavý, nenutili je, ale abychom byli přítomni v takové vzdálenosti, z jaké je možné akceptovat dítě takovým, jakým je „tady a ted".
Tento postoj vůči dítěti vyžaduje specifický prostor a čas. Tento přístup lze nazvat amikací. Je to prostřední cesta mezi násilím a úplnou rezignací. Je to konec výchovy a zároveň začátek druhého proudu antipedagogiky v oblasti výchovy.
Základní pojmy pedagogiky
Edukační prostředí (edukační realita) je jednoduše prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu (edukant), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem (edukátor) přímo nebo zprostředkovaně (např. textem) určitý druh informace.
Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují řízené učení, kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné (typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole). Jako procesy s neřízeným učením se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení (např. při samostudiu). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným (náhodným, spontánním) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá.
Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostřed (osvětlení, prostorové dispozice, využití barev), psychosociální parametry prostředí (vztahy mezi edukanty a edukátory) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni (např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí).
Dalším významným pojmem pedagogiky jsou edukační konstrukty, což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy (tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod.).
Pojem edukace významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko-normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod. Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem „naučenost“. Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace.
Struktura pedagogiky
Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu (čerpá především z psychologie, sociologie, filozofie a dalších věd).
Rozdělení pedagogiky podle Brezinky
Brezinka rozdělil pedagogiku na tři samostatné disciplíny, a to: Věda o výchově, Filozofie výchovy a Praktická pedagogika.
Věda o výchově obsahuje výchovu samotnou a také vzdělávání, které je záměrné osvojování si poznatků, dovedností či kompetencí. Netýká se však již hodnot, ale pouze vědomostí a schopností. Předmětem vědy o výchově je realita jako výchova, což je zkoumání bez záměru. Dále specifičnost pedagogiky, kde se vše porovnává a hledá se účelový vztah. Podle Pařízka je výchova chápána jako jev, jehož podstatným znakem je záměrné, soustavné a organizované působení na člověka. Výchovu nám popisují výroky, které jsou tří druhů. Prvním je výrok deskriptivní, který popisuje přesně dané věci a lze jej verifikovat, tzn. ověřit jeho správnost. Dalším je výrok hodnotový, který se již nedá ověřit a je v něm zobrazena norma, jak by něco mělo být, či zachycuje hodnocení. Posledním je výrok normativní, který se týká norem, hodnot nebo také idejí.
Filozofii výchovy se dá shrnout jako něco, „jak by to mělo být“. Předmětem filozofie výchovy jako normativní disciplíny jsou hodnota, mravnost, dobro, norma a víra. Otokar Chlup však říká: „Pedagogika jako věda o výchově studuje a stanoví normy všestranného chování, didaktika jako teorie vyučování normy správného vyučování... Jako věda normativní stanoví pedagogika buď celistvé nebo konečné či jednotlivé a částečné cíle, k nimž mají směřovati činnosti a pochody výchovy a výuky.“ V současné době je ale útlum této disciplíny.
Praktická pedagogika je deskriptivní i normativní formou, určuje jak vyučovat a opírá se tak o obě předchozí disciplíny. Řeší, jak by mělo vypadat ideální vyučování, a má praktický účel. V rámci praktické pedagogiky je nepostradatelnou součástí vyučování. Vyučování je disciplína o předávání obsahu, tzv. řízený proces. Podle Hirsta je vyučování intencionální aktivita, kdy je dosaženo učení. Existuje několik pohledů na vyučování. Prvním z nich je, že vyučování je aktivita zdravého rozumu. Tento termín byl převzat z anglosaských vod, vylučuje odbornou stránku a nejsou potřeba specifické postupy. Dalším pohledem je vyučování jako umění, kde je podstatná osobnost učitele. Vyučování jako řemeslo, je třetím pohledem a je založeno na zkušenosti a zdokonalování se v něm léty získanou praxí a nabytými intuicemi a informacemi. Dále je vyučování jako aplikovaná věda, kde se jedná o technický způsob náhledu. Učitelé by měli dodržovat přesně dané vyzkoumané normy. Posledním pohledem je vyučování jako reflektivní praxe, které je založeno na evaluaci. Vede k tomu, že učitelé nad sebou musí přemýšlet.
Disciplíny pedagogiky
Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny (obory) pedagogiky:
Dějiny pedagogiky a školství
Obecná pedagogika – základní pedagogická disciplína, která usiluje o systematizaci a interpretaci základních pedagogických jevů a zákonitostí, řeší též metodologické otázky a základní terminologii pedagogiky.
Srovnávací pedagogika (komparativní pedagogika) – popisuje a porovnává pedagogické teorie, výchovně-vzdělávací systémy a školské soustavy v různých zemích či regionech a to v kontextu historickém, sociálním, ekonomickém, politickém, kulturním, apod.
Filozofie výchovy – zabývá se smyslem a účelovostí edukace (výchovy a vzdělávání), hodnotami v edukaci, otázkou řízení a kontroly edukace, etickými otázkami výchovy, možnostmi a mezemi lidského poznání a jeho předávání z generace na generaci, člověkem a jeho vychovatelností atd.
Teorie výchovy
Sociologie výchovy – zabývá se sociálními aspekty edukace, místem a funkcí edukace ve společnosti, v dané kultuře, vztahy mezi edukací a sociální strukturou a sociální mobilitou, podmínkami a sociálními důsledky činnosti výchovných a vzdělávacích institucí. Mezi hlavní témata sociologie výchovy patří např. rovnost vzdělávacích příležitostí, jazyková a sociální podmíněnost vzdělavatelnosti, postoje ke vzdělávání, vztahy rodina-škola-komunita aj.
Pedagogická antropologie – snaží se objasňovat edukaci a její vývoj v celistvém pohledu na člověka na základě biologických a sociálních poznatků o lidském rodu, např. ve vztahu k různým omezením i možnostem člověka daným rozdíly v myšlení a komunikaci, způsobech chování, ve zvycích, v tradicích, rituálech, náboženském přesvědčení, sdíleném právu, hodnotách atd. mezi jednotlivými sociálními, etnickými, rasovými a jinými skupinami populace (zkoumá např. i genderové rozdíly).
Ekonomie vzdělávání – zkoumá vzájemnou souvislost mezi ekonomickými a edukačními procesy (např. rozvoj vzdělanostní struktury populace a tvorba HDP). Typické otázky oboru se týkají kvality výstupů edukačního systému ve vztahu k vloženým nákladům, financování školství, vztahů mezi vzděláním, kvalifikací lidí a jejich uplatnění na trhu práce, otázek marketingu škol apod.
Pedagogická psychologie – zabývá se využitím psychologických poznatků v pedagogice. Psychologicky analyzuje předpoklady, průběh a výsledky edukace, zkoumá např. psychický vývoj dítěte v souvislosti s jeho schopností osvojovat si různé poznatky a dovednosti, kognitivní procesy, které edukant využívá při učení, sociální vztahy, komunikaci i celkové klima ve škole a dalších edukačních prostředích, strategii a styl výuky v závislosti na věku žáků, vyučovacím předmětu, jejich motivaci, schopnostech, vzájemné kooperaci apod., změny osobnosti navozené výchovně-vzdělávacím procesem atd.
Speciální pedagogika – zabývá se edukací osob s ohledem na jejich speciální výchovné a vzdělávací potřeby v oblasti fyzické, psychické nebo sociální. Zkoumá jejich pracovní a společenské možnosti, usiluje o jejich integraci do společnosti a sleduje komplexní rozvoj jejich osobnosti. Speciální pedagogika se dělí do následujících podoborů:
Etopedie – edukace a reedukace (převýchova) sociálně nepřizpůsobené, obtížně vychovatelné nebo jinak sociálně narušené mládeže (např. mravně narušené mládeže)
Psychopedie – edukace osob mentálně retardovaných
Somatopedie – edukace osob tělesně postižených či znevýhodněných (např. dlouhodobě nemocných). Spadá sem i edukace osob s mírně odlišným duševním vývojem od normy, tzn. např. osob s lehkou mozkovou dysfunkcí (LMD či ADHD) nebo osob se specifickými poruchami učení.
Logopedie – zabývá se korekcí nebo odstraňováním poruch řeči (koktavost, vady ve výslovnosti aj.)
Surdopedie – edukace osob s různými vadami sluchu (částečná nebo úplná hluchota aj.)
Tyflopedie (též oftalmopedie) – edukace osob se zrakovým postižením (částečná slabozrakost, slepota aj.)
Sociální pedagogika
Pedagogika volného času
Pedagogika sportu
Andragogika – zabývá se vzděláváním dospělých osob
Obecná didaktika
Oborové a předmětové didaktiky
Technologie vzdělávání
Pedagogická evaluace
Pedagogická diagnostika
Pedeutologie – zabývá se výzkumem činnosti pedagoga
Teorie řízení školství
Vzdělávací politika
Pedagogická prognostika
(Průcha, s. 26, pouze seznam disciplín, nikoliv popisy)
Studium pedagogiky
Pedagogika jako aplikovaná disciplína se v České republice vyučuje na středních pedagogických školách nebo vyšších odborných školách s pedagogickým zaměřením a především na vysokých školách v oborech s pedagogickým zaměřením.
Konkrétní didaktiky oborů se studují hlavně na pedagogických fakultách (např. didaktika českého jazyka, učitelství biologie apod.) jako pětiletý obor učitelství pro ZŠ a SŠ v mgr. studiu nebo jako tříleté a čtyřleté doktorské studium didaktiky. Kromě pedagogických fakult se pedagogika na VŠ vyučuje na více než 30 jiných fakultách, obvykle v rámci studia učitelství pro SŠ (např. učitelství matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK nebo učitelství latinského jazyka na Filozofické fakultě UK apod.).
Studium pedagogiky jako vědecké disciplíny vycházející z filozofie výchovy poskytují ve třetím stupni studia – tříletém a čtyřletém doktorském studiu (Ph.D.) v mezinárodním měřítku Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra pedagogiky, a Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky. Obor akreditovala i Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd.
Speciální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře speciální pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.
Primární pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře primární pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.
Sociální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře pedagogiky, v bakalářském a magisterském studiu.
Andragogiku (pedagogiku dospělých) lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře andragogiky a personálního řízení, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.
Doktorské studium
Doktorské studium Ph.D. pedagogických věd představuje nejvyšší možnou kvalifikaci pro pedagogy-výzkumníky, kteří jsou připraveni nejen pro oblast výzkumu a vývoje, ale rovněž pro akademickou dráhu na univerzitách. Realizuje se na Univerzitě Karlově v Praze na filozofické fakultě ve studijním programu Pedagogika jak v oboru Andragogika tak v oboru Sociální pedagogika a oboru Pedagogika a na Masarykově univerzitě v Brně na Filozofické fakultě na Ústavu pedagogických věd v oboru Pedagogika a Andragogika. Ve všech případech se opírá primárně o filozofii výchovy s interdisciplinaritou psychologie osobnosti, sociologie výchovy a neurověd s návazností na predchozí studijní magisterskou specializaci. Dále se na FF UK realizuje v programu Historické vědy v oboru Didaktika dějepisu a v programu Filologie a v oboru Didaktika konkrétního jazyka a to v návaznosti na konkrétní obor a jeho metodologii. Na FFUK se jedná o nejstarší pedagogické stufium od založení tzv. artistické fakulty.
Na pedagogické fakultě UK se realizuje v programu Pedagogika v oboru Pedagogika a v oboru Primární pedagogika , v oboru Didaktika českého jazyka, v oboru Didaktika matematiky a v oboru Hudební teorie a pedagogika. Ve studijním programu Specializace v pedagogice se realizuje v oboru Výtvarná výchova a Vzdělávání v biologii.
Na přírodovědecké fakultě UK se realizuje v oboru Didaktika chemie a v oboru Vzděláváni v chemii. Na matematicko-fyzikákní fakultě se realizuje v oboru Didaktika fyziky a obecné otázky fyziky. Na Akademii múzických umění v Praze, na divadelní fakultě se realizuje program Teorie a praxe dramatické výchovy.
Na Masarykově univerzitě v Brně na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika geografie. Na Univerzitě Palackého v Olomouci, na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika literatury a obor Didaktika informatiky.
Časopisy
Některé české odborné pedagogické časopisy
Některé české populární pedagogické časopisy
Odkazy
Reference
Literatura
Dostál, J. – Macháčková, P. Systémové pojetí edukačního procesu a možnosti měření jeho efektivnosti. In Systémové přístupy 2005. Praha: VŠE, 2005. CD-ROM. .
Průcha, Jan: Moderní pedagogika. Praha: Portál 2009
Průcha, Jan: Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál 2009
Průcha, Jan: Srovnávací pedagogika: mezinárodní komparace vzdělávacích systémů. Praha: Portál 2012
Průcha - Walterová - Mareš: Pedagogický slovník. Praha: Portál 2009
Musil, Roman. Pedagogika pro střední pedagogické školy. Informatorium.
Související články
Dějiny pedagogiky a školství
Izomorfismus v pedagogice
Pionýr (sdružení)
Skauting
Škola
Školství
Výchova
Woodcraft
Základní škola
Externí odkazy
B. Šmahelová, Dějiny pedagogiky (MUNI Brno) |
57 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Literatura | Literatura | Literatura (z latinského littera, písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (například ústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura, beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat.
Literatura je výraznou součástí lidské kultury a civilizace. Má značný význam při konstituci lokálních (zejména národních) podob kultury a umožňuje šířit standardizovaný jazyk a vytvářet vědomí moderních jazykových a národních komunit. Literatura je však zároveň kosmopolitním fenoménem a je možné ji chápat jako propojený celek – autoři literárních děl bývají ovlivněni také cizojazyčnými texty a mezi jednotlivými národními literaturami probíhá výměna vlivů a idejí. Přestože značná část literatury oficiálně vychází tiskem, některá literární díla zůstávají v rukopisech, popřípadě jsou rozšiřována samizdatem nebo publikována na internetu. V minulosti byla literatura tradičně rozlišována na klasickou (kanonickou, uměleckou, kvalitní a hodnou pozornosti) a na populární (brakovou, nehodnotnou). V souvislosti s postmodernismem a novými přístupy a proudy v literární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu.
Literaturou se zabývá literární věda. Pod tu spadá literární teorie (zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu), literární historie (zkoumá dějiny literatury) a literární kritika (zkoumá, hodnotí a třídí literární díla). Významnou disciplínou literární vědy je také literární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura.
Definice literatury
V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout.
Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu.
Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami.
Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka. Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní.
V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová.
Zkoumání literatury
Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky.
Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova Poetika nebo Longinovo pojednání O vznešenu. Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus (Viktor Šklovskij (1893-1984), Jurij Tyňanov (1894-1943), Boris Ejchenbaum (1886-1959)) a na něj navazující strukturalismus (případně poststrukturalismus) a sémiotika (Vladimir Propp (1895-1970), Jurij Lotman (1922-1993), Roland Barthes (1915-1980), Tzvetan Todorov (1939-2017), Julia Kristeva (1941), Umberto Eco (1932-2016)). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus.
V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy (1867-1937). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filozof Václav Černý (1905-1987) a také strukturalista René Wellek (1903-1995). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel (1922-2017). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek (1962), Jiří Pelán (1950), Josef Vojvodík (1964) nebo Vladimír Papoušek (1957). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský (1943).
Literární teorie
Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvoření žánrové klasifikace). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí.
Literární historie
Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměny trhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů:sociální dějiny literatury (literatura a její vzájemné ovlivňování se společností)
foucaultovská diskursivní analýza mediální interpretace (vliv materiálních médií a kulturních činností, například tisku, moderních masmédií, státního mocenského aparátu, školství a podobně)
systémově-teoretické přístupy
eklektické práce nového historismu (rozvolněný přístup bez hlavní řídící teorie či diskursu)
revizionistické studie například feministické nebo genderové
V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském.
Druhy a žánry umělecké literatury
Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově Poetice už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie.
Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku (vyprávěcí literaturu), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii, prózu a drama. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále).
Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku.
Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu
Evropa
Amerika
Asie
Afrika
Austrálie a Oceánie
Mimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura.
Reference
Související články
Literární věda
Seznam českých spisovatelů
Česká literatura
Externí odkazy
Umění
Psaní a čtení |
73 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav%20Horn%C3%AD%C4%8Dek | Miroslav Horníček | Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 Plzeň – 15. února 2003 Liberec) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik. Jeho strýcem byl herec Emil Bolek.
Životopis
Začátky
Narodil se v Karlově ulici čp. 36, do rodiny úředníka Bedřicha Horníčka (* 19. května 1888) a Marie, rozené Lindauerové (* 7. září 1889). Rodiče byli oddáni 22. listopadu 1917.
K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování gymnázia byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. Dne 8. března 1948 se v Praze oženil s Alžbětou, rozenou Šumberovou (11. září 1924 Liptovský Mikuláš – 7. září 1999 Liberec).
V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC (Jiří Voskovec po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických). S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři.
Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem.
Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Montreal a Kinoautomat
V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě v Montrealu. Horníček působil v roli průvodce filmovým představením, které se v určitých dramatických momentech větvilo. Samo publikum rozhodovalo, jak bude děj pokračovat. Zajímavostí je, že on sám neuměl vůbec anglicky. Text měl foneticky odposlouchaný a naučený. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas a po celou dobu výstavy byla představení beznadějně vyprodaná, jednalo se o první případ tzv. interaktivního filmu na světě.
Z tohoto pobytu vytěžil knihu fejetonů Javorové listy, uveřejňovaných původně v Literárních novinách.
Hovory H
Po návratu z Montrealu se společně s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustili do televizního projektu, který mu přinesl obrovskou popularitu. Scéna byla jednoduchá. Uprostřed publika byl stolek, u kterého seděl nad lahví červeného vína Horníček se svým hostem. Promlouval s takovými osobnostmi, jako byli mj. Jan Werich, Jan Pivec, Jiří Sovák, Július Satinský a Milan Lasica. Do svých rozhovorů vkládal inteligentní humor, který oslovuje mnohé diváky i dnes. V roce 2004 vyšla v reedici kniha Hovory H. Pořad se vysílal v letech 1969–1971, celkem bylo natočeno 28 dílů, ale televize odvysílala pouze 25, s nástupem normalizace byl však zrušen. Dochovaly se z něj vzácné televizní záznamy, pořad vyšel i na gramofonových deskách firmy Supraphon, později i na CD. Roku 1990 bylo natočeno ještě sedmnáct dílů pořadu, ale s pozměněným názvem Hovory H ještě po dvaceti letech.
Byli jednou dva písaři
Jeho dalším velkým televizním projektem byl desetidílný seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972. Na jeho tvorbě se sešla tehdejší umělecká elita. Režisér Divadla Semafor Ján Roháč, scenárista Jaroslav Dietl a herci v čele s dvojicí Sovák, Horníček. Dílem prostupuje jemný humor, nadhled a pohoda.
Seriál měl však pro něj tragický dopad. V půli natáčení, přímo v jeho dějišti, tragicky zemřel jeho jediný syn Jan (1950–1972), student dokumentaristiky na pražské FAMU, kterého si pozval na natáčení. Seriál byl přesto dokončen a na výsledku díla to nebylo znát.
Filmografie
Film
1964 Táto, sežeň štěně! – role: redaktor Hlavsa, tatínek
Televize
1972 Věra – nevěra (TV filmová komedie) – role: Karel Bartůněk, scénář napsal Jiří Sovák spolu s Miroslavem Horníčkem
Horníček jako spisovatel
Jako prvotina mu vyšla kniha Dobře utajené housle, potom již zmíněné Javorové listy. V sedmdesátých letech vyšly jeho knihy Hovory, Listy z Provence (vyjadřuje lásku k Francii), Jablko je vinno a Chvála pohybu. V dalších letech i Julius a Albert, Klaunovy rozpravy, Hovory s Janem Werichem, Chvalozpěvy, Saze na hrušce a povídky Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní. Některé z těchto knih vyšly i ve zvukové formě, jednalo se o autorská čtení či autorské dramatizace zaznamenané na gramofonových deskách firmy Supraphon.
Napsal také řadu divadelních her, například: Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Tři Alberti a slečna Matylda, Můj strýček kauboj aneb Rodeo, Slaměný klobouk, Setkání s Veronikou, Muž jménem Juan.
Výtvarník a duchovní otec
Stal se autorem mnoha surrealistických koláží. Poslední výstava za života byla Dobře utajené koláže v Praze roku 2002.
Byl také duchovním otcem mnoha kulturních událostí a počinů. Spolupracoval s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem (které dokonce seznámil) i v „předsemaforské“ době (například představení Člověk z půdy). Další partneři: Miloš Kopecký (Tvrďák – spoluautoři i protagonisté), Tomáš Sláma, Igor Šebo, Pavel Bobek, Pavel Dostál (napsali spolu divadelní hru Dva na smetišti). Spolupracoval též s folkovou skupinou Český skiffle pana Jiřího Traxlera, objevil se i na LP desce firmy Supraphon Staropražské hrací strojky. Supraphon vydával také jeho interpretace textů jiných autorů – např. Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu nebo Ota Pavel Smrt krásných srnců.
Zemřel v Liberci a je pochován v Kytlicích.
Horníček a západní Čechy
V Plzni v budově kulturního domu Inwest (původně Dům kultury ROH) bylo na jeho počest od roku 2000 pojmenováno Horníčkovo divadlo. Byla zde 10. listopadu 2003 odhalena pamětní deska. Kulturní dům Inwest byl i s divadlem v roce 2012 zbourán.
Jezdil také do Mariánských Lázní za svými přáteli a pobýval zde v hotelu Svoboda. Napsal také Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních a v roce 1986 při příležitosti slavnostního otevření Zpívající fontány vytvořil podobný dopis pro ni.
Knihy
Soupis viz katalog NKC Národní knihovny ČR
A co ženy, pane dvorní rado?: Rozhovor J. P. Eckermanna s J. W. Goethem mimo pozemský čas o ženách času pozemského (divadelní hra) Praha, Dilia, 1987
Dobrý den, socho! Praha, Orbis, 1977
Dobře utajené housle Praha, Motto, 1965, další vydání až do – 2003
Dva muži v šachu: Odehrává se někde v Itálii, někdy v osmnáctém století (divadelní hra) Praha, Dilia, 1974
Hovory: (1968-1969) Praha, Motto, 1998
Hovory s Janem Werichem Praha, Panorama, 1991
Humor a koláže Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 1995
Chvála pohybu Praha, Motto, 2003
Chvalozpěvy Praha, Brána Euromedia Group – Knižní klub, 2001
Chvilky s Itálií (společně s Pavlem Koppem) Praha, Panorama, 1988, 2002
Jablko je vinno Praha, Motto, 1979, 1997
Jak hledat slunce Praha, Panorama, 1980
Javorové listy Praha, Olympia, 1968
Jeden den pouhý jen Praha, Spolek českých bibliofilů, 2000
Julius a Albert Praha, Československý spisovatel, 1989
Klaunovy rozpravy: úvahy, fejetony, rozhovory, ankety z let 1956–1986 Praha, Odeon, 1989
Koláže a hry Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum, 1990
Letostroj pana Maxmiliána Praha, Albatros, 1972
Listy z Provence Praha, Československý spisovatel, 1971, 2000
Louka pro dva Praha, Dilia, 1984
Malá noční inventura (divadelní hra) Praha, Dilia, 1977
Miloslav Stibor Ostrava, Profil, 1990
Můj strýček kauboj aneb Rodeo (divadelní hra) Praha, Dilia, 1977
Muž jménem Juan (divadelní hra) Praha, Dilia, 1993
Neberme se příliš vážně Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 2002
Pětatřicet skvělých průvanů: (povídky) Praha, Akropolis, 1998, 2001
Pohlednice z Benátek Praha, Olympia, 1971
Poznámky o divadle Praha, Melantrich, 1990
Rozhodně nesprávné okno (divadelní hra) Praha, Dilia, 1970
S paní ve spaní: (povídky) Praha, Akropolis, 1999
Saze na hrušce: vzpomínky nejen na dětství Plzeň, Nava, 1996
Setkání s Veronikou: Komedie (divadelní hra) Praha, Dilia, 1980
Slaměný klobouk: volně zpracovaný na motivy komedie Eugéna Labiche (divadelní hra) Praha, Dilia, 1979
Strašidla Praha, Albatros, 1971
Trojhlas / Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík Praha, Melantrich, 1986
Vyznání: Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních Praha, Československý spisovatel, 1975
Zpověď na konci cesty Praha, Formát, 2000
Diskografie – výběr
Gramofonové desky
s Janem Werichem
LP Předscény Werich & Horníček – (2 LP) – Supraphon 1990
se skupinou Český skiffle
LP Dobře utajené housle – (2 LP) – Supraphon 1972
LP Kantor Barnabáš a žáci darebáci – Supraphon 1973
LP Listy z Provence – Supraphon 1974
ostatní
LP Hovory H – (s Milanem Lasicou a Júliem Satinským) – Supraphon 1970
LP Staropražské hrací strojky – Supraphon 1974
LP Zavěste, prosím, volá Semafor – (jako telefonický host Miloslava Šimka) – Supraphon 1974
LP Jablko je vinno – (autorské dramatizace s Libuší Švormovou) – Supraphon 1977
LP Chvála pohybu – Supraphon 1978
LP Je libo dát si víno – Supraphon 1979 (společně s Jiřím Sovákem a Vladimírem Menšíkem a Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů)
LP Obraťte ! Na druhé straně jsem já Miroslav Horníček – Supraphon 1979 (společně s Milošem Kopeckým)
LP Malá noční rozprava – Supraphon 1986
LP Herecké historky z hovorů H – Supraphon 1990
Rozhlasové nahrávky
Český rozhlas připravil řadu nahrávek z Horníčkovy tvorby a u příležitosti 100. výročí jeho narození mu plzeňské regionální studio věnovalo cyklus Čtení na léto 2018.
Odkazy
Reference
Literatura
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 1, 2, 23, 77, 138, 177, 208, 266, 276, 306, 353, 418, 425, 427, 517, 520, 536.
FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. . S. 426–427.
Související články
Kytlice
Externí odkazy
Miroslav Horníček v souborném katalogu Akademie věd ČR
Miroslav Horníček na Dabingforum.cz
Miroslav Horníček v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
Miroslav Horníček v cyklu České televize Příběhy slavných
Štěstí je schopnost být šťasten Pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje některé méně známé informace ze života Miroslava Horníčka a unikátní záznamy jeho pořadů z roku 1948 nebo 1968.
Čeští herci
Čeští divadelní herci
Čeští filmoví herci
Čeští televizní herci
Čeští dabéři
Herci Národního divadla
Herci Divadla Josefa Kajetána Tyla
Čeští spisovatelé 20. století
Spisovatelé píšící česky
Čeští režiséři
Čeští divadelní režiséři
Čeští dramatici
Čeští humoristé
Čeští moderátoři
Čeští televizní moderátoři
Čeští publicisté
Čeští scenáristé
Čeští výtvarníci
Fejetonisté
Českoslovenští zasloužilí umělci
Držitelé Ceny Thálie – Zvláštní cena Kolegia
Nositelé medaile Za zásluhy (Česko)
Absolventi Gymnázia Plzeň, Mikulášské nám. 23
Narození v Plzni
Narození 10. listopadu
Narození v roce 1918
Úmrtí 15. února
Úmrtí v roce 2003
Muži
Úmrtí v Liberci
Osobnosti na českých poštovních známkách |
85 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr%20Blucha | Vladimír Blucha | Vladimír Blucha (* 6. července 1931 Mokré Lazce u Opavy – 20. listopadu 2020) byl český regionální historik, geograf, kronikář, vlastivědný pracovník a pedagog, který napsal řadu článků a několik knih o historii Krnova.
Život
Německé úřady ve vládním obvodě Opava v Sudetech ho v roce 1938 přejmenovaly z Vladimíra na Waldemara. Na konci války, když přišla do Mokrých Lazců fronta, úplně vyhořel pronajatý domek, ve kterém Bluchovi bydleli. Tak se v červnu 1945 usadili v pohraničí v Krnově. Vladimír Blucha maturoval v roce 1950 na krnovském gymnáziu. Druhou maturitu vykonal v roce 1957 a tím získal kvalifikaci jako učitel pro 1.–5. postupný ročník. Po základní vojenské službě pracoval na ONV v Krnově, kde byl až do roku 1960 inspektorem pro kulturu. Poté dálkově vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, obory matematika a zeměpis. V letech 1960–1970 učil na 1. ZDŠ na Dvořákově okruhu 2 a od roku 1970 do roku 1990 učil na 3. ZDŠ na Opavské ulici. Od srpna 1990 byl vedoucím Okresního pedagogického střediska v Nových Heřminovech. V letech 1965–1969 a v letech 1990–2000 byl kronikářem města Krnova. Jeho články vycházely v různých novinách a časopisech. Byl čestným členem Matice slezské a také předsedou jejího krnovského odboru. Byl členem Čs. společnosti geografické, Čs. společnosti archeologické a České numismatické společnosti. Byl ženatý a měl dceru RNDr. Lenku Bucherovou-Fišerovou (* 1964, roz. Bluchovou), Ph.D., která je vysokoškolskou učitelkou a překladatelkou chemické angličtiny.
Nejznámější je jeho kniha Velký požár (2002). Žánr tohoto díla by se dal charakterizovat jako „historický obraz“, jednotlivé kapitoly, popisující příběh jednotlivých Krnovanů v jednom zajímavém historickém období, se skládají v celkový obraz tohoto období. Kniha tak připomíná např. obrazy Hieronyma Bosche, na kterých sledujeme jednotlivé drobné scény, které dohromady tvoří zvláštní atmosféru celého výjevu.
Dílo
Kronika města Krnova za roky 1965-1969 a 1990-2000
Historie města Krnova (1969; in: Vladimír Blucha, Ladislav Zapletal (1969): Krnov: historie a geografie města)
Stručné dějiny města Krnova (199?)
Obrázky z dějin Krnova (1993)
Klíč k domovu: Čtení o Krnovsku pro mládež i dospělé (1995)
Vysoké nebe: historická freska o životě na Krnovsku v 16. století (1998)
Historia regionu głubczycko-krnowskiego (200?; spolu s Katarzynou Maler)
Velký požár: (Krnov 1779) : historický obraz ze života v Krnově v 18. století (2002)
Město Krnov: průvodce po památkách (2003)
Prožil jsem krásný život: sborník vzpomínek o tom, jak jsme chtěli bránit republiku a o životě v osvobozeném Krnovsku (2005; spolu s Naděždou Paprskarzovou)
Město mezi dvěma řekami: čtení o pozoruhodné historii města zvaného Kyrnow, Jegerdorf, Carnovia, Jägerndorf, Karniów, Krnov (2007)
Řeka mého rodu a rod mé řeky: obrázky ze života obyčejného slezského rodu (2011)
Králův syn: osudy opavského vévody Mikuláše ve 13. a 14. století (2012)
Klíč k domovu: Čtení o Krnovsku pro mládež i dospělé (2013; 2. vydání)
Příběh bronzových rolniček v újezdu Kyrnow'' (2014)
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Životopis z roku 1990
Fotografie
Čeští pedagogové
Čeští geografové
Čeští regionální historikové
Čeští obecní kronikáři
Čeští spisovatelé historických románů
Čeští spisovatelé literatury faktu
Spisovatelé píšící česky
Absolventi Pedagogické fakulty Ostravské univerzity
Lidé z Krnova
Historikové 20. století
Narození v roce 1931
Narození 6. července
Historikové 21. století
Geografové 20. století
Geografové 21. století
Narození v Mokrých Lazcích
Úmrtí v roce 2020
Úmrtí 20. listopadu
Muži |
94 | https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%ADhov%C3%A9%20zrychlen%C3%AD | Tíhové zrychlení | Tíhové zrychlení je zrychlení volného pádu těles zanedbatelných rozměrů (hmotných bodů) v dané vztažné soustavě a představuje superpozici gravitačních a setrvačných zrychlení působících na tělesa v této soustavě.
Nejčastěji se tíhovým zrychlením míní speciální případ zrychlení volného pádu v soustavě spojené s povrchem kosmického tělesa (například Země); hlavní složkou tíhového zrychlení je gravitační zrychlení vyvolané tímto tělesem, ale pokud se jedná o rotující těleso (a tedy i Zemi), působí kromě gravitační síly také odstředivá síla, což je setrvačná síla vznikající v důsledku otáčení tělesa kolem jeho osy. Proto je tíhové zrychlení na rovníku menší než na pólech.
Beztížný stav nastává ve vztažných soustavách, ve kterých je tíhové zrychlení nulové, tedy skládající se setrvačné a gravitační síly se vzájemně vektorově odečítají. Typickým příkladem je kabina pohybující se se zrychlením rovným zrychlení vnějšího gravitačního pole – volně se pohybující družice, padající kabina výtahu apod.
Značka, jednotka
Značka: g
Jednotka: m/s2
Tíhové zrychlení na Zemi
Hodnota tíhového zrychlení na Zemi činí v českých zeměpisných šířkách (49° až 51°) přibližně 9,81 m/s².
Tíhové zrychlení se ve zrychlení padajících těles plně projeví ve vakuu, kde nepůsobí odporové síly a pád je možno považovat za volný. V atmosféře je pohyb těles brzděn odporem vzduchu.
Působení tíhového zrychlení poprvé přesně popsal Galileo Galilei, který vyslovil a experimentálně ověřil jeho závislost na geografické šířce, nadmořské výšce a nepatrně i na lokální hustotě hornin pod povrchem.
Pro fyzikální a technické použití je vhodné stanovit univerzální standardní hodnotu. Ta se nazývá normální tíhové zrychlení, značí g0 nebo gn a její hodnota vychází z tíhového zrychlení na 45° zeměpisné šířky u hladiny moře:
g0 = gn = 9,80665 m/s² (přesně).
Pro výšky zanedbatelné vzhledem k průměru Země se g snižuje na jeden metr nadmořské výšky přibližně o 3×10−6 m/s2. Tíhové zrychlení je mírně ovlivňováno i pozicí Měsíce vůči Zemi, což se projevuje např. přílivem a odlivem hladiny moře.
Tíhové zrychlení na povrchu obecného kosmického tělesa
Tíhové zrychlení lze definovat jako zvýšení rychlosti tělesa působením pouze gravitačních a setrvačných sil působících na povrchu kosmického tělesa za jednu sekundu při volném pádu ve vakuu. Jednotkou tíhového zrychlení je m/s2. Tíhové zrychlení definujeme na konkrétním místě povrchu konkrétního kosmického tělesa, může být proměnlivé i časově. Pokud se výrazněji projevují vlivy rotace, okolních těles, nebo při nepravidelném tvaru kosmického tělesa, měli bychom tíhové zrychlení definovat jako vektor.
Tíhové zrychlení tedy obecně závisí na
gravitačním poli kosmického tělesa – gravitační zrychlení
na pohybu (trajektorii) kosmického tělesa – např. na Zemi se projevuje odstředivé zrychlení
na gravitačním poli blízkých kosmických těles (např. na Zemi způsobuje vliv Měsíce příliv a odliv)
Gravitační složka tíhového zrychlení (ag) vně daného tělesa v souladu s gravitačním zákonem klesá s druhou mocninou vzdálenosti od středu tělesa (např. Země). Obecně pro gravitační zrychlení ve vzdálenosti r od středu tělesa (ať už je to pod povrchem, na něm nebo nad ním) s kulově symetrickým rozložením hmotnosti, u kterého M(r) udává celkovou hmotnost uvnitř koule s poloměrem r, platí vztah
Pod povrchem těles s konstantní hustotou by pak tato složka rostla přímo úměrně se vzdáleností od středu:
Velikost tíhového zrychlení na jiných planetách a měsících je tedy jiná než na Zemi, závisí především na hustotě tělesa, na jeho tvaru a na rychlosti jeho rotace. Například tíhové zrychlení je na Měsíci přibližně šestkrát nižší než na Zemi (tíhové zrychlení na Měsíci je přibližně 1,6236 m/s2). Na Marsu má tíhové zrychlení hodnotu 3,725 m/s2 (což je tedy 2,6krát menší než na Zemi).
Beztížný stav a umělá tíže
Beztížný stav, který panuje na družicích obíhajících kolem Země, je způsoben rovností odstředivé síly způsobené oběhem a síly dané působením gravitačního pole Země.
Vědci a technici uvažují o konstrukci orbitálních stanic využívajících „umělou gravitaci“, kde bude tíhové zrychlení vytvářeno rotací stanice nebo její obytné části. Korektní české označení je „umělá tíže“, neboť se tak vytvářejí pouze setrvačné síly, nikoli gravitace, která je univerzální pravou silou.
Odkazy
Související články
Geoid
Gravimetrie (fyzika)
Gravitace
Gravitační pole
Gravitační zrychlení
Pohyb v centrálním gravitačním poli
Tíha
Váha
Reference
Externí odkazy
Gravimetrická mapa ČR
Gravitace
Zrychlení |
102 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rychlost | Rychlost | Rychlost je charakteristika pohybu, která určuje, jakým způsobem se mění poloha tělesa (hmotného bodu) v čase.
Obecněji se rychlost používá pro označení časové změny jakékoliv veličiny (např. rychlost chemické reakce, rychlost společenských změn apod.). Pokud není uvedeno jinak, bude dále pojednáváno o rychlosti charakterizující časovou změnu polohy při mechanickém pohybu.
Rychlost je vektorová fyzikální veličina, neboť je dána velikostí (v určitých jednotkách) a směrem.
Pokud dva běžci závodí na stejné trati, pak se pohybují po stejné trajektorii a po skončení závodu mají za sebou také stejnou dráhu. Pokud však jeden ze závodníků doběhne do cíle dříve, nebudou pohyby obou závodníků stejné. Závodníci urazí tedy danou dráhu v rozdílném čase. Veličina charakterizující jejich pohyb je okamžitá rychlost, případně průměrná rychlost.
Časová změna rychlosti se nazývá zrychlení, záporné zrychlení se nazývá zpomalení; obě veličiny vyjadřuji změnu resp. přírůstek či úbytek okamžité rychlosti v nekonečně krátkém čase (jedná se o druhou derivaci dráhy podle času).
Značení
Značka: , popř. pro velikost rychlosti (z anglického velocity)
Jednotky
Hlavní jednotka SI: metr za sekundu, m·s−1 , m/s.
Další používané jednotky: V běžné praxi (rychlost dopravních prostředků, větru apod.) se používá kilometr za hodinu, km/hod., km·h−1 (1 m·s−1 = 3,6 km·h−1), v (některých) anglicky mluvících zemích je namísto něho běžná míle za hodinu
V námořní praxi a v letectví se užívá jednotka uzel (anglicky „knot“, zkratka „kn“ nebo „kt“), což je námořní míle za hodinu
Vzhledem k vysokým rychlostem astronomických objektů se v astronomii někdy používá tisícinásobek hlavní jednotky SI: kilometr za sekundu. km/s.
Průměrná rychlost
Od okamžité rychlosti se průměrná rychlost liší tak, že je definována jako celková vzdálenost uražená za určitý čas. Např. pokud je vzdálenost 80 kilometrů ujetá za 1 hodinu, pak je průměrná rychlost 80 kilometrů za hodinu. Podobně, pokud je 320 kilometrů ujeto za 4 hodiny, je průměrná rychlost opět 80 kilometrů za hodinu. Pokud je vzdálenost v kilometrech (km) vydělena časem v hodinách (h), výsledkem jsou kilometry za hodinu (km/h). Průměrná rychlost nepopisuje změny rychlosti, které mohly nastat v kratších časových intervalech (protože průměrná rychlost je celková vzdálenost dělená celkovým časem cesty). Takže průměrná rychlost se značně liší od okamžité rychlosti. Průměrná rychlost se vypočítá:
,
nebo exaktněji
.
Okamžitá rychlost
Okamžitá rychlost je rychlost v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžitá rychlost jako první derivace dráhy podle času, tedy limitním přechodem od průměrné rychlosti:
.
Rychlost při pohybu po kružnici
Při pohybu po kružnici se k vyjádření rychlosti používají dvě různé veličiny – obvodová rychlost a úhlová rychlost, které se odlišují rozměrem i jednotkami.
Vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlosti
Mezi obvodovou a úhlovou rychlostí platí vztah
v = ω · r,
kde ω je úhlová rychlost, r je poloměr kružnice. Ve vektorovém vyjádření:
Tento vztah je speciálním případem vektorového vyjádření úhlové rychlosti.
Relativistická rychlost
Při určování rychlosti v relativistické mechanice se postupuje podobně jako u klasické (nerelativistické) rychlosti.
Pro hmotný bod, který se pohybuje prostorem, lze rychlost ve vztažné soustavě S vyjádřit složkami
Ve vztažné soustavě S' budou složky rychlosti tohoto hmotného bodu vůči soustavě S' mít následující složky
Toto vyjádření je stejné jako v klasické mechanice. Rozdíl však spočívá v tom, že jednotlivé souřadnice (prostorové i časové) se v teorii relativity transformují odlišně než v klasické fyzice.
Předpokládejme, že soustava S' se vůči soustavě S pohybuje konstantní rychlostí , Přičemž pohyb probíhá podél os x, x' , které vzájemně splývají.
Složky rychlosti lze vyjádřit prostřednictvím speciální Lorentzovy transformace. Jejich diferencováním dostaneme
Dosazením dostaneme transformační vztahy pro složky relativistické rychlosti
Tyto vztahy představují relativistickou transformaci rychlosti.
Pro malá ve srovnání s rychlostí světla , tzn. , přechází tyto vztahy ve vztahy pro klasickou (nerelativistickou) transformaci rychlosti
Vyjádření rychlosti v soustavě S prostřednictvím složek rychlosti v soustavě S' získáme záměnou čárkovaných a nečárkovaných veličin a záměnou znaménka u rychlosti , tzn.
Jedním z důsledků uvedených transformačních vztahů je skutečnost, že rychlost světelného paprsku bude ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná, což odpovídá druhému postulátu speciální teorie relativity. Máme-li totiž v soustavě S světelný paprsek pohybující se rychlostí světla ve směru osy x, tzn. , dostaneme pro rychlost stejného paprsku v soustavě S'
Dalším z důsledků těchto transformačních vztahů je také skutečnost, že pokud je rychlost v menší než rychlost světla , bude menší než rychlost světla ve všech inerciálních vztažných soustavách. Např. pokud se v soustavě S' pohybuje hmotný bod rychlostí ve směru osy x a samotná soustava S' se pohybuje vzhledem k soustavě S rychlostí ve stejném směru, byla by podle klasické mechaniky rychlost pohybu hmotného bodu v soustavě S rovna , což je rychlost vyšší než rychlost světla . Relativistická mechanika však dojde k hodnotě .
Rychlost vzhledem k rychlosti světla se označuje za podsvětelnou, je-li , světelnou (rychlost světla), je-li , nebo nadsvětelnou při .
Rozdíl mezi speed a velocity v angličtině
V angličtině se někdy nesprávně zaměňují slova speed a velocity – speed je skalární veličina, zatímco velocity je veličina vektorová, tj. speed uvádí pouze rychlost, zatímco velocity i směr, kterým se těleso pohybuje.
Odkazy
Reference
Související články
Mechanika
Nadsvětelná rychlost
Rapidita
Seznam rychlostí v přírodě
Skládání rychlostí
Externí odkazy
Fyzikální veličiny
Kinematika
Pohyb |
110 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dost%C5%99ediv%C3%A1%20s%C3%ADla | Dostředivá síla | Dostředivá (centripetální) síla (často označovaná Fd) je síla, která má směr do středu křivosti trajektorie tělesa při křivočarém pohybu (při pohybu po kružnici do středu kružnice). Má směr normály k trajektorii v daném místě, je tedy kolmá na vektor rychlosti. Dostředivá síla způsobuje změnu směru vektoru rychlosti (dostředivé zrychlení), a tím zakřivení trajektorie, velikost vektoru rychlosti však nemění.
Vztah velikosti dostředivé síly, hmotnosti tělesa m, velikosti rychlosti tělesa v (popř. úhlové rychlosti ω) a poloměru křivosti r je
nebo
.
V otáčející se neinerciální vztažné soustavě vzniká odstředivá síla, která se často označuje jako reakce (reaktivní síla podle Třetího Newtonova zákona) k síle dostředivé. Je to však pouze síla zdánlivá a závisí na volbě vztažné soustavy.
Důkaz
Pohybuje-li se těleso (hmotný bod) po kružnici s konstantní úhlovou rychlostí ω, pak pro úhel φ úsečky spojující těleso a střed kružnice platí:
kde t je čas. Je-li x souřadnice tělesa v kartézském souřadném systému se středem ve středu kružnice, pak pro tuto platí:
Víme, že složku zrychlení ve směru osy x získáme druhou derivací souřadnice x podle času:
kde je složka zrychlení tělesa ve směru osy x, tedy platí:
Pro , kde k= 0,1,2,…,n pak platí, že absolutní hodnota této složky zrychlení ve směru „x“ je rovna hledanému dostředivému zrychlení ad:
.
Dostředivou sílu F d pak spočítáme z Newtonova zákona:
První Newtonův zákon říká že pohybující se předmět pokračuje v pohybu po přímé dráze, dokud jej nějaká síla nedonutí změnit směr
Související články
Pohybová rovnice
Křivočarý pohyb
Coriolisova síla
Odstředivá síla
Externí odkazy
Dynamika |
119 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20finsk%C3%BDch%20spisovatel%C5%AF | Seznam finských spisovatelů | Seznam finských spisovatelů setříděný podle abecedy.
A
Umayya Abu-Hanna (* 1961)
Mikael Olai Agricola (1510–1557)
Juhani Aho (1861–1921)
Outi Alanne (* 1967)
Antero Alli (* 1952)
B
Peter von Bagh (* 1943)
Anni Blomqvist ()
Jöns Budde (asi 1437–1491)
C
Johan Cajanus (1655–1681)
Walter de Camp
Minna Canthová (1844–1895)
D
Jörn Donner (* 1933)
E
Rabbe Enckell (1903–1974)
F
Kati-Claudia Fofonoff (* 1947)
G
Sami Garam (* 1967)
Alexandra Gripenbergová (1857–1913)
H
Pentti Haanpää (1905–1955)
Paavo Haavikko (* 1931)
Helvi Heleena Hämäläinenová (* 1907)
Anna-Leena Härkönenová (* 1965), spisovatelka a herečka
Aaro Antti Hellaakoski (1893–1952)
Saima Harmaja (1913–1937)
Jukka M. Heikkilä (* 1966)
Pekka Hiltunen (* 1966)
Laila Hirvisaari (1938)
Kari Hotakainen (* 1957), jeden z nejúspěšnějších současných finských spisovatelů, prozaik, básník, dramatik a autor knížek pro děti
Veikko Huovinen (* 1927)
Antti Hyry (* 1931)
J
Tove Janssonová (1914–2001)
Arvid Järnefelt (1861–1932)
Maria Jotuniová (1880–1943)
K
Frans Uuno Kailas (1901 – 1933)
Aino Kallasová
Anja Kauranenová viz Anja Snellmanová
Veikko Antero Koskenniemi (1885 – 1962)
Ilmari Kianto (1874–1970)
Eeva Kilpiová (1928–)
Aleksis Kivi (1834–1872), autor prvního významného finsky psaného románu Sedm bratří
Kaarlo Robert Kramsu (1855–1895)
Leena Krohnová (* 1947), spisovatelka, autorka románů, povídek, knížek pro děti a esejí
L
Leena Landerová (*1955)
Martti Johannes Larni (* 1905)
Maiju Lassila (1868–1918)
Leena Lehtolainen (* 1964)
Joel Lehtonen (1881–1934)
Armas Eino Leino (1878–1926)
Rosa Liksomová (* 1958), spisovatelka a fotografka
Väinö Linna (1920–1992), spisovatel
Johannes Linnankoski (1869–1913)
Elias Lönnrot (1802 – 1884)
M
Eeva Liisa Mannerová (* 1921)
Veijo Meri (* 1928)
Timo K. Mukka (1944–1973)
P. Mustapää (* 1899)
O
Sofi Oksanen (* 1977), spisovatelka
P
Arto Paasilinna (* 1942)
Olavi Paavolainen (1903–1964)
Teuvo Pakkala (1862–1925)
Toivo Pekkanen (1902–1957)
Maria Peura (* 1970)
Anni Polva (1915–2003)
Riikka Pulkkinen (* 1980)
R
Aino Räsänen (1910–1995)
Paavo Olavi Rintala (* 1930)
Johan Ludvig Runeberg (1804–1877), básník
S
Asko Sahlberg (* 1964), spisovatel
Hannu Salama (* 1936), romanopisec, klasik finského dělnického románu
Alexandra Salmela (1980)
Juha Seppälä (* 1956), prozaik a dramatik
Raija Siekkinenová (1953–2004), povídkářka
Frans Eemil Sillanpää (1888–1964)
Salla Simukka (* 1981)
Elvi Aulikki Sinervová (* 1912)
Johanna Sinisalo (* 1958), autorka sci-fi a fantasy literatury
Anja Snellmanová, původním jménem Anja Kauranenová (* 1954), spisovatelka
T
Arvo Albin Turtiainen (* 1904)
V
Katri Valová (1901–1944)
Anja Leila Hemmikki Vamelvuová (* 1921)
W
Kurt Martti Wallenius (1893–1984), generál, politik a spisovatel
Mika Waltari (1908–1979)
Hella Maria Wuolijokiová (1886–1954)
Externí odkazy
Finských spisovatelů
spisovatel |
125 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Objem | Objem | Objem je fyzikální veličina, která vyjadřuje velikost prostoru, kterou zabírá těleso. Z matematického hlediska představuje objem míru charakterizující danou vymezenou část prostoru. Z Fyzikálně-chemického hlediska je objem odvozená jednotka. Objem látek je závislý na tlaku, teplotě a látkovém množství (viz stavová rovnice).
Symbol veličiny: V (angl. volume)
Jednotka SI: metr krychlový, značka jednotky: m³, lidově zvaný kubík.
Rovnice pro výpočet objemu
Jednotky objemu
Odvozené z SI
decimetr krychlový [dm³]
centimetr krychlový [cm³]
milimetr krychlový [mm³]
z evropské praxe
hektolitr [hl]
litr [l] (1 l = 1 dm³)
decilitr [dl]
centilitr [cl]
mililitr [ml] (1 ml = 1 cm³)
Převody objemových jednotek podle SI
1 m3 = 1 000 dm3 = 1 000 000 cm3 = 1 000 000 000 mm3
0,01 hl = 1 l = 10 dl = 100 cl = 1 000 ml
Jednotky mimo soustavu SI
Britské (UK, imperiální)
bušl (8 × UK gallon ≈ 36,3687 dm³)
gallon (4,54609 dm³)
fluid ounce (UK gallon / 160)
pinta
Americké (US)
barel
bušl (8 × „suchý“ US gallon ≈ 35,2391 dm³)
„suchý“ gallon (4,40488377086 dm³)
„tekutý“ gallon (3,785411784 dm³)
fluid ounce („tekutý“ US gallon / 128)
liquid pint
Historické
aam
acre-pulgada
prostice
pipe
Příklady objemů
Pro porovnání řádové velikosti je zde uveden seznam některých zajímavých objemů:
10 litrů je rovno
0,01 m³
100 dl
0,353 krychlové stopy
610,237 krychlových palců
objemu krychle o délce hrany 21,54 cm
objemu vody o hmotnosti 10 kg
28,316846592 l – 1 krychlová stopa
55 l – objem palivové nádrže u vozu Škoda Octavia
100 l = 0,1 m³
1–8,2 l – typický rozsah objemu motoru automobilů.
1,4 l – typický objem lidské mozkovny
3,78541 l – 1 US galon
4 l – množství paliva spotřebovaného každou sekundu v letadle Boeing 747.
4,54609 l – 1 imperiální galon
4,7 l – obvyklý celkový objem krve v lidském organismu
5–7 l – typické množství krve, které lidské srdce přepumpuje každou minutu
5,5 l – průměrné množství nafty spotřebované na 100 km při jízdě ve Škodě Octavia s motorem 2.0 TDI-PD/103 kW
6 l – typický objem mužských plic
10 l = 0,01 m³
1 litr je roven
0,001 m³
1000 cm³
10 dl
100 cl
1000 ml
objemu krychle o délce hrany 10 cm
objemu vody o hmotnosti 1 kg
61,0237 krychlového palce
300 ml = 3 dl – „třetinka“, „malé pivo“
400 ml – typický objem lidského močového měchýře
473 ml – 1 US pinta
500 ml = 0,5 l – Půllitr, „velké pivo“
568 ml – 1 imperiální pinta
750 ml – nejběžnější objem láhve vína
946 ml – 1 US quart
1000 ml = 1 litr
100 ml je rovno
100 cm³
1 dl
1/10 l
10 cl
100 ml
objemu krychle o délce hrany 46 mm
6,1 krychlového palce
10 ml je rovno
10−5 m³
1 cl
10 cm³
0,1 dl
0,01 l
objemu krychle o délce hrany 21,5 mm
objemu koule o poloměru 13,3 mm
16,387064 ml = 1 krychlový palec
20 ml – „malý panák“
40 ml – „panák“
50 ml = 0,5 dl – „velký panák“
100 ml = 1 dl
Odměrná měřidla a nástroje
odměrný válec
pipeta
byreta
vodoměr
Externí odkazy
Geometrie
Fyzikální veličiny |
130 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vte%C5%99ina | Vteřina | Vteřina, plným názvem úhlová vteřina (dříve také oblouková vteřina), je jednou z jednotek úhlu (1/60 úhlové minuty). Pro úhlovou vteřinu se používá značka ″ (před kterou se nepíše mezera) či zkratka as. Stejná značka se používá i pro palec, což ale také není jednotka SI.
Odlišení od jednotky času
V běžném, neodborném jazyce se jednotka času označuje sekunda i vteřina, obě verze jsou považovány za možné.
Naopak v odborných textech je sekunda (zaveden přijetím systému jednotek SI roku 1974) od roku 1980 jediný správný a legální název pro jednotku času.
Etymologie
Název sekunda, což je latinská řadová číslovka s významem druhá, je odvozen od toho, že se jedná po minutách o druhé dělení hodiny – latinsky pars minuta secunda. (Minuta tak byla pars minuta prima – „první zmenšená část“; používala se ještě další dělení např. pars minuta tertia, dnes se však zpravidla sekunda už dále dělí desetinně; v některých jazycích se však slovo pro šedesátinu sekundy zachovalo, ačkoliv se neužívá, např. v polštině či v arabštině , tálita.)
Výraz vteřina poprvé použil (ve smyslu úhlu) tepelský premonstrát, český buditel a vlastenec Josef Vojtěch Sedláček v roce 1822 v díle Základové měřictví, čili Geometrie (pro minutu má pojem menšina a tercii třetina). Jde o jeho neologismus (rusismus), nápodobu slova sekunda utvořenou z řadové číslovky vterý (viz též heslo úterý). Má se za to, že Sedláček (který vytvářel terminologii matematiky a fyziky) znal slovo wterý (ve smyslu „druhý”) z Rukopisu královédvorského, „nalezeného” v roce 1817 (a po jistý čas ještě nepovažovaného za padělek), a že jeho pravděpodobný autor, rusofil Václav Hanka, toto slovo nejspíše vytvořil podle ruského slova второй/vtoroj téhož významu. V ostatních slovanských jazycích se používá výhradně označení odvozené z latinského secundus.
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Jednotky rovinného úhlu |
135 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Termodynamick%C3%A1%20teplota | Termodynamická teplota | Termodynamická teplota (též absolutní teplota nebo zkráceně teplota) je fyzikální stavová veličina dobře definovatelná pro termodynamické systémy ve stavu termodynamické rovnováhy, rostoucí s růstem vnitřní energie systému. Její nerovnost určuje směr samovolného (tedy bez konání práce) přestupu tepla od teplejšího systému k systému chladnějšímu, uvedou-li se do tepelného kontaktu.
Značení
Symbol veličiny: T (angl. temperature)
Základní jednotka SI: kelvin, značka jednotky K
Další používané jednotky: stupeň Rankina °R
Měřící přístroje
teploměr kapalinový (rtuťový, lihový), plynový, teploměr bimetalový, teploměr elektrický (termoelektrický, odporový), teploměr radiační (pyrometr)
Související články
Teplota
Barevná teplota
Fyzikální veličiny
Teplota
Termodynamika
Statistická mechanika |
142 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Henri%20Vallienne | Henri Vallienne | Henri Vallienne (19. listopadu 1854 – 1. prosince 1908) byl francouzský lékař, esperantista.
Dílo
Původní tvorba
KASTELO DE PRELONGO - rozsáhlý původní román, plný dobrodružství, záhad, intrik a justičních omylů
ĈU LI - román, stylově revidován K. Kalocsayem
Překlady do esperanta
Manon Lescaut od A. Prévosta,
MARGOT od Musseta,
ENEIDO od Vergilia,
LA METAMORFOZOJ od Ovidia - zůstala v rukopise,
LA AVENTUROJ DE TELEMAKO od Fénelona - zůstala v rukopise.
Odkazy
Externí odkazy
Esperantská literatura
Esperantská literatura
Narození v roce 1854
Úmrtí v roce 1909
Muži |
147 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1lm%C3%A1n%20Kalocsay | Kálmán Kalocsay | Kálmán Kalocsay, pseudonymy Peterido Peneter a Peter Peneter (* 6. října 1891 – 27. února 1976) byl maďarský esperantista a lékař. Je pokládán za jednoho z největších esperantských básníků, zároveň byl jedním z nejplodnějších překladatelů do tohoto jazyka. Působil jako univerzitní profesor a primář nemocnice v Budapešti, napsal řadu vysokoškolských učebnic lékařství. Získal státní vyznamenání.
Dílo
Kalocsay nejprve publikoval v maďarštině, ale poměrně brzy se začal věnovat esperantu, jehož literaturu ovlivnil nejen jako básník, ale i jako překladatel.
Poezie
Jeho literární přínos pro esperantistickou poezii spočívá především v tom, že vypracoval prakticky celou poetiku esperanta a obohatil tento jazyk o značné množství poetických slov. Ačkoli byl jeho vliv na esperantistickou poezii obrovský, není jeho dílo mimo esperantistický svět příliš známo.
Mondo kaj koro
Streĉita kordo, je jedna z nejvýznamnějších básnických sbírek esperantské literatury
Rimportretoj, padesát rondelů, portrétujících nejrůznější esperantské básníky
Sekretaj sonetoj, toto dílo vydal pod pseudonymem Peter Peneter, sbírka erotických sonetů, vytváří v ní esperantskou slovní zásobu související s erotikou
Libro de amo je rozsáhlá sbírka vydaná po pod pseudonymem Peterido Peneter
Ezopa saĝo jedná se o sedmdesát sedm zveršovaných Ezopových bajek
Izolo, sbírka básní.
Odborná literatura
Kálmán Kalocsay redigoval Hungara antalogio a Enciklopedio de esperanto, dále byl dlouholetým šéfredaktorem nejvýznamnější esperantské literární revue Literatura mondo. Uveřejnil množství pojednání, recenzí, esejí, studií, které často vycházely v revui Hungara vivo.
Filosofická díla
Lingvo
Stilo
Formo
Filologická díla
Parnasa gvidlibro je významný jazykový esej, který sepsal ve spolupráci s G. Waringheinem
Plena gramatiko de esperanto (čtvrté vydání tohoto díla vyšlo pod názvem Plena analiza gramatiko de esperanto), jedná se o rozsáhlé (přes 600 stran) dílo zabývající se problematikou esperanta. Toto dílo sepsal ve spolupráci s prof. Waringhienem.
Sistema esperanto-gramatiko, vědecká monografie
Vojaĝo inter tempoj
La gramatika karaktero de esperanto-radikoj
6000 frazeologiaj esprimoj hungaraj esperanta - snaha o vytvoření esperantské frazeologie
Překlady
Mimo vlastní tvorbu se věnoval překladům do esperanta, překládal především z maďarštiny a podařilo se mu přeložit nejvýznamnější díla maďarské poezie. Překládal ale i z mnoha jiných evropských jazyků. Jeho básnické překlady jsou považované za velmi dobré. Mimo poezii přeložil i několik prozaických děl, tyto překlady se setkaly s menším ohlasem.
Kantanta kamparo jedná se o překlad více než stovky maďarských lidových písní
Johano la brava překlad známé lidové pohádky od Sándora Petöfiho
Tragedio de l' homo (Tragédie člověka), což je významné dílo maďarské literatury od Imre Madáche.
Eterna bukedo což je překlad mezinárodní básnické antologie z 22 jazyků
Tutmonda sonoro dílo obsahující výbor přes 600 básní 185 básníků z 30 jazyků za čtyři tisíciletí
La morto de la ĉielarko, básnická sbírka Endre Adyho
Libero kaj amo vybrané básně Sándora Petöfiho
Dále přeložil dvě Goethova díla Romaj elegioj a Taglibro, Dantovo Peklo z Božské komedie (La inferno). Ve spolupráci s G. Waringhienem přeložil Baudelairovo stěžejní dílo Květy zla (Floroj de l'malbono). Z anglické literatury přeložil Shakespearova Krále Leara (Rego Lear), Somermeznokta songo a Tempesto.
Ve spolupráci s. G. Waringhinem přeložil Heineho Kantoj kaj romancoj.
Z prózy přeložil drama F. Karinthyho Morgaŭ matrne, Heltaiovu komedii La paĉjo de la reĝino a Arthistorio od A. Heklera. novely Rozinjo (G. Törtök) a Du kokcineloj'' (G. Gárdony).
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Maďarští básníci
Maďarští spisovatelé
Maďarští esperantisté
Překladatelé do esperanta
Básníci tvořící v esperantu
Narození v roce 1891
Úmrtí v roce 1976
Muži
Překladatelé z maďarštiny
Překladatelé z angličtiny
Překladatelé z italštiny
Překladatelé z němčiny
Básníci tvořící maďarsky
Narození 6. října
Úmrtí 27. února |
152 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj%20Vladimirovi%C4%8D%20N%C4%9Bkrasov | Nikolaj Vladimirovič Někrasov | Nikolaj Vladimirovič Někrasov (18. prosince 1900, Moskva - 4. října 1938, popraven) byl ruský novinář. Zabýval se zvláště esperantskou literaturou ze sociologického hlediska. Jeho hlavní dílo je překlad od A. Puškina EŬGENO ONEGIN. Překládal též Majakovského, Gerasimova aj.
Dílo
Překlady
Poezie
Kupra rajdanto, Alexandr Puškin
Euxgeno Onegin, Aleksandr PUSKIN, SAT, 1931
Dekdu kaj Najtingala gxardeno de Aleksandro Blok
Blanka cigno kaj La mortaj sxipoj de Balmont
Nubo en pantalono kaj Suno de Vladimír Vladimirovič Majakovskij
Monna Liza, Gerasimov
Socialismo, Patrino de Bezimenskij
Próza
Rugxa Stelo|La Rugxa Stelo, Aleksandro BOGDANOV, SAT, 1929.
La Vojo de formigxo kaj disvastigxo de la lingvo internacia, Ernest DREZEN, SAT, 1929
Historio de la mondolingvo, Ernest DREZEN, EKRELO.
Vlastní dílo
Poezie
Fablo pri gxilotinsxrauxbeto, Sennacieca Revuo
Testamento de Satano
Verda flamo
Krono de sonetoj pri Esperanto, poemaro
Mi moskvano, Internacia Literaturo
Próza
Bibliografio de Esperantaj presajxoj en USSR dum 12 jaroj de la revolucio 1917-1928, Moskva, 1928
Tra USSR per Esperanto
několik esejí v La Nova Epoko
Externí odkazy
Rusové odsouzení k trestu smrti
Oběti Velké čistky
Esperantská literatura
Narození v roce 1900
Úmrtí v roce 1938
Muži
Narození v Moskvě |
157 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Atanas%20D.%20Atanasov | Atanas D. Atanasov | Atanas Dančev Atanasov, pseudonym Ada, (12. února 1892 Sofie – 1981) byl bulharský úředník, aktivně činný v esperantském hnutí. Byl hlavní spoluautor Encyklopedie esperanta, překládal do esperanta, redigoval esperantské časopisy. V letech 1927–1928 byl prezidentem Esperantské akademie.
Externí odkazy
Díla jeho a o něm.
Atanasov, D. Atanas
Akademie esperanta
Narození v roce 1892
Narození 12. února
Úmrtí v roce 1981
Muži |
162 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hendrik%20Adamson | Hendrik Adamson | Hendrik Adamson (6. října/24. září jul. 1891 Kärstna – 7. března 1946 Tuhalaane, Estonsko) byl esperantsky píšící estonský spisovatel a učitel. Jeho hlavním dílem je román Aŭli (Auli), o životě malého chlapce. Mezi jeho básnická díla patří sbírka (Večerní píseň). Mnoho jeho básní vyšlo na stranách revue a v antologii 12 esperantských básníků .
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Estonští básníci
Estonští esperantisté
Estonští spisovatelé
Spisovatelé píšící esperantem
Básníci tvořící v esperantu
Narození v roce 1891
Narození 6. října
Úmrtí v roce 1946
Úmrtí 7. března
Muži |
167 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Baldur%20Ragnarsson | Baldur Ragnarsson | Baldur Ragnarsson (25. srpna 1930 – 25. prosince 2018) byl islandský učitel, esperantský básník a překladatel. Slavné jsou jeho sbírky básní ŜTUPOJ SEN NOMO a ESPLOROJ. Přeložil SUB STELO RIGIDA, básně Tjorsteinna f. Hamri a ISLANDAJ PRAVOĈOJ, vyprávění a básně ze starého Islandu.
Život
Baldur Ragnarsson se esperantu učil od roku 1949. Jako básník debutoval v roce 1958 v Esperanta Antologio. Od droku 1980 byl viceprezidentem Světového esperantského svazu, jehož je v současnosti čestným členem. Vyučoval islandštinu a angličtinu na gymnáziu v Reykjavíku.
Baldur Ragnarsson byl členem Akademio de Esperanto.
Dílo
Ŝtupoj sen nomo (1959)
Sub stelo rigida (1963)
Islandaj pravoĉoj (1964)
Esploroj (1973)
Sagao de Njal (2003)
Sendependaj homoj (2007)
Související články
Esperantská literatura
Esperantská literatura
Islandští básníci
Narození v roce 1930
Narození 25. srpna
Narození v Reyðarfjörðuru
Úmrtí v roce 2018
Úmrtí 25. prosince
Muži |
172 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivo%20Lapenna | Ivo Lapenna | Ivo Lapenna (5. listopadu 1909, Split – 15. prosince 1987, Kodaň) byl chorvatský univerzitní profesor mezinárodního práva a dějin diplomacie v Záhřebu, později v Londýně, čestný doktor několika univerzit, bývalý generální tajemník a potom předseda Světového esperantského svazu.
Je autorem významných esperantských děl: Retoriko, všechno o umění řečnickém, Aktualj problemoj de la nuntempat internacia lingvo, La internacia lingvo, Elektitaj paroladoj, z největší části slavnostní projevy při zahájení světových sjezdů esperanta, dílo historické, literární a didaktické. Z poslední doby je to dílo Esperanto en perspektivo. Lapenna dosáhl přijetí UEA do UNESCO přijetím slavné rezoluce ve prospěch esperanta na valném shromáždění UNESCO v prosinci roku 1954 v Montevideu. Založil při UEA Ústředí pro bádání a dokumentaci [CED], zavedl řečnické soutěže a dosáhl pro esperantské hnutí vysokou prestiž. Jeho sloh je obdivuhodný, jasný, bohatý, je řečníkem světové pověsti.
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Esperantská literatura
Narození v roce 1909
Narození 5. listopadu
Narození ve Splitu
Úmrtí v roce 1987
Úmrtí 15. prosince
Úmrtí v Kodani
Zemřelí na nádorová onemocnění
Muži |
177 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Skotsk%C3%A1%20%C5%A1kola%20%28esperanto%29 | Skotská škola (esperanto) | Skotská škola je v esperantské literatuře pokračováním budapešťské školy a tvoří ji spisovatelé soustředění kolem revue Esperanto en Skotlando.
Vynikající zástupci této školy jsou: Reto Rossetti, William Auld, John Francis a John Dinwoodie. Představili se společnou sbírkou Kvaropo (Čtveřice) z roku 1952 vydanou esperantským nakladatelstvím Stafeto (Štafeta) na Kanárských ostrovech. Sbírka s více než stovkou básní vyvolala nadšení esperantské kritiky, která ocenila jejich mladický humanismus, melancholický pietismus i téměř žonglérskou práci se slovem.
Esperantská literatura
Skotská literatura |
182 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Albert%20Goodheir | Albert Goodheir | Albert Goodheir (26. června 1912, Utrecht, Nizozemsko – 27. prosince 1995, Glasgow, Spojené království) byl skotský lékař, spisovatel, překladatel a esperantista.
Dílo
Vlastní dílo
Merlo sur menhiro
Fondita sur roko'''
Nia kultura heredaĵo kaj esperanto Překlady
D-ro Jekyll kaj S-ro Hyde - L. Stevenson
Forkaptita - L. Stevenson
La noktmeza kortumo - B. Merrinian
Bakĥanti-noj - Eurípidés
Prometeo ligita - Aischylos
Apologio de Sokrato kaj Kritono'' - Platon
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
https://www.webcitation.org/query?id=1256546815744033&url=www.geocities.com/origlit/autor/goodheir.html
Esperantská literatura
Narození 26. června
Narození v roce 1912
Narození v Utrechtu
Úmrtí 27. prosince
Úmrtí v roce 1995
Úmrtí v Glasgow
Muži |
187 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek%20Lorenc | František Lorenc | František Lorenc, v Brazílii psáno Lorenz (24. prosince 1872 Zbyslav – 24. května 1957 Porto Alegre), byl český profesor a esperantista žijící po desetiletí v Brazílii. Je autorem první učebnice esperanta pro Čechy, která vyšla v roce 1890 tři roky po vyjití Zamenhofovy knihy přezdívané La Unua Libro. V červenci 2018 byla na jeho počest přejmenována knihovna ve Vrdech.
Dílo
Byl polyglot, znal 80 jazyků a napsal celkem 56 děl. Jednalo se o gramatiky různých indiánských nářečí, studie o józe apod.
Příklady děl v esperantu:
Voĉoj de poetoj el la spirita mondo (1944), jedná se o básně psané s pomocí média, technikou automatického psaní
Antologio de Brazilaj poetoj, v rukopise zůstala antologie brazilských básníků
Překlady
Ze sanskrtu do esperanta přeložil dílo Bhagavad-gita. Dále do esperanta přeložil básně z osmdesáti jazyků, tento výbor vyšel pod názvem Diverskolora bukedeto.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Biografický článek na webu Svazu zdravotně postižených esperantistů
Odhalení pomníku F.V. Lorencovi v Brazílii 2012 na stránkách českého velvyslanectví, oddělení Významní Češi v Brazílii
Knihovna FVL ve Vrdech u Čáslavi
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Čeští spisovatelé vědecké literatury
Čeští polygloti
Překladatelé ze sanskrtu
Překladatelé do esperanta
Čeští překladatelé z francouzštiny
Překladatelé do češtiny
Narození v roce 1872
Narození 24. prosince
Úmrtí v roce 1957
Úmrtí 24. května
Muži |
192 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota%20Ginz | Ota Ginz | Ota Ginz (19. července 1896 Ždánice – 29. února 1976) byl esperantista a úředník. Otec česko-židovského chlapce Petra Ginze zavražděného nacisty, jehož kresba měsíční krajiny se stala světoznámým symbolem holokaustu.
Se svou ženou Marií Ginzovou se seznámil na jednom z esperantských kongresů. Měli spolu dvě děti, již zmíněného syna Petra a dceru Evu, která je izraelskou malířkou.
Dílo
Ota Ginz je spoluredaktorem díla Ĉeĥoslovaka Antologio a autor pětijazyčného slovníku Radioamatora vortaro kvinlingva.
Překlady
Mimo vlastní tvorby se věnoval překladatelské činnosti, přeložil Kritzovo dílo Freŝa mateno (Svěží jitro).
Z esperanta do češtiny přeložil dílo O. Arnesena Vzducholodí k severní točně (Per Aerŝipo al la Norda Poluso) a od E. Aisberga z esperantského originálu Fine mi komprenas radion (Konečně rozumím rádiu). Toto dílo bylo přeloženo z jeho iniciativy do dalších 28 jazyků. Přeložil dále do češtiny estonskou báji Koit a Ämarik (Koit a Ämarik, ranní a večerní červánky. Právo lidu 37, 1926, 3, příl., s. 3.) přes esperantský překlad své estonské přítelkyně a esperantistky Hildy Dresen. Podobně přes esperanto přeložil povídku Mráz od finského spisovatele Suonia (Julius Krohn) (Lidové listy 1924, 177, příl. Lidová beseda 35, s. 134.), jež předtím vyšla v pražském esperantském periodiku La Progreso v překladu finské esperantistky Siiri Saikkola. Příležitostně překládal do českého tisku přes esperanto i jiné texty, např. článek Dnešní církevní poměry v litevské republice (Lidové listy 1922, 87, s. 4–5) převzatý z litevského esperantistického listu Litova Stelo.
Odkazy
Reference
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Čeští Židé
Čeští spisovatelé vědecké literatury
Židovští spisovatelé
Židovští esperantisté
Překladatelé z esperanta
Překladatelé do češtiny
Narození v roce 1896
Narození 19. července
Narození ve Ždánicích (okres Kolín)
Úmrtí v roce 1976
Úmrtí 29. února
Neznámé místo úmrtí
Muži |
197 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20Ko%C5%99%C3%ADnek | Jiří Kořínek | Jiří Kořínek (1. října 1906 Liberec – 4. listopadu 1988 Ústí nad Labem) byl esperantista a překladatel. Překládal především operní árie a písně (na 250 překladů), českou poezii do esperanta.
Život
Narodil se v rodině libereckého krejčovského pomocníka (Schneidergehilfe) Rudolfa Kořínka (1882–??) a matky Anny, rozené Prokopové (1885–??). Vyrůstal v těžkých poměrech, protože otec padl v první světové válce. Byl obchodním příručím v Liberci, od roku 1931 v textilním závodě v Brně. Za války byl totálně nasazen ve slévárně. Po válce se vrátil ke své původní profesi, nejdříve opět v Brně, v roce 1964 se přestěhoval do Ústí nad Labem, kde pracoval až do důchodu jako kontrolor kvality v závodě Textil Liberec.
Jako student v roce 1922 se seznámil s esperantem, od roku 1949 začal překládat do esperanta prózu i poezii, vynikl v překladech operních árií. Jeho bibliografie zachycuje kolem 500 překladů básní a 300 původních prací, které se zachovaly rozsety po esperantských časopisech celého světa nebo v rukopisech v esperantských archívech (níže uvádíme jen rozsáhlejší práce).
S manželkou Hildou, rozenou Urbanovou, měl dceru Věru. Její manžel Vlastimil Novobilský byl také aktivním esperantistou.
Ocenění
Na kongresu esperantistů Sofii v roce 1963 byly dva jeho překlady odměněny druhou cenou. Na kongresu v Tokiu v roce 1965 získal první cenu za překlad poezie.
Dva týdny před smrtí byl vyznamenán titulem Zasloužilý pracovník kultury, který tehdejší stát uděloval amatérským umělcům.
Dílo
Vlastní díla
Doktor Zamenhof (Brno, 1957. – 19 p.)
Skizoj de Usedom (Usedomské črty)
Problemoj de tradukado (Problémy překládání, In: Apliko de Esperanto en scienco kaj teĥniko; p. 63 – 65)
Ree pri la paco (Opět o míru, In: Poemaro por paco; p.23)
Romanco f-majxora de Beethoven (Beethovenova romance f-dur, In: 25 jaroj: antologio de belartaj konkursoj, Hrsg.: Vaskó, Tibor; p.39)
Taskoj de nia literaturo beletra kaj faka (Úkoly naší literatury umělecké a odborné, In: Serta gratulatoria in honorem Juan Régulo: II Esperantismo)
Překlady
Petr Bezruč: Sileziaj kantoj (Slezské písně, spoluautoři překladu Tomáš Pumpr a Rudolf Hromada)
Otokar Březina: Mistero de doloro – Tajemství bolesti (spolu s T. Pumprem)
Antonín Dvořák: Jakobeno (Jakobín)
František Halas: Nia sinjorino Božena Němcová" (Naše paní Božena Němcová)
František Branislav: Paco (Mír)
Podmele, Ladislav: Flugilhava sxtono' (Okřídlený kámen)
Podmele, Ladislav: Serĉado de blua tono' (Hledání modrého tónu – básně o Chopinovi)
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut Marie Podešvová: Renkontiĝoj (Setkání)
Markéta Procházková: Sur la sojlo de la amo (Na prahu lásky)
Jaroslav Seifert: Panjo (Maminka)
Jaroslav Seifert : La ventumilo de Božena Němcová (Vějíř Boženy Němcové)
Jiří Wolker: Balado pri okuloj de hejtisto (Balada o očích topičových)
Slovaka antologio, (Slovenská antologie, Bratislava, 1980, z toho překlady Jiřího Kořínka:
Juraj Tranovský: Lastjuĝaj alvenis jam horoj Benedikt Szöllösi: Ŝirmantoj de la lacaj, Dio kompatema Ján Hollý: Odo al Johano Gutenberg, la inventinto de preso Ján Kollár: Surskriboj, La filino de Slavo Andrej Sládkovič: Al la samaĝuloj, Marína, Detvano Samo Tomášik: Hej, Slovakoj! Ivan Krasko: Ministoj Emil Boleslav Lukáč: Sur veturilo, Ĉu ni malamas? Ĉu ni amas? Ján Rob-Poničan: Homamas‘, mi amas vin! Vesperaj lumoj Fraňo Kráľ: Letero al knabino Valentín Beniak: Maljunulineto Rudolf Fábry: Sur la noktmeza maro Ján Kostra: Vizite post longaj jaroj, Ave Eva Pavol Horov: Slovaka panoramo, Horbatado Pavel Bunčák: En la klasika lando Vojtech Mihálik: Kanto super lulilo Milan Lajčiak: Sur ĉiujn mondpordegojn Milan Rúfus: Ĉerkoj el Vjetnamio Lubomír Feldek: Odo je la kapturna tempo''
Odkazy
Reference
Literatura
archív Českého esperantského svazu
Jiří Kořínek sepdekjara (Jiří Kořínek sedmdesátiletý, Starto 6/1976 )
Jiří Kořínek jubileas (Starto 5/1981)
Jiří Kořínek 80 (Starto 4/1986)
Forpasis Jiří Kořínek (Umřel Jiří Kořínek, Starto 2/1989)
Vzpomínky na tatínka Jiřího Kořínka (v knize "Mistero de doloro" Otokara Březiny)
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Biografické údaje
Čeští esperantisté
Čeští spisovatelé 20. století
Čeští překladatelé
Překladatelé z češtiny
Překladatelé do esperanta
Básníci tvořící v esperantu
Spisovatelé píšící esperantem
Narození v roce 1906
Narození 1. října
Narození v Liberci
Úmrtí v roce 1988
Úmrtí 4. listopadu
Úmrtí v Ústí nad Labem
Muži |
202 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%20Urbanov%C3%A1 | Eli Urbanová | Eli Urbanová, vlastním jménem Eliška Urbanová, dívčím jménem Vrzáková (8. února 1922, Čáslav – 20. ledna 2012, Praha) byla pedagožka a esperantská básnířka, vyznamenávaná na mezinárodních literárních soutěžích.
Literárně debutovala v češtině již jako třináctiletá povídkou Na makovicích v novinách Národní osvobození (1935). V r. 1940 jí u nakladatele Malého v Čáslavi vyšla pod pseudonymem Eliška Doubravská její první básnická sbírka Zrcadlo.
Životopis
V letech 1937–1941 ve svém rodném městě absolvovala učitelský ústav a zároveň studovala 8 let na hudební škole hru na klavír. Po ukončení studia nastoupila jako učitelka klavíru a houslí do soukromé hudební školy profesora Štěpána Urbana, za něhož se zanedlouho provdala.
O esperantu se s manželem poprvé dozvěděla v r. 1942 od herce Karla Högera, který působil v esperantském rozhlasovém vysílání Verda stacio (Zelená stanice). Jazyk se ovšem s manželem začala učit až v r. 1948. Již o dva roky později složila jazykové zkoušky a začala v esperantu literárně tvořit.
V letech 1952–1977 získala 10 významných mezinárodních ocenění za svou původní básnickou tvorbu.
Po rozvodu v r. 1955 se vrátila ke své původní profesi a působila jako učitelka na základní škole, později jako vychovatelka a vedoucí školního klubu. V r. 1975 vyšla v SPN její metodická příručka pro vychovatelky „Aby lidé byli lidmi“. 2. vydání v r. 1984 neslo název „Výchovné besedy ve školních družinách: Náměty ze zkušeností vychovatelky.“
V 80. letech aktivně působila v Literární sekci Českého esperantského svazu, jejímiž členy byli především čeští beletristé tvořící jak česky, tak v esperantu (např. Jiří Karen, Josef Rumler a další), opírající se o zkušenosti Pražské lingvistické školy.
V r. 1956 byla spoluzakladatelkou organizace EVA (Svazu esperantských spisovatelů). V letech 1986–1995 byla členkou mezinárodní esperantské akademie (ve stoleté historii druhá žena v této akademii, první žena byla Marjorie Boulton).
V r. 1990 byla přijata za členku české Obce spisovatelů.
Její básnické sbírky vyšly nejen v ČR, ale i v Německu, Brazílii a na Kanárských ostrovech.
Básně byly publikovány v mnoha esperantských časopisech od Kolumbie po Austrálii, vyšly i v časopise pro nevidomé "Aŭroro". Za svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí) získala v r. 2001 prestižní ocenění od mezinárodní kulturní organizace OSIEK.
Její verše stále uchvacují čtenáře svou vášnivostí, barvitostí a nezvyklou otevřeností a intiminou námětů.
Dílo
Nur tri kolorojn (nakl. Stafeto, Kanárské ostrovy, 1960)
El subaj fontoj (Český esperantský svaz 1981)
Verso kaj larmo ( nakl. Iltis, Německo, 1986)
Vino, viroj kaj kanto ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995)
Hetajro dancas ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995) – autobiografický román
Peza vino /Těžké víno (KAVA-PECH 1996) – v paralelním českém překladu Josefa Rumlera
El mia buduaro ( nakl. Fonto, Brazílie 2001)
Rapide pasis la temp''' (KAVA-PECH 2003)
Prefere ne tro rigardi retro (KAVA-PECH 2007)
Odkazy
Literatura
SKALICKÁ, Jitka: Eli Urbanová: nuntempa Esperanta poetino ; kaj fragmentoj el ŝia verko'' (Eli Urbanová: současná esperantská básnířka; a úryvky z jejího díla). Poznaň: Univerzita Adama Mickiewicze, 2002. 21. s.
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Eli Urbanová v databázi Osobnosti.net
Eli Urbanová ve fotografii
Čestmír Vidman uvádí Eli Urbanovou
Stručný životopis a ukázky českých překladů básní Eli Urbanové
Zemřela Eli Urbanová článek Pavly Dvořákové na webu esperanto.cz
https://www.webcitation.org/query?id=1256546873579031&url=www.geocities.com/origlit/roman/urbanova.html
http://www.esperanto.net/literaturo/roman/urbanova.html
http://www.esperanto.net/literaturo/poem/libr/rapidpastemp.html
Čeští básníci
Čeští esperantisté
Spisovatelé píšící esperantem
Básníci tvořící v esperantu
Narození v roce 1922
Narození 8. února
Úmrtí 20. ledna
Úmrtí v roce 2012
Ženy
Akademie esperanta |
207 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva%20Seemannov%C3%A1 | Eva Seemannová | Eva Seemannová (21. březen 1920 – 21. leden 1999) byla česká překladatelka do esperanta. Překládala divadelní hry domácích i zahraničních autorů.
Výběr z překladů
Maryŝa (Maryša), od bratří Mrštíků
Patrino (Matka), od Karla Čapka
Legendo pri amo (Legenda o lásce), od Nazima Hikmeta
Pigmaliono (Pygmalion), od George Bernarda Shawa
Nora (Nora), od Henrika Ibsena
JEAN KAj MI, od Guelmy
Ekskuso de mortaj knabinoj (Výlet mrtvých dívek), od Anny Seghersové
Dále přeložila řadu pohádek spisovatele Františka Lazeckého: Kramářské písně aj. Tiskem vyšel její překlad Meze de Eŭropo… skize pri la historio de Ĉeĥoslovakio — ve spolupráci s Adolfem Staňurou a Oldřichem Kníchalem.
Založila a vedla herecký soubor Verda Ĉaro de Julio Baghy.
Související články
Esperantská literatura
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Narození v roce 1920
Úmrtí v roce 1999
Ženy
Překladatelé z češtiny
Překladatelé do esperanta |
212 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr%20V%C3%A1%C5%88a | Vladimír Váňa | Vladimír Váňa (15. února 1932 – 25. března 2000) byl český esperantista.
Dílo
Vynikající je jeho překlad J. Otčenáška: Romeo, Julia Kaj Tenebro (Romeo, Julie a tma)
Jaroslav Hašek – Povídky, Osudy dobrého vojáka Švejka
Jiří Haussmann – Danoj en Praha''' (Dánové v Praze)
Karel Poláček – Joakimo kaj la parencaro (Jáchym a příbuzenstvo); La kompensa komerco I'' (Kompenzační obchod)
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Narození v roce 1932
Úmrtí v roce 2000
Muži |
217 | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n%20Vala%C5%A1%C5%A5an%20Dolinsk%C3%BD | Ján Valašťan Dolinský | Ján Valašťan, pseudonymy: Ján Valašťan-Dolinský, J. V. Dolinský, Ján Valaský (15. února 1892 Békéscsaba, Maďarsko – 2. března 1965 Nitra, Slovensko) byl slovenský sbormistr, hudební skladatel, sběratel lidových písní, pedagog a esperantista.
Život
Ján Valašťan-Dolinský sa narodil 15. února 1892 v maďarském městě Békéscsaba (Békešská Čaba) osídleném převážně Slováky. Ve městě působil největší evangelický církevní sbor v Uhrách. Otec byl tesařem, ale záhy zemřel. Ján absolvoval základní školy ve svém rodišti a učitelský ústav v Aradu, kde získal i základní hudební vzdělání.
Krátce učil na vesnické škole v Telekgerendáši a od roku 1913 v Hrachovišti v okrese Nové Mesto nad Váhom. V Hrachovišti založil a řídil dětský pěvecký sbor. V roce 1917 se oženil s Vilmou Dankovou z Modrovky u Nového Města nad Váhom. Také začal psát básně, které publikoval v časopise Živena. Protože se pro své vlastenecké cítění obával perzekuce ze strany uherských úřadů, začal se podepisovat jako J. V. Dolinský (odvozeno z rumunského slova valea – dolina). V roce 1918 se mu narodil syn Bohuslav, který se také stal pedagogem a hudebním skladatelem.
Po vzniku Československa se stal učitelem na Měšťanské škole v Brezové pod Bradlem. Vedle povinností učitele vykonával funkci kantora v místním evangelickém sboru a založil dětský pěvecký sbor a v Sokole smíšený sbor. Podílel se na založení místního odboru Matice slovenské a pracoval i jako amatérský archeolog.
V roce 1923 se stal ředitelem Státní lidové školy v Beckově a v roce 1928 odešel do Turčianského Svätého Martina, kde vyučoval na gymnáziu, vedl pěvecké sbory, byl členem Umělecké besedy slovanské, Spolku Bedřicha Smetany a Hudebního odboru Tranoscius. Do časopisu Slovenské pohľady psal recenze a kritiky. Přispíval také do časopisů Hudba a škola, Hudobní národ, Naše slovo, Živena, Evanjelický učiteľ a Cirkevné listy. Byl redaktorem hudební přílohy Evanjelického učiteľa, Nášho divadla a sborové sbírky Matice slovenské Varyto. Vedle toho sbíral a upravoval slovenské lidové písně a komponoval vlastní skladby. Slovenské písně sbíral i u Slováků usídlených v Srbsku a v Rumunsku. Roku 1954 například zapsal 60 slovenských písní z vojvodinské obce Vojlovica a 60 písní z Vukové v rumunském Banátě.
Byl nadšeným propagátorem esperanta. Byl spoluzakladatelem Slovenského esperantského ústavu v Martině a hlavním spolupracovníkem časopisu Esperantisto slovaka, ve kterém uveřejňoval překlady literárních děl slovenských klasiků. Napsal první slovenskou učebnici esperanta a slovníky.
Na sklonku života zápasil se zdravotními problémy. Zemřel v Nitře 2. března 1965. Je pochován na Národním hřbitově v Martině. Rukopisná pozůstalost Jána Valašťana-Dolinského je uložena v literárním archivu Matice slovenské v Martině.
Dílo
Tiskem vyšlo:
Hviezdoslavove Letorosty, píseň pro střední hlas s průvodem klavíru
I dnes Ťa požehnávam, píseň pro střední hlas s průvodem klavíru
Čabianske ľudové piesne, mužské sbory
Za slobodu, smíšené a dětské sbory
Hej, pod Kriváňom, dětské dvoj a trojhlasné sbory
Môj spevník, 120 kanonických písní slovenských
Povinné písně pro slovenské národní školy
24 povinných ľudových písní s průvodem harmonia
Slávme slávne, 96 dvoj a trojhlasných sborů
Spevom vpred !, sbírka mužských sborů
Slovenské spievanky, výber jednohlasných písní
Spievajže si, spievaj, spevníčky pro ľudové školy
Z našich dolín a hôr, smíšené sbory à cappella
Poriadok služieb božích, liturgia, kyrie a kréda pro organ
Na nivách Pánových, smíšené sbory à cappella
Vám všetkým, mužské sbory à cappella
Uspávanky Martina Benku
Dva sbory: Prosba, Božia dobrota (trojhlasý smíšený sbor)
Chvaltež Boha našeho, smíšený sbor à cappella
Mužské sbory:
Bože môj
Otče môj
Dievča, čo robíš
Ide ťažký furman k nám
Orie, orie šesť volov
Šecko vodzenka
Vodu, vodu
Zamľknite, žiaľne kvíľby;
Tri východoslovenské ľudové piesne (Oženil ja som še, Tancovala a neznala, Ej, haj, pokarala popa - mužské sbory)
Smíšené sbory (Hej Slováci; Hojže, Bože; Lietali, lietali havrani nad nami; Slovenčina moja)
Tri ľudové (Moje milé premilené čerešne; Nitra, milá Nitra; Slovák som od roku) s průvodem harmonia
Trojhlasné smíšené sbory (Aj, ten silný lev; Chvaltež Boha našeho;Ježíši, deťátko milé; K Velikému Pátku; Nastal nám den veselý; Nezoufej, stádečko malé; Pochvalmež večného Boha; Smutný čas vynější; Rozžehnáni se mladých lidí)
Štyri sbory s průvodem (Anjelové ti poslové; Bože, Otče náš; Bůh se nám nyni narodil; V den soužení k Tobě volám)
Tri ľudové piesne (Elena, Elena; Von oblôčkom pozerala;, Ej hora, horenka)
Spievajže si spievaj, dvojhlasné ľudové piesne pro I. stupeň škôl;
Spoza rajskej brány (scénická hudba k dětskému divadlu)
Zlaté husličky (15 ľudových písní slovenských pro troje housle);
Hudobné písmo, náuka o hudbe.
Další církevní skladby byly zveřejněny ve sbírce Zvony. Mnoho dalších skladeb církevních i světských zůstalo v rukopise.
Dolinský byl nadšeným propagátorem esperanta . Psal v esperantu vlastní básně a překládal ze slovenštiny do esperanta. Je i autorem esperantských učebnic a slovníků.
Původní básně
En Aŭtuno
Rememoro
Profunda okulparo
Překlady
Je la foiro en Detva (Božena Slančíková-Timrava)
Adam Ŝangala (Ladislav Nádaši-Jégé)
mnoho překladů z díla Pavla Országha Hviezdoslava
Související články
Esperantská literatura
Literatura
Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 839
Externí odkazy
Život, dílo, obrazová dokumentace
Slovenští hudební skladatelé
Slovenští hudební pedagogové
Slovenští sbormistři
Skladatelé klasické hudby
Slovenští esperantisté
Slovenští spisovatelé vědecké literatury
Překladatelé ze slovenštiny
Překladatelé do esperanta
Básníci tvořící v esperantu
Autoři esperantskojazyčných slovníků
Autoři slovenskojazyčných slovníků
Narození v roce 1892
Narození 15. února
Narození v Békéscsabě
Úmrtí v roce 1965
Úmrtí 2. března
Úmrtí v Nitře
Pohřbení na Národním hřbitově v Martině
Muži |
222 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Magda%20%C5%A0aturov%C3%A1 | Magda Šaturová | Magda Šaturová-Seppová (4. července 1929 – 10. září 2016) byla slovenská doktorka filozofie, redaktorka a esperantistka. Proslula jako autorka řady učebních pomůcek pro kurzy esperanta a hlavní redaktorka rozsáhlého esperantského díla Slovaka Antologio.
Reference
Externí odkazy
Slovenští esperantisté
Narození v roce 1929
Narození 4. července
Úmrtí v roce 2016
Úmrtí 10. září
Ženy |
228 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btov%C3%BD%20kongres%20esperanta | Světový kongres esperanta | Světový kongres esperanta (v esperantu Universala Kongreso de Esperanto) má nejdelší tradici mezi mezinárodními esperantskými setkáními. Světové kongresy se pořádají téměř bez přerušení již po dobu více než sta let. Probíhají každoročně od roku 1905, s výjimkou první a druhé světové války. Od 20. let 20. století je organizuje Světový esperantský svaz. Organizátorem kongresu v roce 2016 je slovenské město Nitra.
Kongresy se pořádají každý rok na jiném místě a navštěvuje je v průměru 2 000 účastníků (od druhé světové války se toto číslo pohybuje mezi 800 a 6 000, v závislosti na místě konání). Průměrný počet zastoupených zemí je asi 60. V rámci světových kongresů i nezávisle na nich se také pořádají výroční setkání některých odborných organizací esperantistů, které navštěvují řádově stovky účastníků. Světový kongres se obvykle koná v posledním červencovém nebo prvním srpnovém týdnu a začíná i končí v neděli (celkem tedy trvá 8 dní).
Historie
První kongres
První esperantský sjezd se konal v roce 1905 v Boulogne-sur-Mer ve Francii. Zúčastnilo se jej na 700 esperantistů z 33 zemí a také Dr. Ludvík Lazar Zamenhof. Sjezd měl neobyčejný úspěch. Byly vyřešeny důležité problémy, jako deklarace o esperantu, byl založen Jazykový výbor a Organizační výbor. Účastníky sjezdu byla přijata Buloňská deklarace definující principy esperantismu.
Další vývoj
Zdárný výsledek sjezdu položil základy k rozsáhlému rozkvětu hnutí. Následovaly další sjezdy. V roce 1906 v Ženevě, v roce 1907 v Cambridge, v roce 1908 v Drážďanech a 10. v Paříži, který se nekonal, protože vypukla válka. Na tento sjezd se přihlásilo téměř 4000 lidí. Hlavním vedoucím hnutí ve Francii se stal Louis de Beaufront (1855 až 1932). Byl autorem úspěšných učebnic, vydavatelem časopisu L'Espérantiste, tehdejšího nejlepšího, nejzajímavějšího a nejúčinnějšího orgánu hnutí. Beaufront založil Společnost pro propagaci esperanta, dovedl přinést do hnutí vlivné osobnosti, autority, podporovatele i svazy. Při propagaci Beaufront důsledně užíval moderních reklamních metod, velmi autoritativně i diktátorsky projednával otázky jazykové a organizační, velmi důrazně bojoval proti jakýmkoliv reformám. V roce 1907 však anonymně předložil svůj projekt reforem v esperantu pod pseudonymem Ido a tak se stal hlavním vedoucím rozkolnického idistického hnutí.
Dnešní stav
I v současnosti jsou každoročně pořádány světové kongresy jako manifestace esperantského hnutí. Jsou jedinečné pro užívání esperanta a pro posilování mezinárodní solidarity mezi esperantisty a pro rozvoj hnutí. Představenstvo UEA rozhoduje o místě a času na základě obdržených pozvání a po jednáních s dotyčnou zemí. Pozvání musí podepřít státní nebo městská instance nebo jiná významná organizace. Sjezd trvá osm dní – od soboty do soboty, většinou tak, aby v jeho průběhu byl výroční den vzniku esperanta 26.7.. Hlavní části sjezdu jsou: seznamovací večer, slavnostní zahájení, výroční schůze, zasedání sekcí, zasedání výboru UEA, umělecké večery, kulturní večery, sjezdová universita, divadelní představení, mezinárodní ples, návštěva města, zájezdy, přijetí účastníků na radnici, přijetí zástupců na vyslanectvích atd. Zahájení jsou impozantně slavnostní, účastní se jich oficiální zástupci mnoha států, obvykle velvyslanci, zvláštní zplnomocněnci, ministři apod. Tyto sjezdy se pořádají vždy pod záštitou hlavy státu nebo ministerského předsedy dotyčné země.
Seznam kongresů
Externí odkazy
Jubilejní kongres v Lille (esperantem, francouzsky)
Esperantská setkání
Historie esperanta |
239 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Keplerovy%20z%C3%A1kony | Keplerovy zákony | Keplerovy zákony jsou tři fyzikální zákony popisující pohyb planet kolem Slunce. Platí však obecněji pro pohyb libovolného tělesa v centrálním silovém poli, tedy v oblasti působení nějaké dostředivé síly, jejíž přitažlivost klesá s druhou mocninou vzdálenosti stejně jako gravitace výrazně hmotnějšího tělesa. Lze je tedy použít například i na pohyb Měsíce či umělé družice kolem Země, avšak s menší přesností, neboť vliv Slunce je v tomto případě nezanedbatelný.
Historie
Johannes Kepler při odvození těchto zákonů využil systematická a ve své době nejpřesnější astronomická měření Tychona Brahe, jemuž byl Kepler asistentem v letech 1600 až 1601. První dva zákony vydal ve svém díle Astronomia nova (1609), třetí vyšel roku 1618 v Harmonices mundi. Později (1687) Isaac Newton ukázal, že Keplerovy zákony jsou důsledkem jeho obecnější fyzikální teorie mechaniky a gravitace.
Formulace zákonů
1. Keplerův zákon
Planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách (přesněji trajektoriích), v jejichž jednom společném ohnisku je Slunce.
Význam 1. Keplerova zákona
Tento zákon popisuje tvar trajektorií planet pohybujících se v gravitačním poli Slunce. Říká, že planety se pohybují po rovinných křivkách (elipsách či kružnicích), kolem stálého středu (centra). To znamená, že vektor zrychlení, a tedy i síla způsobující tento pohyb, leží v rovině dráhy. Planety se periodicky vzdalují a přibližují ke Slunci.
Planety obíhají kolem Slunce, takže geocentrický popis nebeské mechaniky již není vhodný.
Planety ale nemají příliš výstřednou dráhu, takže v prvním přiblížení lze uvažovat, že se pohybují po kružnici. Tento zákon však platí i pro komety, které se pohybují po značně výstředných drahách. Pravděpodobnost, že by se nějaké těleso (dlouhodobě) pohybovalo okolo Slunce přesně po kružnici, je nulová, protože kružnice je ideální případ, ke kterému se lze v praxi pouze přiblížit, ale nelze ho dosáhnout.
Roviny drah všech planet procházejí středem Slunce, jsou přibližně totožné. Slunce se nachází v ohnisku dráhy každé planety. Hlavní vrchol elipsy, v němž je planeta nejblíže Slunci, se nazývá přísluní (perihélium) a hlavní vrchol, v němž je planeta nejdále od Slunce, se nazývá odsluní (afélium).
2. Keplerův zákon
Obsahy ploch opsaných průvodičem planety (spojnice planety a Slunce) za stejný čas jsou stejně velké.
Průvodič planety je spojnice hmotného středu planety s hmotným středem Slunce. Velikost i směr průvodiče se při pohybu planety kolem Slunce neustále mění. Průvodič však vždy za stejnou dobu opíše plochu se stejným obsahem. To je důvodem, proč se tento zákon někdy nazývá zákon ploch.
Význam 2. Keplerova zákona
Planety se v přísluní pohybují nejrychleji, v odsluní zase nejpomaleji.
Ve výpočtech se používá plocha opsaná průvodičem za infinitezimálně (nekonečně) krátký čas, kdy se může zanedbat zakřivení trajektorie planety a celý výpočet se redukuje na vyjádření obsahu trojúhelníka. Druhý Keplerův zákon je jiné vyjádření zákona zachování momentu hybnosti. Plyne z něj (netriviálně), že oběžná rychlost planet se zmenšuje se vzrůstající vzdáleností od Slunce (těles od centrálního tělesa), to je však zřejmé ze zákona zachování energie.
Plošná rychlost
Sledujeme-li pohyb tělesa s polohovým vektorem v gravitačním poli, pak za čas dojde ke změně průvodiče na , kde elementární přírůstek spadá do směru dráhy. Obsah elementární plochy opsané tímto průvodičem lze vyjádřit ve tvaru
Pro plošnou rychlost pak s pomocí tohoto vztahu získáme výraz
Vektor plošné rychlosti je kolmý k rovině, v níž leží trajektorie pohybu. Tento Keplerův zákon říká, že pro plošnou rychlost platí
Ze znalosti vztahu pro moment hybnosti , kde je hybnost planety, lze psát
Je-li tedy konstantní plošná rychlost, je konstantní také moment hybnosti. Obráceně lze říci, že ze zákona zachování momentu hybnosti vyplývá konstantní plošná rychlost pohybu planety v radiálním gravitačním poli (a tedy také druhý Keplerův zákon).
Plošné zrychlení
Derivací plošné rychlosti podle času dostaneme plošné zrychlení
,
kde bylo využito toho, že .
Při planetárním pohybu je plošná rychlost stálá a plošné zrychlení tedy musí být nulové. To znamená, že . Vektorový součin dvou vektorů je nulový, je-li jeden z nich nulový, nebo pokud leží v jedné přímce (tzn. mají shodný nebo přesně opačný směr). Avšak ani není nulové, neboť pohyb probíhá v určité vzdálenosti od středu (tedy ) a při každém křivočarém pohybu se vyskytuje nějaké zrychlení (tedy ). Znamená to tedy, že zrychlení (tedy i odpovídající síla) leží ve směru průvodiče .
Trajektorie dráhy má vždy takový tvar, že vzhledem k tečnému vektoru se vždy zakřivuje směrem k centru. To znamená, že zrychlení směřuje dovnitř uzavřené dráhy (elipsy). V opačném případě by se dráha zakřivovala ven od tečného vektoru a dráha by se neuzavřela. Důsledkem je, že vektor zrychlení směřuje vždy do centra silového působení. Takové silové působení se nazývá centrální. Také pohyb způsobený těmito silami se nazývá centrální pohyb.
3. Keplerův zákon
Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin délek jejich hlavních poloos (středních vzdáleností těchto planet od Slunce).
Pokud označíme a oběžné doby dvou planet a a délky jejich hlavních poloos, pak lze tento zákon vyjádřit ve tvaru
Tento zákon platí v tomto tvaru jen tehdy, jsou-li hmotnosti planet zanedbatelně malé ve srovnání s hmotností Slunce, což je u planet sluneční soustavy splněno.
Význam 3. Keplerova zákona
Planety blízko Slunce jej oběhnou za kratší čas než planety vzdálené. Oběžná doba však roste se vzdáleností od Slunce rychleji než tato vzdálenost, takže průměrná úhlová rychlost planet klesá se vzdáleností od Slunce. Např. Saturn je od Slunce vzdálen přibližně 10x více než Země, ale jeho doba oběhu ("Saturnův rok") je již skoro 30x delší (viz tabulku níže).
Odvození
Předpokládejme, že soustava spojená se Sluncem je inerciální. Excentricity drah planet jsou malé, takže je můžeme považovat za přibližně kruhové. Bližší planety mají větší oběžnou rychlost, protože na ně Slunce působí větší silou. Oběžná rychlost jde vyjádřit z gravitační síly, která je zde silou dostředivou:
.
Vidíme tedy, že čím je planeta blíže Slunci, tím rychleji obíhá kolem něho. Protože
,
dostaneme dosazením
,
což je (obecnější) vyjádření 3. Keplerova zákona.
Tento vztah lze elementárně uhodnout i rozměrovou úvahou, až na bezrozměrnou konstantu , což však pro původní formulaci nevadí.
Tabulka 3. Keplerova zákona
Odvození Newtonova gravitačního zákona z Keplerových zákonů
Při planetárním pohybu je plošná rychlost stálá, jak plyne z druhého Keplerova zákona. Z konstantnosti plošné rychlosti vyplývá, že plošné zrychlení je nulové. Plošné zrychlení lze zapsat ve tvaru . Má-li tato hodnota být nulová, musí být nulový vektorový součin . Toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud je jeden z vektorů nulový, nebo pokud mají oba vektory stejný nebo opačný směr.
Poněvadž při křivočarém pohybu je zrychlení nenulové a polohový vektor je také nenulový, přichází do úvahy pouze druhá možnost, tzn. zrychlení i průvodič leží na jedné přímce. Znamená to tedy, že pole bodového zdroje je centrálním polem a tedy, že hledaná gravitační síla je funkcí vzdálenosti od tohoto centra, ale nezávisí např. na zeměpisné šířce.
Pro odvození velikosti radiálního zrychlení můžeme předpokládat, že těleso se kolem centra sil pohybuje po kružnici. Při rovnoměrném kruhovém pohybu, který pozorujeme v důsledku konstantnosti plošné rychlosti, se centrum nachází ve středu křivosti dráhy. Radiální zrychlení je tedy totožné s dostředivým zrychlením a má velikost
,
kde je oběžná doba.
Podle třetího Keplerova zákona platí , kde je konstanta. Zrychlení lze pak zapsat ve tvaru
,
kde je konstanta platná pro všechny planety.
Síla, kterou působí Slunce na planetu, má velikost
,
kde je hmotnost planety. Planeta však zároveň podle třetího Newtonova zákona působí na Slunce stejně velkou silou , kde je hmotnost Slunce. Z rovnosti dostaneme . Položíme-li , dostáváme Newtonův gravitační zákon ve známém tvaru
Související články
Mechanika
Gravitace
Gravitační pole
Newtonův gravitační zákon
Keplerova úloha
Externí odkazy
Nebeská mechanika
Gravitace
Fyzikální zákony
Dějiny fyziky
Johannes Kepler |
245 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rychl%C3%A9%20%C5%A1%C3%ADpy | Rychlé šípy | Rychlé šípy (zkratka RŠ) je název fiktivní chlapecké pětice z knih a komiksů spisovatele Jaroslava Foglara, vytvořené jako alternativa ke skautingu.
Komiksové příběhy Rychlých šípů začaly vycházet 17. prosince 1938 jednou týdně na zadní straně časopisu Mladý hlasatel a byly vyvrcholením snah Jaroslava Foglara o zavedení výchovných čtenářských klubů mezi mládeží. Příběhy Rychlých šípů považoval Foglar za své největší životní dílo, zatímco od skautingu si postupně držel stále větší odstup. V dobách, kdy Rychlé šípy z různých důvodů nemohly vycházet, využíval Foglar ke stejným účelům rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí (1941–1943) nebo komiksy Svorní gambusíni a Kulišáci.
Postavy
Členy klubu Rychlé šípy byli Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Rychlonožka a Červenáček; jejich klubovním psem byl Bublina a po něm Kuliferda. Jméno Mirka Dušína se stalo synonymem bezchybného kladného hrdiny. Antagonistou RŠ byla v prvopočátku banda zvaná Černí jezdci. Její členové se však posléze stali registrovaným klubem Mladého hlasatele, polepšili se a zmizeli ze scény (částečně na naléhání druhorepublikové policie). Po krátké pauze, kdy Rychlé šípy neměly v seriálu soustavný protiklad, vznikla vůči nim opozice v podobě Bratrstva Kočičí pracky: Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš.
Pozadí vzniku
Záměrem spisovatele Jaroslava Foglara bylo vytvořit vzdělávací, poučný, ale přitom vtipný a poutavý obrázkový seriál, který by zvedl náklad časopisu Mladý hlasatel a zároveň by mu usnadnil vzdělávání čtenářských klubů. Jejich počet totiž narůstal a podrobná korespondenční agenda byla neúnosná. Seriál začal vycházet na konci roku 1938 a rychle si získal popularitu. Přitom původně se s větším počtem dílů nepočítalo. Seriál se navíc původně jmenoval Černí jezdci (resp. jednotlivé díly byly nazvané po nich).
Jaroslav Foglar po celý život odmítal prozradit, zda Rychlé šípy ve skutečnosti existovaly či nikoli. Uměle také podobné otázky přiživoval, aby zájem o své dílo udržel stále živý. Několikrát se o původu Rychlých šípů dopustil mystifikací hraničících se lží. Přesto však postupně vědomě či nevědomě odhalil několik indicií o původu svého legendárního klubu. Bezděčně například prozradil, že Rychlé šípy žily v Praze. Jak vše přehledně zdokumentoval Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla, těžiště Foglarovy inspirace bylo v jeho vlastním dětství. Částečně se inspiroval také příhodami ve svém oddíle, dílem běžnými novinovými články. Stěžejní však byla Foglarova jedinečná fabulace.
Charakteristika díla
Klub Rychlých šípů nikdy nebyl začleněn do žádné formální organizace mládeže. Mylně je tedy někdy tato pětice považována za skauty, jimiž nikdy nebyli a nejsou. Na rozdíl od jiných bývalých sokolských a junáckých oddílů se nestali ani součástí protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Po válce se téměř stali členy Československého svazu mládeže, i toho však nakonec byli uchráněni. Nikdy ani nebyli členy pionýrské organizace, byť jejich tvůrce přes jisté výhrady byl ochoten s Pionýrem spolupracovat.
Komiksové příběhy Rychlých šípů mají silně výchovný charakter, mnohé díly končí pregnantně vyjádřenou radou nebo poučením (např. „nikdy nepijte na ovoce“, „nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík“). Nabádají k čestnému a řádnému chování, pomáhání slabým a nemohoucím či vystupování proti bezpráví, dále vedou k zdravému životnímu stylu (sportování, nekouření) a ke klubové činnosti po jejich vzoru. Patrná je i výchova k úctě a důvěře k zákonům a ke státním autoritám (policie, úřady). Rychlé šípy často varují své okolí před nebezpečným chováním, nejsou vyslyšeny a příběh pak končí tragicky, těžkým zraněním nebo i smrtí. Výjimečně se něco přihodí i jim samotným, např. Mirek je zraněn, když se snaží zabránit neznámému chlapci v rozbíjení dynamitové patrony, která vybuchne a chlapce zabije.
Druhou skupinou jsou příběhy čistě komické, v nichž se Rychlým šípům (všem nebo někomu z nich) dějí zábavné trampoty. Na rozdíl od vážněji míněných dobrodružství, při nichž Rychlé šípy často soupeří s jinou skupinou a vesměs vítězí, humorně laděné historky mohou skončit i jejich neúspěchem (např. jízda na pětikole, lovení pašíka na dvoře, tříkrálová návštěva cukrárny). Zvláštní prostor v komiksech dostává Rychlonožka – několik dílů tvoří jeho bizarní noční sny nebo jsou zobrazeny jeho rodinné patálie.
Knižní příhody Rychlých šípů (stínadelská trilogie) jsou více zaměřeny na dobrodružné zápletky; výchovné aspekty a humor se objevují jen málo.
Citát
Kontroverze
Ačkoli jsou Rychlé šípy a zvláště jejich vedoucí Mirek Dušín všeobecně prezentováni jako prototypy dokonalé ušlechtilosti, při pečlivém čtení jejich příběhů lze narazit na ojedinělé situace, kdy se Mirek nebo jiní chlapci z klubu zachovají nečestně nebo přestoupí zákon.
Kresby a příběhy Rychlých šípů se opakovaně dostaly do kontroverzních situací ovlivněných dobovou politikou. Po vzniku protektorátu se z Mirka Dušína a dalších postav seriálu stali v Mladém hlasateli průvodci lekcemi německého jazyka. Po válce, když seriálu hrozil zánik v důsledku nastupující komunistické ideologie, pokusil se ho Foglar (neúspěšně) zachránit tím, že členy klubu vyslal na stavbu mládeže.
Komiksové příhody
Rychlé šípy původně vycházely jako komiks od roku 1938 do roku 1989, s vynucenými přestávkami v období nacismu a komunismu. Autorem námětu a scénáře byl vždy Jaroslav Foglar, kreslířem prvního období (do roku 1948) byl Jan Fischer a druhého období (od konce 60. let) Marko Čermák. Některé díly v roce 1941 nakreslili Bohumír Čermák a Václav Junek.
První série vycházela v časopisech Mladý Hlasatel a Vpřed, na přelomu 60. a 70. let i v různých sešitových vydáních. Souborné knižní vydání seriálu vyšlo roku 1998 v nakladatelství Olympia.
Knižní příhody
Rychlé šípy jsou hlavními postavami knižní trilogie Dobrodružství v temných uličkách: Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1947) a Tajemství Velkého Vonta (1986 české vydání v Německu, v ČR až 1990). Záhada hlavolamu byla zfilmována v roce 1993 (režie: Petr Kotek) a stala se také námětem TV seriálu z roku 1969 (režie Hynek Bočan). Známými rekvizitami z ní jsou záhadný hlavolam ježek v kleci, Tleskačovo létající kolo, tajemný Em, temné uličky Stínadel a bezeslovná píseň Vontů. Knihy Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří i Tajemství Velkého Vonta vyšly později jako obrázkový komiks.
Deskové hry
Ve společné krabici vyšly dvě hry na motivy Rychlých šípů: Rychlé šípy – Záhada hlavolamu a Lov Bobříka síly.
Rekapitulace vydání Rychlých šípů
Samostatný obrázkový seriál (komiks) Rychlé šípy má celkem 317 stran, které vycházely takto:
1938–1941 Mladý hlasatel, 113 pokračování
1940 Melantrich vydal souborný sešit "Rychlé šípy a jejich 65 úžasných dobrodružství"
1946 Junák, 4 pokračování
1946–1948 Vpřed, 103 pokračování
1966–1967 Ostravský kulturní zpravodaj, 24 příběhů
1968 Skaut – Junák, 3 příběhy
1967–1971 časopis Rychlé šípy (vydával OKZ PULS, Ostrava), 3 ročníky (295 příběhů, z toho 87 poprvé)
1969–1971 Mladá fronta (souborné vydání ve třech dílech, celkem 288 příběhů)
1982 OBRYS/Kontur, Mnichov, 47 pokračování
1986 publikace Jaroslav Hanzel: Píseň úplňku, 7 pokračování
1988 Sokol Silůvky, 41 pokračování
1988–1991 Puls (vyd. MNV, Hradec Králové), 17 pokračování
1989 noviny Mladá fronta, 1 pokračování
1990–1994 Květy, 261 pokračování
1990–1991 Nakladatelství Olympia, 288 pokračování
1990–1991 Mladý hlasatel, 23 pokračování
1991–Hlasatel, 7 pokračování
1997 – vyd. Ostrov Praha, 65 pokračování
1998, 1999, 2004 – Nakladatelství Olympia, 315 pokračování
2009 – publikace První sborník nezávislých foglarovců, 1 pokračování (nový příběh nakreslený Marko Čermákem dle námětu J. Foglara uloženého v Památníku národního písemnictví)
2021 – Nakladatelství Albatros, první kompletní vydání Rychlých šípů J. Foglara, kreslených Janem Fischerem
2022 – Nakladatelství Albatros, první kompletní vydání Rychlých šípů J. Foglara, kreslených Marko Čermákem a dalšími autory (Bohumír Čermák, Václav Junek, Jiří Grus)
Kromě výše uvedených vyšlo několik pokračování po roce 1989 např. v TJ Aster/Hucul klub Praha, v Blok Brno, v časopisech Zvonky (Brno) a Magazínu Kometa (Praha).
Foglarovi pokračovatelé
Ještě za Foglarova života, a tím více po jeho smrti, se našli jiní autoři, kteří v příbězích slavného klubu pokračovali. Některé si získaly i jistou popularitu, Foglar k nim ale souhlas nikdy nedal.
Vedle toho, že někteří autoři se více či méně zdařile snažili navázat na trilogii Foglarových příběhů ze Stínadel, samostatnou kapitolou jsou díla inspirující se kreslenými příběhy Rychlých šípů. Díky jejich všeobecné známosti existuje těchto výtvorů široká škála, od seriózně míněných pokračování držících se Foglarova stylu, přes více či méně uctivé parodie, až po vyslovené blasfemie plné vulgárních témat a výrazů. Tato parodická díla vznikají často pouhou změnou dialogů v ponechané původní kresbě, zatímco serióznější pokračování jsou tvořena zcela nově, včetně kresby. Foglar, který byl obecně na svá autorská práva velice háklivý, se vesměs stavěl rozpačitě i k uctivým epigonům, o jakémkoli znevažování nemluvě.
Odkazy
Reference
Literatura
BAUER, Zdeněk a kol. Klub zvídavých dětí: Jaroslav Foglar a Protektorát: čtenářské kluby, zakázaný skauting a Kuratorium pro výchovu mládeže. 1. vyd. V Praze: Zdeněk Bauer, 2018. 411 s. .
FOGLAR, Jaroslav. Rychlé šípy, Praha: Olympia, 2004. 344 s.,
ŠKVÁRA, Miroslav, TRKOVSKÝ, Luboš. Lexikon dobrodružné literatury, svazek 4 – Jaroslav Foglar , Praha: Antikvariát u Léona Cliftona , 2011. 350 s., S. 205–217
NOSEK-WINDY, Václav. Jestřábí perutě (Povídání o foglarovkách), Praha: Olympia, 1999. 236 s., , S. 124–144
Související články
Jan Tleskač
Ježek v kleci
Klub zvídavých dětí
Kulišáci
Seznam postav z Rychlých šípů
Stínadelská trilogie
Svorní gambusíni
Jaroslav Foglar
Externí odkazy
Vontové.org
Bohoušek.cz - neoficiální foglarovský magazín
Mýtus zvaný Stínadla
Jak byly položeny základy pro vznik klubu RŠ. Komparativní analýza
Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)
Díla Jaroslava Foglara
České komiksy
Díla dobrodružné literatury
Knihy z roku 1998
Fiktivní děti |
250 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metr%20za%20sekundu | Metr za sekundu | Metr za sekundu (značka m/s nebo m·s−1) je odvozená jednotka rychlosti v soustavě SI.
Rychlostí 1 m/s se pohybuje těleso, které urazí rovnoměrným pohybem dráhu 1 metr za 1 sekundu. Tato rychlost je přesně 1/299 792 458-násobkem rychlosti světla ve vakuu (podle definice metru platné od roku 1983).
Převod na jiné jednotky
Kilometr za hodinu: 1 km/h = 0,2777… m/s, 1 m/s = 3,6 km/h
Míle za hodinu: 1 mph ≈ 0,447 m/s, 1 m/s ≈ 2,237 mph
Uzel: 1 kt = 0,51444… m/s, 1 m/s ≈ 1,94384 kt
Jednotky rychlosti
Odvozené jednotky SI |
257 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektrick%C3%A9%20pole | Elektrické pole | Elektrické pole je fyzikální pole, jehož zdrojem je elektricky nabité těleso nebo časově proměnné magnetické pole projevují se působením elektrické síly na nabité částice. Elektrické pole se dělí na elektrostatické, které je vytvářeno nepohyblivým elektrickým nábojem, a na elektrodynamické, které je vytvářeno zrychleně se pohybujícím elektrickým nábojem, případně hnaným prostřednictvím nestacionárního magnetického pole. Elektrické pole je dílčím projevem obecného elektromagnetického pole, na magnetickém poli je nezávislé pouze elektrostatické pole (nepohyblivé elektrické náboje). Tvar a směr elektrického pole je graficky vyjádřen pomocí (orientovaných) siločar či ekvipotenciálních ploch. Siločáry elektrického pole v každém bodě vyznačují směr vektoru intenzity elektrického pole v daném místě, přičemž hustota siločar je přímo úměrná velikosti této intenzity. Ekvipotenciální plochy jsou plochy s konstantní velikostí elektrického potenciálu. Tvar pole závisí na rozmístění náboje na tělesech, která jsou jeho zdrojem, na okolních proměnných magnetických polích a na lokálních elektrických vlastnostech prostředí. Existují dva základní jednoduché tvary, tj. homogenní pole, generované homogenně nabitou rovinou, kde všechny siločáry jsou vzájemně rovnoběžnými přímkami nebo radiální pole, generované homogenně nabitou koulí, kde všechny siločáry jsou přímkami procházejícími jedním bodem. Speciálním případem elektrického pole je stacionární elektrické pole, jehož makroskopické veličiny nezávisí na čase. Zatímco v případě elektrostatického pole jsou náboje v klidu, u stacionárního elektrického pole se náboje mohou pohybovat, avšak elektrický proud, který svým pohybem vyvolávají, je nezávislý na čase, tj. konstantní, buzený zdrojem konstantního elektrického napětí.
Síla elektrického pole
Lorentzova síla je projevem elektromagnetického pole na hmotu, působí na náboj částice pohybující se rychlostí
:
,
běžně je jako Lorentzova síla označován pouze příspěvek magnetické síly:
,
při zanedbání příspěvku elektrické síly ,
kde je intenzita elektrického pole, je magnetická indukce a vyjadřuje vektorový součin. Rozdělení magnetických a elektrických příspěvků je závislé na vztažné soustavě.
Elektrická síla působící mezi dvěma bodovými náboji a ve vzdálenosti :
,
kde je permitivita prostředí.
Práce elektrického pole
Elementární práci elektrického pole vykonanou na přemístění náboje po dráze délky lze vyjádřit vztahem stejným jako pro práci mechanickou, tedy:
,
kde je v tomto případě elektrická část Lorentzovy síly .
Z tohoto vztahu pak lze odvodit i vyjádření pro práci konanou elektrickým polem na tělesa obsahující volné či vázané náboje, tedy na vodiče či dielektrika.
Vzhledem k tomu, že elektrické napětí mezi dvěma body vodiče délky s polohovými vektory a je svázáno s intenzitou elektrického pole vztahem:
,
lze elementární práci vyjádřit jako součin napětí a elementu přeneseného náboje :
.
Elektrické napětí nebo elementární náboj lze v různých speciálních případech vyjádřit různě. Z toho plynou různé vztahy pro výpočet elementární práce. Patří sem i nejčastěji uváděný případ konání elektrické práce při působení elektrického pole zdroje o napětí na částice s elektrickým nábojem ve vodiči, které způsobí usměrněný pohyb nosičů náboje, tj. elektrický proud . (Tato práce se projeví zvýšením kinetické energie nosičů náboje a zpravidla končí jako teplo vydané na ohřátí vodiče.) V tomto případě lze elementární náboj vyjádřit pomocí proudu a elementárního času , což vede k elementární práci:
.
Další možná vyjádření elementární práce jsou:
při nabíjení kondenzátoru: , kde je elektrická kapacita
při práci galvanického článku v elektrického obvodu: , kde je elektromotorické napětí
při průchodu proudu cívkou (proti napětí vlastní indukce): , kde je indukčnost.
Výše uvedené vztahy vycházejí z popisu tzv. působení na dálku, tj. vyjádřené jako působení pole zdroje na náboje a proudy. Při polním popisu (vlastní energie působení je rozestřena v prostoru mezi náboji a proudy) je vhodné použití veličiny hustota práce, značené a definované jako:
, kde je objem.
Pro elementární hustotu práce konané elektrickým polem pak platí vztah:
, kde je elektrická indukce.
Práce elektrického pole na polarizaci dielektrika spočívá v posunutí nabitých částic tvořících strukturu dielektrika a vytvoření elementárních elektrických dipólů. V tomto případě je vhodné použít pro výpočet práce intenzitu elektrického pole :
, kde je vzniklý elektrický dipólový moment, pro elementární hustotu práce pak platí vztah:
, kde je elektrická polarizace.
Intenzita elektrického pole
Značka:
Jednotka SI: newton na coulomb, značka
Intenzita elektrického pole je vektorová fyzikální veličina, vyjadřující velikost a směr elektrického pole. Je definována jako elektrická síla působící na těleso s kladným elektrickým nábojem :
,
hodnota vektoru intenzity elektrického pole obecně závisí na poloze v prostoru (je funkcí polohového vektoru), proto je tato veličina vektorové pole.
Směr vektoru elektrické intenzity je dán směrem působící elektrické síly. Orientace elektrické intenzity je dána domluvou, že zkušebním tělesem je kladně nabité těleso, a tedy elektrická intenzita směřuje od tělesa s kladným elektrickým nábojem k tělesu se záporným elektrickým nábojem. Pro intenzitu elektrického pole platí princip superpozice, tzn., že celková intenzita elektrického pole vytvářená více zdroji je rovna součtu intenzit elektrického pole těchto dílčích zdrojů.
Tok elektrické intenzity
Značka:
Jednotka SI: volt metr, značka
Tok intenzity elektrického pole uzavřenou plochou je definován:
,
kde je vektor elektrické intenzity, je element plochy jakožto vektor ve směru normály k ploše a představuje skalární součin.
Tok intenzity elektrického pole průřezem vodiče je definován:
,
kde je vektor elektrické intenzity, je element průřezu ve směru normály k ploše. Volba směru normály je v tomto případě libovolná.
Elektrická indukce
Značka:
Jednotka SI: coulomb na čtvereční metr, značka
Elektrická indukce je vektorová fyzikální veličina charakterizující elektrické pole bez započtení vlivu elektrických nábojů vázaných v prostředí (dielektriku), ale pouze na základě vnějších elektrických nábojů jako zdrojů elektrického pole, je definovaná vztahem:
,
kde je permitivita vakua, je intenzita elektrického pole a je elektrická polarizace.
Pro lineární dielektrikum je elektrická polarizace lineárně závislá na intenzitě elektrického pole a lze psát:
,
kde označuje elektrickou susceptibilitu. Odtud platí:
,
kde označuje relativní permitivitu a absolutní permitivitu.
Elektrickou indukci v lineárním dielektriku je tedy možné určovat ze stejných vztahů jako intenzitu elektrického pole s tím, že se příslušný vztah násobí koeficientem případně , např. vyjádření Gaussova zákona elektrostatiky pomocí elektrické indukce:
,
kde je uzavřená, vně orientovaná plocha (Gaussova plocha) obklopující volný elektrický náboj . V diferenciálním tvaru pak tento zákon vypadá následovně:
,
kde je objemová hustota volných nábojů.
Elektrická polarizace
Elektrická polarizace (hustota polarizace resp. dipólového momentu) je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje účinek vnějšího elektrického pole na dielektrikum.
Značka:
Jednotka SI: coulomb na čtvereční metr, značka
Elektrická polarizace je definována vztahem:
,
kde a jsou vektory intenzity elektrického pole a elektrické indukce, je permitivita vakua.
V lineárním dielektriku je elektrická polarizace přímo úměrná intenzitě elektrického pole:
,
kde je relativní permitivita a je elektrická susceptibilita. Platnost tohoto vztahu se rozšiřuje i na neizotropní lineární dielektrika, relativní permitivitu a elektrickou susceptibilitu je pak třeba chápat jako tenzory 2. řádu. Nelineární závislost pak mají např. feroelektrické látky, u kterých se v určitém intervalu teplot vyskytuje anomální závislost polarizace na vnějším elektrickém poli, zvaná (stejně jako u obdobných feromagnetik) hysterezní křivka, při poklesu vnějšího elektrického pole na nulu se u nich může udržet nenulová elektrická polarizace a tedy i nenulová elektrická indukce. Jiným typem látek s trvalou (nenulovou) elektrickou polarizací jsou tzv. elektrety.
Elektrická polarizace je rovna objemové hustotě elektrického dipólového momentu v prostředí:
resp. ,
kde naznačená derivace a integrace se bere v tzv. makroskopickém smyslu, tedy limitní proces končí na elementech objemu, ve kterých se ještě neprojevuje částicová struktura látek. Vzhledem k částicové struktuře látek lze polarizaci vyjádřit jako podíl součtu všech dipólových momentů jednotlivých částic v dané oblasti dielektrika a objemu této oblasti:
.
Obecné vysvětlení jevu elektrické polarizace tedy spočívá ve vázaných elektrických nábojích vytvářejících permanentní a indukované elektrické dipóly. Podstatu a vlastnosti chování elektrické polarizace však vysvětlují až teorie materiálových konstant, vycházející z mikroskopické struktury látek. Zkoumají závislost dipólových momentů jednotlivých částic dielektrických látek na lokálním poli i jejich vzájemnou interakci ve struktuře těchto látek.
Elektrický dipól
Elektrický dipól vzniká, pokud kladné a záporné náboje nejsou v prostoru stejně rozmístěny. Nejjednodušším a typickým příkladem dipólu je dvojice opačných nábojů od sebe vzdálených o malou vzdálenost vzhledem ke vzdálenosti, ve které tyto náboje vytváří elektrické pole. Elektrický dipól můžeme charakterizovat pomocí elektrického dipólového momentu . Elektrické pole vytvořené dipólem (ve vzdálenosti velké vzhledem ke vzdálenostem nábojů dipól vytvářejících) je dáno vztahem pro elektrický potenciál resp. intenzitu elektrického pole:
resp. .
Ve vnějším elektrickém poli o elektrické intenzitě má dipól potenciální energii:
,
a působí na něj síla:
a moment síly .
Elektrický dipólový moment
Elektrický dipólový moment je vektorová veličina popisující nesymetrické rozdělení elektrického náboje, např. v molekule nebo v malé skupině atomů.
Značka:
Jednotka SI: coulomb metr, značka
V nejjednodušším případě, kdy dva bodové náboje s opačným znaménkem a jsou umístěny ve vzájemné vzdálenosti , je velikost dipólového momentu této dvojice nábojů rovna:
,
přičemž směr vektoru elektrického dipólového momentu leží na spojnici bodových nábojů.
Pokud se elektrický náboj nachází v bodě s polohovým vektorem a náboj v bodě s polohovým vektorem , lze jejich vzájemnou polohu charakterizovat vektorem . Elektrický dipólový moment pak lze vyjádřit jako:
.
Je-li elektrický náboj v prostoru rozložen s hustotou , přičemž celkový elektrický náboj je nulový, tj.:
,
kde integrace probíhá přes objem , pak elektrický dipólový moment vyjádříme:
.
Podle hodnoty dipólového momentu chemie rozlišuje polární (voda, NaCl,...) a nepolární molekuly (CO2, benzen,...). Polární molekuly mají stálou a nenulovou hodnotu elektrického dipólového momentu, tvoří permanentní dipól, nepolární ho mají nulový. Tato vlastnost je důležitá pro určení rozpustnosti v rozpouštědlech.
Elektrostatické pole
Podle Coulombova zákona lze v bodě s polohovým vektorem v okolí bodového náboje umístěného v počátku soustavy souřadnic vyjádřit intenzitu elektrického pole vztahem:
,
kde je permitivita prostředí elektrického pole, je polohový vektor určující polohu daného bodu a je jeho délka. Jejich podíl je jednotkovým vektorem, který určuje směr. Po jeho odstranění zůstane vzorec pro velikost intenzity elektrického pole v okolí bodového náboje ve vzdálenosti :
.
Oba výše uvedené uvedené vztahy platí za předpokladu, že prostředí v němž určujeme intenzitu pole je vakuum nebo homogenní lineární dielektrikum.
V obecném případě, kdy bodový náboj vytvářejí elektrické pole není umístěn v počátku soustavy souřadnic, ale v poloze , se poloha bodu v němž určujeme intenzitu pole vyjadřuje relativně k , což vyjadřuje vektorový rozdíl , kterým se nahradí vektor . Výsledný vztah je:
.
Pro intenzitu elektrického pole bodových nábojů nacházejících se v pozicích platí:
,
Ze základních vztahů lze odvodit vzorce pro intenzitu elektrického pole vytvářeného různým rozložením elektrického náboje v prostoru. Následující vztahy platí za předpokladu, že prostředí v němž určujeme intenzitu pole je vakuum nebo homogenní lineární dielektrikum:
Intenzitu el. pole vytvářeného el. nábojem spojitě rozloženým v objemu lze vyjádřit vztahem:
,
kde je objemová hustota elektrického náboje a označuje proměnnou, která při integrování prochází přes objem .
Intenzitu el. pole vytvářeného el. nábojem spojitě rozloženým na ploše lze vyjádřit vztahem:
,
kde je plošná hustota elektrického náboje a označuje proměnnou, která při integrování prochází přes plochou .
Intenzitu el. pole vytvářeného el. nábojem spojitě rozloženým po křivce lze vyjádřit vztahem:
,
kde je lineární hustota elektrického náboje a označuje proměnnou, která při integrování prochází přes křivku .
Nechá-li se vektor elektrické intenzity procházet uzavřenou, vně orientovanou plochou (Gaussova plocha), jedná se o veličinu tok elektrické intenzity, která je úměrná plochou obklopenému volnému náboji, což vyjádřuje Gaussův zákon elektrostatiky:
.
Intenzitu elektrostatického pole lze také určit z elektrického potenciálu prostřednictvím vztahu:
,
kde je potenciál elektrického pole a označuje operátor gradientu, odtud plyne i vztah pro intenzitu stacionárního elektrického pole proudového vodiče délky :
.
Elektrodynamické pole
Elektrodynamické pole vytváří zrychleně se pohybující elektrický náboj. Pokud dochází ke změně elektrické intenzity v čase má to následek vznik magnetického pole, rovněž tak změna magnetického pole má za následek vznik elektrického pole, což popisuje obecná teorie elektromagnetického pole, popsaná Maxwellovými rovnicemi. Tyto rovnice tedy popisují také elektrostatické pole. Maxwellovy rovnice jsou platné pouze na makroskopické úrovni, tj. pokud rozměry popisovaných oblastí jsou podstatně větší než rozměry atomů.
Literatura
Související články
Elektromagnetické pole
Magnetické pole
Elektrický potenciál
Externí odkazy
Maxwellův proud na WIKI Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy
Elektromagnetismus |
263 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bellerofont%C3%A9s | Bellerofontés | Bellerofontés (řecky Βελλεροφόντης) je postava z řecké mytologie. Podle jedné z verzí byl nevlastním synem korintského krále Glauka (tedy vnukem Sisyfovým) a Eurymédé.
Z neopatrnosti usmrtil svého bratra, a proto uprchl ke králi Proitovi do Argosu. Tam se do něj ale zamilovala králova manželka Antea neboli Stheneboia. Bellerofontés její lásku neopětoval. Antea ho z pomsty udala králi, že se pokoušel připravit ji o čest. Král se sám nechtěl na svém hostu mstít, a tak ho poslal s dopisem ke královninu otci, králi Íobatovi do Lýkie. Dopis skrýval žádost, aby Íobatés nechal Bellerofonta popravit. Ani ten nechtěl hostu ublížit, ale vystavil ho takovým nebezpečím, kterým by měl podle Iobatových předpokladů podlehnout.
Bohové pomohli Bellerofontovi dokázat jeho nevinu, a seslali mu okřídleného koně Pegasa, na němž šťastně přemohl asijský kmen Solymerů, Amazonky i Chiméru. To Íobata dojalo do té míry, že dal Bellerofontovi za ženu svou dceru Filonoé, a jmenoval jej svým nástupcem.
Filonoé mu porodila tři děti, Isandra, Hippolocha a Láodameiu. Áres usmrtil Isandra v bitvě proti Solymerům, Artemis ho připravila o dceru, ale Hippolochos zdědil otcovu říši.
Bellerofontův konec už nebyl tak šťastný. Bohové ho nenáviděli za to, že se stal miláčkem lidí, a srazili ho z Olympu a zmrzačili, když k nim chtěl vzlétnout na Pegasovi.
Jiná verze však uvádí, že Bellerofontés zpychl tak, že se chtěl vyrovnat bohům, osedlal Pégasa a vzlétli na Olymp. To Zeus nehodlal strpět, seslal na koně neovladatelnou zuřivost, Bellerofontés se neudržel a sletěl na zem. Při pádu na hlavu ztratil rozum, dlouho bloudil jako pomatený světem, až si ho našel bůh smrti Thanatos.
Odraz v umění
V povědomí lidí zůstal spíše Pégasos, ale v antice byl velice oblíben mýtus o Bellerofontovi.
nejstarší podání je známé z Homéra, později ho přebásnil Pindaros
Eurípidés zpracoval jeho osudy v tragédiích Bellerofón a Stheneboia (před r. 425, rep. r 423 př. n. l.)
na četných reliéfech a vázových malbách jsou výjevy z tohoto mýtu, nejznámější je snad novoantický reliéf Bellerofón napájí Pegasa (z 1. stol. př. n. l.)
ve své první opeře tento námět zpracoval i Josef Mysliveček (Bellerofonte, 1761)
opera Bellérophon od Jeana-Baptiste Lullyho z roku 1679.
Reference
Literatura
Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky
Publius Ovidius Naso, Proměny
Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti
Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí
Související články
Bellérophon, opera Jeana-Baptiste Lullyho
Externí odkazy
Hrdinové a postavy řecké mytologie
Muži |
268 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektrick%C3%BD%20obvod | Elektrický obvod | Elektrický obvod je vodivé spojení elektrických prvků, a to jak vodivých, např. odporů, kondenzátorů či cívek, tak polovodivých, např. diod či tranzistorů, přerušitelné pomocí spínačů. Tyto prvky vytváří (polo)vodivou cestu pro přenos elektrické energie a splňují funkce, které jsou od obvodu požadovány (např. zesilování signálu, vytváření oscilací apod.). Může být nepatrný jako mikročip, nebo může zahrnovat celou elektrickou síť. Obvod se může skládat z jednotlivých (tzv. diskrétních) prvků nebo celých integrovaných obvodů.
Pokud je vodivá dráha tvořená elektrickým obvodem uzavřená, pak se hovoří o uzavřeném elektrickém obvodu. Je-li vodivá dráha obvodu přerušena, např. otevřeným spínačem, pak se mluví o otevřeném elektrickém obvodu.
Základní části elektrického obvodu
Běžný elektrický obvod obsahuje tyto základní prvky:
elektrický zdroj - mění vstupní energii (např. chemickou v případě galvanického či palivového článku nebo pohybovou v případě generátoru) na energii elektrickou
elektrické vedení - slouží k přenosu elektrické energie od zdroje k spotřebiči, tvořeno dvěma či více vodiči navzájem oddělenými izolantem
elektrický přístroj - slouží k ovládání obvodu (např. vypínač) nebo jeho ochraně před poruchovými stavy (např. pojistka)
elektrický spotřebič - mění elektrickou energii na energii výstupní (např. světelnou v případě žárovky či LED diody nebo pohybovou v případě motoru)
Typickým příkladem jednoduchého elektrického obvodu může být baterie, dva vodiče, vypínač a žárovka. Ve většině případů je situace mnohem komplikovanější, protože běžný spotřebič se může skládat z desítek, stovek nebo tisíců součástek, z nichž mnohé mohou uvnitř realizovat komplikovaná zapojení skládající se ze stovek, tisíců nebo i milionů prvků. Elektrický obvod rovněž často obsahuje více zdrojů (např. bateriové spotřebiče připojitelné na síť) a více vypínačů pro odpojování a přepojování různých funkčních celků.
Základní zákony
Ohmův zákon: , alternativní tvary: .
Odpor prvku obvodu je roven podílu napětí na daném prvku a proudu, který skrze něj protéká.
Vodič, nebo např. sepnutý vypínač, má (hypoteticky) nulový odpor, nevzniká na něm tedy žádný úbytek napětí.
Izolant, nebo např. rozepnutý vypínač má (hypoteticky) nekonečný odpor, neprotéká jím tedy žádný proud.
Rezistor (např. elektrické topení) vytváří v důsledku procházejícího proudu úbytek napětí a mění elektrickou energii na tepelnou.
Elektrický výkon: , alternativní tvary:
Kirchhoffovy zákony:
1. Orientovaný součet proudů kolem uzlu je nulový: , tj. součet proudů vstupujících do uzlu je roven součtu proudů vystupujících z uzlu (tj. proud se nikde nehromadí).
2. Orientovaný součet napětí kolem obvodu je nulový: .
Z Kirchhoffových zákonů vyplývají zákonitosti pro řazení prvků v obvodu:
V případě sériového zapojení protéká všemi prvky stejný proud a součet úbytků napětí na spotřebičích se rovná napětí zdroje.
V případě paralelního zapojení je na všech prvcích stejné napětí a součet proudů tekoucích do spotřebičů se rovná proudu odebíranému ze zdroje.
Theveninova věta: Jakékoli propojení zdrojů a rezistorů s dvěma vývody je elektricky ekvivalentní ideálnímu napěťovému zdroji zapojenému sériově s jediným rezistorem.
Nortonova věta: Jakékoli propojení zdrojů a rezistorů s dvěma vývody je elektricky ekvivalentní ideálnímu proudovému zdroji zapojenému paralelně s jediným rezistorem.
Prvky elektrických obvodů
Pro zakreslení elektrického obvodu slouží schéma zapojení, ve kterých má každý elektrický prvek svou značku, např.:
elektrický zdroj
elektrický vodič
rezistor
cívka
kondenzátor
spínač
tlačítko
žárovka
LED
dioda
tranzistor
tyristor
ampérmetr
voltmetr
wattmetr
Odkazy
Reference
Související články
Elektřina a magnetismus
Elektrotechnika
Magnetický obvod
Elektrotechnická stavebnice
Externí odkazy
Elektrotechnika |
276 | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%A1%20deklarace%20lidsk%C3%BDch%20pr%C3%A1v | Všeobecná deklarace lidských práv | Všeobecná deklarace lidských práv je nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv. Ve třiceti článcích deklarace jsou vyjmenována základní občanská, politická, kulturní, ekonomická a sociální práva platná pro všechny obyvatele na Zemi. Podle některých teoretiků nabylo toto prohlášení závaznosti jako právní obyčej. V části VII závěrečného aktu, kapitoly I Deklarace, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy Helsinské konference, se zúčastněné státy zavázaly, že kromě jiného budou v oblasti lidských práv a základních svobod postupovat též v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv. Podle čl. 56 v návaznosti na čl. 55 Charty OSN si musí členské země OSN plnit i závazky vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv.
Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948. Pro přijetí rezoluce hlasovalo z tehdejších 58 členů OSN 48 zemí: Afghánistán, Argentina, Barma, Belgie, Bolívie, Brazílie, Čína, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Etiopie, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Indie, Irák, Írán, Chile, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Libanon, Libérie, Lucembursko, Mexiko, Nikaragua, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Rakousko, Řecko, Salvador, Siam, Spojené království, Spojené státy americké, Sýrie, Švédsko, Turecko, Uruguay a Venezuela.
Hlasování se zdrželi: Bělorusko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Polsko, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a Ukrajina.
Závazné dokumenty o lidských právech jako jsou regionální evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., Evropská sociální charta, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. m. s., nebo celosvětové Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášené pod č. 120/1976 Sb., v povědomí veřejnosti tak známé nejsou.
10. prosinec je na základě hlasování Valného shromáždění OSN od roku 1950 slaven jako Den lidských práv.
V rámci islámské kultury představuje určitou protiváhu proti Všeobecné deklaraci lidských práv takzvaná Káhirská deklarace lidských práv v islámu.
Odkazy
Reference
Související články
Den lidských práv
Lidská práva
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Externí odkazy
Český text Všeobecné deklarace lidských práv (pdf)
Anglický text Všeobecné deklarace lidských práv
Oficiální překlady Všeobecné deklarace lidských práv (Anglicky)
Dějiny lidských práv
Dokumenty o lidských právech |
282 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Teplo | Teplo | Teplo (Q – calorique – Kalorika) (dříve nebo v pozměněném smyslu tepelná energie) je termodynamická veličina vyjadřující míru změny vnitřní energie, jejíž podstatou není ani práce (elementární práce je rovna obecné síle skalárně násobené obecným posunutím), ani tzv. chemická práce (chemický potenciál krát změna množství látky). Teplo systém vyměňuje (tj. přijímá nebo odevzdává) s jiným systémem jiné teploty, se kterým je v tepelném styku (tedy rozhraní mezi nimi je diatermického charakteru, tj. nepředstavuje tepelnou izolaci); hovoříme o tepelné výměně.
Teplo popisuje procesy, v nichž se odehrává spousta chaotických „mikroprací“, tj. srážek jednotlivých částic, které přímo nemůžeme sledovat ani měřit. O práci mluvíme, když způsobenou změnu energie můžeme vyjádřit jako součin veličin: síla krát posunutí, např. tlak krát změna objemu, napětí krát přenesený náboj (náboj = proud krát doba) apod.
U tepla se změna energie jako součin jiných přímo měřitelných veličin vyjádřit nedá; pro systém v rovnováze jde o součin teplota krát přírůstek entropie.
Teplo je dějovou fyzikální veličinou popisující termodynamický děj (posloupnost stavů systému), nikoli veličinou stavovou, popisující stav jediný.
Jednotky tepla jsou shodné s jednotkami energie a práce.
Měřením tepla se zabývá kalorimetrie; teplo se měří kalorimetrem.
Šířením tepla bez konání práce se zabývá termokinetika, tepelnými ději obecně termodynamika.
Fyzikální podstata a definice tepla
Podle kinetické teorie se při tepelné výměně předává energie pohybu částic, z nichž se skládá jak systém teplo odevzdávající, tak systém teplo přijímající, a to neuspořádaně. Zejména u látek v kondenzovaném stavu je nutno uvažovat vedle kinetické energie částic i energii jejich vzájemných interakcí a vazeb. Tepelná výměna nemusí být spojena se změnou teploty, mění-li se fáze látky – hovoříme pak o latentním teple.
Tepelná výměna přímo nesouvisí s předáváním částic mezi systémy, změnou jejich chemické podstaty, ani změnami pohybového stavu systémů či "vnější" potenciální energie systémů. Změny tepla mohou být sice formálně ekvivalentní určité mechanické práci nebo kinetické energii částic (vibrační, translační, rotační), atp., nejsou však s nimi identické a fyzikálně se od nich fundamentálně liší. Tento rozdíl se zvláště názorně projevuje ve spektroskopii.
Definice tepla však nevylučuje tepelné děje při současném konání práce. V souladu s 1. termodynamickým zákonem je teplo (systémem přijaté) při tepelné výměně rovno změně (zvýšení) vnitřní energie systému zvýšené o (systémem vykonanou) práci (kurzívou je v předchozí větě vyznačeno, kdy se daná změna bere za kladnou).
Přeměnu mechanické práce na teplo a naopak vysvětluje kinetická teorie jako přeměnu kinetické energie uspořádaného pohybu na kinetickou energii neuspořádaného pohybu částic a naopak. Fyzikálně se fundamentální rozdíl mezi "neuspořádaným" a "uspořádaným" pohybem částic projevuje např. ve spektroskopii. Zatímco tepelnému pohybu odpovídá šum, charakterizovaný určitou (širokospektrální) distribuční funkcí, mechanickému pohybu (např. vibračnímu) odpovídají určité ostré spektrální čáry.
Podle překonané fluidové teorie tepla byla podstatou tepla substance - fluidum (zvané calor, calorique apod.) a teplo bylo množství tohoto fluida v látce. Tato představa
plně vyhovuje tam, kde neprobíhají chemické reakce a nevyměňuje se práce s okolím (např. v kalorimetrii).
Pro tepelné stroje vyhovuje jen kvalitativně, nikoli však kvantitativně: práce se podle ní koná tím, že tepelné fluidum přechází z místa s vyšší teplotou do místa s nižší teplotou, podobně jako voda v řece může konat práci tím, že přechází z vyšší polohy do nižší. Podle fluidové teorie však přitom fluida neubývá, zatímco měření ukazuje, že "fluida ubude" právě tolik, kolik práce se vykoná. Toto vyjadřuje
první zákon termodynamiky. S tímto vědomím je fluidová teorie cenná i dnes svou názorností. Názorně vystihuje zejména přenos tepla (kalorimetrická rovnice) a objasňuje přirozenou roli Laplaceovy rovnice a Poissonovy rovnice v těchto dějích, v analogii s teorií tekutin.
Zdůrazněme, že
o teple i práci má smysl mluvit zejména v souvislosti se změnami těchto veličin, a zpravidla nikoli při popisu stavu. Přesný fyzikální smysl tedy nemají výroky typu "Po zahřátí je v tělese více tepla" (obvykle správněji lze říci, že "těleso má po zahřátí více vnitřní energie");
pojem práce (a tím i tepla) má přesný smysl jen pro systém v rovnováze (není-li v rovnováze, nemusí jít např. definovat všude stejný tlak, a tím ani práci ).
Matematicky i fyzikálně přesněji se jedná o otázku, zda teplo lze v dané situaci považovat za úplný diferenciál (totální), nebo jen tzv. parciální diferenciál. Parciální diferenciál tepla lze převést v diferenciál totální pomocí vynásobení určitým, tzv. integračním faktorem, toto tvrzení je součástí 2. principu termodynamiky. V případě tepla je tímto integračním faktorem reciproká teplota .
Je třeba rozlišovat dvě různé veličiny: teplo, které popisuje změnu energie tělesa provedenou jistým konkrétním způsobem (dějová veličina), a teplota, která popisuje stav tělesa (stavová veličina). Stavovou veličinou popisující tepelnou výměnu je entropie.
Značení a jednotky
Značka: Q
Hlavní jednotka SI: joule, značka "J"
Další jednotky: viz práce
Znaménková konvence
Znaménko hodnoty tepla označuje, zda jde o teplo přijaté nebo vydané. Dříve se brala kladně odebraná práce a dodané teplo (z "filosofie parních strojů"), takže zákon zachování energie pro uzavřený cyklus zněl , práce při stlačení plynu byla . Moderněji se bere kladně veškerá dodaná energie (což je jediná možnost např. v případech, kdy má přenos energie obojí charakter, třeba polarizovaným světlem) a zákon zachování zní , práce při stlačení plynu je .
Výpočet
Množství tepla přijatého fyzikálně (skupenství) a chemicky homogenním systémem souvisí se vzrůstem teploty vztahem
,
kde je hmotnost systému, je jeho měrná tepelná kapacita, je rozdíl počáteční teploty a koncové teploty (tzn. ). Tepelná kapacita může záviset na teplotě, proto se vztah uvádí v diferenciálním tvaru:
,
kde značí, že se u tepla nejedná o totální diferenciál.
Měření
Měřením tepla se zabývá kalorimetrie. Základem kalorimetrických úvah je zákon zachování energie, jehož znění vyjadřuje tzv. kalorimetrická rovnice.
Příbuzné veličiny
Teplo potřebné k ohřátí předmětu o jeden teplotní stupeň se nazývá tepelná kapacita C tohoto předmětu. Teplo potřebné k ohřátí jednoho kilogramu látky o jeden teplotní stupeň se nazývá měrná tepelná kapacita (měrné teplo) c této láky. Teplo potřebné k ohřátí jednoho molu látky o jeden teplotní stupeň se nazývá molární tepelná kapacita (molární teplo) této látky. Vždy je potřeba ještě upřesnit děj, při jakém se látka ohřívá (např. měrná tepelná kapacita plynu za stálého objemu cV či za stálého tlaku cp).
Šíření tepla
Šíření tepelné energie z jednoho místa na druhé může probíhat vedením, prouděním nebo zářením (sáláním).
Historie
Původně teplo popisovala v 17. století flogistonová teorie. V 18. století pak kalorická teorie tvrdící, že jde o jakousi tepelnou tekutinu. Ta byla v 19. století nahrazena mechanistickou teorií.
Poznámky
Reference
Související články
Termodynamika
Energie
Externí odkazy
Termodynamika
Energie
Fyzikální veličiny |
287 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapalina | Kapalina | Kapalina neboli kapalná látka je jedno ze skupenství látek, při kterém jsou částice látky relativně blízko sebe, ale nejsou vázány v pevných polohách a mohou se pohybovat v celém objemu.
Kinetická energie částic kapaliny je malá ve srovnání s vazebnou potenciální energií, takže částice se vzájemně udržují v určitých rovnovážných polohách, kolem kterých vykonávají kmitavý pohyb. Tyto rovnovážné polohy se u kapalin mohou přemisťovat, tzn. dochází k přemísťování částic v celém objemu látky. Vazba mezi částicemi zajišťuje, že za běžných podmínek se objem látky nemění. Kapalina bývá také považována za přechodnou fázi mezi pevnou látkou a plynem.
Vlastnosti kapalin
kapalná tělesa nemají svůj tvar, ale jejich tvar odpovídá tvaru nádoby
kapalná tělesa mají vlastní objem
kapalná tělesa mají volný povrch označovaný obvykle jako hladina
kapaliny tvoří kapky (díky přitažlivým silám mezi částicemi)
kapaliny jsou těžko stlačitelné
vodičem elektrického proudu ve vodivých kapalinách jsou ionty (neplatí pro kapalné kovy)
teplo se v kapalinách může šířit prouděním
změna polohy částice je u kapalin pomalejší než u plynu, což vysvětluje např. pomalou difuzi kapalin ve srovnání s plyny
Přitažlivé molekulové síly mají poměrně krátký dosah, a proto na vybranou molekulu kapaliny působí pouze molekuly z jejího blízkého okolí. Oblast dosahu molekulového působení jedné molekuly lze vymezit koulí o určitém poloměru, opsanou kolem vybrané molekuly. Silové působení molekul, které se nachází mimo tuto sféru, na vybranou molekulu můžeme zanedbat.
Nachází-li se vybraná molekula uvnitř kapaliny, je sféra molekulového působení plně obsazena molekulami dané kapaliny a jejich působení na vybranou molekulu je souměrné a v průměru se vyruší. Taková molekula se nachází ve volném (indiferentním) rovnovážném stavu.
Nachází-li se molekula v tenké vrstvičce hraničící s jiným prostředím, ocitnou se ve sféře molekulového působení i molekuly jiné látky, čímž dojde k porušení souměrnosti silového působení a výslednice silového působení na vybranou molekulu již nebude nulová. To vede ke vzniku vnitřní vnitřního tlaku a povrchového napětí.
Molekuly, které se nacházejí na povrchu kapaliny mezi sebou působí silami, která jsou tečné k povrchu kapaliny. Je-li molekula vzdálena od místa, kde se povrch (hladina) kapaliny stýká s jinou látkou (např. stěnou nádoby), tečné síly působící na tuto molekulu se vyruší a molekula se může volně přemísťovat po hladině. V místech, kde se kapalina stýká s jinou látkou, se do sféry molekulového vlivu hraniční molekuly dostávají i molekuly cizí látky a výslednice sil je různá od nuly. Důsledkem jsou kapilární jevy na rozhraní kapaliny a pevné látky.
Ideální kapalina
Ideální (dokonalá) kapalina má na rozdíl od skutečné kapaliny tyto vlastnosti:
je dokonale tekutá, nestlačitelná a bez vnitřního tření.
matematický popis jejího chování je poměrně jednoduchý a používá se k modelovému zkoumání mechanických vlastností kapalin.
Ideální kapalinu lze získat jako speciální případ ideální tekutiny, pokud je hustota tekutiny (v celém objemu tekutiny a za všech podmínek) konstantní, tzn. . V takovém případě je objemová deformace nulová, tzn. stlačitelnost je nulová, což znamená, že kapalina je nestlačitelná.
Skutečná kapalina
Skutečná (reálná) kapalina má na rozdíl od ideální kapaliny vnitřní tření a dá se mírně stlačit.
Popis reálné kapaliny je velmi složitý. Fyzika proto využívá některé idealizace, které umožňují lepší popis reálných jevů, než jaký poskytuje ideální kapalina. Mezi tyto idealizace patří kapalina, která není stlačitelná, ale má vnitřní tření – taková kapalina se označuje jako vazká (nebo viskózní) kapalina. Dále se zavádí nestlačitelná kapalina (tedy kapalina, která nemění objem a její hustota zůstává konstantní) a kapalina stlačitelná (její hustota závisí na tlaku kapaliny).
Související články
Tekutina
Látka
Skupenství
Plyn
Pevná látka
Hydromechanika
Externí odkazy
Hmota |
292 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlumo%C4%8Den%C3%AD | Tlumočení | Tlumočení je převod sdělení z jednoho jazyka do druhého při projevu (přednášce) nebo při rozhovoru. Tlumočník rovněž často tlumočí nejen mezi jazyky, ale i kulturami a může klientům pomáhat v orientaci v cizím prostředí. Rozdělujeme dva základní druhy tlumočení: simultánní a konsekutivní.
Simultánní tlumočení
Služby tlumočníků jsou často používány na mezinárodních konferencích, kde řečníci hovoří ve své mateřštině nebo schválených jednacích jazycích, a tlumočníci v tlumočnických kabinách (nikoli kabinkách) tlumočí do dalších jednacích jazyků tak, aby si každý z účastníků mohl do svých sluchátek zvolit tlumočení do toho jazyka, který mu nejvíce vyhovuje (simultánní tlumočení). Často jsou tlumočeny rovněž filmy na filmových festivalech. Simultánnímu tlumočení za použití tlumočnické techniky se říká tlumočení kabinové.
Simultánně lze však tlumočit také bez technických pomůcek, a to šeptem do ucha klienta. Tato tlumočnická praxe se označuje jako šušotáž, tedy tlumočení šeptem (z francouzského chuchoter). Tento druh tlumočení je vhodný pro skupinu do max. 3 osob a jednou z jeho hlavních výhod je šetření nákladů kabinového tlumočení.
Často se také používá jakýsi mezistupeň, tzv. "šeptáková souprava", "šepták" – v základní verzi mikrofon pro tlumočníka a bezdrátové přijímače pro posluchače. V rozšířené verzi má tlumočník navíc přijímač, ve kterém slyší příspěvky ve výchozím jazyce. Někdy se místo tlumočnické šeptákové soupravy využívá průvodcovská souprava, která je v některých provedeních pro tlumočení nevhodná.
Při simultánním tlumočení je dobrý tlumočník obvykle schopen částečně předvídat (prognózovat) vývoj řečníkova projevu, přílišnému časovému zpoždění se dokáže bránit jeho smysluplným zkracováním a zestručňováním (např. pokud řečník uvádí řadu příkladů), aniž by tím musela být podstatně snížena informační hodnota tlumočení.
Občas se přitom tlumočí dokonce přes třetí jazyk. Například ze slovenštiny jeden tlumočník přetlumočí do angličtiny a z té pak jiný do požadovaného jazyka, např. albánštiny. Angličtina je v tomto případě pilotním jazykem (tzv. pilotáž nebo relay). Zajišťují-li tlumočníci převod do jiného jazyka než své mateřštiny, hovoříme o režimu retour.
V rámci simultánního tlumočení mohou existovat další kategorie: např. tlumočení projevu, jehož text nebo nástin má tlumočník k dispozici.
Konsekutivní tlumočení
Dalším důležitým druhem tlumočení je tzv. konsekutivní tlumočení (tj. tlumočení následné) – tlumočník obvykle počká, až řečník vysloví část svých myšlenek, odmlčí se a poskytne tlumočníkovi čas k převodu. (Rozhovory státníků či obchodníků, často při obědě, kterého se také zúčastní. Policie a soudy používají tlumočníky pro rozhovory se zahraničními svědky nebo delikventy.)
Konsekutivní tlumočení bylo v počátcích profesionální tlumočnické činnosti až do konce druhé světové války takřka výhradně používaným způsobem tlumočení nejen na mezinárodní úrovni. Ačkoli konsekutivní tlumočení zabírá více času než simultánní tlumočení, je po formální i obsahové stránce kvalitnější. Při konsekutivním tlumočení má dobrý tlumočník podat lepší řečnický a stylistický výkon než špatný řečník. Tlumočník volí tempo s ohledem na posluchače a mimojazykovou situaci, v žádném případě by však neměl mluvit déle než řečník.
Konsekutivní tlumočení může být bilaterální (obousměrné), tj. tlumočník tlumočí v průběhu jedné zakázky jak do své mateřštiny, tak do svého aktivního jazyka, anebo pouze jednosměrné, tj. tlumočník tlumočí jen jedním směrem, většinou do své mateřštiny.
Konsekutivně se dá tlumočit buď zpaměti (bez zápisu), nebo s tlumočnickým zápisem (tzv. notací), jejž musí tlumočník ovládat, jelikož může být nucen s maximální přesností najednou převést i několik minut cizojazyčného vystoupení.
Zajímavé je, že jednání, při němž je konsekutivně tlumočeno, nebývá časově náročnější než jednání, při němž tlumočení není nutné, vede totiž k větší stručnosti řečníků.
Tlumočení z listu
Tlumočení z listu, dříve se užívalo termínu překlad z listu, se děje mimo kabinu a bez náslechu. Tlumočník obdrží text originálu a jeho úkolem je převést tento text v časové bezprostřednosti, plynně a v tempu obvyklého ústního projevu do cílového jazyka. Neměl by se zbytečně opravovat, přeformulovávat jednou vyřčené, měl by zachovávat oční kontakt s posluchači, působit přirozeně a tlumočit obsah, smysl textu. Proto se hovoří o tlumočení, interpretaci, nikoli o překladu. Tlumočení z listu je z časového hlediska velmi úsporné, klade však velké nároky na tlumočníkovu schopnost rozdvojení pozornosti ve vztahu k vlastní činnosti.
Práce tlumočníka – předpoklady a charakteristika
Práce tlumočníka je náročná na pohotovost a rychlost, má však menší nároky na přesnost v porovnání s překladatelem. Tlumočník dokonce nesmí být příliš puntičkářský, musí přetlumočit především jádro myšlenky s vědomím, že ji i trochu zjednodušil a že není jeho úkolem tlumočit individuální styl mluvčího (i když i tuto iluzi, dokonce iluzi běžného rozhovoru dokáže dobrý tlumočník vyvolat).
Pro dobrou práci tlumočníka by mu měly být vytvořeny dobré podmínky: měl by včas obdržet dostatečné podklady k práci (zejména jde-li o věci odborné), měl by být včas seznámen s důležitými okolnostmi jednání, v ideálním případě by měl mít možnost se seznámit i s prostředím.
Především simultánní tlumočení patří k duševně nejnamáhavějším činnostem vůbec, tlumočníci by se proto měli při tlumočení pravidelně střídat (přibližně po 20 minutách), místnost by měla být dobře větrána a osvětlena a měli by mít i dobrý vizuální kontakt s řečníky i posluchači.
Tlumočení je vyučováno buď na specializovaných translatologických katedrách, na jednotlivých filologických oborech (germanistika, romanistika), případně si příslušné instituce mohou tlumočníky vychovávat samy.
Tlumočení znakových jazyků
Tento druh tlumočnických služeb využívají neslyšící nebo osoby se sluchovým postižením. Při tomto tlumočení se převádí sdělení z mluveného jazyka do jazyka znakového a naopak.
Znakový jazyk je vizuální jazyk, zvuk zde nemá nosnou funkci. Tlumočení znakového jazyka tedy probíhá hlavně simultánně, protože tlumočník svým projevem ve znakovém jazyce neruší projev řečníka v mluveném jazyce. Pokud je tlumočen projev ve znakovém jazyce, tlumočník může simultánně tlumočit projev do mluveného jazyka. Konsekutivní tlumočení není moc využíváno, což je dáno především neexistencí psané podoby znakového jazyka a s tím spojenou nemožností psát si tlumočnické poznámky.
Tlumočníci se kromě obvyklých tlumočnických potíží potýkají s nepochopením slyšící společnosti, která se mnohdy se znakovým jazykem a sluchově postiženými osobami setkává poprvé. Tlumočník tak často bývá zaměňován za slyšícího příbuzného, asistenta, nebo sociálního pracovníka a musí si s takovou situací umět poradit. Tlumočník je povinen nosit jednobarevné, kontrastní oblečení, aby jeho ruce dobře vynikly. Pro kvalitní tlumočnický výkon je důležitý oční kontakt tlumočníka s klientem, správné osvětlení apod.
Existují i tlumočníci převádějící sdělení z jednoho znakového jazyka do druhého.
Odkazy
Reference
Literatura
Gillies, Andrew: Note-taking for Consecutive Interpreting. 2005,
Jones, Roderick: Conference Interpreting Explained. 1998,
Seleskovitch, Danica: L'interprète dans les conférences internationales. 1968, Cahiers Champollion
Rozan, Jean-François: La Prise de Notes en Interprétation Consécutive. 1956,
Taylor-Bouladon, Valerie: Conference Interpreting — Principles and Practice. 2007, 2. vydání .
Související články
Asociace českých překladatelských agentur
Konferenční tlumočení
Lingvistika
Translatologie
Externí odkazy
Ústav translatologie Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy
Jednota tlumočníků a překladatelů
Asociace konferenčních tlumočníků ČR
Vyhledávání znalců a tlumočníků na stránkách ministerstva spravedlnosti ČR
Translatologie
Užívání jazyka
Profese
Služby |
298 | https://cs.wikipedia.org/wiki/KAVA-PECH | KAVA-PECH | KAVA-PECH (plným jménem Kongresová a vzdělávací agentura Petra Chrdleho) je nakladatelství, sídlící v Dobřichovicích. Kromě publikační činnosti se zabývá pořádáním seminářů a zájezdů. Publikuje díla převážně v češtině, esperantu a němčině, beletrie i odborné práce.
Některé publikace tohoto nakladatelství
Rüdiger Sachs: Nebezpečí tropických nemocí
Věra Barandovská-Frank: Latina jako mezinárodní jazyk
Miloš Lánský, Irena Fialová: Vzdělávací kybernetika ve výzkumu a výuce
Petr Chrdle: Současné trendy ve vzdělávání
Kurisu Kei: Co mi dala česká literatura
Petr Chrdle, Stanislava Chrdlová: Esperantem za tři měsíce
Stanislava Chrdlová, Miroslav Malovec: Baza ĉeĥa konversacio (základy češtiny pro zahraniční turisty, vyšlo esperantem, německy, anglicky, rusky, italsky a francouzsky)
Miroslav Malovec: Gramatiko de Esperanto
Jaroslav Hašek: Ne nur soldato Švejk (Nejen voják Švejk – Haškovy povídky, přeložené do esperanta)
Karel Čapek: Milito kontraŭ Salamandroj (Válka s Mloky, překlad do esperanta)
Max Kašparů: Kristnaskaj demandoj kaj paradoksoj (Vánoční paradoxy a Vánoční proč-kdy-jak-kde, do esperanta přeložil Marek Blahuš)
Zajímavost
V roce 2016 bylo nakladatelství zapsáno do České databanky rekordů za export vlastních knih (převážně v esperantu a v malých nákladech) do 64 zemí světa.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Oficiální stránky nakladatelství
Český rozhlas: A look at the Czech Esperanto movement
Esperantská nakladatelství
Esperantské organizace v Česku
Nakladatelství v Česku |
312 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Polsko | Polsko | Polsko (), plným názvem Polská republika (), je stát ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem na západě, s Českem a Slovenskem na jihu, s Běloruskem a Ukrajinou na východě a s Litvou a Ruskem (Kaliningradská oblast) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři se 770 km pobřeží. Povrch je převážně rovinatý, hory tvoří většinu jižní hranice.
Počátky polského státu a jeho christianizace sahají do 10. století. Polské království, které roku 1569 prohloubilo unii s Litvou, bylo jedním z mocných evropských států, avšak zaniklo v trojím dělení Polska (1772–1795). Roku 1918 bylo Polsko obnoveno jako republika. Po 2. světové válce, která zemi těžce postihla, bylo Polsko do roku 1989 součástí Východního bloku.
Současné Polsko je s 38 miliony obyvatel osmý nejlidnatější stát Evropy. Oproti minulým dobám však tvoří po roce 1945 naprostou většinu Poláci, nábožensky římští katolíci. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu je v Horním Slezsku. Hlavním městem je Varšava, do raného novověku jím byl Krakov.
Polsko je mj. členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světové obchodní organizace (WTO) a Visegrádské skupiny.
Název
Název Polsko se odvozuje od názvu kmene Polanů, který žil ve Velkopolsku (část Polska). Slovo Polané se dá přeložit jako „obývající otevřené pole“, tedy roviny. Je také ovšem možné, že hlavní náplní života tohoto kmene bylo zemědělství, na rozdíl od jiných tehdejších kmenů, např. Vislanů či Mazovčanů, obývajících lesnaté oblasti. V minulosti se používal i latinský název Terra Poloniae – Polská zem nebo Regnum Poloniae. Název Polsko se začal používat pro celou zemi v 11. století.
Dějiny
Od pravěku k rozdělení Polska
Nejznámějším pravěkým archeologickým nálezem v Polsku je opevněné osídlení Biskupin (v němž se dnes nachází skanzen). Vzniklo kolem roku 748 př. n. l., v pozdní době bronzové, v rámci lužické kultury. Mezi 4. stoletím př. n. l. a 5. stoletím se na území současného Polska usadila řada etnických skupin – keltské, sarmatské, skytské, slovanské, baltické i germánské kmeny. Archeologické nálezy v Kujavsku rovněž potvrdily přítomnost římských legií. Jednalo se pravděpodobně o expediční sbor vyslaný k ochraně jantarové stezky. Od 5. století začalo slovanské osídlení převládat.
Polsko jako státní útvar existovalo od 10. století. První zprávy o něm pocházejí z let 962 až 963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. V roce 965 si Měšek vzal za ženu českou princeznu Doubravku Přemyslovnu. Díky jejímu vlivu Měšek i celé Polsko v roce 966 přijali křesťanství. Přechod to však nebyl zcela pokojný, ještě roku 1038 vypuklo velké pohanské povstání, kvůli němuž musel královský dvůr opustit Hnězdno a uchýlit se do Krakova, který se pak stal hlavním městem na mnoho staletí. Měškův rod, Piastovci, vládl v Polsku až do roku 1370, často byl přitom ve sporech s českými Přemyslovci. Jako první se polským králem nechal korunovat Boleslav Chrabrý roku 1025. Titul však nebyl dědičný. V roce 1109 porazil Boleslav III. Křivoústý Jindřicha V. v bitvě na Psích polích a zastavil německý postup do Polska. Bitva byla prvním velkým polským vítězstvím nad agresivním nepřítelem a je proto pevnou součástí polského národního vědomí. Literárně byla zaznamenána v kronice Galla Anonyma. Boleslav byl velkým znovusjednotitelem Polska, avšak jeho vlastní nástupnický řád zemi znovu rozdrobil.
Jeden z lokálních piastovských vládců, Konrád I. Mazovský, pozval do země roku 1226 Řád německých rytířů, což vedlo později k mnoha válkám Poláků s tímto řádem. Když se zdálo, že země bude znovu sjednocena, došlo roku 1241 k mongolskému vpádu. Poláci byli poraženi v bitvě u Lehnice. V osudové bitvě zahynul nejen potenciální sjednotitel Jindřich II. Pobožný, ale bylo zdecimováno takřka celé polské rytířstvo. Rozsáhlé oblasti v jižním Polsku zůstaly zpustošené a mnoho let byly vylidněné. To otevřelo cestu pruské kolonizaci, ale i českému zájmu o území Slezska. Až roku 1320 se podařilo sjednotit rozdrobený polský stát Vladislavu I. Lokýtkovi. Jeho syn, Kazimír III. Veliký (vládl 1333–1370), si vydobyl pověst jednoho z největších polských králů. Rozšířil královskou ochranu Židů a povzbuzoval je k imigraci do Polska. Založil rovněž Krakovskou univerzitu. Posílil moc šlechty (Zlaté svobody) a kodifikoval polské právo. Učinil dohodu s českým králem Karlem IV. – Kazimír se zřekl Slezska na oplátku za to, že čeští králové nebudou usilovat o polskou korunu. Zabránil rozšíření černé smrti do Polska opatřeními na hranicích. S ním ovšem piastovská dynastie vymřela.
Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím (tzv. Krewská unie). Na polský trůn usedli litevští velkovévodové z rodu Jagellonců. Toto soustátí existovalo ve formě volné polsko-litevské personální unie až do roku 1569, kdy byla Litva s polským královstvím spojena těsněji (tzv. Lublinská unie). Stát spojením obou národů posílil. Roku 1410 polsko-litevské vojsko definitivně rozdrtilo německé rytíře v bitvě u Grunwaldu. Jagellonci navíc získali roku 1471 českou korunu a posléze i uherskou. K velkému rozkvětu polsko-litevského dvojstátí došlo v 16. století. Na jeho konci, roku 1596, bylo hlavní město přesunuto do Varšavy a tamní královský palác se stal první velkolepou renesanční stavbou v Polsku. Rozvoj byl provázen oslabováním moci panovníka a růstem vlivu početné šlechty. Již roku 1505 zákon zvaný Nihil novi přenesl většinu pravomocí z panovníka na Sejm. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita Obojga Narodów (věc veřejná obou národů, překlad latinského res publica). Sejm navíc vydal zákon o náboženské toleranci (Varšavská konfederace), takže se Polsku v 16. století vyhnuly boje mezi protestanty a katolíky. Blahobyt se projevil i rozvojem věd – jejich symbolem je zvláště Mikuláš Koperník, průkopník heliocentrismu z Toruně. Sílu polsko-litevské unie manifestovalo dobytí Moskvy roku 1610, při němž se vyznamenal polský vojevůdce Stanisław Żółkiewski. Nechybělo tehdy mnoho, aby polský král uzmul i carskou korunu. Po definitivním vítězství v rusko-polské válce roku 1618 dosáhl polský stát vrcholu své územní expanze (asi milion kilometrů čtverečních).V polovině 17. století však Polskem otřáslo Chmelnického povstání na Ukrajině a následné války s Osmanskou říší, Švédskem, Ruskem a nájezdy krymských Tatarů (historici odhadují, že krymskotatarské vpády stály v letech 1494 až 1694 život jednoho milionu obyvatel Polska a Litvy). Na konci 17. století zemi postavil na nohy – alespoň vojensky – Jan III. Sobieski. Ten se proslavil i svým vítězstvím v bitvě u Vídně, kde roku 1683 porazil vojska Kary Mustafy a definitivně zastavil turecký postup do středu Evropy. V ostatních oblastech společenského života se však králi už tolik nedařilo. Úpadek se prohloubil v 18. století, kdy se na polský trůn dostali Wettinové. První panovník tohoto rodu August II. Silný zatáhl Polsko do severní války a přivedl ho k porážce v ní, následované rozvratem celé země. Ten ještě prohloubil král August III. Polský, který se trůnu chopil s ruskou pomocí, a proto toleroval rostoucí zásahy Ruska do vnitřní polské politiky (zejm. ve prospěch vlivného rodu Poniatowských, soupeřícího s jiným rodem – czartoryšským). Když byl roku 1764 králem zvolen Stanislav II. August Poniatowski, vnímaný jako vyložený poskok ruské carevny Kateřiny II., polská šlechta to již nevydržela, založila tzv. Barskou konfederaci a zahájila proti králi povstání. Tím začala katastrofa, neboť porážka tohoto povstání a následné peripetie vedly v letech 1772, 1793 a 1795 k dělení Polska. Jeho území si rozdělily na základě velmocenských dohod Rusko, Prusko a Rakousko a polský stát tak zanikl. Posledním vzmachem odporu bylo Kościuszkovo povstání.
Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem
V roce 1806 vypuklo v pruském záboru tzv. velkopolské povstání vedené Janem Henrykem Dąbrowskim. Protože se v zásadě snažilo pomoci Napoleonovi bojujícímu právě v tu dobu v Prusku, nechal Napoleon rok poté zřídit na části území předtím zabraném Pruskem a Rakouskem Varšavské knížectví, které se stalo jeho spojencem. Po Napoleonově porážce roku 1815 však bylo zrušeno a na jeho místě bylo, rozhodnutím Vídeňského kongresu, zřízeno autonomní Království polské (tzv. Kongresové Polsko či Kongresovka), podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vypuklo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno. Následkem toho byla v roce 1832 autonomie knížectví omezena. V roce 1863 vypuklo Lednové povstání. Vzniklo spontánně z odporu mladých Poláků, kteří odmítali sloužit v Ruské armádě a utíkali do lesů. Za osmnáct měsíců bylo ale poraženo a roku 1866 byly zrušeny poslední zbytky polské autonomie v rámci Ruska.Část obsazená Rakouskem nesla název Království haličsko-vladiměřské (s autonomní vládou od roku 1861). Město Krakov s okolím bylo v letech 1815–1846 nezávislou Krakovskou republikou (pod patronátem tří sousedních mocností). Po potlačení Krakovského povstání však bylo připojeno k Rakouské Haliči, jejíž východní část obývali převážně Malorusové (Ukrajinci) a Židé. Přes národnostní třenice a relativní zaostalost byla rakouská část s městy Krakov a Lvov v 2. polovině 19. století díky mírnějšímu pronásledování hlavní scénou polské kultury a vědy.
Území obsazené Pruskem se nazývalo v letech 1815–1848 Poznaňské velkovévodství (s omezenou autonomií), poté byla jeho autonomie – v reakci na polské protipruské povstání během revoluce roku 1848 – rovněž zrušena a vznikla tzv. Provincie Poznaň. Hospodářsky rozvinuté Slezsko náleželo Prusku již od sedmileté války, Pomořansko bylo připojeno ještě dříve. Pruský zábor měl oproti ruskému a rakouskému více průmyslu, zemědělství a železnic.
Sjednocení Polska až druhá světová válka
Během první světové války, po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem, bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Ústředních mocností. Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až po jejich porážce v roce 1918. Díky Velkopolskému povstání z roku 1918 a Hornoslezským povstáním mu versailleská smlouva přisoudila řadu území ve válce poraženého Německa. Nezávislost si Polsko udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Litevci a Čechy (Sedmidenní válka). V roce 1922 byla Polskem anektována Střední Litva.
Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí, růstu politického extremismu a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní. Ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl Květnový převrat a zavedl vojenskou diktaturu (tzv. sanační režim), jež vedla k politické perzekuci a potlačování demokratických principů a práv. Před vypuknutím druhé světové války měl důležitou pozici v Polsku také maršál Edward Śmigły-Rydz a ministr zahraničí Józef Beck. Polsko díky Beckovi v roce 1934 podepsalo s Německem pakt o neútočení a v roce 1938 vojensky obsadilo a anektovalo českou část Těšínska.
Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Během války bylo zničeno mnoho polských měst a polské území se stalo hlavním dějištěm holocaustu. Odhaduje se, že během německé okupace Polska zahynulo přes 2,8 milionu etnických Poláků a 3 miliony polských Židů (asi 90 procent polského židovstva). Polsko tak za války ztratilo největší podíl obyvatelstva mezi všemi národy. Přibližně 22 tisíc důstojníků a příslušníků polské inteligence bylo na Stalinův příkaz povražděno v roce 1939 při tzv. Katyňském masakru. Několik desítek tisíc předních Poláků bylo zavražděno ve stejný rok Němci během tzv. operace Tannenberg v rámci nacistického plánu genocidy Generalplan Ost. Ve východních oblastech bylo povražděno ukrajinskými nacionalisty z UPA (tzv. banderovci) až 100 000 polských civilistů (viz též Volyňský masakr). Poláci ale též tvrdě bojovali, jejich exilové vojsko se proslavilo zejména v bitvě u Monte Casina, pod sovětským velením fungovala 1. polská armáda podílející se na dobytí Berlína, polští piloti se vyznamenali v 303. stíhací peruti během Bitvy o Británii. Na polském území se rovněž rozvinulo mohutné odbojové hnutí, největší jeho organizací byly Polský podzemní stát a Zemská armáda (Armia Krajowa). Proslulou odbojovou akcí se stalo neúspěšné Varšavské povstání v roce 1944, v němž zahynulo přes 200 000 lidí a Varšava byla po něm Němci srovnána se zemí. Jedním ze záměrů povstání bylo osvobodit Polsko ještě před příchodem Rudé armády a zabránit tak poválečnému nástupu komunistů. Přesně to se ale nepodařilo a sovětský vůdce Stalin také přesně kvůli tomu nechal povstání vykrvácet.V roce 1945 jaltská konference přijala rozhodnutí, že východní hranice Polska povede po Curzonově linii a Sovětský svaz většinu svého původního záboru ve východních oblastech osídlených převážně Bělorusy a Ukrajinci anektoval. Jako „odškodnění“ byla k Polsku naopak připojena západní „nová území“ až po dnešní hranici s Německem na Nise a Odře a dále část Východního Pruska. Posun hranic vyvolal obrovské nucené přesuny obyvatelstva, kdy Poláci přicházeli z území anektovaných Sovětským svazem a osidlovali zejména západní území, z nichž bylo vyhnáno německé (a tedy prakticky veškeré) obyvatelstvo. V roce 1947 během Operace Visla bylo ze svých domovů násilně vysídleno i ukrajinské obyvatelstvo. Jaltská konference rovněž ignorovala polskou exilovou vládu v Londýně a uznala provizorní prokomunistickou vládu zformovanou v Sovětském svazu, což řada Poláků dodnes vnímá jako zradu Západu. Faktem však také je, že Stalin nedodržel řadu slibů, které ohledně Polska západním spojencům dal, například že umožní demokratické volby.
Po roce 1945
Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Tzv. Polská lidová republika byla oficiálně vyhlášena roku 1952. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným komunistickým státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění po roce 1956, symbolizované postavou nového vůdce Władysława Gomułky, bylo provázeno hospodářskou stagnací. Na studentské protesty žádající větší demokratizaci v březnu 1968 režim reagoval antisemitskou kampaní a oficiálně šířenou teorií o sionistickém spiknutí, do níž byli brzy zahrnuti i představitelé Pražského jara v sousedním Československu, což vedlo k horlivé polské účasti na invazi Varšavské smlouvy, jež pokus o liberalizaci v Československu udusila. Další vlnu protestů v roce 1970, vyvolaných zejména špatnou hospodářskou situací, režim brutálně potlačil.Velký vliv na polské vědomí mělo zvolení Poláka Karola Wojtyły katolickým papežem v roce 1978 (seděl na Petrově stolci pod jménem Jan Pavel II.). V roce 1979 papež rodné Polsko navštívil a mnozí dávají jeho návštěvu do souvislosti se vzedmutím opozičního hnutí v Polsku krátce poté. Klíčovým v tomto procesu bylo, když byly v roce 1980, po vlně stávek, vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou. Po zesílení jejich protestů vyhlásil generál Wojciech Jaruzelski v roce 1981 výjimečný stav. Pád režimu tím oddálil, ale k němu nakonec stejně došlo, přičemž zásadním mezníkem byly tzv. kulaté stoly, tedy jednání mezi vládou a opozicí, jež začaly 6. února 1989 a vyústily v dohodu o volbách naplánovaných na léto 1989, jichž se bude moci zúčastnit i opozice. Nakonec Solidarita v těchto volbách zvítězila, čímž komunistický režim v Polsku definitivně padl.
Po roce 1989
Jako přesná data počátku tzv. „třetí republiky“ () se uvádějí vítězství Solidarity v polských (polo)svobodných volbách 4. června 1989, jmenování Tadeusze Mazowieckého premiérem 24. srpna 1989, novelizace ústavy měnící oficiální název státu na Rzeczpospolita Polska 29. prosince 1989 nebo dokonce až 22. prosinec 1990, kdy exilový prezident předal odznaky moci během inaugurace polského prezidenta Lecha Wałęsy. Tehdy Wałęsa pronesl slova „touto chvílí slavnostně začíná III. polská republika“.
Po pádu komunistického režimu Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. Radikální transformační plán neoliberála Leszka Balcerowicze způsobil krátkodobé sociální otřesy, ale zkrotil inflaci a nastartoval nejrychlejší ekonomický růst v postkomunistickém bloku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a byla jednou z deseti zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.
Konzervativní část veřejnosti však s těmito výsledky transformace nebyla zcela spokojena. V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński. Již během kampaně před parlamentními a prezidentskými volbami bratři Kaczyńští a jejich strana Právo a spravedlnost (PiS) operovali termínem „čtvrtá republika“ (). Čtvrtá republika měla podle nich opravit všechno špatné ze třetí republiky, zejména skoncovat s korupcí, provést důslednou dekomunizaci, rozbít vazby na lidi z předešlého režimu apod. Strana nastolila silně konzervativní a nacionalistický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze. Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi znovu blíže k liberálnímu režimu.
Dne 10. dubna 2010 zahynul prezident Lech Kaczyński ve Smolensku v Rusku se svou manželkou a řadou dalších polských politiků a příslušníků nejvyššího velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil) při letecké nehodě, když letěl do Ruska uctít památku Poláků zavražděných během Katyňského masakru.
Aféra s odposlechy otřásla v roce 2014 polskou politickou scénou a přiměla premiéra Donalda Tuska podat demisi. Po následných volbách v říjnu roku 2015, po 8 letech vlády Občanské platformy, se opět dostala k moci strana Právo a spravedlnost. Předsedkyní vlády se stala Beata Szydłová, rozhodující slovo měl však předseda strany Jarosław Kaczyński. Prezidentem se stal kandidát Práva a spravedlnosti Andrzej Duda. Dne 7. prosince 2017 ustála Beata Szydłová hlasování o nedůvěře polské vlády, avšak již následujícího dne podala jakožto předsedkyně vlády demisi do rukou polského prezidenta Dudy, který vzápětí jmenoval novým předsedou vlády jejího stranického kolegu, bývalého místopředsedu vlády a ministra financí Mateusze Morawieckého. Své postavení Kaczyńského strana uhájila i ve volbách roku 2019.
Geografie
Se svou rozlohou 312 679 km² je Polsko 9. největší zemí v Evropě, 4× větší než Česká republika a z rozlohy Evropské unie zabírá 7,1 %. Délka hranic činí 3 511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy:
na západě s Německem (467 km),
na jihu s Českem (796 km) a Slovenskem (541 km),
na východě s Ukrajinou (535 km) a Běloruskem (418 km),
na severu s Litvou (104 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 210 km).
Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Českem a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice jsou teprve z roku 1945 a často probíhají v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra). Jižní hranice s českým Slezskem (s Jesenickem (kromě Rychlebských hor a Zlatohorska), s Krnovskem a s Opavskem z roku 1742, s Hlučínskem a s Českotěšínskem z roku 1920) také probíhá v přímém směru nebo po řekách (Opavice, Opava, Olše).
Povrch a vodstvo
Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m.
V Polsku se nachází více než 7 tisíc jezer. Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. V oblasti Mazurských jezer se nachází 3300 jezer, největší z nich jsou jezera Sniardwy, Mamry a Niegocin. Středovýchodní a Jihovýchodní část tvoří nízké vrchoviny Malopolská vrchovina a Lublinská vrchovina. Jih Polska prostupuje v příhraniční pás prvohorních horských masivů Sudety (Jizerské hory, Krkonoše, Soví hory, pískovcové Stolové hory, Bystřické hory, Králický Sněžník, Rychlebské hory a Zlatohorská vrchovina). Třetihorní Karpaty zahrnují pohoří Vysokých a Nízkých Beskyd, Tatry a Bukovské vrchy. Tatry dosahují v Polsku téměř 2 500 m n. m.
Polsko má velmi hustou říční síť. Největší splavné řeky Visla a Odra odvádějí vodu asi z 90 % území Polska do Baltského moře. Je zde velké množství jezer a přehradních nádrží. V Tatrách leží vysoko položená jezera (plesa) ledovcového původu.
Podnebí
Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta. Průměrná teplota činí v lednu regionálně −8/3 °C a v červenci 20/28 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 600 mm, klesá od severu k jihu a východu, naopak vzrůstá v horách, kde dosahuje až 1200 mm.
Ochrana přírody
Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků:
Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński.
Nejstarší z nich je Białowieski Park Narodowy na východě Polska, vyhlášený v roce 1947 a naopak zatím nejmladší je Národní park Ústí Warty na západě Polska, vyhlášený roku 2001. Největším polským národním parkem je Biebrzański národní park na severovýchodě Polska, s rozlohou 592,23 km². Největší koncentrace národních parků je v nížině na severovýchodě při hranicích s Běloruskem a Ukrajinou a na jihovýchodě v Karpatech při hranicích se Slovenskem. Při hranicích s Českou republikou leží Krkonošský národní park přiléhající ke stejnojmennému českému Krkonošskému národnímu parku a Národní park Stolové hory, jež je pokračováním české chráněné krajinné oblasti Broumovska.
Politika
Polsko je parlamentní republikou. Parlament je od roku 1989 opět dvoukomorový: tvoří jej Sejm (460 poslanců) a Senát (100 senátorů). Poslanci Sejmu i senátoři jsou voleni na společné čtyřleté volební období. Do Sejmu platí poměrný volební systém ve 41 vícemandátových volebních obvodech s pětiprocentní volební klauzulí (8 % pro koalice), která se ale nevztahuje na zástupce národnostních menšin. Senátoři jsou voleni systémem relativní většiny, kdy v každém ze 100 jednomandátových volebních obvodů připadne mandát kandidátovi s největším počtem platných obdržených hlasů. Prezident je volen přímo podle dvoukolového absolutně většinového systému na 5 let, kandidát na prezidenta musí být polský občan starší 35 let a musí předložit 100 tisíc podpisů podporující jeho kandidaturu. Při společném zasedání tvoří členové Sejmu a Senátu Národní shromáždění (Zgromadzenie Narodowe). Národní shromáždění se může sejít u příležitosti tří událostí: když nový prezident skládá přísahu, při hlasování o žalobě proti prezidentovi republiky ke státnímu soudu (Trybunał Stanu) a je-li prohlášen prezident trvale neschopným vykonávat své povinnosti v důsledku zdravotního stavu. Druhé dva případy zatím nikdy nenastaly.
Nejvyššími soudními orgány jsou Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy), Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny), Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny) a Státní soud (Trybunał Stanu). Poláci mají ve velké úctě ústavu, neboť mají velkou tradici ústavnosti: ústava z 3. května 1791 je často označována za první svého druhu v Evropě. Zavedla politickou rovnost mezi měšťany a šlechtou, rolníky postavila pod ochranu vlády. Zrušila také možnost paralyzovat parlament vetem kteréhokoli z poslanců (liberum veto). Přijetí této průkopnicky demokratické ústavy bylo jednou z hlavních příčin, proč se konzervativní monarchie v sousedství – zejména Prusko a Rusko – rozhodly polský stát zničit. Současná ústava byla přijata 2. dubna 1997, schválena národním referendem 25. května 1997 a nabyla účinnosti 17. října 1997.
Polsko se v květnu 2004 stalo členem Evropské unie, spolu s deseti dalšími státy, zejména střední a východní Evropy. Polsko je šestým nejlidnatějším členským státem Evropské unie a má v Evropském parlamentu 51 zástupců. V roce 2007 vstoupilo do schengenského prostoru, nepřijalo ale zatím euro. V březnu 1999 se stalo členem NATO, ve stejný moment jako Maďarsko a Česko. Klíčovými geopolitickými uskupeními pro Polsko jsou Visegrádská skupina (vytvářená spolu s Maďarskem, Českem a Slovenskem), Výmarský trojúhelník (v němž je po boku Německa a Francie) a Rada států Baltského moře, v níž zasedá Polsko spolu s Ruskem, pobaltskými a skandinávskými státy. Zejména od roku 2015, od evropské migrační krize, je aktivním Visegrád. Zvláště ideová blízkost Kaczinského vládní strany a maďarského vládnoucího hnutí Fidesz Viktora Orbána je dlouhodobě zřejmá. Na velmi staré geopolitické polské koncepce navazuje Iniciativa Trojmoří, která spojuje visegrádské státy s Balkánem a Rakouskem. Polsko se rovněž snaží – díky společné historii a navzdory jejím temnějším stránkám – budovat vztahy s Ukrajinou a Běloruskem. S Ukrajinou se to daří, čehož důkazem je například uspořádání společného mistrovství Evropy ve fotbale roku 2012. Vztahy se pak velmi utužily po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. S Běloruskem spolupráce spíše skřípe – zvlášť od doby, co běloruský diktátor Alexandr Lukašenko zahájil v roce 2005 kampaň proti polské etnické menšině a organizoval migraci z Blízkého východu přes polské hranice, aby Polsko destabilizoval.
Polsko je též členem OSN, Světové obchodní organizace, Rady Evropy, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a dalších mezinárodních organizací. V Česku má Polsko velvyslanectví v Praze, generální konzulát v Ostravě a konzulát v Brně.
Administrativní dělení
Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Vzhledem k rozdílnosti chápání českého výrazu „obec“ oproti polskému – gmina je spíše ekvivalentní působnosti pověřeného obecního úřadu – se v článcích používá výraz gmina.
Polsko se dělí na následujících 16 vojvodství:
Ekonomika
Národní hospodářství
Nominální HDP (2015): US$ 474.783 mld. (2008 – 567,4 mld.);
HDP podle parity kupní síly (2015): US$ 1.005.449 mld.;
struktura HDP (2011): služby – 63 %, průmysl – 33,6 %, zemědělství – 3,4 %;
struktura zaměstnanosti (2011): služby – 61,4 %, průmysl – 26,2 %, zemědělství – 12,4 %.
Polsko patří k vyspělým státům bývalého sovětského bloku s vysokým indexem lidského rozvoje – což je snaha o vyjádření kvality lidského života na území určitého státu, s ohledem na gramotnost, vzdělání, průměrnou délku života, HDP, porodnost a další faktory vypracované OSN. Roční HDP se v Polsku pohybuje kolem US$ 678,6 mld. (2008). Export se týká hlavně Německa a to z 30%, Itálie – 6,1%, Francie – 6%, Česka – 4%. V importu znovu převládá hlavně Německo z 24%, Itálie – 7%, Rusko – 7%, Francie – 6%, Čína – 4%.
Vývoj od 80. let 20. století
V 80. letech se ekonomika Polska nacházela v důsledku neefektivity plánované ekonomiky v těžké krizi. Komunistický režim si půjčoval mnoho peněz od západních zemí, které nedokázal splatit, v roce 1980 vzniklo hnutí Solidarita a v roce 1981 bylo vyhlášeno stanné právo. Stály se fronty dokonce i na základní potraviny jako mléko a cukr. V roce 1990 byl HDP Polska na hlavu (v dolarech z roku 1990) 1700 $, zatímco HDP Československa bylo 3100 $ a HDP Rakouska 19 200 $.
Od pádu komunismu zažívá Polsko silný a nepřetržitý hospodářský růst. Mezi lety 1989 a 2007 polská ekonomika narostla o 177% – nejvíce ze všech zemí střední a východní Evropy. Jako jediná země EU si zachovalo růst ekonomiky i během světové finanční krize v letech 2008–2009.
Životní úroveň se nicméně stále nevyrovnala západním zemím, v roce 2015 činil HDP (PPP) na hlavu přibližně 26 000 dolarů, zatímco např. v Rakousku to bylo 47 000. Velké množství Poláků proto pracuje v zahraničí, především v zemích EU, kde se mnohdy i natrvalo usadí.
Po zavedení tržního hospodářství se zároveň rychle prohlubuje ekonomická nerovnost mezi jednotlivými regiony Polska. Největší vzrůst HDP vykazovala Varšava (s okolním Mazovským vojvodstvím), nejnižší pak venkovské regiony převážně na východě země. V roce 1997 činil HDP na hlavu v Mazovském vojvodství 128 % celopolského průměru, zatímco v nejchudším Podkarpatském vojvodství 76%; v roce 2007 už byl tento poměr 160% vs. 68%.
Průmyslová odvětví
Polsko je průmyslově-zemědělský stát s významnou těžbou nerostných surovin. Poměrně úspěšně provedený přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu způsobu hospodaření.
Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební průmysl, strojírenství (osobní auta, autobusy, lodě), hutnictví, chemický, elektrotechnický, textilní a potravinářský průmysl. Těží se černé a hnědé uhlí, měď, olovo, zinek, sůl, síra, magnezit, kaolin a menší množství ropy a zemního plynu.
Zemědělství
Podrobnější informace najdete v článku Zemědělství, lesnictví a rybářství v Polsku
V zemědělství převažuje rostlinná produkce nad živočišnou. Orná půda představuje skoro 1/2 plochy státu, louky a pastviny 13 % a lesy 30 %. Pěstuje se pšenice, žito, ječmen, len, oves, brambory, cukrová řepa, řepka, chmel, ovoce a zelenina. Polsko je v produkci žita, lnu, brambor a cukrové řepy na 2. místě v Evropě (po Rusku). Chovají se prasata, skot, ovce, koně a drůbeže. Význam má i rybolov. Produkuje se vlna, med a rybí výrobky. Významná je i těžba dřeva.
Energetika
Vývoj ekonomiky je závislý na dostatku elektrického proudu. Většina elektřiny v Polsku je vyrobená v tepelných elektrárnách, kde dochází ke spalování uhlí. Polsko doposud nemá žádnou jadernou elektrárnu. V letech 1982–1990 stavělo v Žarnovci poblíž Gdyně na severu Polska svou první atomovou elektrárnu s výkonem 1600 megawattů, ale po černobylské havárii byla výstavba zastavena a dnes jsou z ní pouze ruiny.
Doprava
Silniční doprava
Dálniční síť je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti (A1, A2, A4, A6, A8, A18). Hotová je jihopolská dálnice A4 (670 km), část evropské silnice E40. Navazuje na německou dálnici od Drážďan, v Polsku pokračuje přes města Legnica, Vratislav, Katovice, Krakov a Řešov až k hranicím Ukrajiny. Druhou východozápadní dálnicí je A2 (E30, 620 km), která vede od Berlína přes Poznaň, Lodž, Varšavu a Siedlce k hranicím s Běloruskem. V severojižním směru je budována trasa A1 (E75, 568 km), ve směru Gdaňsk – Toruň – Lodž – Katovice – Bohumín. Celkově v roce 2016 je v provozu 1660 km dálnic z plánovaných asi 2027 km.
Polsko mělo oproti většině sousedů méně rozvinutou silniční a dálniční síť a stereotyp „špatných polských silnic“ je starý několik století, ale tento stav se v poslední době rychle mění. Silniční doprava má v Polsku dominantní podíl stejně jako jinde v Evropě, registrováno je zhruba 19 milionů automobilů (2007), tedy dvojnásobek oproti počátku 90. let.
V Polsku dálniční síť je doplňována sítí rychlostních silnic, např. rychlostní silnice S3 (E65) z bývalého hraničního přechodu Lubawka-Královec do Svinoústí. Celkově je v Polsku plánováno 5650 km rychlostních silnic, co společně s dálnicemi bude tvořit 7650 km mezinárodních silnic.
Železniční doprava
Polsko, obnovené po 1. světové válce, zdědilo nerovnoměrnou železniční síť, jíž od (pruského) západu k (ruskému) východu ubývalo. V 90. letech a na počátku 21. století byla železniční doprava v úpadku, bylo zrušeno mnoho převážně lokálních tratí (přibližně 30 % sítě), výkony se významně snižovaly. V posledních letech se rozvíjí hlavně dálková doprava (vlaky Pendolino) a příměstská železnice; na železnici byla napojena např. některá letiště.
Hlavní polský provozovatel dráhy PKP Polskie Linie Kolejowe v současnosti (2019) provozuje 18 680 km tratí, další provozovatelé spravují lokální sítě v délce několika desítek až stovek kilometrů. Hlavní tratě jsou zpravidla elektrifikované a dvoukolejné.
Obecně vedou hlavní železniční tahy v podobných směrech jako dálniční (viz výše). Nejmodernější trasou je Centralna Magistrala Kolejowa, jež spojuje Slezsko a Krakov s Varšavou. V provozu je také několik úzkorozchodných tratí a vedle několika krátkých širokorozchodných tratí je v provozu také téměř 400 km dlouhá širokorozchodná trať Linia Hutnicza Szerokotorowa.
Největšími osobními dopravci jsou PKP Intercity (v majetku státního holdingu Polskie Koleje Państwowe) a Polregio vlastněné vojvodstvími. Provoz je obecně o něco řidší než v ČR či Německu. Zejména ve Varšavě a Trojměstí zajišťuje železnice podstatnou část příměstské dopravy. Ve většině vojvodství neprovozuje regionální dopravu dopravce Polregio, ale dopravci vytvoření daným vojvodstvím, například v Dolnoslezském vojvodství provozuje regionální dopravu společnost Koleje Dolnośląskie, v Malopolském firma Koleje Malopolskie apod..
V nákladní dopravě je velkým dopravcem PKP Cargo z holdingu PKP s tržním podílem cca 40 % (dle přepravního výkonu), stále větší význam však nabývají jiní dopravci.
Letecká doprava
Jediným celosvětově významným letištěm je letiště Frédérica Chopina, které odbavuje polovinu všech leteckých pasažérů v Polsku (10,6 milionu v roce 2013); nad milion pasažérů ročně odbaví ještě letiště Krakov-Balice, Katovice-Pyrzowice, Gdaňsk-Rębiechowo, Vratislav-Strachowice a Poznaň-Ławica. Největším dopravcem jsou Polskie Linie Lotnicze LOT.
10. dubna 2010 postihlo polskou leteckou dopravu největší neštěstí v její historii. Při letu polského vojenského leteckého speciálu do Ruska se letoun TU 154 při přistávání ve špatných podmínkách střetl se stromy, a poté začal okamžitě hořet. Na palubě byl i prezident Lech Kaczyński, jeho žena a další vrcholní představitelé Polské politiky. Havárii poblíž ruského letiště ve městě Smolensk nikdo nepřežil. Cestující mířili do Ruska uctít památku zesnulých při katyňském masakru.
Městská doprava
Městská hromadná doprava v Polsku je v evropském kontextu rozvinuta průměrně. Tvoří ji především autobusy a tramvaje, dále dvě linky Varšavského metra a trolejbusové sítě měst Gdyně, Lublin a Tychy. Největší, avšak velmi zastaralý je tramvajový systém v konurbaci okolo Katovic. V okolí Lodži je zase v provozu meziměstská tramvaj, jedna z nejdelších linek na světě. V Poznani, Krakově, ve Štětíně a dalších městech jsou budovány tramvajové rychlodráhy. Ve Vratislavi funguje lanová dráha. V některých městech fungují také přívozy – například pro ostrovní část Svinoústí jde o hlavní dopravní prostředek.
V posledních letech jsou zejména ve velkých městech budovány cyklostezky, pro něž má rovinaté Polsko příznivý terén (např. Varšava, Štětín, Police, Gdyně).
Vodní doprava
Největšími námořními přístavy jsou Gdaňsk, Gdyně, Štětín, Svinoústí, Police a Kolobřeh. V provozu jsou trajektové linky z Polska do Švédska a Dánska. Specifickou úlohu hrají vnitrozemské vodní cesty, které se zde vyvíjely. Mimořádný význam zde hraje město Bydhošť, kde se nachází kanál spojující povodí Visly a Odry, na které je v současnosti především vodní doprava provozována. Výstavba tohoto kanálu začala koncem 18. století a v 19. století došlo k jeho postupnému rozšíření. Tato vnitrozemská vodní doprava také ovlivňovala i obchod, který se dynamicky rozvíjel.
Cestovní ruch
Po vstupu do Evropské unie v roce 2004 zaznamenalo Polsko nárůst počtu turistů. Cestovní ruch významně přispívá k hospodářským výsledkům země a tvoří poměrně velký podíl na trhu služeb. Polsko je podle údajů Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) 16. nejnavštěvovanější zemí zahraničními turisty na světě.
Turistické zajímavosti v Polsku se liší, od hor na jihu (viz též Koruna hor Polska) až po písečné pláže na severu (zejm. „letní hlavní město Polska“ Sopoty se slavným molem, nejdelším v Evropě). Historická města nabízejí památky téměř každého architektonického stylu. Nejnavštěvovanějším městem je Krakov (polsky Kraków). Je bývalým hlavním městem Polska a upomíná na polský zlatý věk, zejména svou renesanční architekturou. Většina polských králů byla korunována právě zde, a to i poté, co se hlavním městem stala Varšava. Dokud byl ještě hlavním městem Krakov, sídlili králové na Wawelském hradě, jež je dnes nejnavštěvovanější polskou historickou památkou. Korunovace probíhaly v proslulé místní katedrále. Tisíce turistů míří rovněž na krakovský Rynek Glowny, s proslulou tržnicí Sukiennice uprostřed a gotickým Kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve východním rohu.
Mezi další významné turistické lokality v zemi patří Vratislav (polsky Wrocław), jedno z nejstarších měst v Polsku, jehož rozvoj byl kdysi podmíněn tím, že leželo na křižovatce dvou klíčových cest, Via Regia a Jantarové stezky. Je přezdívané také „Benátky střední Evropy“, neboť se v něm nachází přes 130 mostů a lávek. V dějinách města je výrazná česká stopa, bylo dlouho součástí Českého království a jeho zakladatelem by měl být český kníže Vratislav I., po němž se také jmenuje. Je zde také nejstarší restaurace v Evropě Piwnica świdnicki, která je v provozu od roku 1275. Vratislav má velké tržní náměstí se dvěma městskými sály, stejně jako nejstarší zoologickou zahradu v zemi (založena 1865). Počtem chovaných druhů zvířat je třetí největší na světě. Láká především na své Afrikarium. Populární atrakcí jsou také stovky bronzových sošek trpaslíků, které jsou rozeseté po celé Vratislavi. Vratislavská Katedrála svatého Jana Křtitele je proslulá svými vitrážemi, Hala století v centru vratislavského výstaviště se dostala i na seznam Světového dědictví UNESCO.
Polské hlavní město Varšava a historické Staré Město byly zcela zničeny za druhé světové války, ale z velké části byly zrekonstruovány. Z popela povstal i varšavský královský zámek (a sloup krále Zikmunda III. stojící před ním) nebo Katedrála svatého Jana Křtitele, kde je pohřben i Henryk Sienkiewicz. Wilanowský palác nabízí krom vrcholného baroka i rozsáhlé zahrady. Esenci stalinské architektury lze studovat na Paláci kultury a vědy, stále nejvyšší varšavské budově (231 metrů). Z muzeí jsou nejdůležitější Národní muzeum ve Varšavě, Národní galerie umění Zachęta, Muzeum varšavského povstání a Muzeum dějin polských Židů, které disponuje unikátní budovou navrženou finským ateliérem Rainera Mahlamäkiho. Velké divadlo je hlavní baletní a operní scénou v zemi.
Mimo velká města patří k nejvýznamnějším památkám křižácký hrad Malbork nebo klášter Jasná Hora ve městě Čenstochová, jenž je nejvýznamnějším poutním místem Polska. V klášterní bazilice Nalezení svatého Kříže a Nanebevzetí Panny Marie se nachází slavná ikona Panny Marie Čenstochovské, které řada věřících připisuje zázračné vlastnosti. Svými rozměry ohromuje katedrála v Gdańsku, postavená ve 14. století, stejně jako zámek Książ nedaleko Valbřichu. Dalšími městy, které přitahují turisty, jsou Poznaň, Štětín, Lublin nebo Toruň. K nejnavštěvovanějším památkám patří rovněž koncentrační tábor Osvětim, jakož i jiné koncentrační tábory z doby nacistické okupace, zhusta Němci budované právě na území Polska (Majdanek, Treblinka ad.). Také památník na Westerplatte připomíná děje druhé světové války, konkrétně její zahájení. Diskuse budí nově postavená Bazilika Matky Boží Bolestné Královny Polska v Licheni Starém napodobující styly minulosti, nicméně turisté si místo rychle oblíbili. K průmyslovým památkám patří například Depo Pilská Kruhovka.
Cykloturistika a pěší turistika patří v Polsku k oblíbeným činnostem. Značení těchto cest je obdobné jako v České republice. K oblíbeným stezkám patří např. Stezka orlích hnízd, která se nachází v Krakovsko-čenstochovské juře, což je vápencová vysočina vysoká 300 až 515 m. Na jejím území se nachází velké množství skalních útvarů, jeskyní, hradů a zřícenin středověkých hradů, od jejichž polohy na skalách se odvozuje jejich název - orlí hnízda. Turistická stezka se nachází mezi Krakovem a Čenstochovou a je dlouhá 163,9 km. Mezi nejvýznačnější hrady a zříceniny hradů patří: Korzkiew, Ojców, královský hrad Bobolice, hrad na Pieskowej Skale, ruiny hradů Rabsztyn, Bydlin, Smoleń, Pilica, Ogrodzieniec, Morsko, Mirów, Olsztyn, Udórz, Tenczyn. Celkový počet registrovaných jeskyní v této oblasti je asi 1800, jeskyní delších než 40 metrů je jen asi 130, z toho čtyři jeskyně jsou veřejnosti přístupné: Ciemna, Łokietka, Nietoperzowa a Wierzchowska Górna.
Obyvatelstvo
Polsko má zhruba 38 386 000 obyvatel (k roku 2019). To je osmá největší populace v Evropě a pátá největší v Evropské unii. Průměrný věk je 41,1 roku. Od druhé světové války zažívalo Polsko setrvalý růst počtu obyvatelstva (zhruba z 24 milionů), který se však zastavil na počátku 21. století. Velkou roli v tom hraje rostoucí emigrace Poláků, zejména po vstupu Polska do EU. Ta míří zejména do Británie, Irska a Německa. Chybějící lidi Polsko nahrazuje masivní imigrací zvláště z Ukrajiny. Nejen odchody do ciziny však hrají ve stagnaci populační křivky roli, také pokles porodnosti je demografickým faktem, jemuž nezabraňuje ani to, že je Polsko jedním z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů s výjimkou ohrožení života nebo zdraví matky a početí ze znásilnění či incestu. Roku 2020 rozhodl ústavní soud o protiústavnosti potratů handicapovaných plodů.
Etnické složení
Poláci – 94,8 %,
Slezané – 2,2 %,
Kašubové – 0,6 %,
Němci – 0,4 %,
Ukrajinci – 0,1 %,
Bělorusové – 0,1 %,
ostatní a nezjištěno – 1,8 %.
Druhá světová válka drasticky omezila etnickou pestrost předválečného Polska. Po 1. světové válce tvořili Poláci 68,5% populace, nyní je to zhruba 98,7%. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války. Změnu složení obyvatelstva přineslo i poválečné měnění hranic, kdy Polsko přišlo o ukrajinský a běloruský východ a naopak získalo další německá území, odkud byli Němci vysídleni. Kašubové na pobřeží Baltského moře, Goralé v Karpatech a Slezané jsou považováni za etnické podskupiny polského národa. Část Slezanů v Horním Slezsku hovoří slezštinou, která má několik nářečí. V Horním Slezsku žije také velmi početná německá menšina a stále se zde používá slezská němčina.
Židé v Polsku představovali před 2. světovou válkou největší židovskou komunitu na světě čítající 3–3,3 miliony osob. Židé tvořili kolem třetiny obyvatel ve městech jako Varšava, Krakov, Lodž či Lublin. Během války bylo německými nacisty povražděno asi 90 % židovské populace v Polsku.
Česká menšina v Polsku žije především v okolí Zelova a jedná se o potomky českobratrských exulantů. Před druhou světovou válkou žilo v Zelově kolem 6 000 Čechů. Česká menšina žila také na území tzv. Českého koutku v Kladsku. V roce 2002 se k menšině hlásilo 386 obyvatel.
Lehká tatarská jízda byla v minulosti součástí polsko-litevských vojsk a v Polsku stále žije starousedlá menšina Tatarů – takzvaní Lipkové.
V rámci Operace Visla, která byla původně namířena proti banderovcům, bylo z jihovýchodního Polska v roce 1947 deportováno asi 140 000 Ukrajinců na území, která Polsko po válce nově získalo od Německa. Na počátku 21. století do Polska přijelo za prací více než milion Ukrajinců.
Náboženství
Polsko má jednu z nejvíce náboženských populací v Evropě. V roce 2013 se odhadovalo, že 87 % populace se hlásilo ke katolické církvi. Po staletí Slované žijící na území dnešního Polska praktikovali různé formy pohanství známé jako rodnověří. V roce 966 Měšek I. konvertoval ke křesťanství. Pohanské víry však přetrvávaly v zemi do 11. století, od té doby je Polsko převážně katolickým národem. Jan Pavel II. byl prvním Polákem a Slovanem, který se stal římskokatolickým papežem. Papežství zastával v letech 1978 až 2005. Socha Krista Krále ve Świebodzinu je nejvyšší socha Ježíše Krista na světě. Socha je vysoká 52 m a váží 440 tun. Slavnostně byla odhalena 21. listopadu 2010.
V minulosti bylo Polsko proslulé náboženskou tolerancí. Roku 1264 byl přijat tzv. kališský zákon, zvaný též kališské privilegium nebo velká listina židovských svobod, který udělil vyznavačům židovského náboženství značná práva, v té době v Evropě zcela bezprecedentní. Proto v Polsku židé dlouho hledali ochranu a vytvořila se tam tak velká komunita. Podobně Polsko reagovalo na vznik protestantismu, zákonem zvaným Varšavská konfederace. Také mnozí jinde pronásledovaní protestanti v Polsku hledali azyl – včetně Jednoty bratrské a Jana Amose Komenského po roce 1621. Zajímavou výjimkou z této tradice byl Edikt wieluńský, jehož vydání si katolická církev vynutila na králi roku 1424, a který zakazoval v Polsku praktikovat české husitství. Polské protestantství nebylo nikdy masové, ale protestanty byla řada významných osobností: básník Mikołaj Rej, spisovatel Stefan Żeromski, ministr zahraničí Józef Beck, premiér Jerzy Buzek, skokan Adam Małysz, zpěvačka Ewa Farna a dokonce i diktátor Józef Piłsudski, který ovšem nakonec z taktických důvodů konvertoval ke katolictví. Zázemí měl protestantismus vždy zejména na jihu Polska, ve Slezsku.
Před druhou světovou válkou mělo Polsko po USA druhou největší židovskou populaci na světě, jedna pětina všech Židů (přibližně 3 miliony) bydlela na jeho území. Polská židovská populace však byla téměř kompletně zničena k roku 1945, kdy židé umírali hladem v ghettech a nacistických vyhlazovacích táborech. Po válce se v Polsku odhadoval počet okolo 200 000 židů. Stará synagoga v Krakově je nejstarší synagogou v Polsku.
Města
Nejvýznamnější aglomerace jsou katovická a varšavská, z nichž každá má přes 2,5 miliónu obyvatel. Další větší aglomerace vznikly okolo Krakova a Lodže. Přímořská města Gdyně, Sopoty a Gdaňsk tvoří tzv. Trojměstí.
Kultura
Literatura
Polská literatura se objevuje ve středověku při christianizaci země. První polské literární památky jsou psány latinsky; jedná se především o životopisy svatých, kázání a liturgické písně, dopisy a kroniky (zejm. Gesta principum Polonorum Galla Anonyma nebo letopisy Jana Długosze), objevují se polské překlady bible. Za nejstarší původní text v polštině je považována mariánská píseň Bogurodzica z doby okolo roku 1300.
Také v renesanční literatuře dominuje nejprve latina, od poloviny 16. století se objevují polská díla Mikołaje Reje, Łukasze Górnického a zejména Jana Kochanowského, proslulého tvůrce frašek. S příchodem baroka opět sílí náboženská literatura, jejíž část byla spjatá s působením jezuitů. V osvícenství se objevuje kromě typických žánrů klasicismu také naučná a politická literatura; v této době vynikali např. Ignacy Krasicki, později J. U. Niemcewicz a Jan Potocki.
Slavným obdobím polské literatury byl romantismus, jehož tvorba, ovlivněná romantismem německým a anglickým, byla poznamenána zánikem polské státnosti a často nesla mesianistické rysy. Spadá sem Adam Mickiewicz (s významným veršovaným eposem Pan Tadeáš, 1834), Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński, Cyprian Kamil Norwid a další. Mnozí autoři se inspirovali lidovou poesií a legendami. Po neúspěšném Lednovém povstání (1863) se situace mění a začíná převládat realismus – v Polsku se hovoří o období pozitivismu – jemuž dominují Bolesław Prus, Henryk Sienkiewicz, Józef Ignacy Kraszewski a Eliza Orzeszkowa a jejich historické, společenské a psychologické romány. V poezii a literatuře pro děti vynikla Maria Konopnicka.
V závěru 19. století dochází ke krizi pozitivistické ideologie a angažovanosti; důraz je kladen na autonomii umělce, objevují se modernistické směry (dekadence, parnasismus apod.), spojené v tzv. hnutí Mladé Polsko – Młoda Polska (Stanisław Przybyszewski, Jan Kasprowicz, Leopold Staff, Stefan Żeromski a další). Realistický směr udržoval Władysław Reymont. V meziválečném období vystupují další významní autoři: Witkacy, Bruno Schulz (oba tragicky předčasně zemřelí), Maria Dąbrowska, Julian Tuwim či světově známý Witold Gombrowicz.
Další vývoj literatury byl poznamenán vpádem nacistů (například autor dětské literatury Janusz Korczak zahynul ve vyhlazovacím táboře Treblinka) a pozdější komunistickou diktaturou; někteří autoři volili emigraci (Gombrowicz, básník a esejista Czesław Miłosz, dramatik Sławomir Mrożek, později také Zbigniew Herbert), jiní se snažili prosadit ve ztížených podmínkách – např. spisovatel sci-fi Stanisław Lem, dramatik Tadeusz Różewicz, publicista Ryszard Kapuściński. Proslulý humorista Stanisław Jerzy Lec emigroval, a pak se zase vrátil. Kolem roku 1968 přinesla nová témata básnická skupina Nowa fala (Nová vlna), k jejím reprezentantům patřil například Adam Zagajewski. Klasikem undergroundu se v té době stal Tadeusz Konwicki.V 90. letech se ve změněných poměrech objevují nová témata (např. homosexualita, feminismus, drogy) a autoři – Stefan Chwin, Olga Tokarczuková, Manuela Gretkowska, Marcin Świetlicki, Andrzej Stasiuk, autor fantasy Andrzej Sapkowski a další. K nejmladší generaci polské literatury patří Dorota Masłowska, Wojciech Kuczok, Michał Witkowski, Leszek Engelking, Szczepan Twardoch či Jacek Dehnel.
Polsko má pět laureátů Nobelovy ceny za literaturu: Henryk Sienkiewicz (1905), Władysław Reymont (1924), Czesław Miłosz (1980), Wisława Szymborská (1996) a Olga Tokarczuková (2018).
V Polsku se narodila i řada autorů, kteří jsou vnímáni více v kontextu jiných národních literatur. Nedaleko Varšavy se narodil Nobelista Isaac Bashevis Singer. Polský původ má i spisovatel Joseph Conrad, na území dnešního Polska se narodil také německý nositel Nobelovy ceny Günter Grass, držitel stejné ceny Gerhart Hauptmann, expresionista Alfred Döblin či americký spisovatel Jerzy Kosiński, rodák z Lodže.
Mezi významné polské ceny patří cena Nike či cena Kościelských. Knihovna Załuských ve Varšavě byla první veřejnou knihovnou v Evropě.
Film
Velkou tradici má polská filmová škola, jejím nekorunovaným králem je režisér Andrzej Wajda (sedmkrát nominovaný na Oscara, v roce 2000 ho získal za celoživotní dílo). Vedle Wajdy se do dějin evropského filmu zapsal především Krzysztof Kieślowski. Řadu festivalových ocenění přivezl též Jerzy Skolimowski. K silné generaci patřil i Krzysztof Zanussi. Agnieszka Hollandová začínala jako asistentka Wajdy i Zanussiho. Andrzej Żuławski proslul svými filmovými experimenty. K dalším známým jménům patří Jerzy Kawalerowicz, Jerzy Hoffman či Andrzej Munk. Paweł Pawlikowski získal v roce 2015, jako první Polák, Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jedním z komerčně nejúspěšnějších polských filmů historie bylo výpravné historické drama Křižáci z roku 1960. V Polsku se narodil i slavný americký režisér Roman Polański, producent Samuel Goldwyn nebo průkopník animovaného filmu Max Fleischer. Dvorním kameramanem Stevena Spielberga je Janusz Kamiński.
Polská herečka Pola Negri byla hollywoodskou hvězdou v éře němého filmu. Izabella Scorupco, jež emigrovala v 70. letech 20. století do Švédska, se proslavila rolí v bondovce Zlaté oko. V Hollywoodu se prosadila i Beata Poźniaková. Polský populární film zajistil proslulost například Jerzy Stuhrovi, především díky nejúspěšnější polské filmové komedii všech dob – Sexmisi z roku 1984, nebo Zbigniewu Cybulskému, zvanému často „polský James Dean“. Ida Kamińska se proslavila v československém oscarovém snímku Obchod na korze, Krystyna Jandová v oscarovém filmu Istvána Szabóa Mefisto.
V Lodži, kde roku 1899 vznikl první stálý biograf, funguje dnes známá filmová škola. Časopis Hollywood Reporter ji vyhlásil v roce 2014 druhou nejlepší filmovou školou na světě. Od roku 1985 se pravidelně koná Varšavský mezinárodní filmový festival. V roce 2009 byl zařazen Mezinárodní federací filmových producentů (FIAPF) do nejprestižnější kategorie A. Koná se vždy v polovině října.
Hudba
Mezi nejznámější polské hudební skladatele minulosti patří: Fryderyk Chopin, Henryk Wieniawski, Stanisław Moniuszko, Ignacy Jan Paderewski, Władysław Tarnowski, Andrzej Panufnik, Maria Szymanowska či Michał Kleofas Ogiński. Britský deník Guardian za největšího žijící polského skladatele roku 2012 označil Krzysztofa Pendereckiho. Tuto štafetu převzal patrně od Henryka Góreckiho, a ten zase od Witolda Lutosławskiho. Modernistickou vážnou hudbu ovlivnil Karol Szymanowski, pod jeho silným vlivem tvořila Gražyna Bacewiczová. Osud skladatele Władysława Szpilmana vypráví slavný Polanského film Pianista. Hudbu k tomuto filmu napsal klasik polské filmové hudby Wojciech Kilar. Ke Kieślowského filmovým opusům psal slavnou hudbu Zbigniew Preisner, k Polanského filmům zase Krzysztof Komeda.
Wanda Landowska byla světově proslulou cembalistkou, Henryk Szeryng houslistou. K nejslavnějším světovým klavíristům patřil Arthur Rubinstein, mezinárodní věhlas získali i Leopold Godowsky, Moritz Moszkowski, Teodor Leszetycki, Władysław Tarnowski, v současnosti je nejžádanějším polským klavíristou Krystian Zimerman. Jako dirigent se prosadil Otto Klemperer, rodák z Vratislavi.
K význačným zpěvákům patřil Mieczysław Fogg, celým jménem Mieczysław Fogiel (1901 - 1990), lyrický baryton, působící před i po 2. světové válce, několikanásobný nejpopulárnější zpěvák Polska, který byl populární i v zahraničí. Po 2. světové válce vznikl Národní soubor lidových písní a tanců „Mazowsze“, který patří k význačným polským folkloristickým souborům. Svým zpěvem i tancem si v průběhu své existence získal nejen uznání odborné veřejnosti, ale i vysokou popularitu jak v Polsku tak v zahraničí. V populární hudbě se za hranicemi Polska prosadili též např. Marek Grechuta, Czesław Niemen, Maryla Rodowicz, Jacek Kaczmarski, Anna German, v současnosti například Dorota Rabczewska známá jako Doda. Prosadily se i nejrůznější hudební skupiny mnoha žánrů (např. Budka Suflera, Behemoth, Vader). Kabaretní zpěvačka Violetta Villas, narozená v Belgii polským rodičům, se stala ženou nevšedního životního příběhu.
V Polsku se každý rok pořádá nespočet hudebních festivalů. Mezi nejpopulárnější z nich patří Krajowy festiwal Piosenki Polskiej, Sopot Festival, Coke live music festival, Open'er Festival, Sopot Top trendy Festival. Důležitý je festival současné hudby Warszawska Jesień (Varšavský podzim).
Za Poláka se vždy považoval i slavný baletní tanečník Vaslav Nijinsky.
Výtvarné umění
Polské malířství nabralo dech v 19. století. Dva klasické směry první poloviny tohoto století, tedy romantismus a realismus, zosobnili Tadeusz Ajdukiewicz a Cyprian Kamil Norwid, rovněž významný, byť ve své době zneuznaný, básník. Nejvýznamnějším polským malířem všech dob se stal Jan Matejko, kterého v polovině 19. století proslavily obrazy s historickou tematikou. Ve stejné době tvořil i Adolf von Menzel, rodák z Vratislavi.
Byl to Matejko, kdo objevil talent Stanisława Wyspiańského, který se stal na konci 19. století klíčovým představitelem uměleckého hnutí Mladé Polsko, jež koketovalo s modernistickými směry, v případě Wyspiańského především se symbolismem a expresionismem. Symbolismus zvolil i další významný malíř Mladého Polska Jacek Malczewski, rovněž Matejkův žák. Ve stejné době jako mladopoláci tvořila Olga Boznańska. Byť nepatřila do jejich okruhu, zvolila další z výrazných modernistických směrů – impresionismus. Moïse Kisling v Paříži zase koketoval s kubismem, podobně jako Max Weber. Tamara de Lempicka se tamtéž stala uhrančivou představitelkou art deco. Polskou identitu bychom mohli přiznat i legendě avantgardy Kazimiru Malevičovi (jeho rodiče byli etničtí Poláci, narodil se na Ukrajině, splynul s ruským kulturním prostředím).
Ve druhé polovině 20. století patří k rozhodujícím jménům polské malby Zdzisław Beksiński, který se (zvláště po roce 1960), přičlenil k surrealistickému proudu. Erotické náměty a zájem o podvědomí spojovaly se surrealismem i další výraznou osobnost, Balthuse, byť on sám se označoval za realistu. Ke konceptuálnímu umění se nakonec přiklonil Roman Opałka, proslulý svou „posedlostí číslicemi“, jež zaplnily jeho tvorbu po roce 1965. Konceptualismus, zejména vyjadřující se formou happeningu, byl rovněž rámcem díla Tadeusze Kantora.
Ve 2. polovině 20. století prožilo svou vrcholnou éru také polské sochařství, jak dokazují jména jako Józef Gosławski, Magdalena Abakanowiczová, Igor Mitoraj nebo Alina Szapocznikow. Objeveno a doceněno bylo v té době rovněž meziválečné konstruktivistické dílo Katarzyny Kobrové.
V Lodži se narodil architekt Daniel Libeskind, autor například originálního Královského ontarijského muzea v Torontu.
Kuchyně
Typickým polským jídlem je bigos z kysaného zelí a masa. Do Polska ho patrně přinesli Jagellonci z Litvy. Tradiční jsou také pirohy, oblíbenou specialitou je kotlet schabowy, což je vepřová kotleta připravovaná podobně jako vídeňský řízek. O vánocích se často podává barszcz, což je polská verze boršče, který je však na rozdíl od ruského a ukrajinského boršče čirý, používá se šťáva z kvašené červené řepy a masový vývar a dávají se do něj těstoviny plněné houbami zvané uszka. Gołąbki jsou zelný list plněný mletým masem a zavinutý do tvaru spícího holoubka. Tradiční je rovněž masová roláda zvaná zrazy. V Polsku se též často užívá místní verze nudlí zvaná kluski, které se upravují na mnoho způsobů, a různé verze klobás. Do jelit přidávají Poláci místo krup často pohanku, tuto verzi jelita pak nazývají kaszanka anebo krupniok. Tradiční polskou polévkou je okurková, dále polévka zvaná flaki, jež je blízká naší dršťkové, či żurek podobný českému kyselu. Chlodnik je studená polívka ze smetany a zeleniny. Pro Čechy exotickou může být czernina, tmavá polévka z kachního vývaru a kachní krve. Ze sladkostí jsou oblíbené koblihy a bagly, které v Polsku vznikly a díky židovské emigraci do Spojených států se silně rozšířily i tam. Dalšími dezerty jsou tvarohový moučník zvaný sernik, makový závin makowiec, nebo napoleonka (zvaná též kremówka) z listového těsta. Oblíbené jsou také karamelové bonbóny zvané krówki.
Věda a vzdělání
Mezi proslulé polské vědce patří zejména Mikuláš Koperník (astronom) a Marie Curie-Skłodowská (laureátka Nobelovy ceny za fyziku a chemii).
Také nositel Nobelovy ceny za fyziologii z roku 1977 Andrew Schally měl polský původ. Stejnou cenu získal Tadeus Reichstein, který se narodil ve městě Włocławek. Ve Strzelnu se zase narodil laureát Nobelovy ceny za fyziku Albert Abraham Michelson. Ve Varšavě se narodil i zakladatel fraktálové geometrie a nositel Nobelovy ceny za fyziku Benoît Mandelbrot, stejně jako matematik Alfred Tarski, odborník na radioaktivitu Kazimierz Fajans nebo jeden z tvůrců atomové bomby Józef Rotblat. Maria Göppert-Mayerová, další nositel Nobelovy ceny za fyziku, se narodila v Katovicích, stejného ocenění se dostalo Otto Sternovi, rodáku ze Żorů, a Maxi Bornovi, rodáku z Vratislavi. Tam se narodili i Fritz Haber a Friedrich Bergius, kteří získali Nobelovu cenu za chemii, či matematik Felix Hausdorff. V Niegosławicích se narodil držitel Nobelovy ceny za fyziologii Günter Blobel, v Nise další držitel této ceny Konrad Bloch. Z Gdaňska pocházel vynálezce teploměru Gabriel Fahrenheit a také významný středověký astronom Johannes Hevelius, známý svým výzkumem Měsíce. I člen proslulé Lvovské matematické školy Stefan Banach se narodil na území dnešního Polska, v Krakově, který tehdy ovšem patřil Rakousko-Uhersku (stejně jako Lvov, kam odešel). Dalším významným členem této školy byl Hugo Steinhaus, rodák z Jasla. Banachovým žákem byl Stanisław Ulam, rodák přímo ze Lvova. V tomto proslulém „městě talentů“ se narodil i další významný matematik Jan Łukasiewicz, do tamní slavné Skotské kavárny chodívali i Kazimierz Kuratowski či Wacław Sierpiński, kteří oba později významně přispěli k topologii a teorii množin. Ze Štětína pocházel matematik Hermann Grassmann, jenž položil základy vektorového počtu, ze Żorů Ernst Kummer. Matematik Marian Rejewski prolomil roku 1932 šifrovací kód německé armády Enigma, což později zásadně ovlivnilo průběh druhé světové války. Ignacy Łukasiewicz vynalezl petrolejovou lampu. Kazimierz Funk objevil vitamín B1, což byl vůbec první objevený vitamín. Vratislavský rodák Ferdinand Cohn je považován za zakladatele bakteriologie. Astronom Aleksander Wolszczan objevil jako první ve Vesmíru planety, které nekrouží kolem hvězdy. Jako chemik, ale i jako esperantista se proslavil Antoni Grabowski.
V oblasti humanitních a sociálních věd vynikl sociolog Zygmunt Bauman, byť toho z Polska roku 1968 vyštvala antisemitská kampaň. Významným kulturním antropologem je Bronisław Malinowski. Předchůdcem osvícenství a moderní pedagogiky byl Stanisław Konarski. Filozof Józef Maria Hoene-Wroński zavedl známý pojem „mesianismus“. V Krakově se narodil filozof Roman Ingarden, v Gdaňsku Arthur Schopenhauer, ve Vratislavi katolická filozofka a světice Terezie Benedikta od Kříže, tamtéž filozofové Friedrich Schleiermacher, Christian Wolff a Ernst Cassirer či sociolog Norbert Elias. Významným jazykovědcem 19. století byl Jan Niecisław Baudouin de Courtenay, ve 20. století myšlení o jazyce silně ovlivnil filozof Alfred Korzybski. Filozof Leszek Kołakowski byl ctěn jako velký znalec marxistického myšlení, v Zamośći se narodila i známá marxistická teoretička Rosa Luxemburgová. Polští rodáci Leonid Hurwicz a Reinhard Selten získali Nobelovu cenu za ekonomii. Ludvík Lazar Zamenhof vytvořil nejúspěšnější umělý jazyk – esperanto. Ve Włocławku se narodil německy píšící literární teoretik Marcel Reich-Ranicki. Významným divadelním teoretikem byl Jerzy Grotowski.
Roku 1951 bylo několik vědeckých institucí po francouzském vzoru sloučeno pod centralizovanou Polskou akademii věd.
Školský systém po reformě z roku 1999 stanoví povinnou školní docházku do základní školy (6 let) a gymnázia (3 roky). Poté se může žák přihlásit na lyceum, technikum nebo učiliště, z lycea se zpravidla hlásí na vysoké školy.
Největší vysokou školou je Varšavská univerzita, založená roku 1816, mnohem starší je však Jagellonská univerzita v Krakově, založená roku 1364 (po Univerzitě Karlově je tak druhou nejstarší ve střední Evropě). Studium na veřejných školách je bezplatné. Zajímavostí z dějin polské vzdělanosti je zřízení Komise národního vzdělání v roce 1773, považované za první ministerstvo osvěty v dějinách.
Sport
K nejpopulárnějším sportům v Polsku patří fotbal, volejbal, plochá dráha, tenis nebo klasické lyžování. Největší úspěchy dosahuje tato země především ve volejbalu a ploché dráze.Adam Małysz a Kamil Stoch učinili z Polska světovou velmoc ve skocích na lyžích. Druhý jmenovaný má na svém kontě již tři olympijská zlata. Čtyři zlaté olympijské medaile má chodec Robert Korzeniowski. Tři sprinterka Irena Szewińská. V Tokiu roku 2021 přidala třetí zlato i kladivářka Anita Włodarczyková. Dvě zlaté přivezli trojskokan Józef Schmidt, judista Waldemar Legień, koulař Tomasz Majewski, zápasník – klasik Andrzej Wroński nebo běžkyně na lyžích Justyna Kowalczyková.
Mužská volejbalová reprezentace vyhrála olympijské hry (1976), třikrát získala titul mistrů světa (1974, 2014, 2018) a jednou mistrů Evropy (2009). Ženy se staly dvakrát evropskými šampiónkami (2003, 2005). K nejznámějším volejbalistům patří Bartosz Kurek nebo Mariusz Wlazły. Členy síně slávy Mezinárodní volejbalové federace jsou Tomasz Wójtowicz, Stanisław Gościniak a Edward Skorek.
Brankář Sławomir Szmal byl roku 2009 vyhlášen nejlepším házenkářem světa.
Hvězdou nejúspěšnější polské fotbalové generace byl Zbigniew Boniek, k pilířům slavného reprezentačního mužstva 70. a 80. let, které přivezlo dva bronzy ze světových šampionátů (1974, 1982), patřil i Grzegorz Lato. K legendám patří i Ebi Smolarek a Jerzy Dudek. Několik posledních let vyhrává anketu fotbalista roku jednoznačně Robert Lewandowski. Mezi známé fotbalové kluby patří například Legia Warszawa, Lech Poznaň nebo Wisla Krakov.
Nejúspěšnější polskou tenistkou je Agnieszka Radwańská, vítězka Turnaje mistryň v roce 2015. Iga Šwiateková vyhrála Roland Garros a jako první Polka stanula v čele žebříčku WTA. Prvním Polákem ve formuli 1 se stal Robert Kubica, podařilo se mu vyhrát jeden závod, dvanáctkrát stát na stupních vítězů a v roce 2008 skončit na celkovém 4. místě. Mistrem světa v ploché dráze se stal Jerzy Szczakiel (1976) a Tomasz Gollob (2010). Nejúspěšnějším polským šachistou je Miguel Najdorf, slavnými šachisty byli i Johannes Zukertort či Samuel Reshevsky.
Současnými známými sportovci jsou například Lukasz Fabianski (fotbal), Marcin Gortat (basketbal), Jerzy Janowicz (tenis) nebo Tomasz Adamek (box).
Od roku 1928 se každoročně koná cyklistický závod Kolem Polska. V roce 1948 se poprvé jel Závod míru z Varšavy do Prahy a postupně se z něj stal největší cyklistický závod Východní Evropy. V roce 2011 byl ve Varšavě otevřen Národní stadion.
Kulturní dědictví UNESCO
Svátky
Stálé svátky
1. ledna Nový rok (Nowy Rok)
6. ledna Tři králové (Trzech Króli)
1. května Svátek práce (Święto Pracy)
3. května Ústava z 3. května 1791 (Uchwalenie Konstytucji 3 Maja)
15. srpna Nanebevzetí Panny Marie, Polské Armády (Wniebowzięcie Najświętszej Maryi Panny, Święto Wojska Polskiego)
1. listopadu Všech svatých (Wszystkich Świętych)
11. listopadu Den nezávislosti Polska (1918) (Odzyskanie Niepodległości)
25. prosince – 26. prosince Vánoce (Boże Narodzenie)
Pohyblivé svátky
Velikonoční neděle (Zmartwychwstanie Pańskie – Niedziela Wielkanocna)
Velikonoční pondělí (Poniedziałek Wielkanocny)
Seslání Ducha Svatého – (Zesłania Ducha Świętego – Zielone Świątki) – v neděli, 50 dnů po Velikonoční neděli
Těla a Krve Páně – Boží tělo (Ciała i Krwi Pańskiej – Boże Ciało) – ve čtvrtek, 60 dnů po Velikonoční neděli
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Krize polského ústavního soudu
Římskokatolická církev v Polsku
Seznam polských spisovatelů
Polsko A a B
Externí odkazy
Instituce
www.poland.gov.pl – Oficiální portál
www.poczta-polska.pl – Polská pošta
Stránky o Polsku
Turistický portál
www.pot.gov.pl – Informační turistický portál
www.pilot.pl – elektronická mapa Polska
Obecné informace
Státy Evropy
Státy a území vzniklé roku 1918
Slovanské státy a území
Státy EU
Státy NATO
Státy Unie pro Středomoří
Státy Iniciativy Trojmoří |
318 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pardubice | Pardubice | Pardubice () jsou univerzitní a statutární město v okrese Pardubice na východě Čech, metropole Pardubického kraje s výraznou správní, obytnou, obslužnou a výrobní funkcí pardubicko-hradecké aglomerace. Leží ve východní části Polabí na soutoku řek Labe a Chrudimky, přibližně 100 kilometrů východně od Prahy a 20 kilometrů jižně od Hradce Králové v nadmořské výšce přibližně 220 metrů.
Pardubice mají obyvatel a jsou tak desátým největším městem Česka, jsou také největším městem Pardubického kraje i okresu Pardubice. Výměra území města je 82,7 km². Pardubice se dělí na 8 samosprávných městských obvodů a 20 katastrálních území. První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, k roku 1340 jsou už připomínány jako město. Největší rozkvět prodělaly za pánů z Pernštejna. Na konci 16. století a v 17. století nastal úpadek. Nový rozvoj města přišel od poloviny 19. století s připojením města na železnici. Vznikla zde řada průmyslových podniků jako lihovar, cukrovar, továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Po druhé světové válce došlo k masivní výstavbě nových čtvrtí především na okraji města a počet obyvatel se rychle zdvojnásobil.
Sídlí zde Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka krajského soudu. Historické centrum je od roku 1964 městskou památkovou rezervací. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický. Už od 16. století jsou proslulé výrobou perníku. Významné sportovní události jsou slavné koňské dostihy Velká pardubická, motocyklový závod Zlatá přilba, Mezinárodní festival šachu Czech Open či tenisová Pardubická juniorka. Známá je železniční a letecká doprava. Od roku 1909 tu sídlí Východočeské divadlo, působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice.
Etymologie
Původní ves, doložená v roce 1295, nesla název Pordoby. Místní jméno tedy dříve znělo Pordobice (1318 „de Pordobitz“), tj. „ves lidí Pordobových“. Pordobice se nacházely na území dnešní čtvrti Pardubičky, jihovýchodně od středu města. Dle jedné teorie jméno do Polabí přinesli z Polska mniši řádu cyriaků (podle polského místního jména Porydęb), kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí. Dle jiné teorie existovalo pojmenování „in Pordabii“ v listině z roku 1295, tedy ještě před příchodem zmíněných mnichů, a naopak polská místní jména jsou odkazem na české Pardubice.
Hláskovou změnu Pordob- na Pardub- lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o- a možná i mylnou asociací se spojením „pár dubů“, popřípadě osobním jménem Pardus; výklad není zcela jistý. Německá podoba názvu města zní Pardubitz.
Dějiny
První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy papež Bonifác VIII. potvrdil zdejší klášter cyriaků a kostel sv. Bartoloměje.
Pánové z Pardubic a Pernštejnové
Prvním vlastníkem Pardubic na začátku 14. století byl Púta z Dubé. Kolem roku 1325 vyměnili jeho synové Pardubice s rytířem Arnoštem z Hostýně. Jeho syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu nastoupil šlechtický rod pánů z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města, přesněji jako poddanského městečka. Povýšení Pardubic na městečko se tedy uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla postoupena část panství Hanušovi z Milheimu. Dalším majitelem po jeho smrti se na začátku husitských válek stal Viktorín Boček z Kunštátu a Poděbrad. Za husitských válek Pardubice pravděpodobně získal úchvatem moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova.
V roce 1491 Pardubice koupil Vilém II. z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, jeho synové Vojtěch a Jan pak pokračovali ve stylu renesančním. Tento historický unikát – přechod obranného vodního hradu na rozlehlý a pohodlný pardubický zámek – lze obdivovat dodnes. Pernštejnové se zasloužili i za celé historické městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami a dominantou Pardubic – Zelenou bránou.
Po slavné éře Pernštejnů, kteří zadlužené panství prodali v roce 1560 arciknížeti Maxmiliánu II. Habsburskému, nastal úpadek. Třicetiletá válka město ještě více zbídačila.
Industrializace
Nový rozvoj města přišel až v polovině 19. století. 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak severní státní dráhy z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině století byly z města postupně rozvětveny další železniční tratě a vznikly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, výrobce mlýnských strojů Josefa Prokopa synové, Fantova rafinérie minerálních olejů a další.
Podobně jako v jiných místech země tehdy došlo ke značnému rozvoji kultury, sportu a dalších odvětví. 5. listopadu 1874 se poprvé běžel světoznámý dostih Velká pardubická. Centrem kultury se stal hotel Veselka (zbořen 1972), roku 1909 bylo postaveno Městské divadlo. Roku 1903 se v Bubeníkových sadech uskutečnila Východočeská výstava. Pardubice se staly kolébkou českého letectví, když 13. května roku 1911 uskutečnil inženýr Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy, kde přistál na dostihovém závodišti.
Po první světové válce došlo k dalšímu rozmachu průmyslu. Vznikly firmy Explosia a Synthesia, také Telegrafia, později známá jako Tesla. V roce 1931 se ve městě konala celostátní Výstava tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven i hotel Grand a Průmyslové muzeum, dnes Střední průmyslová škola potravinářská.
Druhá světová válka
V Pardubicích se v roce 1942 za pomoci místních odbojářů skrývali členové výsadkové skupiny Silver A Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Postupně do své zpravodajské sítě začlenili desítky spolupracovníků pardubické Gestapo o ní nemělo tušení. Zrada jiného z výsadkářů Karla Čurdy ale nakonec přivedla na popraviště mnoho občanů města.
Od července do prosince 1944 byly Fantova rafinerie a pardubické letiště terčem tří náletů britského a amerického letectva, největší byl druhý 24. srpna 1944. Celkem bylo svrženo 870 tun bomb, které způsobily velké škody i ve městě; zahynulo 263 lidí (vč. 19 německých vojáků) a přes tisíc budov bylo zničeno nebo poškozeno včetně staré budovy nádraží.
Poválečný rozvoj
Po válce se započalo s výstavbou nových čtvrtí, ještě ve čtyřicátých letech to bylo sídliště Dukla v místě dřívější Válečné nemocnice Pardubice a sídliště Tesla, v roce 1957 sídliště Višňovka a sídliště Na drážce. Roku 1952 byla ve městě zavedena trolejbusová doprava. Roku 1958 bylo vybudováno nové vlakové nádraží. V šedesátých letech se začala stavět sídliště Polabiny na pravém břehu Labe. Poté byla vybudována ještě sídliště Dubina, Karlovina, Závodu Míru a Pardubice-sever.
Geografie
Pardubice leží převážně na levém břehu Labe, centrum pod soutokem s Chrudimkou přibližně na 15 ¾° východní zeměpisné délky a 50 ° severní šířky, 98 km na východ od Prahy, 20 km jižně od Hradce Králové, okolo 10 km severně od Chrudimi. Fytogeograficky patří Pardubicko do oblasti mírného pásma opadavých listnatých lesů palearktické oblasti. Město se rozkládá v Polabské nížině v nadmořské výšce 211 až 258 metrů (Stropinský vrch, katastrální území Hostovice).
Obyvatelstvo
Počet obyvatel Pardubic od počátku 19. století stoupal díky rozvoji průmyslu, který zaznamenal velký růst po napojení města na železnici. Největšího počtu, 96 036 obyvatel, dosáhly Pardubice ke konci roku 1989, od té doby se však počet trvale žijících obyvatel stále mírně snižuje. Z porovnání počtu obyvatel Pardubic a okresu vyplývá soustřeďování obyvatel do okresního města až do roku 1991, od kterého podíl obyvatel města vůči celému regionu mírně klesá zejména v důsledku dostupnějšího bydlení v okolních obcích (tzv. suburbanizace). Celá hradecko-pardubická aglomerace měla k roku 2019 celkem 340 423 obyvatel. Do vlastního města dojíždí 20 tisíc lidí za prací a za studiem.
Podle sčítání lidu v roce 1921 zde žilo v 1 743 domech 25 162 obyvatel, z nichž bylo 11 802 žen. 23 722 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 551 k německé a 62 k národnosti židovské. Podle náboženského vyznání bylo v Pardubicích 15 823 římských katolíků, 1 171 evangelíků, 1 874 příslušníků Církve československé husitské a 554 židů.
Další prvorepublikové sčítání v roce 1930 přineslo následující výsledky: v 2 649 domech žilo 28 846 obyvatel. 27 703 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 647 k německé. Mezi obyvateli bylo 16 604 římských katolíků, 1 579 evangelíků, 5 225 příslušníků Církve československé husitské a 518 židů.
Správní členění a vývoj
Katastrální území a městské obvody
Do roku 1940 se město Pardubice skládalo z historického města se zámkem, Zeleného Předměstí a Bílého Předměstí (aglomeraci, v níž k roku 1930 žilo 43 tisíc obyvatel, však tvořily i Nové Jesenčany, Pardubičky a Studánka). Roku 1954 se připojily Pardubičky a Studánka, roku 1960 Doubravice, Cihelna, Ohrazenice, Polabiny, Semtín, Popkovice a Rosice nad Labem, roku 1964 Trnová, Svítkov a Srnojedy, roku 1976 Dražkovice, Nemošice, Mnětice, Drozdice, Černá za Bory, Spojil a Staré Čívice a nakonec roku 1986 Lány na Důlku a Opočínek. Roku 1991 se ale osamostatnil Spojil, který tak tvoří enklávu uvnitř pardubického území, a roku 1994 Srnojedy. Roku 2006 se naopak po referendu připojily Hostovice na východním okraji města.
Správní území Pardubic se od připojení Hostovic roku 2006 skládá z 27 evidenčních částí ležících na 20 katastrálních územích o celkové rozloze 82,655 km². Katastrální území zhruba odpovídají evidenčním částem, výjimkou jsou k. ú. Pardubice (zahrnuje části Pardubice-Staré Město, Zámek, Bílé Předměstí, Zelené Předměstí, Cihelna a Polabiny), Černá za Bory (části Černá za Bory a Žižín) a Semtín (části Semtín a Doubravice). Kvůli připojení obcí podél železnice je protáhlé východo-západním směrem, nejvzdálenější body dělí 19 km. Pardubice jsou největší české město, kde domy nemají přiděleno orientační číslo, druhé je sedmdesátitisícové Kladno.
Kromě toho mají Pardubice osm samosprávných městských obvodů. O vzniku prvních sedmi obvodů bylo rozhodnuto již v roce 1991 coby opatření proti porevolučnímu osamostatňování okrajových částí Pardubic jako zmíněné Spojil a Srnojedy. V první fázi ihned v roce 1991 vznikly právě periferní obvody Pardubice IV, VI a VII. V roce 1996 vznikl obvod Pardubice II a v roce 2002 zbylé tři obvody (Pardubice I, III a IV). Připojením Hostovic v roce 2006 vznikl osmý městský obvod.
Pardubice I – Bílé Předměstí (část), Pardubice-Staré Město, Zámek, Zelené Předměstí (část)
Pardubice II – Polabiny, Cihelna, Rosice (část)
Pardubice III – Bílé Předměstí (část), Studánka (část)
Pardubice IV – Bílé Předměstí (část), Černá za Bory, Drozdice, Mnětice, Nemošice, Pardubičky, Staročernsko, Studánka (část), Žižín
Pardubice V – Dražkovice, Nové Jesenčany, Zelené Předměstí (část)
Pardubice VI – Lány na Důlku, Opočínek, Popkovice, Staré Čívice, Svítkov, Zelené Předměstí (část)
Pardubice VII – Doubravice, Ohrazenice, Rosice (část), Semtín, Trnová
Pardubice VIII – Hostovice
Existence obvodů je dlouhodobě kritizována jako zbytečně komplikovaná a drahá (např. srovnatelný Hradec Králové nebo České Budějovice žádné nemají). Na podzim 2012 se primátorka Fraňková v rámci úsporných opatření snažila o zrušení čtyř obvodů v širším centru města I, II, III a V a dále spojení nejvýchodnějších Hostovic (Pardubice VIII) s obvodem IV, ovšem setkávala se s odporem starostů dotyčných částí i jiných stran na magistrátu. Po velkých sporech v zastupitelstvu bylo v dubnu 2013 vyhlášeno referendum s otázkou „Souhlasíte s členěním statutárního města Pardubic na městské obvody?“ na čtvrtek 13. června. Účast byla nízká, pouze 21 %, referendum tedy nebylo závazné; 60 % hlasů bylo pro členění na obvody.
Instituce
V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, dále např. okresní soud a pobočka Krajského soudu v Hradci Králové. Sídlí tu středisko Agentury ochrany přírody a krajiny.
Ve městě je umístěna Věznice Pardubice, která byla postavena v letech 1889–1891 jako zemská donucovací pracovna pro 500 káranců. Protože stavba byla na svou dobu velice moderní, byly model, plány a rozpočty vystaveny na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Od 50. let 20. století sloužila věznice k výkonu trestu odnětí svobody pro ženy (v I., II. a III. nápravné skupině a mladistvé), od roku 1994 zabezpečovala zejména výkon trestu odnětí svobody odsouzených žen a mladistvých žen zařazených do všech typů věznic (A dohled, B dozor, C ostraha, D zvýšená ostraha). V letech 1998–2004 byly ženy přesunuty do jiných věznic; od 7. května 2004 je zde výhradně mužská věznice.
Průmysl
Pardubice jsou průmyslové centrum východních Čech. Hlavními zdejšími odvětvími jsou průmysl chemický, strojírenský a elektrotechnický.
Chemický
Pardubice mají od 19. století tradici chemické výroby, kterou zajišťují především následující dvě společnosti:
Paramo
Akciová společnost Paramo (Pardubická rafinérie minerálních olejů) patřila mezi přední české rafinerie; vyráběla paliva, maziva, asfalty a asfaltové výrobky. Založil ji koncem 19. stol. vídeňský majitel krámku David Fanto, který prodával petrolej na litry. Nevedl si špatně, a proto se rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vhodné místo nalezl v Pardubicích, kde byla nejen voda a železnice, ale i rozvinutý průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889.
Oleje všeho druhu, vřetenové, vazelínové, válcové i těžké, začaly vytlačovat až dosud všeobecně uznávané americké výrobky nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v zahraničí. Po dvojnásobném bombardování americkým letectvem v roce 1944 zůstala ze závodu sotva čtvrtina, ale již v roce 1945 se rafinerie začala obnovovat jako národní podnik. Do roku 2012 patřilo Paramo mezi největší a nejznámější petrochemické společnosti v České republice. V roce 2012 majitelé provedli částečné utlumení provozu, byly trvale odstaveny výrobní jednotky zpracovávající ropu. Společnost nadále zůstává významným výrobcem asfaltů, olejů a dalších rafinérských produktů.
Synthesia a Explosia
V roce 1920 byla v Semtíně založena Československá akciová továrna na látky výbušné. Roku 1928 vznikla sesterská společnost Synthesia a v roce 1934 byl podnik přejmenován na Explosia a.s. Roku 1946 sloučením znárodněné Synthesie a Explosie vznikl Synthesia, národní podnik, později přejmenovaný na Východočeské chemické závody n.p. Bouřlivým rozvojem prošel především v 50. a 60. letech.
Synthesia a.s. patří mezi přední české výrobce celulosy, pigmentů a barviv a organických sloučenin. Pracuje zde na 2300 osob a tržby v roce 2005 činily 3 570 mil. Kč. Explosia, a.s. zaujímá přední postavení v oblasti trhavin a střelivin na trhu ČR, je i významným exportérem, především do EU. Koncem padesátých let zde byla vyvinuta plastická trhavina Semtex. Název vznikl kombinací slov Semtín a Explosive.
Elektrotechnický
Elektrotechnický průmysl je ve městě rozvíjen především v průmyslové zóně, vybudované na přelomu tisíciletí poblíž Starých Čivic. Z pardubického závodu Tesla pocházely pasivní radary Ramona a KRTP-86 Tamara. Když se po revoluci rozpadla, byla roku 1994 založena ERA a.s., která vyvinula další generaci pasivního radiolokátoru Věra. ERA vyrábí a dodává pasivní radiolokační systémy pro řízení letového provozu a sledování pohybu letadel jak ve vzduchu, tak na letištních plochách (zde je možno sledovat i pohyb jiných vozidel); její výrobky působí na letištích všech kontinentů. Od roku 2011 patří zbrojařskému koncernu Omnipol. V roce 2013 má začít výstavba nové administrativní budovy.
Foxconn je tchajwanská globální firma; vyrábí spotřební elektroniku, komunikační a elektronická zařízení a všechny součásti pro osobní počítače kromě čipů. V Pardubicích má od podzimu 2000 montovnu počítačů s několika tisíci zaměstnanců, z velké části cizinců.
Továrna společnosti Panasonic byla v Pardubicích otevřena roku 2001. Vyrábí audiosystémy do automobilů pro evropský i mimoevropský trh; zaměstnává přes tisíc lidí.
Potravinářství: perník a pivo
Pardubice jsou od 16. století proslulé perníkem; tradiční spojení „pardubický perník“ je chráněné označení původu Evropské unie. Dále v Pardubicích sídlí výrobce náhražky kávy Kávoviny nebo pekárna Odkolek.
Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. V roce 1993 byl Pivovar Pardubice transformován na akciovou společnost a zprivatizován. Vyrábí pod značkou Pernštejn několik druhů piva a limonády; originální je 19° tmavé pivo Porter vlastní receptury. Je to malý nezávislý pivovar nepatřící k žádné skupině, vlastní ho několik osob z regionu; výstav je 57 tisíc hektolitrů. V letech 2006–2010 se firma přejmenovala Pivovar Pernštejn a.s., ale kvůli expanzi mimo region to změnila na Pardubický pivovar a.s.
Doprava
Městská hromadná doprava
Autobusová MHD vznikla roku 1950, první trolejbusy vyjely v roce 1952. Následoval poměrně prudký rozvoj (např. tratě na Jesničánky, Slovany, do Ohrazenic, Židova), v 70. letech ale nastala stagnace. Další nová trať na Polabiny byla otevřena až na začátku 80. let, v 90. letech a na počátku 21. století vyrostlo několik dalších úseků. Hlavní křižovatky jsou na Masarykově náměstí a před hlavním nádražím. Dopravní podnik města Pardubic obnovuje vozový park výhradně nízkopodlažními vozy. Velkokapacitní trolejbusy Škoda Solaris jsou pojmenovány po vítězích Velké Pardubické. Nové autobusy mají pohon na zemní plyn. Dopravní podnik ve svém areálu vystavěl stanici se zemním plynem otevřenou i veřejnosti. Dopravní podnik přepraví každoročně okolo 10 miliónů cestujících. Linky hromadné dopravy jezdí do Opočínku, Lánů na Důlku, Lázní Bohdaneč, Němčic, Sezemic, Spojila, Černé za Bory, Starého Mateřova a Dražkovic; plánuje se trolejbusová linka do Chrudimi a prodloužení trolejí do Černé za Bory a do Ohrazenic. Mluví se také o budoucím propojení Pardubic s Hradcem linkami MHD. Víkendové spoje linky 15 zajížděly i do Přelouče, které byly od 3. března 2013 zrušeny.
Železniční doprava
Pardubice jsou nejvýznamnějším železničním uzlem východních Čech. Leží 104 km od Prahy na koridorové trati Praha – Česká Třebová z Prahy na východ a vycházejí odtud další dvě tratě.Ve stanici Pardubice hlavní nádraží zastavuje mnoho mezinárodních vlaků EuroCity či Railjet do měst jako Berlín, Hamburk, Vídeň, Varšava, Bratislava, Žilina, Budapešť, dále expresy a vnitrostátní vlaky InterCity. Zastavují tu vlaky Českých drah i vlaky soukromých dopravců. Z pardubického hlavního nádraží jezdí do Kolína a Prahy, ale také na východ do Ústí nad Orlicí a České Třebové moderní příměstské soupravy CityElefant, a do nedalekého Hradce Králové a Jaroměře elektrické jednotky Českých drah RegioPanter. Od roku 2014 jezdí několikrát za den z Pardubic do Chrudimi a Hlinska také moderní motorové soupravy RegioShark.
Na území města se nacházejí dvě železniční stanice:
Jihozápadně od centra Pardubice hlavní nádraží s odbavovací budovou od architekta Karla Řepy z roku 1958 je jedna z nejvýznamnějších staveb poválečného funkcionalismu s prostornou odbavovací halou, hotelem a podzemním kinem (to již nefunguje a hotel je zčásti obsazen kancelářemi). České dráhy plánují rekonstrukci nádražní budovy ve spolupráci s investorem, spolu s rekonstrukcí přilehlého náměstí Jana Pernera. Nádraží má tři ostrovní nástupiště s průjezdnými kolejemi (6 nástupištních hran), jednostranné I. nástupiště u výpravní koleje s dalšími dvěma nástupištními hranami u kusých kolejí. II. až IV. nástupiště s přestupovým tunelem byly od roku 2005 modernizovány. Od roku 2021 prochází celé nádraží další modernizací.
Druhou stanicí je Pardubice-Rosice nad Labem na trati 031 do Hradce Králové, jejíž budova prošla opravou.
Dále je na území města šest železničních zastávek: směrem na západ od hlavního nádraží Pardubice-Svítkov a Pardubice-Opočínek, na východ Pardubice-Pardubičky a Pardubice-Černá za Bory, na jih Pardubice závodiště a na sever Pardubice-Semtín.
Letecká doprava
Na jihozápadním okraji Pardubic se nachází vojenské a civilní mezinárodní letiště Pardubice. Vojenské zde vzniklo za první republiky, civilní v roce 1995. Rekordní počet cestujících zde byl odbaven v roce 2013, a to 184 000 lidí.V roce 2017 byl otevřen nový terminál s větší kapacitou a moderním zázemím, pojmenovaný dle pardubického průkopníka aviatiky Jana Kašpara. Zároveň byla zahájena pravidelná linka společnosti Ryanair do Londýna. Každoročně v létě se na letišti koná Aviatická pouť, která láká mnohé letecké nadšence.
Silniční doprava
Pardubice protíná silnice I/37 z Chrudimi, v úseku do Hradce Králové zmodernizovaná na čtyřproudovou rychlodráhu; na jihu Opatovic ji úsek budoucí dálnice D35 napojuje na dálnici D11 do Prahy, pro přímé spojení se však používá exit 68 po silnici I/36 na Chýšť Lázně Bohdaneč. Ta prochází širším centrem a pokračuje na severovýchod do Sezemic, Holic, Vysokého Mýta a Litomyšle. Pardubice jako průmyslové město generují velké množství silniční dopravy. Místní politici navázali na řešení silniční dopravy uvnitř Pardubic v dobách komunismu, obchvaty z jihovýchodu a severovýchodu se ale nečekají před rokem 2025.
Nekvalitně navržený pravoúhlý systém dopravy vede veškerou dopravu včetně tranzitní v těsné blízkosti centra a tudíž mají Pardubice s dopravou velice často problémy. Nejvytíženější dopravní uzel, nadjezd a křižovatku u Parama, kde denně projede více než 25 tisíc aut, prochází rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací až ke křižovatce U Trojice, kde se plynule napojí na čtyřproudovou rychlodráhu do Hradce. Ve městě bude zaveden chytrý systém dopravního světelného značení, který bude řídit dopravu dle její hustoty a požadavků, aby šlo plynule projet centrem města, a informační tabule, které řidičům poradí, kudy nejrychleji projet městem, a budou informovat o případných dopravních omezeních.
Lodní doprava
V Pardubicích funguje nově opravená výletní loď Arnošt, plující po Labi proti proudu do Kunětic a dolů po proudu řeky do Srnojed. Město zaplatilo za opravu lodi několik milionů a loď funguje kromě vyhlídkových plaveb i jako součást městské hromadné dopravy na okraje Pardubic. V Pardubicích se také chystá nákladní lodní doprava po splavnění Labe a vybudování přístavu, které jsou v plánu ministerstva dopravy. Má ulehčit silniční dopravě a sloužit jako doplněk železniční dopravy.
Sport
Velká pardubická
Od roku 1874 se v Pardubicích každý podzim, druhou říjnovou neděli, koná slavná Velká pardubická. Jedná se o nejtěžší koňský dostih v Evropě a druhý nejtěžší na světě. Nejúspěšnějším účastníkem dostihu je žokej Josef Váňa s osmi vítězstvími v letech 1987–2011. V Pardubicích byla první závodní dráha vybudována v roce 1856. Díky snaze o nové a nezvyklé uspořádání překážek vznikla ojedinělá a obtížná závodní dráha. První Velká pardubická steeplechase se běžela 5. listopadu 1874 o 8000 zlatých. Na startu stálo 14 koní, zvítězil plnokrevný hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem; dostih dokončilo pouhých 7 koní. Průběh dostihu a výsledek vzbudily ohlas nejen v Čechách. Od té doby se Velká běžela každý rok s výjimkou let 1876 a 1908 kvůli nepřízni počasí, světových válek a roku 1968 kvůli politickému napětí po sovětské invazi. Významný byl dostih v roce 1937, kdy jej proti převaze německých koní vyhrála s klisnou Normou hraběnka Lata Brandisová, až doposud jako jediná žena. Dráha měří 6900 metrů a má celkem 31 překážek, koně ji běží přibližně 9–10 minut. Startuje 15 až 20 koní s nejlepšími žokeji a žokejkami převážně z České republiky. Název Velká pardubická se vžil pro označení celého dostihového víkendu (hlavní program se koná v neděli, kdy se jede osm dostihů). Posledním dostihem je hlavním dostihem, vlastní Velká pardubická. Vozy pardubické MHD jsou pojmenovány po vítězných koních. V České republice jde o nejdelší tradici sportu, např. když se začala hrát fotbalová liga Československa, Velká pardubická již za sebou měla padesát ročníků.
Zlatá přilba města Pardubic
Zlatá přilba města Pardubic je každoroční závod motocyklů na ploché dráze ve Svítkově. Je to nejstarší plochodrážní závod na světě; poprvé se jela v roce 1929. Koná se první říjnovou neděli, týden před Velkou Pardubickou, a zahajuje tradiční týden městských slavností. Každoročně láká kvalitní jezdce z Polska, Německa, Dánska, Švédska, Rakouska, Nizozemska, Anglie, ale i Spojených států nebo Austrálie. Na závod dojíždí tisíce fanoušků, zejména Čechů, Němců, Dánů a Poláků. Trofej zhotovuje známý pardubický klenotník pan Lejhanec.
Hokej
V Pardubicích sídlí lední hokejový klub HC Dynamo Pardubice, hrající v enteria areně, tedy sportovní hale, modernizované a rozšířené roku 2001. Pardubický hokejový tým patří dlouhodobě mezi nejlepší a nejúspěšnější týmy v Česku; třikrát vyhrál nejvyšší Československou hokejovou ligu (1973, 1987 a 1989), samostatnou českou extraligu v sezonách 2004/05, 2009/10 a 2011/12. První zápas v tzv. „kanadském hokeji“ se v Pardubicích hrál v roce 1913 na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha a první klub LTC Pardubice vznikl roku 1923 a nikdy nesestoupil z nejvyšší československé a později české soutěže. V roce 2011 se zde konal historicky první extraligový zápas pod otevřeným nebem s týmem HC Kometa Brno. Pardubičtí fanoušci hokeje tvoří největší fandící skupinu lidí v Česku a zápasy v hale patří k nejnavštěvovanějším v zemi. Pardubice vychovaly spoustu nadějných hokejistů např.: Dominik Hašek, Vladimír Martinec a další, kteří reprezentovali Československo a Českou republiku.
Basketbal
Z dalších klubů, hrajících nejvyšší národní soutěž, má v Pardubicích sídlo basketbalový klub BK Synthesia / JIP Pardubice, který hraje v nejvyšší českou soutěž v basketbalu mužů. Tým pravidelně hraje mezi nejlepšími pěti. Basketbal v Pardubicích má velkou tradici; skvělé výsledky dlouhodobě vykazuje mládež pod vedením Jana Procházky. V Pardubicích je Vrcholové sportovní centrum mládeže pod Českou basketbalovou federací. Za Pardubice hrál i Jiří Welsch, Lukáš Šindelář a další skvělí hráči basketbalové historie České republiky.
Šachy
Každoročně od roku 1990 se v Pardubicích odehrává největší šachový turnaj na světě Czech Open. V turnaji se hrají mimo šachů také scrabble, bridž, poker, mariáš a mankala. Turnaj se skládá z pěti hlavních a dvaceti vedlejších turnajů.
Tenis: Pardubická juniorka
Mistrovství České republiky staršího dorostu v tenise, neoficiálně Pardubická juniorka (dříve také Dorostenecké mistrovství ČSSR v tenise), je tradiční juniorský turnaj pořádaný již od roku 1926 na kurtech klubu LTC Pardubice v polovině srpna. Jde o českou obdobu prestižního floridského Orange Bowlu. Mezi vítězi je řada pozdějších grandslamových šampiónů a dvě světové jedničky – Martina Navrátilová a Ivan Lendl. Vítězem se stal i olympijský vítěz mužské dvouhry z Letních olympijských her 1988 v Soulu, slovenský tenista Miloslav Mečíř. Pardubickou juniorku také vyhráli všichni čeští wimbledonští vítězové ve dvouhře Jan Kodeš, Jana Novotná a Petra Kvitová, jakož i dva poražení wimbledonští finalisté Ivan Lendl a Hana Mandlíková. Jaroslav Drobný zvítězil jako občan Egypta. Martina Navrátilová získala všechny singlové tituly jako hráčka Spojených států.
Fotbal
Od sezóny 2012/13 se do Pardubic po šesti letech vrátila druhá nejvyšší fotbalová liga (od roku 2013 nově pojmenovaná Fotbalová národní liga), kterou hrál tým FK Pardubice. Klub vznikl roku 2008 sloučením několika subjektů, v mnohém však navazuje na historii klubů, které působily v Pardubicích v předchozích letech či desetiletích. Spojily se kluby FK Junior (dorost a žáci), MFK Pardubice (přípravky) a Tesla Pardubice (oddíly dospělých), aby pod hlavičkou v roce 2006 vzniklé akciové společnosti Fotbal Pardubice a.s. vybudovaly silný tým s kvalitní mládežnickou základnou. FK Pardubice hraje domácí zápasy FNL na stadionu Pod Vinicí, jelikož starý Letní stadion za zimním stadionem přestal již požadavkům soutěže vyhovovat, mládež se většinou soustředí ve sportovním areálu Ohrazenice. Klub má dva týmy dospělých (FNL a krajský přebor), čtyři dorostenecké oddíly (oddíl FK Pardubice U19 hraje 1. dorosteneckou ligu), šest žákovských celků a stejný počet přípravek. Strategií klubu je soustředit se na výchovu mládeže a využívat fotbalistů, kteří jsou buď přímo odchovanci, nebo pocházejí z východočeského regionu. A-tým FK Pardubice, který navazuje na družstvo dospělých Tesly Pardubice, postoupil po sezóně 2009/10 z divize do ČFL a z ní po dvou sezónách do 2. ligy (FNL). V sezóně 2020/21 hraje tým nejvyšší soutěž, 1. českou fotbalovou ligu, kam postoupil jako vítěz druhé nejvyšší soutěže, ročníku 2019/20.
Florbal
V nejvyšší mužské florbalové soutěži působí tým Sokoli Pardubice.
Badminton
Od roku 1967 v Pardubicích působí badmintonový oddíl TJ Sokol Polabiny Pardubice, jehož hráči se umisťují na čelních místech sportovního žebříčku a který si zakládá na práci s mládeží Hráči oddílu se zúčastňují tuzemských i zahraničních individuálních soutěží a jsou rovněž členy české reprezentace. Oddíl je úspěšný i na poli soutěží družstev; v letech 2016, 2017 a 2018 získal titul Mistra ČR v soutěžích družstev žáků a dorostu, v roce 2019 pak titul vicemistra.
Školství
V Pardubicích sídlí Univerzita Pardubice, kterou tvoří sedm fakult a kde studuje více než sedm tisíc studentů a studentek. V Pardubicích je také celkem 19 středních škol (např. Střední průmyslová škola chemická Pardubice), z toho dále 4 gymnázia: Gymnázium Dašická, Gymnázium Mozartova, Sportovní gymnázium a Anglické gymnázium.
Příroda
V Pardubicích se nachází mnoho parků a památných stromů. Mezi nejvýznamnější parky Pardubic patří Tyršovy sady a také park „Na Špici“, vymezený soutokem řek Labe a Chrudimka, který byl v roce 2014 opraven. Na území města Pardubic se nachází čtyři maloplošná zvláště chráněná území: přírodní památka Labiště pod Opočínkem, přírodní památka Mělické labiště, přírodní památka Nemošická stráň a přírodní památka U Pohránovského rybníka a tři evropsky významné lokality (Dolní Chrudimka, Pardubice – zámek a U Pohránovského rybníka). Z hlediska ochrany přírody je významný tok obou hlavních řek, Chrudimky i Labe.
Památné stromy
V Pardubicích jsou dvě památné stromořadí (stromořadí 34 ks dubů podél Labe a stromořadí 22 ks dubů letních), jedna skupina (4 jerlíny) a 8 jednotlivých památných stromů. Výběr památných stromů:
Památné jerlíny japonské na Wernerově nábřeží
Památné duby u sídliště Závodu míru v Pardubicích
Stromořadí 22 ks dubů letních na sídlišti Závodu míru v Pardubicích
Kultura a umění
V Pardubicích jsou čtyři divadla: největší a nejstarší Východočeské divadlo (budova z roku 1909), dále Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové divadlo Radost DK Dukla. Působí zde profesionální Komorní filharmonie Pardubice, soubor Barocco sempre giovane či amatérský Pardubický komorní orchestr. Sborovému zpěvu se věnují Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Iuventus Cantans (Pardubický dětský sbor), komorní sbor Orfeus, Continuo, Chlapecký sbor BONIFANTES či smíšený sbor Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk. V Pardubicích působily či působí hudební skupiny: trampská Stopa, folková Pouta (nástupce zaniklé skupiny Poupata), folkový Marien či pop punková Vypsaná fiXa. Lidové tradice udržují folklorní soubory Lipka Pardubice a Baldrián.
V Pardubicích je více než 10 galerií, především Gočárova galerie (do roku 2022 zvaná Východočeská galerie v Pardubicích; na zámku a v domě U Jonáše). Působí zde Krajská knihovna v Pardubicích (od roku 1960 do vzniku kraje Okresní knihovna) a knihovna Univerzity Pardubice. V zámku sídlí Východočeské muzeum, vysílá odsud Český rozhlas Pardubice. Na sídlišti Dukla funguje od roku 1992 Hvězdárna barona Artura Krause.
Významné události
Pernštýnská noc – městské slavnosti (červen)
Festival smíchu – divadelní festival v VČ Divadlo Pardubice (únor)
Komorní filharmonie Pardubice a Barocco sempre giovane – abonentní cykly koncertů klasické hudby
Mezinárodní hudební festival Le Quattro Stagioni
Mezinárodního festival dětských a mládežnických pěveckých sborů
Mezinárodní festival akademických sborů IFAS
Mezinárodní folklorní festival Podzimní folklorní slavnosti (září)
Retroměstečko – setkání spolků, muzeí a jednotlivců v oborech hasičské, historické, veteránské, vojenské a branně-bezpečnostní techniky se statickými a dynamickými ukázkami, koná se zpravidla na přelomu září a října (tzv. Plavení na Labi v pátek odpoledne, sobota a neděle hlavní program)
Hudební kluby
V Pardubicích působí i několik hudebních klubů s více, či méně pravidelnou produkcí. Rockové kluby Žlutý pes a Ponorka, spolu s Divadlem 29 zaměřující se na alternativní scénu jsou tradičními místy, kam jít v Pardubicích za hudbou. V centru Pardubic je i množství barů, mezi něž patří např. podniky Patapuf, nebo Prostě bar pro střední generaci. V rozšířeném centru je možno navštívit Music Hall Hobe s pestrou dramaturgií koncertů, nebo polabinský Klec Music Club a Dýdy Baba u univerzitních kolejí, které jsou navštěvovány mladšími posluchači.
Filmová natáčení
V Pardubicích se natáčely např. filmy Spalovač mrtvol (1968, objevuje se zejména pardubické krematorium), Dívka na koštěti (1971) nebo Operace Silver A (2007). Také zde byla natočena televizní série Ďáblova lest (2009) a její pokračování Ztracená brána (2012).
Kulturní památky
Národní kulturní památky:
Pardubický zámek s opevněním
Pietní území Zámeček
Pardubické krematorium
Winternitzovy automatické mlýny
Vybrané kulturní památky v Pardubicích:
Městský dům č. p. 49
Dům U Jonáše
Wenerův dům
Kostel Zvěstování Panny Marie
Kostel svatého Bartoloměje
Zelená brána
Městské divadlo
Průmyslové muzeum
Grandhotel a okresní dům
Kostel svatého Jana Křtitele
Nový židovský hřbitov
Machoňova pasáž
Železniční stanice Pardubice
Kostel Panny Marie Bolestné
Počápelský vodní kanál
Kamenná vila
Vila Viktora Kříže
Okresní soud
Architekti, umělci v Pardubicích
Významné osobnosti
Smil Flaška z Pardubic (1350–1403), šlechtic, spisovatel, satirik
Bratranci Veverkové (1770–1849), vynálezci
Jiljí Vratislav Jahn (1838–1902), chemik, spisovatel, politik
František Schwarz (1840–1906), politik, novinář
Vincenc Jarolímek (1846–1921), matematik
Jan Vincenc Diviš (1848–1923), vynálezce, básník, spisovatel
Artur Kraus (1854–1930), astronom, podnikatel
Karel Emanuel Macan (1858–1925), hudební skladatel, esperantista
František Černý (1861–1940), umělec, hudební skladatel
Josef Pírka (1861–1942), c. k. dvorní fotograf, průkopník sportovní fotografie
Božena Vikova-Kunětická (1862–1934), politička, spisovatelka
Marie Gebauerová (1869–1928), spisovatelka
Otakar Trnka (1871–1919), inženýr, politik
Roderich Bass (1873–1933), klavírista a hudební skladatel
František Lexa (1876–1960), egyptolog
František Bíbl (1880–1932), spisovatel, překladatel
Vilém Mathesius (1882–1945), lingvista, spisovatel
Jan Kašpar (1883–1927), letecký konstruktér a pilot
Emil Artur Longen (1885–1936), dramatik, herec, scenárista
Oskar Brázda (1887–1977), malíř a sochař
Jaroslav Grus (1891–1983), malíř
Hanuš Thein (1904–1974), zpěvák, pedagog, režisér
František Vyčichlo (1905–1958), matematik, pedagog
Vladimír Vokolek (1913–1988), básník, prozaik, esejista
Ota Janeček (1919–1996), malíř, grafik, ilustrátor, zasloužilý umělec
Jiří Toman (1924–1972), fotograf, ilustrátor
Petr Haničinec (1930–2007), herec
Bohuslav Ondráček (1932–1998), hudební skladatel, dramaturg a producent
Jiří Pištora (1932–1970), básník
Vladimír Popelka (* 1932), hudební skladatel, dirigent a aranžér
Josef Krám (* 1937), středoškolský učitel
Jan Přeučil (* 1937), herec
Jiří Gruša (1938–2011), spisovatel, prozaik, politik
Vladimír Nadrchal (* 1938), hokejista
Alois Švehlík (* 1939), herec
Petr Kabeš (1941–2005), básník
Stanislav Prýl (1942–2015), hokejista
John Bok (* 1945), politický aktivista
Lešek Semelka (* 1946), zpěvák, skladatel
Jiří Crha (* 1950), hokejový brankář
Ivan Exner (* 1960), malíř
Otakar Janecký (* 1960), hokejista
Jiří Šejba (* 1962), hokejista
Roman Prymula (* 1964), lékař, epidemiolog a politik
Dominik Hašek (* 1965), hokejový brankář
Martin Hašek (* 1969), fotbalista
Jolana Voldánová (* 1969), moderátorka
Tereza Maxová (* 1971), modelka
Tomáš Martinec (* 1976), hokejista
Jan Bulis (* 1978), hokejista
Petr Sýkora (* 1978), hokejista
Aleš Hemský (* 1983), hokejista
Julián Záhorovský (* 1984), zpěvák
Ivana Korolová (* 1988), herečka
Karel Kovář (* 1996), youtuber
Jan Macák (* 1997), youtuber
Partnerská města
Doetinchem, Nizozemsko
Merano, Itálie
Rosignano Marittimo, Itálie
Pernik, Bulharsko
Schönebeck, Německo
Selb, Německo
Skellefteå, Švédsko
Spřátelená města
Jerez de la Frontera, Španělsko
Golega, Portugalsko
East Lothian, Spojené království
Waregem, Belgie
Sežana, Slovinsko
Vysoké Tatry, Slovensko
Odkazy
Reference
Literatura
Letem českým světem, Půl tisíce fotografických pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Tištěno v Knihtiskárně Jos. R. Vilímka v Praze, dokončeno 1. 11. 1898
Boháč, Z.: Patrocinia v Čechách v době předhusitské a barokní, in: Pražské arcibiskupství 1344–1994, Praha 1994, str. 164–179
Diviš J., O starých památkách uměleckých a historických děkanského chrámu Sv. Bartoloměje, Pardubice 1908
Hlobil I., Petrů E.: Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992
Hoferica J., Historie chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích se zaměřením na mobiliář a s přihlédnutím k novým objevům, Pardubice 1996, nepublik. práce
Hrubý V., Umění baroka a klasicismu v Pardubicích, nepub. text pro Dějiny Pardubic II. 1990
Ježek M., Výzkum v pardubickém chrámu sv. Bartoloměje, in: Zpravodaj muzea v Hradci Králové 21, 1995
Blanka Langerová, The Pardubice Region – Pardubický kraj – Bezirk Pardubice, 2004,
Štěpán Bartoš, Pavel Panoch: Karel Řepa – pardubický architekt ve věku nejistot, Helios, 2003, (česky)
Pavel Panoch, Zdeněk Lukeš: Slavné vily Pardubického kraje, Foibos, 2009,
Josef Sakař: Dějiny Pardubic nad Labem. 5 dílů, Pardubice : nákladem města Pardubice, 1920–1935. Dostupné online.
ČURDA, Tomáš. Archeologický výzkum v Pardubičkách v letech 2001–2005: In: Východočeský sborník historický 14. [s.l.]: Východočeské muzeum v Pardubicích, 2007.
Související články
Hradubice
Externí odkazy
Oficiální stránky
Infocentrum Pardubice
Zaniklé či polozřícené kostely, kaple, synagoga
Města v Čechách
Statutární města v Česku
Krajská města v Česku
Okresní města v Česku
Obce s rozšířenou působností
Obce s pověřeným obecním úřadem
Města v okrese Pardubice
Obce v okrese Pardubice
Univerzitní města v Česku
Sídla na Labi
Sídla ve Východolabské tabuli
Městské památkové rezervace v Pardubickém kraji
Sídla na Chrudimce |
324 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Amorfn%C3%AD%20l%C3%A1tka | Amorfní látka | Amorfní látky jsou látky v pevném skupenství, které nemají pravidelnou (krystalickou) strukturu. Uspořádání částic je v těchto látkách náhodné, určité zákonitosti existují pouze v polohách navzájem sousedících atomů.
Pojmenování amorfní znamená v řečtině beztvarý, proto bývají někdy označovány jako beztvaré látky.
Vlastnosti
Amorfní látky jsou považovány za izotropní, tj. mají ve všech směrech stejné fyzikální vlastnosti (např. mechanické, tepelné, optické apod.).
Přestože jsou amorfní látky pevné, lze je pokládat za kapaliny s velmi vysokou viskozitou.
Z energetického hlediska je krystalické uspořádání výhodnější než amorfní, proto je pro většinu pevných látek přirozené. Amorfní látky vznikají např. při rychlém ochlazení taveniny, kdy částice nemají dostatek času k vytvoření krystalu. Při zahřívání amorfní látky postupně měknou, až do teploty, kdy se rozpustí. Jejich teplotu tání tudíž nelze přesně určit, ale lze je charakterizovat pomocí oblasti měknutí, což je teplotní interval mezi pevnou a kapalnou fází.
Příklad
Mezi amorfní látky patří např. sklo, asfalt, vosk nebo pryskyřice. Mezi amorfní organické látky patří polymery, které se skládají z velkých molekul (tzv. makromolekul), jež obsahují až několik stovek tisíc atomů. Mezi polymery patří např. kaučuk, bavlna, bílkoviny, různé plastické hmoty (např. PVC) apod.
Související články
Pevná látka
Krystal
Externí odkazy
Hmota
Pevné látky |
337 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1en%C3%AD%20%28va%C5%99en%C3%AD%29 | Dušení (vaření) | Dušení je tepelná úprava pokrmu velmi podobná vaření s tím rozdílem, že se používá menší množství vody a pokrm se vaří pod pokličkou převážně ve vlastní šťávě. Tím dojde k uchování a zvýraznění charakteristické chuti pokrmu.
Kromě masa se dušením upravuje zelenina a také houby.
Tento způsob je šetrnější ke zpracovávaným surovinám, protože při něm dochází k malým ztrátám živin a vitamínů. Při dušení pod pokličkou vznikne vývar a pára, které zachovávají požadované látky a zvýrazňují chuť pokrmu. Často se používá tzv. základ, sestávající ze zeleniny, nejčastěji cibule.
Odkazy
Reference
Související články
Vaření
Pečení
Flambování
Pražení
Smažení
Externí odkazy
Příprava jídla |
343 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Aun%20Schan%20Su%20%C5%A4ij | Aun Schan Su Ťij | Aun Schan Su Ťij (barmsky , v anglické transkripci Aung San Suu Kyi; * 19. června 1945 Rangún) je politička a generální tajemnice strany Národní liga pro demokracii v Myanmaru (Barma). Od března 2016 byla myanmarskou ministryní zahraničí a od dubna téhož roku speciální státní kancléřkou (de facto premiérkou) a prezidentskou mluvčí. Ve všech funkcích skončila 1. února 2021 po státním převratu.
V roce 1990 obdržela Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, v roce 1991 na návrh Václava Havla Nobelovu cenu míru.
Je dcerou generála Aun Schana, zakladatele Komunistické strany Barmy, který v roce 1947 vyjednal nezávislost Barmy na Spojeném království a v témže roce byl zavražděn svými konkurenty.
Životopis
Aun Schan Su Ťij vystudovala na Oxfordské univerzitě v Anglii, kde potkala svého budoucího manžela, se kterým má dvě děti. Do Barmy se vrátila v roce 1988, aby se starala o svoji nemocnou matku.
Ve stejném roce odstoupil dlouholetý vůdce vládnoucí socialistické strany, generál Ne Win, což vedlo k masovým demonstracím za demokratizaci. Demonstrace označované jako Povstání 8888 byly násilně potlačeny a nová vojenská junta převzala moc. Aun Schan Su Ťij, silně ovlivněná Gándhího filozofií nenásilí, vstoupila do politiky, aby pomohla demokratizaci. Vládnoucí vojenská junta ji ale v roce 1989 zavřela do domácího vězení. Byla jí nabídnuta svoboda, pokud odejde ze země, což ale Aun Schan Su Ťij odmítla.
Vojenská junta v roce 1990 vyhlásila všeobecné volby, které strana Národní liga pro demokracii vedená Aun Schan Su Ťij přesvědčivě vyhrála. Výsledky ale junta prohlásila za neplatné a odmítla jí předat moc. To vedlo k mezinárodnímu odsouzení junty a (částečně i) k udělení Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij v následujícím roce. Finanční cenu v hodnotě 1,3 miliónu amerických dolarů Aun Schan Su Ťij použila k založení zdravotní a vzdělávací nadace pro lid Barmy. V roce 1990 byla Aun Schan Su Ťij Evropským parlamentem udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení.
Z domácího vězení byla propuštěna v červenci 1995. Bylo jí také dáno jasně najevo, že pokud opustí zemi, aby navštívila svoji rodinu v Anglii, nebude jí povolen návrat. Aun Schan Su Ťij zůstala v Myanmaru a už se nikdy neviděla se svým manželem, který zemřel v roce 1999.
Opakovaně jí bylo znemožněno setkat se s přívrženci své strany a v září 2000 na ní bylo znovu uvaleno domácí vězení. Po sérii vyjednávání vedených Organizací spojených národů (OSN) byla propuštěna 6. května 2002 . Vládní mluvčí řekl, že Aun Schan Su Ťij má svobodu pohybu, „protože jsme přesvědčeni, že můžeme jeden druhému věřit“. Aun Schan Su Ťij prohlásila, že nastává „nový úsvit pro naši zemi“.
Od května 2003 byla opět internována v Rangúnu, kde žila v částečné izolaci pod dozorem vojenské junty. Po vládním režimem nepovolené návštěvě Američana Johna Yettowa jí bylo domácí vězení v srpnu 2009 prodlouženo o dalších 18 měsíců. 13. listopadu 2010 byla propuštěna z domácího vězení.
V roce 2013 jako host konference Forum 2000 navštívila Českou republiku. Su Ťij tehdy připomněla své přátelství s Václavem Havlem: „Není lepších přátel než těch, se kterými sdílíme stejné hodnoty. I my v Barmě jsme byli s bývalým prezidentem Václavem Havlem hladoví po demokracii a lidských právech, a tak jsme se stali přáteli napříč oceány a kontinenty.“
V listopadu 2015 Su Ťij vyhrála volby a stala se neoficiální hlavou státu. V září 2017 Aun Schan Su Ťij obhajovala postup myanmarské armády, která prováděla etnické čistky vůči muslimské menšině Rohingů. Podle Su Ťij se jednalo o protiteroristickou operaci.
Podle zprávy vyšetřovatelů OSN z roku 2018 došlo v Myanmaru ke genocidě muslimů, ke které přispěla i Su Ťijina vláda.
Dne 3. června 2019 se Su Ťij setkala v Praze s českým premiérem Andrejem Babišem, se kterým jednala o posílení spolupráce mezi Českou republikou a Myanmarem. Babiš ocenil její úsilí o demokratizaci Myanmaru.
Dne 1. února 2021 byla společně s prezidentem Win Myinem zadržena armádou po údajné manipulaci listopadových parlamentních voleb, ve kterých s Národní ligou pro demokracii vyhrála. Dle armády doprovázely volby rozsáhlé podvody a žádala po volební komisi revizi výsledků voleb, což komise odmítla. Zároveň byl se zadržením Su Ťij vyhlášen v zemi výjimečný stav na dobu jednoho roku. Barmský soud ji odsoudil (stejně jako prezidenta) ke čtyřem letům vězení, vůdce vojenské junty trest na začátku prosince snížil na dva roky.
Odkazy
Reference
Související články
Neznámý Rangún
Externí odkazy
Tiskové prohlášení o udělení Nobelovy ceny (anglicky)
Její domovská stránka s životopisem (anglicky)
Barmská disidentka Su Ťij se v Česku učí budovat demokracii, PohledZvenku.cz
Myanmarští politici
Myanmarští buddhisté
Aktivisté za lidská práva
Nositelé Nobelovy ceny za mír
Nositelky Nobelovy ceny
Nositelé Prezidentské medaile svobody
Nositelé Zlaté medaile Kongresu
Komandéři Řádu čestné legie
Čestní společníci Řádu Austrálie
Držitelé Sacharovovy ceny
Držitelé čestných doktorátů Univerzity Karlovy
Držitelé čestných doktorátů Boloňské univerzity
Vězni svědomí Amnesty International
Bývalí čestní občané Kanady
Absolventi Londýnské univerzity
Absolventi Oxfordské univerzity
Narození v roce 1945
Narození 19. června
Narození v Rangúnu
Ženy
Žijící lidé
Nositelé Stříbrné medaile předsedy Senátu
Děti národních vůdců |
349 | https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edn%C3%AD%20Amerika | Střední Amerika | Střední Amerika je pomyslná část amerického kontinentu. Střední Amerikou se obvykle označuje území sedmi nezávislých států Guatemala, Belize, Honduras, Salvador, Nikaragua, Kostarika a Panama. Střední Amerika se považuje za součást Severní Ameriky.
Střední Amerika má rozlohu přibližně 520 000 km². Šířka pevniny mezi Tichým oceánem a Karibským mořem se pohybuje od přibližně 48 km do 563 km. Pro Střední Ameriku je charakteristický vulkanismus a častá zemětřesení. Střední Amerika leží z větší části na Karibské tektonické desce. Rostlinstvo a živočišstvo je součástí tzv. neotropické zóny (společně s Karibikem a Jižní Amerikou).
Definice pojmu Střední Amerika
Pojem „Střední Amerika“ podle různých definicí zahrnuje různé státy. V češtině je Střední Amerika nejčastěji chápána jako území mezi Mexikem a Kolumbií (7 nezávislých států). Pro toto území existují cizojazyčné výrazy Central America (), América Central () nebo Zentralamerika (). Méně častější je definice Střední Ameriky jako území mezi USA na severu a pobřežím Jižní Ameriky na jihu (tz. Mexiko, Karibik a 7 výše zmíněných států).
Geograficky může být chápáno Střední Amerikou území mezi Tehuantepeckou a Panamskou šíjí. Kromě sedmi nezávislých států podle této definice spadají do Střední Ameriky mexické státy Chiapas, Tabasco, Yucatán, Campeche, Quintana Roo.
Z historického hlediska se za středoamerické státy považují „pouze“ Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika. Tyto státy (+ mexický stát Chiapas) sdílejí podstatnou část své historie. Za španělské koloniální nadvlády byly tyto dnes samostatné státy sdružené v generálním kapitanátu Guatemala, který administrativně spadal pod místokrálovství Nové Španělsko. Po získání nezávislosti na Španělsku tvořily krátce součást prvního mexického císařství a následně mezi roky 1823 a 1838 společně Federativní středoamerickou republiku. Na rozdíl od těchto 5 států Panama spadala v minulosti pod Kolumbii a Belize (pod názvem Britský Honduras) bylo britskou kolonií.
Ekonomické a politické definování Střední Ameriky ukazuje více pohledů dělení. Současná mezistátní spolupráce mezi 7 středoamerickými státy je nejvíce zřetelná vzájemnou spoluprací v organizaci Středoamerický integrační systém ( Sistema de la Integración Centroamericana, zkratka SICA). Kromě svojého členství v této mezistátní organizaci má Panama silné vazby na jihoamerické státy a Belize je souběžně zapojeno též do organizace Karibského společenství (CARICOM). Naopak karibský ostrovní stát Dominikánská republika, který geograficky do středoamerického regionu nespadá, ale je historicky, jazykově a kulturně blízký středoamerickým státům, je aktivní členský stát SICA.
Přehled států
Historie
Nejvýznamnější civilizace během předkolumbovského období se rozvíjely na území tzv. Mezoameriky (Teotihuacán, Toltékové, Aztékové, Zapotékové, Mixtékové, Mayové, Olmékové, Totonakové). Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) začala postupná kolonizace středoamerického regionu Evropany. Mezi roky 1519 a 1521 dobyl Hernán Cortés Aztéckou říši. V roce 1535 bylo španělským králem ustanoveno nové místokrálovství Nové Španělsko, které zahrnovalo převážnou část Střední Ameriky pod názvem generální kapitanát Guatemala. Kromě Španělů se ve středoamerickém regionu výrazněji prosadili Britové. Jejich državy Britský Honduras a Pobřeží Moskytů byly častým předmětem sporů mezi těmito národy.
15. září 1821 proběhla v městě Ciudad de Guatemala veřejná schůze, která vyústila v přijetí deklarace nezávislosti města na Španělsku a výzvu, aby ostatní oblasti v rámci kapitanátu udělaly totéž. Toto datum dodnes slaví většina středoamerických států jako státní svátek Den nezávislosti. Nezávislost ale netrvala dlouho – 5. ledna 1822 bylo území anektováno Mexickým císařstvím v čele s Agustínem de Iturbide. Po jeho rezignaci a rozpadu císařství vznikl 1. července 1823 nový stát Spojené provincie Střední Ameriky. Tento státní útvar se rozpadl v období 1838 až 1840 občanskou válkou. Během 19. století a začátku 20. století se uskutečnilo ještě několik pokusů o vytvoření společného státu. 20. století bylo i dobou několika občanských válek (guatemalská občanská válka, Sandinistická revoluce v Nikaragui, salvadorská občanská válka).
Roku 1903 se odtrhla Panama od Kolumbie. Od této doby se Panama snaží o kulturní a politické sblížení a integraci s ostatními středoamerickými státy i přes své tradičně silné vazby na Jižní Ameriku. Roku 1907 byl založen Středoamerický soudní dvůr. Až do roku 1934 do záležitostí středoamerických států poměrně výrazně zasahovaly USA svými intervencemi v rámci tzv. banánových válek.
Do roku 1981 bylo Belize britskou kolonií a i po získání nezávislosti spolupracuje na mezinárodní úrovni s anglofonními státy Karibiku a v procesu integrace Střední Ameriky stojí poněkud stranou.
Přírodní podmínky
Topografie
Území Střední Ameriky je rozděleno do 3 významných topografických oblastí.
Středoamerická pohoří a doprovodné podhůří, vysočiny – táhnou se přes všechny středoamerické státy s výjimkou Belize. V Guatemale, Kostarice a Panamě dosahují poměrně velkých nadmořských výšek (nejvyšší vrchol Střední Ameriky Tajumulco je 4 220 metrů vysoký). Mezi zálivem Fonseca a nikaragujsko-kostarickou hranicí je pohoří přerušeno tzv. Nikaragujskou depresí o nízké nadmořské výšce, která je vyplněna jezery Managua a Nikaragua. Pohoří je vulkanického původu a stále zde probíhají sopečné erupce a zemětřesení. Patří sem např. Sierra Madre de Chiapas, Guatemalská vysočina, Cordillera de Talamanca.
Pacifické nížiny – mezi Středoamerickým pohořím a pobřežím Pacifiku. V Guatemale nížina zasahuje až 40 km do vnitrozemí, v Salvadoru nebo Kostarice naopak hory sahají téměř až k pobřeží.
Karibské nížiny – jsou podstatně rozlehlejší než ty na pacifickém pobřeží, především v Nikaragui či Hondurasu.
Hydrografie
Topografie středoamerického regionu předurčuje úmoří oceánů tak, že do Atlantiku směřují delší řeky (např. San Juan, Río Grande de Matagalpa, Coco, Patuca, Ulúa, Motagua, Hondo, Usumacinta), které protékají nížinami s poměrně klidným tokem, zatímco přítoky Pacifiku (např. řeky Lempa a Choluteca) jsou většinou kratší a překonávají na menší vzdálenosti větší výškový rozdíl, mají dravější tok.
Největší jezera v regionu jsou Nikaragua (8 430 km²), Managua (1 489 km²) a Izabal (590 km²). Nejvýznamnější vodní nádrží je bezesporu Gatúnské jezero na řece Río Chagres, které zajišťuje provoz Panamského průplavu. V kráterech nebo kalderách četných sopek se vyskytují vulkanická jezera (např. Irazú a Coatepeque).
Klima
Střední Amerika se nachází v pásmu tropického podnebného pásu. Úmoří Karibského moře je bohatší na dešťové srážky, zatímco úmoří Tichého oceánu je sušší oblastí. Během roku se střídají období dešťů (přibližně mezi květnem a říjnem) a období sucha (listopad–únor). Režim srážek je výrazně proměnný kvůli své závislosti na směru větrů. Teplota je charakterizována malou diferencí mezi dnem a nocí. V hornatém reliéfu se klima odvíjí od nadmořské výšky a expozice svahů ke světovým stranám. Ve středoamerickém regionu se často vyskytují hurikány a tropické bouře (především karibské pobřeží Belize, Hondurasu a Nikaraguy).
Od úrovně hladiny moře až do výšek okolo 900 metrů se nachází „horké země“ s bohatými srážkami a vysokými teplotami téměř po celý rok. Mezi 1 000 a 2 500 m n. m. se průměrné roční teploty pohybují od 15 °C a 25 °C a srážky jsou především na konci léta. Nad 2 500 metrů se nachází chladné oblasti, kde prům. roční teploty nepřesahují 20 °C a rozdíly teplot mezi dnem a nocí jsou již výraznější.
Využití půd
V roce 2010 bylo využití půd následující (vyjádřeno procentuálně z rozlohy celé Střední Ameriky):
Environmentální problémy
Činnost člověka přináší celou řadu negativních důsledků pro životní prostředí. Ve Střední Americe jsou nejpalčivější problémy odlesňování půdy a její následná eroze, znečištění vody splachem hnojiv z polí i vypouštěním splaškových vod bez odpovídajícího vyčištění, znečištění ovzduší v městských oblastech, kontaminace půdy odpadem z těžebního průmyslu.
Politika
Všechny středoamerické státy jsou prezidentskými republikami; výjimkou je Belize, které je konstituční monarchií Commonwealth realm.
Po vzniku samostatných států (okolo roku 1840) se každý z nich potýkal v určité míře s rozpory mezi liberály a konzervativci. V Nikaragui přerostly do ozbrojeného boje, do kterého se zapojil William Walker – americký dobrodruh a žoldnéř – který se dokonce na krátký čas stal prezidentem státu. V 70. letech 19. století byli v Guatemale, Hondurasu a Salvadoru dominantní liberálové – v tomto období došlo k modernizaci socio-ekonomických vazeb, k odluce církve od státu, privatizaci obecní půdy, rozvoji pěstování a exportu kávy. Tím došlo k oslabení tradičnímu postavení armády a církve. I přesto byl nadále uplatňován autoritativní způsob vlády a násilné výměny prezidentů nebyly neobvyklé.
Začátek 20. století byl ve středoamerickým regionu naplněn řadou konfliktů, do kterých se často intervenovaly USA. Od 40. let 20. století prožívala Střední Amerika významný ekonomický růst doprovázený však příjmovou nerovností, mobilizací obyvatelstva, krizí v té době zaběhnuté společenské hegemonity a konflikty mezi elitami. V roce 1948 proběhla v Kostarice krátká občanská válka, po jejímž konci Kostarika zrušila armádu a dodržuje demokratické principy. Ve většině států (výjimka Kostarika) se však uplatnily vojenské režimy a diktatury. V 70., 80. a 90. letech se objevily guerillové boje v Guatemale, Salvadoru a Nikaragui.
Nikaragua prožila diktaturu rodiny Somozů (1950–1979) a v roce 1979 tzv. nikaragujskou revoluci. V Panamě v 70. a 80. letech 20. století panoval diktátorský režim Manuela Noriegy. Proti tomuto režimu podnikly Spojené státy americké v roce 1989 vojenskou intervenci.
Od druhé 90. let dvacátého století se ve státech Střední Ameriky začaly objevovat demokratické režimy s jistými nedostatky. Nikaragua pod vedením Daniela Ortegy se však od 10. let 21. století od demokratických principů odklání.
Porovnání se světem
Následující tabulka ukazuje postavení středoamerických států v celosvětových žebříčcích různých indexů.
Obyvatelstvo
Následující tabulka zachycuje etnické složení středoamerických států dle mexického antropologa Francisca Lizcana Fernándeze.
Jazyky
Nejrozšířenější používaný jazyk je španělština, která je zároveň oficiálním jazykem 6 středoamerických států (započítávají se do skupiny tzv. hispanoamerických zemí) a je hojně používaná i v Belize, kde je úředním jazykem angličtina. Kromě toho nemalá část obyvatelstva (zejména v Guatemale) používá své vlastní jazyky (především mayské jazyky, Xinca, Garífuna, Arawakan atd.). Rozšířené zde jsou i kreolské jazyky na základě angličtiny (belizská kreolština, kreolština na karibském pobřeží Nikaraguy, Kostariky a Panamy).
Chudoba
Ekonomická situace v jednotlivých středoamerických státech je rozdílná. Zatímco Kostarika a Panama mají silnější ekonomiky, než je průměr v Latinské Americe, ostatní středoamerické státy jsou pod latinskoamerickým průměrem. Procento chudých a extrémně chudých obyvatel je přímo závislé na ekonomickém postavení státu.
Kultura
Světové dědictví UNESCO
K červenci 2019 figurovalo na seznamu světového dědictví UNESCO celkem 17 středoamerických lokalit. 9 z nich má charakter přírodního dědictví, 7 kulturního dědictví a 1 lokalita je smíšená. Památky kulturního dědictví pochází z předkolumbovského období i z období španělské koloniální nadvlády.
Přírodní dědictví: Darién (PA), La Amistad (PA,CR), Coiba (PA), Guanacaste (CR), Kokosový ostrov (CR), Belizský bariérový útes (BE), Río Plátano (HN)
Kulturní dědictví z předkolumbovského období: Joya de Cerén (SV), Quiriguá (GT), Copán (HN), Kamenné koule v Kostarice (CR)
Kulturní dědictví z koloniálního období: Antigua Guatemala (GT), León Viejo (NI), Portobelo a San Lorenzo (PA), Ciudad de Panamá (PA), Katedrála v Leónu (NI)
Smíšené dědictví: Tikal (GT)
Integrace středoamerických států
Středoamerické státy se více či méně snaží o vzájemnou spolupráci a všeobecný rozvoj celého regionu. Intenzivnější proces integrace začal v roce 1907, kdy byl ustanoven Středoamerický soudní dvůr (Corte Centroamericana de Justicia). Další krok integračního procesu nastal v roce 1951 založením Organizace středoamerických států (Organización de Estados Centroamericanos, zkratka ODECA). Od roku 1991 existuje jako nástupce ODECA Středoamerický integrační systém (Sistema de la Integración Centroamericana, zkratka SICA). Tohoto projektu se účastní státy Belize, Panama a Dominikánská republika, které z přístně historického hlediska do středoamerického prostoru nespadají.
Další mezistátní regionální organizace působící ve Střední Americe jsou:
Středoamerický společný trh (Mercado Común Centroamericano, MCAA)
Středoamerický parlament (Parlamento Centroamericano, PARLACEN)
Středoamerická banka pro ekonomickou integraci (Banco Centroamericano de Integración Económica, BCIE)
Guatemala, Honduras, Salvador a Nicaragua mají společnou vízovou politiku vůči třetím státům, navíc jejich dospělí občané se smějí mezi jednotlivými zapojenými státy svobodně pohybovat pouze se svým občanským průkazem.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund: Mezi dvěma oceány, Orbis, Praha 1961
Radek Pavlů: Státy střední Ameriky, CERM, Brno 2000,
Carolyn McCarthy: Střední Amerika, Svojtka & Co., Praha 2014,
Jana Troupová: Mezi dvěma kontinenty, Krigl, Praha 2014,
Související články
Hispanoamerika
Mezoamerika
Latinskoamerická integrace
Středoamerické a karibské hry
Seznam sopek Mexika a Střední Ameriky
Externí odkazy
Oficiální stránky SICA
Online zpravodajský web se zprávami ze Střední Ameriky
Amerika |
357 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0%C3%AD%C5%99en%C3%AD%20tepla%20proud%C4%9Bn%C3%ADm | Šíření tepla prouděním | Šíření tepla prouděním (konvekcí) je jeden ze způsobů šíření tepla, kdy dochází k proudění hmoty o různé teplotě. Šíření tepla prouděním není možné u pevných látek, uplatňuje se pouze u tekutin (kapalin a plynů), případně u plazmatu. Pohybem hmoty dochází k vzájemnému pohybu jednotlivých částí, které mají odlišnou teplotu a tedy různou hustotu vnitřní energie, a tím se přenáší teplo.
Vlastnosti
Ve srovnání s vedením tepla může být šíření tepla prouděním rychlejší.
Samovolné proudění teplejších částí tekutého systému obvykle stoupá vzhůru, protože hustota kapalin a plynů s teplotou zpravidla klesá.
Příklad
V zemské atmosféře obvykle hustota kapalin nebo plynů klesá s narůstající teplotou. V gravitačním poli tedy ohřáté vrstvy kapaliny nebo plynu stoupají, zatímco ty chladnější klesají dolů. Dochází tak ke vzniku proudění, při kterém se přemísťují celé části kapaliny i se svou vnitřní energií.
Popsaný jev se využívá např. při ohřívání kapaliny zdola, ochlazování seshora, využívá se pro cirkulaci vody v ústředním topení. Má také velký vliv na koloběh vody v přírodě.
Související články
Termická konvekce
Vedení tepla
Šíření tepla
Sálání
Tepelná pohoda
Externí odkazy
VIDEO Proudění tepla (konvekce)
Termika |
370 | https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Blorusko | Bělorusko | Bělorusko, plným názvem Běloruská republika (, Respublika Biełaruś, , Respublika Belarus), je vnitrozemský stát ve východní Evropě. Hraničí s Polskem na západě, Litvou na severozápadě, Lotyšskem na severu, Ruskem na severu a východě a s Ukrajinou na jihu. Hlavním městem je Minsk.
V zemi žije přibližně 9,5 milionu obyvatel, přičemž tento počet od devadesátých let 20. století pozvolna klesá. Většinu z nich tvoří Bělorusové, nejpoužívanějším jazykem je však ruština, která má stejně jako běloruština úřední status.
Bělorusko je nezávislé od roku 1991, kdy se stalo jednou z nástupnických republik Sovětského svazu. Je zakládajícím členem Společenství nezávislých států a zahraničně-politicky je silně orientováno na Rusko, s nímž roku 1997 vstoupilo do svazu. Země byla demokratická pouze 3 roky (1991–1994). Od roku 1994 je nepřetržitě prezidentem země Alexandr Lukašenko, který je západními zeměmi kritizován za nedemokratické postupy a potlačování opozice. Zároveň je označován za „posledního diktátora v Evropě“. Bělorusko je jediný stát v Evropě, který v praxi vykonává trest smrti. Václav Havel ho označil roku 2005 za „poslední totalitní stát v Evropě“. Od roku 2020 je po neuznaných prezidentských volbách pozice prezidenta rozporována mezi Alexandrem Lukašenkem a jeho protikandidátkou Svjatlanou Cichanouskou sídlící v litevském exilu.
Dějiny
Prehistorie
Od roku 5000 do roku 2000 před naším letopočtem převládala na dnešním běloruském území kultura s lineární keramikou. Nalezeny byly i pozůstatky kultury Dněpersko-doněcké ze stejné doby. Kimmeriové a další kočovníci se pohybovali po této oblasti do roku 1000 př. n. l. Ve 3. století př. n. l. se objevila Zarubiněcká kultura, poprvé popsaná českých archeologem Čeňkem Chvojkou. Zarubiněcká kultura byla patrně produktem baltských kmenů, jako byli například Jotvingové.
Kolem 5. století byla oblast převzata kmeny slovanskými. Převzetí bylo částečně způsobeno nedostatečnou vojenskou koordinací Baltů, ale postupná asimilace Baltů do slovanské kultury měla mírumilovnou povahu. K přišlým slovanským kmenům patřili Kriviči, Dregoviči, Polochané nebo Radimiči. Jejich oblast vymezili Skytové, kteří migrovali na okrajích slovanského osídlení. Nájezdníci z Asie, mezi nimiž byli Hunové a Avaři, tudy prošli v 5.-7. století, ale nedokázali Slovany vytlačit.
Polock a Kyjevská Rus
První zmínky o běloruských knížectvích pocházejí z 9. století. Nejdůležitějším z nich bylo Polocké knížectví, první významný státní útvar běloruských dějin. Hlavním městem byl Polock, jež je v písemných pramenech poprvé zmiňován roku 860. Zakladatelem knížectví byl Varjag (Viking) Ragnvald. Příběh jeho dcery Rognědy, kterou unesl kníže Kyjevské Rusy Vladimír I., patří k nejznámějším příběhům raných běloruských dějin.
Polocké knížectví bylo do velkého slovanského soustátí Kyjevské Rusi nakonec v 10. století integrováno, stalo se jedním ze tří jeho hlavních stavebních kamenů. Kyjevská Rus přinesla Polockému státu christianizaci, jež započala okolo roku 992. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Za vlády Izjaslava Vladimiroviče (978–1001), „knížete knihomila“, došlo v Polocku ke kulturnímu rozkvětu a zavedení cyrilice. Za vlády knížete Vseslava Brjačislaviče (1044–1101) získal Polock na Kyjevu mnohem větší nezávislost. Vseslav politicky těžil z krize uvnitř Kyjevské Rusy, ekonomicky ze zprostředkování obchodu mezi Kyjevem a Skandinávií. V roce 1067 bylo poprvé v písemných pramenech zmíněno město Minsk.
V oblasti již předtím existovala ještě další knížectví, jiná vznikla po rozpadu Polocku: Turovské, Gorodenské, Vitebské nebo Minské knížectví. Nejvýznamnější z nich bylo Turovské, jehož první kníže Svatopluk Vladimirovič sehrál významnou roli při formování Kyjevské Rusy.
Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů (běloruskému území se jejich invaze vyhnula) začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Roku 1242 se k Litvě připojilo i Minské knížectví. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí.
Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěly ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavní město se zpočátku dokonce nacházelo v Bělorusku, byl jím Novogrodek, kde byl roku 1253 korunován první (a poslední) litevský král Mindaugas. Roku 1323 bylo ale hlavní město přesunuto více na západ, do dnešního litevského Vilniusu (Vilna). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. Jeho dědictvím jsou i symboly jako znak zvaný pahoňa nebo bílo-červeno-bílá vlajka. Ty však jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.
Polsko-litevská unie
Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století (viz též rusko-litevské války) si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). Ten byl sice roku 1611 Rusům ještě jednou vyrván, ale roku 1654 ho získali znovu v chaosu Chmelnického povstání a je součástí Ruska do dnešních dnů.
V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů. Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království. Také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru). Poláci usilovali též o katolizaci, nakonec zvolili kompromis zvaný Brestlitevská unie (1595), jež znamenala v Bělorusku vytvoření Běloruské řeckokatolické církve, která se podřídila římskému papeži, ale mohla si ponechat východní rituály a církevní slovanštinu.
V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu (přesněji tehdejší rutenštinu, zvanou též staroběloruština) v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou.
Ruské impérium
V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruská území získaná Kateřinou II. byla v roce 1796 zahrnuta do Běloruské gubernie. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována.
V letech 1830/31 propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a na Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839, za vlády Mikuláše I., byla zahájena silná rusifikace. Bylo zakázáno používání běloruského jazyka ve veřejných školách, nesměly vycházet knihy v běloruštině. K těm, kdo vzdorovali, patřil Konstanty Kalinowski (Kastus Kalinouski), jenž pocházel ze zemanské rodiny na východě Běloruska. V Hrodnu založil organizaci, která začala vydávat noviny Mużyckaja praŭda. Vycházely v běloruštině, nebyly ovšem tištěny cyrilicí, nýbrž latinkou. Když se Kalinowski roku 1863 dozvěděl, že v Polsku vypuklo Lednového povstání, rozhodl se zahájit vzpouru i v Bělorusku, k níž se snažil strhnout hlavně rolníky. Snil o obnovení polsko-litevského soustátí, v němž by Bělorusko mělo autonomii, a kde by byla lépe vyřešena sociální, zejména rolnická otázka. Jeho povstání ale Moskva potlačila a Kalinowski byl oběšen roku 1864.
Kalinowského postava, jako mnoho jiných témat, je dodnes v Bělorusku předmětem sporů, Lukašenkova vláda jeho památku potlačuje, kvůli jeho protiruskému zaměření. Kalinowského jméno si dal do názvu i běloruský pluk bojující od roku 2022 proti ruským okupantům na Ukrajině.
Po potlačení povstání ruská vláda v roce 1864 striktně nařídila užívání cyrilice a až do roku 1905 nebylo povoleno vydávání žádných tiskovin v běloruštině. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny (např. časopis Gomon). Začaly se objevovat i socialistické myšlenky - Ignacy Hryniewiecki, vrah cara Alexandra II., byl zakladatelem běloruské sekce radikálního hnutí Narodnaja volja.
20. století
Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Po podepsání Brestlitevského míru byla 25. března 1918 vyhlášena Běloruská lidová republika, první nezávislý stát v dějinách nazývající se Bělorusko. Prvním prezidentem byl Jan Serada. Stát však existoval jen krátce, pohltila ho ruská Rudá armáda. Vláda odešla do exilu, za oficiálního představitele Běloruska byla uznána Německem, Litvou a Československem. Existuje dosud, jako nejdéle sloužící exilová vláda na světě. Centrem běloruské protibolševické emigrace se stala Praha, exilová vláda zde sídlila od roku 1923. První exilový prezident Petr Krečevski i jeho nástupce Vasilij Ivanovič Zacharka jsou pohřbeni na Olšanských hřbitovech. Třetí prezident Mikola Abramčyk v Praze žil a studoval, funkce se roku 1943 ujímal však již v Paříži.
Bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. O její území se bojovalo v sovětsko-polské válce, ale po ní v roce 1921 připadla západní část – tzv. kresy (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) – Polsku. Je známa též jako Západní Bělorusko. Zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala v kresech běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny. Běloruskou reprezentaci zde vedl Branislav Taraškievič. Jeho Svaz běloruských rolníků a dělníků byl však polskou vládou zakázán a Taraškievič zatčen.
Ještě horší útlak však čekal Bělorusy v Sovětském svazu. V Kurapaty se konaly hromadné popravy běloruských občanů v období Stalinovy velké čistky. Místo je kvůli tomu někdy nazýváno též "běloruská Katyň". Počet obětí je dodnes utajován, odhady se pohybují od třiceti tisíc po čtvrt milionu popravených. Během "noci popravených básníků", z 29. na 30. října 1937, bylo v minském vězení zastřeleno 130 významných osobností běloruské kultury (Michaś Čarot, Julij Taubin, Valery Marakou ad.). Byly rovněž zahrabáni v Kurapaty. Hrůznou historii místa odhalil až článek běloruských historiků Zjanona Pazňaka a Jauhena Šmyhaleva zveřejněný roku 1988 během Gorbačovovy perestrojky. Bělorusové pořádají od té doby k místu poutě během dušiček, Lukašenkův režim proti nim ale zasahuje a snaží se vzpomínku na stalinské represe vymazat.
V září 1939, necelé dva týdny po německé invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války a následná německá okupace způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2-2,7 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace. Asi 810 000 ze zabitých byli partyzáni. Běloruské partyzánské hnutí bylo mimořádně silné a stalo se po válce základem národní identity. Okupační německá moc jako odpověď uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic. Jejich symbolem se stala zejména Chatyň. Během holokaustu bylo vyvražděno 800 tisíc Židů – přibližně 90 % běloruské židovské populace. V říjnu 1941 byl spáchán Slucký pogrom, při kterém byly německými policisty a jejich litevskými spojenci zavražděny tisíce zdejších Židů a dalších obyvatel města Sluck. Běloruská SSR byla nejhůře zasaženým státem ve druhé světové válce. Bylo zničeno 209 z 290 měst, 85 % průmyslu a více než milion budov. V bojích na východní frontě zahynulo 620 tisíc vojáků Rudé armády běloruské národnosti. Populace Běloruska se vrátila na předválečnou úroveň až v roce 1971.V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím. K Bělorusku tak bylo přičleněno Západní Bělorusko a většina lidí polské národnosti odtud byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR hospodářská pomoc, která pomohla k obnově zničené ekonomiky. Byla postavena řada nových průmyslových závodů. V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace, zejména po roce 1959. Někteří Bělorusové zastávali vysoké pozice v sovětské vládě a armádě, jako například dlouholetý ministr zahraničí Andrej Gromyko nebo maršál Ivan Jakubovskij, který velel sovětských vojskům během invaze do Československa v roce 1968.
V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií, Běloruská SSR byla kontaminována většinou (70 %) jaderného spadu. Černobylská elektrárna se totiž nacházela jen 16 kilometrů za běloruskou hranicí, v sousední Ukrajinské SSR.
Na konci 80. let, v důsledku uvolnění díky Gorbačovově perestrojce, se začala formovat v Bělorusku i první opoziční hnutí. Ke klíčovým patřila Běloruská lidová fronta (Беларускі Народны Фронт "Адраджэньне"), která brzy začala volat po samostatnosti Běloruska.
Nezávislost
V březnu 1990 proběhly volby do Nejvyššího sovětu Běloruské SSR. Ačkoli opoziční kandidáti, většinou spojení s Běloruskou lidovou frontou, obsadili pouze 10 % křesel, celá nová generace politiků začala národnostní otázku vnímat velmi naléhavě. Bělorusko tak 27. července 1990 vyhlásilo svrchovanost. V dubnu 1991 vypukly masové protesty, v Bělorusku známé jako Dubnové stávky (Красавіцкія забастоўкі). Začaly jako odpor proti zdražování, ale rychle přerostly v protisovětské protesty a žádaly nové volby. V reakci na tyto protesty, ale zejména v reakci na srpnový puč konzervativních komunistů v Moskvě, běloruský Nejvyšší sovět 25. srpna 1991 vyhlásil nezávislost země.
Z krize v Moskvě vyšel vítězně Boris Jelcin, který ale získal vládu jen v Rusku, nikoli v celém Sovětském svazu. Rozpad Sovětského svazu se mu tak hodil k odstranění sovětského vedení jako konkurenčního mocenského centra. 8. srpna tak Jelcin s představiteli Ukrajiny a Běloruska - předsedou běloruského Nejvyššího sovětu Stanislavem Šuškevičem a předsedou běloruské vlády Vjačeslavem Kebičem - podepsali Bělověžskou dohodou, která ukončila existenci Sovětského svazu. Šuškevič se pak stal první hlavou státu samostatného Běloruska (do 1994), Kebič vedl první běloruskou vládu také až do roku 1994.
V březnu 1994 byla přijata nová ústava, ve které byly funkce předsedy vlády svěřeny prezidentovi Běloruska. V prvních přímých prezidentských volbách v roce 1994 nečekaně zvítězil do té doby poměrně neznámý Alexandr Lukašenko, zejména díky svému protikorupčnímu programu. Ve druhém kole porazil drtivě Vjačeslava Kebiče, když získal 80 procent hlasů. Byly to však poslední skutečně demokratické volby v Bělorusku. Lukašenko rychle začal odbourávat demokratické mechanismy a budovat "poslední diktaturu v Evropě", jak se o jeho režimu začalo mluvit. Již prezidentské volby v roce 2006 budily pochybnosti, když byl kandidát opozice Aljaksandar Kazulin před volbami zatčen, obviněn z výtržnictví a odsouzen na 5,5 roku do vězení. V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti jednotky procent hlasů. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.
Další prezidentské volby se konaly 9. srpna 2020 a Lukašenko v souvislosti s nimi čelil masovým protestům. Během protestů bylo zhruba 7000 lidí zatčeno, 300 raněno a pět lidí zemřelo. Desítky lidí jsou nezvěstné. Výsledky voleb řada států, včetně České republiky a EU, neuznala. Hlavní opoziční kandidátka ve volbách roku 2020 Svjatlana Cichanouská odešla do Litvy, kde se stala exilovým lídrem běloruské opozice. V Bělorusku byla poté odsouzena na patnáct let do vězení. Zatykač na ni vydalo i Rusko.
Lukašenko svůj režim mezinárodně opřel především o spolupráci s Ruskem, zejména od nástupu Vladimira Putina k moci. Zpočátku měl Lukašenko s Putinem řadu sporů, zejména o dodávky plynu. Ale s rostoucí opozicí uvnitř Běloruska a zejména poté, co Putin Lukašenka podržel při protestech v roce 2020, se Lukašenko stal na Rusku plně závislý. Umožnil Rusům využít běloruské území k útoku na Ukrajinu v roce 2022, byť běloruskou armádu do invaze nezapojil. V roce 2022 ale vzniklo "společné vojenského uskupení" Běloruska a Ruska, jež zakládá trvalou přítomnost ruské armády v Bělorusku. Stále více se hovoří o ruských plánech na plné ovládnutí Běloruska a jeho začlenění do Ruské federace.
Geografie
Poloha
S rozlohou 207 595 km² je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Bělorusko je největším vnitrozemským státem v Evropě. Na západě má 418 km dlouhou hranici s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m n. m. vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.
Vodstvo
Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km². Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál.
Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristická pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km²) a Asvějské jezero (52,8 km²). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km²) a Vyhanavské (26 km²). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).
Klima
Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od −5,1 na západě do −7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.
Flóra a fauna
Země má nadprůměrné zalesnění, 38,8 % plochy pokrývají lesy = 80 640 km². Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí. Louky a pastviny tvoří kolem 20 % území.
Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.
Politický systém
Bělorusko je prezidentská republika, kterou řídí prezident a dvoukomorové Národní shromáždění. Funkční období prezidenta je pět let. Podle ústavy z roku 1994 mohl prezident sloužit pouze dvě funkční období jako prezident, ale změna ústavy v roce 2004 odstranila omezení funkčních období. Alexander Lukašenko je prezidentem Běloruska od roku 1994. V roce 1996 Lukašenko vyzval ke kontroverznímu hlasování o prodloužení prezidentského období z pěti na sedm let. V důsledku toho byly volby, k nimž mělo dojít v roce 1999, posunuty na rok 2001. Referendum o prodloužení odsoudil jako „fantastický“ podvod hlavní volební důstojník Viktar Hančar, který byl z úřadu pro oficiální záležitosti odvolán během kampaně. Později zmizel beze stopy. Národní shromáždění je dvoukomorový parlament složený ze 110členné sněmovny (dolní komora) a 64členné rady republiky (horní komora).
Sněmovna má pravomoc jmenovat předsedu vlády, provádět ústavní změny, požadovat vyslovení důvěry předsedovi vlády a navrhovat zahraniční a domácí politiku. Rada republiky má pravomoc vybírat různé vládní úředníky, vést obžalovací proces s prezidentem a přijímat nebo odmítat návrhy zákonů schválené Sněmovnou. Každá komora má možnost vetovat jakýkoli zákon schválený místními úředníky, pokud je to v rozporu s ústavou.
Vláda zahrnuje Radu ministrů v čele s předsedou vlády a pěti místopředsedy vlády. Členové této rady nemusí být členy zákonodárného sboru a jsou jmenováni prezidentem. Soudnictví zahrnuje Nejvyšší soud a zvláštní soudy, jako je Ústavní soud, který se zabývá konkrétními otázkami souvisejícími s ústavním a obchodním právem. Soudce vnitrostátních soudů jmenuje prezident a potvrzuje je Rada republiky. V trestních věcech je nejvyšším odvolacím soudem nejvyšší soud. Běloruská ústava zakazuje použití zvláštních mimosoudních "soudů", typicky arbitráží.
V parlamentních volbách v roce 2012 nebylo 105 ze 110 členů zvolených do Sněmovny reprezentantů přidruženo k žádné politické straně. Komunistická strana Běloruska získala 3 křesla a Agrární strana a Republikánská strana práce a spravedlnosti po jednom. Většina nestraníků představuje širokou škálu sociálních organizací jako jsou kolektivy pracovníků, veřejná sdružení a organizace občanské společnosti, podobně jako bývalo složení sovětského zákonodárného sboru.
Hodnocení indexu běloruské demokracie je nejnižší v Evropě, dále je země organizací Freedom House označena jako „nesvobodná“, jako „utlačovaná“ v rámci indexu ekonomické svobody a v letech 2013–2014 byla hodnocena jako nejhorší země pro svobodu tisku v Evropě v rámci žebříčku zveřejněného Reportéry bez hranic, který Bělorusko zařadil na 157. místo ze 180 zemí.
Korupce
Soudní systém v Bělorusku postrádá nezávislost a je předmětem politických zásahů. Při výběrových řízeních často dochází ke korupčním praktikám, jako je úplatkářství a v běloruském protikorupčním systému chybí ochrana oznamovatelů a ombudsman. Vláda však dosáhla určitého pokroku v boji proti korupci, například minimalizací daňových předpisů s cílem zlepšit transparentnost daňového úřadu.
Lidská práva
Lukašenko sám se popisuje jako „autoritářsky vládnoucí“. Západní země označily Bělorusko pod Lukašenkem za diktaturu; vláda obvinila ty samé západní mocnosti, že se pokoušely Lukašenka vyhnat. Rada Evropy od roku 1997 zakázala členství Běloruska kvůli nedemokratickým hlasovacím a volebním praktikám a nesrovnalostem v ústavním referendu z listopadu 1996 a doplňovacích volbách do parlamentu.
Běloruská vláda je také kritizována za porušování lidských práv a za pronásledování nevládních organizací, nezávislých novinářů, národnostních menšin a opozičních politiků. Na základě svědectví Výboru pro zahraniční vztahy Senátu Spojených států označila bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová Bělorusko za jednu ze šesti světových „výsep tyranie“. V reakci na to běloruská vláda nazvala hodnocení „dost daleko od reality“. Centrum pro lidská práva Viasna uvádí 11 politických vězňů v Bělorusku aktuálně zadržovaných. Mezi nimi je aktivista za lidská práva Ales Bjaljacki, viceprezident Mezinárodní federace pro lidská práva a šéf Viasny.
Lukašenko v roce 2014 oznámil nový zákon, který zakáže pracovníkům kolchozů (přibližně 9% z celkového počtu pracovních sil) opustit svá zaměstnání podle libosti – změna zaměstnání a místa bydliště bude vyžadovat povolení od guvernérů. Zákon byl přirovnán k nevolnictví. Podobné předpisy byly zavedeny pro lesnický průmysl v roce 2012.
Zahraniční politika
Běloruská SSR byla spolu s Ukrajinskou SSR jednou ze dvou sovětských republik, které vstoupily do OSN jako jedni z původních 51 členů v roce 1945. Po rozpadu Sovětského svazu se Bělorusko podle mezinárodního práva stalo mezinárodně uznávaným nástupnickým státem Běloruské SSR, který si v OSN své členství zachoval.
Bělorusko a Rusko jsou od rozpadu Sovětského svazu blízkými obchodními partnery a diplomatickými spojenci. Bělorusko je, pokud jde o dovoz surovin a vývozní trh, závislé na Rusku.
Svaz Ruska a Běloruska, nadnárodní konfederace, vznikl sériemi smluv v letech 1996–99, které požadovaly měnovou unii, rovná práva, jednotné občanství a společnou zahraniční a obrannou politiku. Budoucnost unie však byla zpochybněna kvůli opakovaným zpožděním měnové unie v Bělorusku, neexistenci data referenda pro návrh ústavy a sporu o ropný obchod.
11. prosince 2007 se objevily zprávy, že obě země projednávaly rámec pro nový stát. 27. května 2008 běloruský prezident Lukašenko uvedl, že ruského premiéra Vladimira Putina označil za „předsedu vlády“ rusko-běloruské aliance. Význam tohoto aktu nebyl v tu chvíli jasný; někteří nesprávně spekulovali, že se Putin stane prezidentem sjednoceného státu Ruska a Běloruska poté, co mu v květnu 2008 skončila funkce ruského prezidenta.
Bělorusko bylo zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Uzavřelo obchodní dohody s několika členskými státy Evropské unie (navzdory zákazu cestování do jiných členských států Lukašenkovi a nejvyšším představitelům), včetně sousedního Lotyšska, Litvy a Polska. Cestovní zákazy uvalené Evropskou unií byly v minulosti zrušeny, aby se Lukašenkovi umožnilo účastnit se diplomatických jednání a také zapojit do dialogu jeho vládní a opoziční skupiny.
Oboustranné vztahy se Spojenými státy jsou napjaté, protože americké ministerstvo zahraničí podporuje různé protiLukašenkovské nevládní organizace a také proto, že běloruská vláda stále více ztěžuje působení organizací se sídlem v USA v zemi. Diplomatické vztahy zůstávají napjaté a v roce 2004 přijaly USA zákon o běloruské demokracii, který povolil financování protivládních běloruských nevládních organizací a zakázal půjčky běloruské vládě, s výjimkou humanitárních účelů. Navzdory těmto politickým třenicím obě země spolupracují na ochraně duševního vlastnictví, prevenci obchodování s lidmi, technologické trestné činnosti a odstraňování následků katastrof.
Čínsko-běloruské vztahy se zlepšily, posíleny návštěvou prezidenta Lukašenka v Číně v říjnu 2005. Bělorusko má také silné vazby se Sýrií, která je považována za klíčového partnera na blízkém východě. Kromě SNS je Bělorusko členem Euroasijského hospodářského svazu, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Hnutí nezúčastněných zemí od roku 1998 a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Jako členský stát OBSE podléhá Bělorusko mezinárodnímu závazku monitorování v rámci amerického helsinského výboru.
Bělorusko je zahrnuto do Evropské politiky sousedství v rámci Evropské unie (EPS), jejímž cílem je přiblížit EU a jejím sousedům z hospodářského a geopolitického hlediska.
Dne 15. února 2016 Evropská unie oznámila zmírnění sankcí vůči Bělorusku během setkání 28 ministrů zahraničí EU na pravidelném zasedání Rady Evropské unie.
Ozbrojené složky
Generálmajor Andrej Ravkov stojí v čele ministerstva obrany a Alexandr Lukašenko (jako prezident) slouží jako vrchní velitel. Ozbrojené síly byly vytvořeny v roce 1992 z částí bývalých sovětských ozbrojených sil, které se nacházely na území nové republiky. Transformace bývalých sovětských sil na běloruské ozbrojené síly, která byla dokončena v roce 1997, snížila počet jejích vojáků o 30 000 a restrukturalizovala její vedení a vojenské formace.
Většina členů běloruských složek jsou branci, kteří slouží 12 měsíců, pokud mají vysokoškolské vzdělání nebo 18 měsíců, pokud tomu tak není. Demografické poklesy běloruských branců zvýšily význam profesionálních vojáků, kterých bylo v roce 2001 celkem 12 000. V roce 2005 bylo asi 1,4 % běloruského hrubého domácího produktu věnováno na vojenské výdaje.
Bělorusko nevyjádřilo přání vstoupit do NATO, ale od roku 1997 se účastní se programu individuálního partnerství a poskytuje tankování a podporu vzdušného prostoru pro misi ISAF v Afghánistánu. Bělorusko poprvé začalo spolupracovat s NATO podpisem dokumentů k účasti na jejich programu partnerství pro mír v roce 1995. Bělorusko však do NATO nemůže vstoupit, protože je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Napětí mezi NATO a Běloruskem vyvrcholilo po prezidentských volbách v Bělorusku v březnu 2006.
Trest smrti
Bělorusko je jedinou evropskou zemí, která stále praktikuje trest smrti. USA a Bělorusko byly jedinými dvěma z 56 členských států Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které v roce 2011 prováděly popravy.
Administrativní dělení
Bělorusko je rozděleno do šesti oblastí (, ), které jsou pojmenovány po městech, která slouží jako jejich správní centra.
Každá oblast má provinční zákonodárný orgán, který se nazývá oblastní rada (bělorusky: абласны Савет Дэпутатаў, rusky: областной Совет Депутатов), a zemský výkonný orgán nazvaný správa oblasti (bělorusky: абласны выканаўчы камітэт, rusky: областно́й исполнительный комите́т), jehož předsedu jmenuje prezident. Oblasti se dále dělí na rajóny, které se běžně překládají jako okresy (bělorusky: раён, rusky: район).
Každý rajón má svůj vlastní zákonodárný orgán nebo radu rajónu (bělorusky: раённы Савет Дэпутатаў, rusky: районный Совет Депутатов) zvolenou obyvateli a výkonný orgán nebo správu rajónu jmenovanou vyššími výkonnými pravomocemi. Šest oblastí je rozděleno do 118 rajónů.
Město Minsk je rozděleno do devíti distriktů a má zvláštní postavení hlavního města. Řídí jej výkonný výbor a byla mu udělena charta samosprávy.
Regiony (s administrativním centry):
Brestská oblast (Brest)
Homelská oblast (Homel)
Hrodenská oblast (Grodno)
Mohylevská oblast (Mogilev)
Minská oblast (Minsk)
Vitebská oblast (Vitebsk)
Zvláštní administrativní distrikt:
město Minsk
Ekonomika
Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba, zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže, nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18 066 USD (2016). Převažuje tepelná energetika.Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 poklesla průmyslová výroba o 30 %, míra inflace v tomto období byla 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel. Toho využil Alexander Lukašenko, který Bělorusům nabídl model „tržního socialismu“. Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 % podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 stabilizovat, takže makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků). Hrubý domácí produkt jen v roce 2005 vzrostl o 9,2 %. Inflace toho roku klesla na 8 %, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (v přepočtu na 500 amerických dolarů), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty – 108,7 %. Stát reagoval devalvací měny, čímž reálné mzdy poklesly z 530 amerických dolarů v prosinci 2010 na 330 amerických dolarů v květnu 2011. Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu. Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD.
Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována: mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruském anektování ukrajinského Krymu v roce 2014. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU. V dubnu 2020 vyslaly Spojené státy americké do Běloruska tankerem první zásilku ropy, která má být počátkem diverzifikace dodávek s cílem zmenšení běloruské závislosti na Rusku.
Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev; v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech.
Cestovní ruch
Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století, a jsou tedy barokní, jako Katedrála jména Nejsvětější Panny Marie (katolická) a Katedrála svatého Ducha (pravoslavná), k níž přiléhá bernardinský klášter. V 19. století v Minsku vznikla i novorománská Katedrála svatého Simona a Heleny. Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy (zejm. úřad vlády na Náměstí nezávislosti, původně budova Nejvyššího sovětu), rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery. Z nejnovějších staveb budí zájem nová budova Běloruské národní knihovny zprovozněná roku 2006.
Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby, Katedrála svatého Františka Xaverského), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla a lze zde navštívit i jeho rodný dům, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem, zapsaný již v roce 1979 na seznam Světového dědictví UNESCO, láká stále více turistů. Na seznam byly zapsány také dvě významné architektonické památky: Mirský zámek a zámek v Ňasviži. Spolu s řadou dalších zemí sdílí Bělorusko zápis Struveho geodetického oblouku. Historicky významnou je i Brestská pevnost, kde v roce 1918 Rusko a Německo podepsaly brestlitevskou mírovou smlouvu, významný mezník v dějinách první světové války. Zvláště pro Poláky má velký význam i malá vesnička Kreva (polsky Krewo). Na zdejším hradě, z něhož bohužel zbyly jen ruiny, totiž vznikla roku 1385 Polsko-litevská unie (respektive její první fáze zvaná Krewská unie). S polským rodem Sapiehů je zase spojen zámek v Ružanech, z něhož rovněž zbyly ruiny, nicméně běloruská vláda ho průběžně rekonstruuje. K nejstarším památkám v Bělorusku patří románsko-gotická Kamjaněcká věž.
Obyvatelstvo
10 největších městBěloruska
Podle Národního statistického výboru byl k 1. lednu 2022 počet obyvatel 9 255 524. Etničtí Bělorusové tvoří 83,7% celkové populace Běloruska. Dalšími největšími etnickými skupinami jsou: Rusové (8,3%), Poláci (3,1%) a Ukrajinci (1,7%). Bělorusko má hustotu obyvatelstva asi 50 lidí na kilometr čtvereční; 70% jeho celkového obyvatelstva je soustředěno v městských oblastech. V Minsku, hlavním a největším městě, žilo v roce 2015 1 937 900 obyvatel. Gomel je se 526 872 obyvateli (rok 2015) druhým největším městem a je krajským městem gomelské oblasti. Dalšími velkými městy jsou Mogilev (365 100), Vitebsk (342 400), Hrodna (314 800) a Brest (298 300). V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.
Podobně jako v mnoha dalších východoevropských zemích má Bělorusko negativní míru růstu populace a zápornou míru přirozeného růstu. V roce 2007 klesla běloruská populace o 0,41% a její plodnost byla 1,22,, což je výrazně pod mírou. Čistá míra migrace je +0,38 na 1 000, což naznačuje, že Bělorusko prožívá o něco více imigrace než emigrace. V roce 2015 bylo 69,9 % běloruské populace ve věku 14 až 64 let; 15,5% bylo mladších 14 let a 14,6% starších 65 let. Jeho populace také stárne; odhaduje se, že střední věk 30–34 let se v roce 2050 zvýší na 60 až 64 let. V Bělorusku je přibližně 0,87 muže na ženu. Průměrná délka života je 72,15 (66,53 let u mužů a 78,1 let u žen). Více než 99 % Bělorusů ve věku nad 15 let je gramotných.
Podle statistiky Světové zdravotnické organizace je Bělorusko zemí s druhou nejvyšší konzumací alkoholu na světě v přepočtu na počet obyvatel (k 2017).
Jazyková situace
Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.
Náboženství
Podle sčítání lidu z listopadu 2011 se 58,9 % všech Bělorusů hlásilo k nějakému náboženství; z toho pravoslaví tvoří (běloruský exarchát Ruské pravoslavné církve) asi 82 %. Římský katolicismus se praktikuje většinou v západních oblastech a existují také různá odvětví protestantismu. Menšiny také praktikují řecký katolicismus (tzv. uniaté), judaismus, islám (zejm. Lipkové) a novopohanství. Celkově je 48,3 % populace pravoslavných křesťanů, 41,1 % je bez vyznání, 7,1% katolíků a 3,3 % následují jiná náboženství.
Běloruská katolická menšina je soustředěna v západní části země, zejména kolem Hrodna, je složena ze směsi Bělorusů a dále polské a litevské menšiny. Prezident Lukašenko uvedl, že pravoslavní a katoličtí věřící jsou „dvěma hlavními vyznáními v naší zemi“.Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášení brestlitevské unie roku 1596 vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině.
Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.
Kultura
Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič, Alěs Adamovič, Maksim Tank či Ryhor Baradulin. K zakladatelům běloruského písemnictví patří Cyril Turovský. František Skorina přeložil do běloruštiny Bibli. Vyšla roku 1517 v Praze, jako vůbec první tištěná kniha východní Evropy (Skorina v Praze působil jako císařský zahradník). Skorina též kodifikoval staroběloruštinu. V 17. století působil osvícenec Simeon Polockij. Ke klíčovým figurám národního obrození patřili básnířka Alaiza Paškevičová či spisovatel Konstanty Kalinowski. Z protikomunistického exilového proudu běloruské literatury je známa Natalia Arseněva nebo Larysa Henijušová, která své první běloruské básně napsala a vydala v Praze, krátce po únorovém komunistickém převratu však byla zatčena a deportována do Sovětského svazu, kde pak strávila osm let v gulagu. Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopis Naša niva založený roku 1906 (vychází dodnes). První generace jeho autorů byla nazývána našanivská.
Významnou operní pěvkyní současnosti je Naděžda Kučerová, vítězka BBC Cardiff Singer of the World competition z roku 2015. V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství. Legendou běloruského folku je skupina Pesňary. Největším hudebním festivalem je Slavjanski bazar, který se každoročně koná ve Vitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupce Izraele či Mexika.
Vysokou prestiž má baletní soubor Národního akademického divadla v Minsku (Нацыянальны акадэмічны Вялікі тэатр оперы і балета), jeho choreograf Valentin Jelizarjev získal roku 1996 prestižní Cenu Benois de la danse. Hereckými hvězdami sovětského filmu byl Innokentij Smoktunovskij nebo Petr Šelochonov.
Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaïm Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin.
Kuchyně
Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni často houby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsou brambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo – draniki, což je obdoba bramboráku. Palačinkám jsou podobné tzv. bliny. Z ruské, resp. ukrajinské kuchyně Bělorusové převzali boršč. Minsk převzal více středoevropské vlivy, což je poznat na oblibě řízku či speciality filet á la Minsk. Velmi se užívá česnek a kmín.
Oblíbeným místním nápojem je kvas, vyráběný ze sladu, cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likér Běloveskaja, vyráběný ze stovky druhů rostlin. Hodně se pije také vodka. Neblaze proslulé je levné jablečné víno čarnila, s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat.
Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilo rychlé občerstvení.
Věda
K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij, fyzik Leonid Isaakovič Mandelštam či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též americký matematik Oscar Zariski. V sovětské vědě působil matematik-topolog Lev Schnirelmann. Jan Czerski je autorem první mapy jezera Bajkal.
Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno – taraškievica. Nedaleko Miru se narodil filozof Salomon Maimon. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov.
Nejvýznamnější běloruskou vědeckou a vzdělávací institucí je Běloruská státní univerzita v Minsku. Podle žebříčku QS World University Rankings 2023 jde o 288. nejlepší vysokou školu na světě (což je zcela shodné umístění, jakého dosáhla Univerzita Karlova).
Sport
Nejúspěšnějšími individuálními běloruskými sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo, s rekordními osmi tituly mistra světa a šesti zlatými z olympiády, a Olga Korbutová, která získala čtyři zlaté olympijské medaile. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská, nebo trampolinisté Uladzislau Gančarou a Ivan Litvinovič. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Volejbalista Georgij Mondzolevskij má dvě zlaté a v roce 2012 byl uveden do Síně slávy Mezinárodní volejbalové federace. Kanoista Vladimir Parfenovič má tři olympijská zlata.
Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová, která získala již čtyři zlaté medaile na olympijských hrách. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. V posledních letech se Bělorusové začali silně prosazovat v akrobatickém lyžování, olympijské zlato získali již čtyři akrobatičtí lyžaři: Alexej Grišin, Anton Kušnir, Alla Cuperová a Hanna Husková. Samostatné Bělorusko na olympijských hrách získalo od roku 1994 dvacet jedna zlatých olympijských medailí.
Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku je fotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruským fotbalovým klubem je Bate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové části Ligy mistrů.
Druhým nejpopulárnějším sportem je lední hokej, běloruská reprezentace dosáhla nejlepšího úspěchu na olympijských hrách 2002, kde skončila na čtvrtém místě. Klub HK Dinamo Minsk hraje Kontinentální ligu. Bělorusko hostilo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014. Další šampionát mělo Bělorusko uspořádat spolu s Lotyšskem v roce 2021, ale kvůli politickým nepokojům se zde nakonec nekonal. Roku 2019 pořádalo Bělorusko ve svém hlavním městě Evropské hry. Dlouholetý vládce Alexander Lukašenko klade na sport velký důraz a sám od roku 1997 předsedá běloruskému olympijskému výboru.
Od devadesátých let 20. století uspěli běloruští sportovci i v tenise, kde věhlasu dosáhly Viktoria Azarenková (světová jednička a vítězka Australian Open), Nataša Zverevová, nebo Aryna Sabalenková, která vyhrála Australian open v roce 2023. V šachu se prosadil Lev Polugajevskij.
Odkazy
Reference
Literatura
ŘEZNÍK, Miloš. Běloruská státnost – novum nebo tradice?. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 118–120.
HLAVÁČEK, Petr - KOTAU, Pavel. Bělorusko mimo Bělorusko. Běloruští intelektuálové v meziválečném Československu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2016.
Související články
Alexandr Lukašenko
Běloruské referendum v roce 1996
Bělověžský prales
Černobyl
Seznam měst v Bělorusku
Externí odkazy
Oficiální stránky prezidenta
Velvyslanectví České republiky v Bělorusku
Oficiální stránky Rusko-běloruského svazu
Svobodné Bělorusko – stránky prodemokratického občanského sdružení
Občanské Bělorusko (stránky prodemokraticky zaměřené)
Aktuální počasí v Bělorusku
Státy Evropy
Vnitrozemské státy
Státy a území vzniklé roku 1991
Slovanské státy a území |
376 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zoologie | Zoologie | Zoologie je přírodní věda spadající do okruhu biologických věd, zabývající se studiem organismů z říše živočichů (Animalia). Tradičně se zoologie zabývá také studiem prvoků (protozoologií), kteří v současnosti již ovšem nejsou považováni za živočichy. Název pochází z řečtiny: ζοον (zoon) = zvíře, živočich, tvor; λόγος = slovo, smysl, nauka.
Zoologii lze dělit na všeobecnou zoologii, zabývající se obecnými jevy a zákonitostmi vlastními všem nebo mnoha skupinám živočichů, a systematickou zoologii, která studuje jednotlivé skupiny živočichů. Aplikovaná zoologie přenáší teoretické znalosti zoologie do praxe (např. lesnická zoologie).
Za zakladatele zoologie je považován Aristotelés. Odborníci zabývající se zoologií se nazývají zoologové.
Rozdělení na disciplíny
Anatomie – věda o vnitřní stavbě těl živých organizmů
Cytologie – zkoumá buňky, případně jednotlivé buněčné organely
Embryologie – zkoumá vývoj zárodku (embrya)
Etologie – zabývá se chováním živočichů
Fyziologie – zkoumá životní procesy probíhající v těle živočichů
Histologie – studuje tělesné tkáně
Morfologie – zabývá se vnější stavbou těl živočichů a jejich jednotlivých částí
Organologie – zkoumá jednotlivé orgány
Parazitologie – věda o cizopasnících
Taxonomie (systematika) – zabývá se tříděním živých organizmů na základě jejich příbuznosti
Disciplíny vymezené určitou taxonomickou skupinou
Tradiční zoologické obory vymezené zájmem o určitou taxonomickou skupinu, v některých případech polyfyletickou, tedy již taxonomicky neplatnou (například prvoci nebo červi).
Zoologie bezobratlých (invertebratologie):
Akarologie – věda o roztočích
Arachnologie – věda o pavoukovcích (vyjma roztočů)
Entomologie – věda o hmyzu
Helmintologie – věda o červech, zejména parazitických
Malakologie (malakozoologie) – věda o měkkýších
Protozoologie – věda o prvocích
Zoologie obratlovců (vertebratologie):
Batrachologie – věda o obojživelnících
Herpetologie – věda o plazech
Ichtyologie – věda o rybách
Mammaliologie – věda o savcích
Primatologie – věda o primátech
Ornitologie – věda o ptácích
Interdisciplinární vědy
Ekologie živočichů – studuje vztah živočicha k prostředí
Gradologie – zabývá se přemnožováním (gradacemi) škůdců (např. lesních nebo zemědělských)
Paleozoologie – zaobírá se historickým vývojem živočichů na Zemi
Pedozoologie – věda o půdních živočiších
Veterinární lékařství – zabývá zdravotní problematikou, léčbou nemocemi i prevencí nemocí domácích i divoce žijících zvířat.
Zoogeografie – zkoumá rozšíření živočichů
Zootechnika – zabývá se chovem zvířat
Kryptozoologie – pseudověda o zvířatech, o jejichž existenci nemáme nezvratný důkaz
Odkazy
Reference
Související články
Seznam zoologů dle zkratek
Živočichové
Život
Externí odkazy
Biologické obory |
387 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nelson%20Mandela | Nelson Mandela | Nelson Rolihlahla Mandela (18. července 1918 – 5. prosince 2013) byl jihoafrický bojovník proti apartheidu, politik a prezident Jihoafrické republiky v letech 1994 až 1999. Byl prvním černošským prezidentem zvoleným v prvních svobodných volbách v historii Jihoafrické republiky. Jeho vláda se soustředila na likvidaci dědictví apartheidu, zaměřovala se na institucionalizovaný rasismus, chudobu a sociální nerovnost, a zprostředkovala mezirasové usmíření v zemi. Politicky se hlásil k africkému nacionalismu a demokratickému socialismu. V letech 1991 až 1997 byl prezidentem Afrického národního kongresu. V mezinárodní politice byl generálním tajemníkem Hnutí nezúčastněných zemí v letech 1998 až 1999.
Narodil se jako příslušník královské rodiny národa Xhosů. Vystudoval právo na univerzitách v Alice a Johannesburgu. Po studiích se přidal k Africkému národnímu kongresu a stal se zakladatelem jeho mládežnické organizace. Poté, co se moci v roce 1948 chopila Národní strana začal Mandelův význam ve straně vzrůstat. Během své právnické praxe byl několikrát zatčen kvůli podvratným aktivitám a spolu s vedením Afrického národního kongresu byl neúspěšně obžalován v letech 1956 až 1961. Ovlivněn marxismem se tajně stal členem Jihoafrické komunistické strany zasedl v jejím ústředním výboru. Ačkoliv byl původně odhodlaným stoupencem nenásilí, v roce 1961 ve spolupráci s jihoamerickými komunisty spoluzaložil militantní skupinu Umkhonto we Sizwe za účelem vedení sabotážní kampaně proti vládě apartheidu. V roce 1962 byl zatčen, usvědčen ze spiknutí s cílem svržení režimu a odsouzen k doživotnímu odnětí svobody.
Mandela strávil 27 let ve vězení, nejdříve na Robben Island poté ve věznicích v Kapském Městě a Paarlu. Zatím sílila mezinárodní kampaň za jeho propuštění, k němuž došlo v roce 1990, během eskalace občanských nepokojů. Mandela se zapojil do jednání s prezidentem de Klerkem s cílem ukončit režim apartheidu a ustanovení všeobecných svobodných voleb, v nichž dovedl Africký národní kongres k vítězství a stal se prvním černošským prezidentem Jihoafrické republiky. Do své vlády národní jednoty přizval členy ostatních jihoafrických politických stran a vytvořil novou ústavu. Nechal vytvořit Komisi pro pravdu a usmíření jejímž cílem bylo vyšetřování porušování lidských práv režimem apartheidu. Zatímco pokračoval v liberálně ekonomické politice předchozí vlády a podporoval pozemkovou reformu, bojoval proti chudobě a zlepšoval zdravotní péči.
V mezinárodní politice působil jako mediátor mezi Libyí a Spojeným královstvím během Aféry Lockerbie a dohlížel na intervenci Jihoafrického rozvojového společenství v Lesothu. Odmítl kandidovat ve druhém funkčním období a byl vystřídán svým zástupcem Thabo Mbekim. Mandela se stal státníkem na odpočinku věnujícím se charitě a boji proti chudobě a AIDS. Dne 5. prosince 2013, po dlouhé léčbě plicní infekce, této nemoci nakonec podlehl.
Mandela byl po celý svůj život kontroverzní osobnosti. Odsuzován jako komunistický terorista, i přesto však získal mezinárodní uznání pro svůj aktivismus. Mimo jiné v roce 1988 obdržel Sacharovovu cenu za svobodu myšlení a v roce 1993 spolu s de Klerkem Nobelovu cenu míru. Mezi jeho mnohá ocenění patří jak americká Prezidentská medaile svobody tak sovětský Leninův řád. V roce 2009 prohlásilo Valné shromáždění OSN 18. červenec, den Mandelových narozenin, Mezinárodním dnem Nelsona Mandely. V Jihoafrické republice je považován za „Otce národa“, často je nazýván svým klanovým jménem Madiba nebo jako Tata (otec).
Mládí
Mandela se narodil ve vesnici Mvezo nedaleko Umtata v dnešním Kapsku. Jeho předek byl v první polovině 19. století náčelníkem kmene Thembu, který sídlil v oblasti Transkei. Své rodové jméno Mandela získal po svém dědovi. Jeho křestní jméno Rolihlahla znamená „potížista“. V klanu byl znám pod jménem Madiba. Jeho otec Gadla Henry Mphakanyiswa byl náčelník kmene (mezi lety 1915 a 1926), jeho matka pocházela z klanu Ixhiba. Jejich svatba byla kmenem označena za morganatické manželství a Mandelovo nástupnictví tím bylo ohroženo.
Vyrůstal ve vesnici své matky v Qunu. Ona sama byla negramotná, ale zato oddaná křesťanka, i proto ho okolo roku 1925 poslala do lokální metodistické školy. Od svého učitele křtem získal anglické jméno Nelson. Jeho otec zemřel ve druhé polovině dvacátých let. Matka malého Nelsona poté odvedla do paláce kmene, kde ho svěřila do poručnictví kmenovému regentovi. Následně se několik let neviděli. Brzy se stal silně věřícím metodistou. Ve škole se věnoval angličtině, dějinám Xhosů, historii a geografii. V šestnácti letech podstoupil rituál obřízky a obdržel jméno Dalibunga.
Později studoval na škole západního typu – Clarkebury Boarding Institute ve městě Ngcobo, která byla určena původním obyvatelům Jižní Afriky. Následně přestoupil na metodistickou Healdtown Comprehensive School ve městě Fort Beaufort. Bakalářská studia (BcA.) začal na University of Fort Hare, kde se setkal s Oliverem Tambem, jenž se stal jeho celoživotním přítelem a kolegou. Tato univerzita byla opět určena jen původním obyvatelům Jižní Afriky. Studoval zde angličtinu, antropologii, politiku a římské právo. Na konci prvního roku studia se zapojil do bojkotu Studentské zastupitelské rady proti univerzitní politice, za což byl vyloučen. Později odešel do Johannesburgu, kde dálkově studoval práva na University of Witwatersrand, ale kvůli aktivitě v politice třikrát neuspěl u zkoušek a byl roku 1949 vyloučen. Právní zkoušky složil až roku 1953, od té doby pracoval jako obhájce.
Aktivismus
Počátky (1941–1954)
Roku 1941 odcestoval do Johannesburgu, kde získal práci jako noční hlídač v dole, ale brzy byl z práce vyhozen. Poté přes své přátele získal práci asistenta v právnické firmě Witkin, Sidelsky a Eidelman. Již tehdy se prohloubilo jeho přátelství se členy Afrického národního kongresu a komunistické strany. Na setkáních komunistické strany byl osloven rovností ras v Evropě, ale do strany nevstoupil kvůli programovému odmítání náboženské víry. V roce 1943 již byl velmi politicky angažovaný, kdy se zajímal o rovnost ras. Již jako mladý student se Nelson Mandela zapojil do politické opozice proti režimu bílé menšiny, která potlačovala politická, sociální a ekonomická práva jihoafrické černé většiny. V roce 1942 se stal členem Afrického domorodého kongresu v roce 1955 přejmenovaného na Africký národní kongres (ANK), kde o dva roky později společně s Walterem Sisulu, Oliverem Tambem a dalšími spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých ANK. Africký národní kongres byl založen roku 1955 spojením Afrického domorodého kongresu, Komunistické strany Jižní Afriky (South African Communist Party, SACP) a komunistické odborové organizace Jihoafrického odborového svazu (Congress of South African Trade Unions, COSATU).
Po volbách v roce 1948 (volit směli jen občané bílé pleti), vyhrála Národní strana s její politikou zavedení apartheidu, Mandela následně vedl řadu stávek a bojkotů. V roce 1950 byl zvolen do vrcholné funkce v exekutivní složce ANK. Téhož roku se odmítl podílet na komunistické anti-apartheidní generální stávce. Ta vedla k represím režimu. V prosinci 1951 byl zvolen prezidentem Ligy mladých ANK. Roku 1952 přijal učení dialektického materialismu a smířil se s komunisty. V této době se nechal ovlivnit díly autorů, jako jsou Karl Marx, Friedrich Engels a Vladimir Iljič Lenin. Téhož roku vedl ANK v kampani odporu proti nespravedlivým zákonům, nicméně pragmaticky zvolil nenásilnou cestu odporu inspirovanou Gándhím. Ve městě Durban hovořil k davu o 10 000 lidech. Shromáždění skončilo pokusem o povstání, které bylo potlačeno. Mandela byl následně na krátký čas uvězněn ve věznici Marshall Square. Členská základna ANK následně vzrostla na sto tisíc členů. Vláda reagovala vyhlášením stanného práva. V červenci 1952 byl znovu zatčen a odsouzen za „statutární komunismus“ na devítiměsíční nucené práce s dvouletým odkladem. V srpnu 1953 si otevřel vlastní právní kancelář Mandela a Tambo. Byla to jediná kancelář v zemi, kterou vedli obyvatelé černé pleti.
Kongres lidu a obvinění z vlastizrady (1955–1961)
V roce 1955 přešel k myšlence násilné revoluce a dojednával podporu vyzbrojení ze strany Číny. Také byl jedním z organizátorů Kongresu lidu, na kterém se měl smluvit politický postup hnutí. Na kongresu byla přijata Charta svobody. Ta poskytla hnutí antiapartheidu základní program. Sepsal ji Lionel Bernstein s hlavními body demokracie, rasové rovnosti a znárodnění velkých podniků. Kongres byl nakonec rozehnán policií. V březnu 1956 byl Mandela vykázán z Johannesburgu na dobu pěti let. Téhož roku byl zatčen, ale po dlouhotrvajícím procesu (1956–1961) byl osvobozen z obvinění z vlastizrady. Roku 1959 se účastnil pan-afrického kongresu.
V roce 1961 se také stal velitelem Umkhonto we Sizwe („Kopí národa“), ozbrojeného křídla ANK (inspiroval se hnutím Fidela Castra). Ideje této militantní skupiny čerpal z děl Mao Ce-tunga a Che Guevary. Mnoho z prvních členů byli komunisté bílé pleti. Od 60. let do roku 2008 byla tato organizace označená Spojenými státy jako teroristická a její členové, včetně Nelsona Mandely měli zakázán vstup na území USA.
Uvěznění (1962–1990)
V roce 1962 v Etiopii podstoupil kurz vedení guerilly. V srpnu téhož roku byl zatčen a odsouzen na pět let za nelegální cestu do zahraničí a za podněcování ke stávce. Během roku 1963 byli zatčeni další představitelé Umkhonto we Sizwe a Mandela byl spolu s nimi postaven před soud za spiknutí proti vládě. V červnu 1964 byli Mandela a sedm dalších obviněných v tzv. Rivonijském procesu odsouzeni na doživotí za 4 sabotáže a za plánování ozbrojeného převratu.
Až do roku 1982 byl Mandela internován ve vězení na ostrově Robben (Robben Island), poté byl přemístěn do vězení v Polsmoor. V únoru 1985 odmítl podmínečné propuštění z vězení výměnou za zřeknutí se ozbrojeného boje. Ve vězení tak zůstal až do 11. února 1990, kdy neustávající kampaň ANK a mezinárodní tlak vedly k jeho propuštění na příkaz prezidenta Frederika Willema de Klerka. Zákaz činnosti ANK byl také zrušen. Nelson Mandela v roce 1988 obdržel Sacharovovu cenu a spolu s de Klerkem sdílel Nobelovu cenu míru v roce 1993.
Prezident
Jako předseda ANK (červenec 1991 – prosinec 1997) a jako první černý prezident Jihoafrické republiky (květen 1994 – červen 1999) se podílel na přechodu od vlády menšiny a rasové segregace k demokratické vládě většiny. Získal také mezinárodní respekt za svoji obhajobu národního a mezinárodního usmíření, ačkoliv sociální výsledky za dobu jeho vlády některé radikály zklamaly. Jeho úsilí o národní usmíření vyvrcholilo v květnu 1995 přijetím nové ústavy Jihoafrické republiky, která, mimo jiné, zakazuje diskriminaci národních menšin, včetně bělochů. Mandelova vláda si ale také vysloužila kritiku za údajnou neschopnost zastavit krizi AIDS.
Nelson Mandela není vnímán jen pozitivně. Kritikové uvádějí hlavně jeho spojení s vojenskou frakcí ANC, vzrůst kriminality, brutálními a krutými operacemi a vraždou ochranky jeho manželky Winnie Mandelové z řad ANC nebo defraudace Winnie Mandelové pro kterou byla nucena opustit svou poslaneckou funkci. V roce 2008 bylo jméno Nelsona Mandely vyškrtnuto z amerického seznamu teroristů.
Aktivity po ukončení prezidentského období
Po ukončení prezidentského období v roce 1999 se Mandela stal zástupcem řady sociálních spolků a spolků bojujících za lidská práva. Obdržel mnoho zahraničních ocenění, včetně Řádu sv. Jana od britské královny Alžběty a prezidentské medaile svobody od George W. Bushe.
V únoru 2003, krátce před americkou invazí do Iráku, Mandela označil Spojené státy americké za „hrozbu světovému míru“ a prohlásil, že prezident Bush chce „uvrhnout svět do holocaustu“. Tento incident nevyvolal téměř žádnou odezvu tisku v USA. Mandela Bushe obvinil z „ignorování OSN“. Mandela pokračoval s obviněním otázkou, jestli to je „protože současný generální tajemník OSN je černoch?“
Úmrtí
Nelson Mandela byl 8. června 2013 hospitalizován kvůli plicní infekci. Koncem června byl jeho stav natolik vážný, že se očekávalo oznámení o jeho úmrtí, z tohoto stavu se však začal postupně zotavovat. Z nemocnice byl propuštěn na začátku září, ovšem jeho stav byl nadále kritický. Další měsíce strávil ve svém domě v Johannesburgu. Nemoci nakonec podlehl 5. prosince 2013. Shodou okolností zemřel v den premiéry jeho životopisného filmu Mandela: Long Walk to Freedom.
Osobní život
Rodina
Svou první ženu potkal roku 1944. Evelyn Mase byla aktivistka a členka Afrického národního kongresu. Vzali se v říjnu 1944. V roce 1946 se jim narodil Madiba "Thembi" Thembekile. Druhé dítě, dcera Makaziwe, poté v roce 1947, ale žila jen devět měsíců než zemřela na meningitidu. V roce 1954 se jim narodila další dcera jménem Makaziwe Phumia. Rozvedli se roku 1958.
Nelson Mandela byl třikrát ženatý. Jeho první manželství s Evelyn Ntoko Mase skončilo po 13 letech rozvodem v roce 1958 a jeho 38 let trvající manželství s Winnie Madikizela skončilo odloučením v dubnu 1992 a rozvodem v březnu 1996. O svých 80. narozeninách se oženil s Graça Machelovou, vdovou po Samora Machelovi, bývalém prezidentovi Mosambiku a spojenci ANK, který zahynul při leteckém neštěstí o 15 let dříve.
Vyznamenání
Odkaz
Mezinárodní den Nelsona Mandely
Dle usnesení valného shromáždění OSN je 18. červenec Mezinárodním dnem Nelsona Mandely.
Filmy
Nelson Mandela byl ztvárněn v několika filmech:
1997 – Mandela a de Klerk, v hlavní roli Sidney Poitier.
2007 – Sbohem, Bafano, v hlavní roli Dennis Haysbert.
2009 – Invictus: Neporažený, v hlavní roli Morgan Freeman.
2010 – Mrs Mandela, v hlavní roli David Harewood.
2013 – Mandela: Dlouhá cesta za svobodou, v hlavní roli Idris Elba.
2017 - Madiba, Kanadská minisérie v hlavní roli s Laurencem Fishburnem
Odkazy
Reference
Literatura
Mandela, Nelson. (2010). Dlouhá cesta za svobodou. Praha: Práh.
Coetzee, Jan K. (2002). Zbořené zdi. Praha: Lidové noviny.
Gifford, Clive. (2010). 10 vůdců, kteří změnili svět. Praha: Slovart.
Externí odkazy
Biografie na stránce ANK
Tisková zpráva Nobelovy ceny
Nelson Mandela sings about killing whites
Mezinárodní den Nelsona Mandely
Nelson Mandela Day
Nelson Mandela a negativní stránky jeho života
Ani 27 let vězení Nelsona Mandelu nezlomilo Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Nelsona Mandely, ukázky z jeho pamětí, zamyšlení nad jeho politickými úspěchy a neúspěchy.
Jihoafričtí politici
Prezidenti Jihoafrické republiky
Jihoafričtí aktivisté
Poslanci Národního shromáždění Jihoafrické republiky
Absolventi Londýnské univerzity
Jihoafričtí nositelé Nobelovy ceny
Nositelé Nobelovy ceny za mír
Držitelé Sacharovovy ceny
Osobnosti roku časopisu Time
Čestní občané Kanady
Xhosové
Metodisté
Komunisté
Političtí vězni
Revolucionáři
Osobnosti na mosambických poštovních známkách
Osobnosti na tožských poštovních známkách
Narození v roce 1918
Narození 18. července
Narození v Mvezu
Úmrtí v roce 2013
Úmrtí 5. prosince
Úmrtí v Johannesburgu
Muži |
394 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sublimace | Sublimace | Sublimace je skupenská přeměna, při které se pevná látka mění na plyn, aniž by došlo k tání pevné látky (tedy bez průchodu kapalnou fází).
Opačný proces se nazývá desublimace. Při desublimaci se tedy plyn mění přímo na pevnou látku bez předchozí kondenzace.
Vlastnosti
Při sublimaci je tlak nasycených par nad pevnou fází vždy nižší, než jejich tlak nad kapalnou fází.
Za normálního tlaku sublimují např. led (pod 0 °C), suchý led (–78,5 °C) nebo fluorid uranový (56,5 °C), jod, naftalen nebo kafr. Většina látek je schopná sublimace za sníženého tlaku – přesněji řečeno tlaku nižším, než odpovídá jejich trojnému bodu. Schopnost látky sublimovat tak můžeme posoudit z jejího fázového diagramu.
Sublimace ledu je na mikroskopické úrovni stejně rychlá jako odpařování vody, např. proto také prádlo uschne i za mrazu.
Využití
Sublimace se využívá při čištění chemických látek. Používá se k rozdělení směsí sublimujících a nesublimujících látek. Spočívá v ohřívání a ochlazování směsi za účelem sublimace a desublimace jedné složky směsi. Výsledný produkt po ochlazení a opětné přeměně zpátky do pevného skupenství se nazývá sublimát. Existuje též sublimační metoda (komerčního) potisku textilií a plachtovin.
Na sublimaci je založená lyofilizace.
Příklad průběhu
Jod znečištěný např. pískem je v kádince, do jejíhož otvoru je položena baňka s chladnou vodou. Kádinka se začne ohřívat nad kahanem a jod pomalu „sublimuje“ (tání a vypařování jodu je při ohřevu nad kahanem nepostřehnutelné). Jeho nafialovělé páry stoupají vzhůru, kde je zastavuje baňka s chladnou vodou a opět přechází do pevného skupenství (dílčí změny skupenství jsou opět okem neviditelné). Na dně baňky (z vnější strany) je „přesublimovaný“ čistý jod.
Reference
Související články
Termodynamika
Skupenské teplo sublimace
Měrné skupenské teplo sublimace
Fázový přechod
Externí odkazy
Fázové přeměny
Separační metody
Metody kvalitativní analýzy
Chemické procesy |
401 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Teplota%20varu | Teplota varu | Teplota varu je teplota, při níž kapalina vře.
Fyzikálně je teplota varu definována tak, že se jedná o teplotu, při které se právě vyrovná tlak par kapaliny s tlakem okolního plynu.
Teplota varu závisí na atmosférickém tlaku (nebo obecněji na tlaku, který na kapalinu působí). Protože závisí na tlaku, představuje ve fázovém diagramu čáru, takže „bod varu“ – na rozdíl od trojného bodu – není bodem, ale hodnotou na této křivce za daného atmosférického tlaku.
Značení
Značka veličiny: tv
Základní jednotka: kelvin, značka K
Další jednotky: viz teplota
Přehled teplot varu
Tabulka uvádí teploty varu vybraných látek za normálního tlaku.
Související články
Teplota tání
Var
Externí odkazy
Fázové přeměny
Teplota
Materiálové konstanty |
406 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlakov%C3%BD%20hrnec | Tlakový hrnec | Tlakový hrnec (též Papinův hrnec, odtud hovorově papiňák) je silnostěnný hrnec sloužící k vaření za vyššího tlaku (280–300 kPa), než je běžný atmosférický tlak. Vyšším tlakem se dosáhne vyšší teploty vaření (120 °C až 130 °C, teplota varu vody za normálního tlaku je asi 100 °C), a tím i rychlejšího uvaření pokrmu. Též chuťové vlastnosti pokrmu mohou zůstat v uzavřené nádobě výraznější. Jmenuje se po svém vynálezci, francouzském matematikovi a fyzikovi Denisu Papinovi, jenž jej poprvé sestrojil roku 1679. Nešlo ale o první tlakový hrnec vůbec.
Konstrukce
Důležitou součástí hrnce je poklice, jíž je hrnec neprodyšně uzavřen. Poklice je opatřena otvorem, uzavřeným těžkou, ale pohyblivou zátkou, jež funguje jako pojistný ventil. Propouští přebytečnou páru, a tak zamezuje nebezpečnému zvýšení tlaku, které by mohlo vést k roztržení hrnce a výbuchu. Pro zvýšení bezpečnosti má tlakový hrnec navíc tepelnou pojistku, která se při nebezpečném zvýšení teploty roztaví a uvolní páru z hrnce. Nadto mají mnohé moderní hrnce „neselhatelnou“ přetlakovou pojistku v podobě otvoru v pokličce, jímž se v případě přetlaku mechanicky vytlačí část těsnění.
Výhody
Při vaření v tlakovém hrnci dochází k úsporám času a energie. I tužší plátky hovězího masa (z falešné svíčkové, nebo z pera) jsou měkké cca po 20–60 minutách, zatímco při dušení pod poklicí je nutno počítat až s hodinami a maso je třeba předem naložit do oleje nebo loje. Drůbeží kostry ze současných velkochovů se rozvaří za cca 30–60 minut tak, že je možné je beze zbytku pozřít.
Orientační časy vaření některých vybraných potravin
Čas vaření se začíná počítat od dosažení varného tlaku, což se u většiny moderních tlakových hrnců pozná podle objevení se (barevného) ukazatele. Po skončení vaření se obvykle ještě nechává hrnec „dojít“ 3–10 minut na vypnutém sporáku bez přísunu tepla.
Nevýhody
Zvýšený tlak při vaření v tlakovém hrnci představuje jisté riziko. Většina negativních názorů vychází z dramatických zkušeností s vytržením pojistky při varu u starých hliníkových hrnců, k čemuž docházelo kvůli ucpání ventilu. Při náhlém poklesu tlaku dojde v přehřáté kapalině k bouřlivému varu, který může vyvrhnout vařený pokrm do okolí. Ani dnes není dobré do hrnce přidávat větší množství naťového koření (bazalky, majoránky, rozmarýny, tymiánu), aby se neucpaly otvory v pojistkách. Stejně tak není vhodné hrnec příliš naplnit, neboť hrozí velmi rychlý nárůst tlaku při vaření. Moderní tlakové hrnce se obvykle vyrábějí z nerezové oceli.
Zajímavosti
Předchůdcem tlakového hrnce měl být kerotakis, tlakový hrnec údajně vynalezený alchymistkou Marií Židovkou (Prorokyní) ve 2. století v severní Africe.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Technická termika
Kuchyňské nástroje
Nádoby |
411 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dynamika | Dynamika | Dynamika je část mechaniky, která se zabývá příčinami pohybu hmotných objektů (bodů, těles, soustav těles).
Zabývá se tedy veličinami spojenými s dynamikou pohybu, jako např. hybnost a energie.
Jedním ze základních cílů dynamiky je určit pohyb hmotného bodu (případně tělesa nebo těles), známe-li síly na hmotný bod (těleso nebo tělesa) působící. Jde tedy o určení polohy a rychlosti hmotného bodu (tělesa nebo těles) v daném čase. Dobrým příkladem je např. pohyb planet, u nichž známe dynamický zákon podle kterého se planety pohybují, ale to co nás opravdu zajímá je, kde se budou planety v budoucím čase nalézat. To je možné určit integrací Newtonových rovnic (pohybové rovnice, rovnice dynamiky v mechanice) alespoň v rámci nerelativistické fyziky. V mechanice prakticky všechny síly působící na hmotný bod (těleso nebo tělesa) jsou experimentálně objevené.
Základní pojmy
Síla
Skládání sil
Rovnováha sil
Rozklad sil
Setrvačnost
Hybnost
Impuls síly
Dostředivá síla
Setrvačná síla
Odstředivá síla
Inerciální vztažná soustava
Neinerciální vztažná soustava
Coriolisova síla
Tlaková síla
Tlak
Pohybové zákony
Newtonovy pohybové zákony
1. Newtonův pohybový zákon (zákon setrvačnosti)
2. Newtonův pohybový zákon (zákon síly)
3. Newtonův pohybový zákon (zákon akce a reakce)
Síly působící u jednotlivých druhů pohybů
Rovnoměrný přímočarý pohyb
Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb
Nerovnoměrný přímočarý pohyb
Rovnoměrný pohyb po kružnici
Rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici
Nerovnoměrný pohyb po kružnici
Veličiny
Hybnost
Dostředivá síla
Odstředivá síla
Setrvačná síla
Coriolisova síla
Související články
Mechanika
Kinematika
Statika
Teoretická mechanika
Externí odkazy
Mechanika
Pohyb |
416 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Jednoduch%C3%BD%20stroj | Jednoduchý stroj | Jednoduchý stroj je jeden z druhů mechanických strojů, patřící do této skupiny:
Nakloněná rovina - a na stejném principu:
Klín
Páka - a na stejném principu:
Kladka (Pevná kladka - Volná kladka - Kladkostroj)
Kolo na hřídeli
na obou předchozích principech:
Šroub
Společným rysem těchto strojů je jednoduchost konstrukce a jednoduchost principu. Části ostatních mechanických strojů („nejednoduchých“) se skládají z jednotlivých jednoduchých strojů.
Jednoduché stroje usnadňují lidem práci, většinou (s výjimkou pevné kladky) tím, že umožní působit menší silou, než by bylo bez jednoduchého stroje nutné. Tato výhoda je ale vyvážena nutností působit po delší dráze, takže výsledné množství mechanické práce vykonané s jednoduchým strojem je stejné (ve skutečnosti dokonce vyšší) než práce bez jednoduchého stroje.
Související články
Mechanika
Mechanický stroj
Externí odkazy
Jednoduché stroje |
423 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Poloha%20t%C4%9Blesa | Poloha tělesa | Poloha tělesa je údaj, vyjadřující umístění tělesa vzhledem k ostatním tělesům (vztažné soustavě).
K přesnému určení polohy tělesa v trojrozměrném prostoru jsou třeba 3 údaje (3 souřadnice), v rovině 2 údaje (2 souřadnice), na přímce stačí 1 údaj (1 souřadnice).
Konkrétní souřadnice závisí na volbě vztažné soustavy a druhu soustavy souřadnic. Nejčastěji používané soustavy souřadnic jsou kartézská soustava souřadnic a polární soustava souřadnic. Spojnice počátku soustavy souřadnic a hmotného bodu se označuje jako polohový vektor.
Jestliže se poloha tělesa mění, pak se těleso pohybuje.
Související články
Kinematika
Kinematika |
428 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pol%C3%A1rn%C3%AD%20soustava%20sou%C5%99adnic | Polární soustava souřadnic | Polární soustava souřadnic je taková soustava souřadnic v rovině, u které jedna souřadnice (označovaná ) udává vzdálenost bodu od počátku souřadnic, druhá souřadnice (označovaná ) udává úhel spojnice tohoto bodu a počátku od zvolené osy ležící v rovině (nejčastěji jí odpovídá osa kartézských souřadnic).
Polární soustava souřadnic je vhodná v případech takových pohybů, při nichž se nemění vzdálenost tělesa od jednoho bodu (počátku souřadnic), například u pohybu po kružnici, případně se tato vzdálenost mění s nějakou jednoduchou závislostí.
]
Transformace
Transformace polárních souřadnic na kartézské:
Převod kartézských souřadnic na polární:
Tato převodní funkce však funguje jen na intervalu - pro jiné intervaly bychom museli změnit znaménko funkce arctg(x). Abychom mohli popsat inverzi pro daný úhel na celém jeho definičním intervalu, bývá často používána funkce arctg2(y,x) definovaná jako
Převod kartézských souřadnic na polární má potom zápis:
Vlastnosti
Jedná se o ortogonální soustavu souřadnic s Lamého koeficienty
.
Délka infinitesimální úsečky se spočte jako
tedy délka křivky obecně jako
kde t je parametr dané křivky a s je její délka od do .
Obsah infinitesimálního elementu plochy spočteme jako
takže celkový obsah spočteme integrací tohoto výrazu přes danou oblast vyjádřenou v polárních souřadnicích.
Christofelovy koeficienty Levi-Civitovy konexe generované Euklidovskou metrikou jsou dány vztahy
Diferenciální operátory v polárních souřadnicích
Externí odkazy
Polární souřadnice na MathWorldu
Soustavy souřadnic |
435 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Ahlov%C3%A1%20rychlost | Úhlová rychlost | Úhlová rychlost je fyzikální veličina popisující otáčivý pohyb tělesa (otáčení, rotaci). Vyjadřuje uraženou úhlovou dráhu, tedy změnu úhlu v obloukové míře (v radiánech), za jednotku času. Úhlová rychlost je pseudovektor (zjednodušeně se termín úhlová rychlost se stejnými jednotkami používá pro její průmět do osy rotace – pseudoskalár). Je třeba ji tedy nezaměňovat s úhlovou frekvencí, která je přímo skalárem s jednotkou s−1 a obvykle nesouvisí s otáčením.
Jednotkou uhlové rychlosti je radián za sekundu. Radián je v současné SI bezrozměrná jednotka, úhlová rychlost má tedy stejný rozměr jako úhlová frekvence.
Časová změna úhlové rychlosti je úhlové zrychlení.
Značení
Symbol veličiny: ω.
Jednotka SI: radián za sekundu.
Značka jednotky: rad·s−1.
V některých aplikacích se používá i stupeň (°) za sekundu, Platí . Používá se např. i otáčka za minutu . Ani jedna z těchto jednotek však nepatří do SI soustavy.
Výpočet:
Okamžitá úhlová rychlost
Průměrná úhlová rychlost
Definice
Úhlová rychlost je definovaná jako časová změna (t) středového úhlu φ opsaného otáčejícím se (resp. natáčejícím se) průvodičem, kolmým k ose otáčení:
Úhlovou rychlostí 1 za 1 sekundu se otáčí průvodič, který při rovnoměrné rotaci opíše úhel 1 radiánu za 1 sekundu.
Například minutové ručičky všech hodin a hodinek mají stejnou úhlovou rychlost, při různé obvodové rychlosti svých konců.
Úhlová rychlost jako vektor
V některých případech (např. při prostorových pohybech) je vhodné definovat úhlovou rychlost jako vektorovou veličinu vztahem
Vektor je tedy kolmý k rovině tvořené polohovým vektorem a vektorem obvodové rychlosti pohybujícího se bodu. Vektory tvoří pravotočivou soustavu. Tento vektor má tedy vždy směr osy rotace (axiální vektor).
Jako definiční se uvádí i vektorový vztah obdobný skalární definici:
,
je však třeba mít na zřeteli, že orientovaný úhel lze považovat za axiální vektor pouze pro infinitezimální otočení.
Použití
Otáčkoměr, například v automobilu, měří střední dobu jedné otáčky hřídele – periodu. Stupnice otáčkoměru je cejchována v obrácené hodnotě periody tj. kmitočtu, konkrétně střední počet otáček za jednotku času. Rozměr s−1; min −1.
Okamžitá úhlová rychlost (rad·s−1) rotujících součástí spalovacího pístového motoru, během jednoho pracovního cyklu, není konstantní.
Letecký přístroj zatáčkoměr na palubě letadla udává okamžitou úhlovou rychlost obvykle ve stupních za minutu (např. při úhlové rychlosti 3° za sekundu udělá letadlo 360° za dvě minuty). Ani tato úhlová rychlost (obvykle) nebývá konstantní.
Reference
Související články
Rychlost
Obvodová rychlost
Úhlové zrychlení
Úhlová frekvence
Externí odkazy
Periodické děje
Fyzikální veličiny
Rychlost |
443 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pt%C3%A1ci | Ptáci | Ptáci (Aves) jsou třída teplokrevných obratlovců, pro kterou je charakteristická přítomnost peří, bezzubého zobáku, snášení skořápkových vajec, vysoká rychlost metabolismu, čtyřdílné srdce a pevná lehká kostra s častými srůsty kostí. Přední končetiny jsou přeměny v křídla (jedinou známou výjimku představují epyornisovití a moa). Celkem je dnes známo asi 10 400 druhů žijících ptáků (z toho přes 4083 druhů nepěvců a 5895 druhů pěvců) a přes 2000 druhů fosilních. Je ale možné, že skutečná biodiverzita současného ptactva je ještě mnohem vyšší a čítá asi 11 000 až 18 000 druhů. Odhaduje se, že na Zemi žije přibližně 50 miliard jedinců ptáků.
Jedná se o jedinou přežívající a přitom vysoce specializovanou skupinu teropodních dinosaurů (maniraptorů), která jako jediná přežila hromadné vymírání na konci křídy před 66 miliony let. Věda zabývající se touto skupinou živočichů se nazývá ornitologie. Vyhynulými druhy ptáků pak paleontologie či (přesněji) paleozoologie.
Evoluce
Ptáci jsou vývojoví potomci drobných teropodních dinosaurů, konkrétně maniraptorů (klad Pennaraptora a Avialae), z nichž se vyvinuli v období střední až svrchní jury, před více než 160 miliony let. Dinosaury jako předky ptáků označil již německý anatom Carl Gegenbaur v roce 1863 a jedná se tedy o nejstarší přesně zformulovanou hypotézu o původu ptáků. O několik let později postuloval anatomickou podobnost teropodních dinosaurů a ptáků také britský přírodovědec Thomas Henry Huxley. V posledních čtyřiceti letech je díky výzkumům Johna Ostroma respektována naprostou většinou paleontologů a mnoha ornitology.
Nejbližšími žijícími příbuznými ptáků jsou krokodýli – společně představují jediné žijící zástupce kladu Archosauria.
Systematika
Všichni žijící ptáci spadají do několika desítek přirozených (monofyletických) skupin, jejichž složení a často i vnitřní příbuzenství je poměrně stabilní. Tyto skupiny často odpovídají „čeledím“ nebo v několika případech „řádům“ klasické systematiky Wetmore'a. Rovněž jsou známy nejzákladnější (nejhlubší) příbuzenské vztahy mezi těmito skupinami: nelétaví běžci (kivi, emu, nandu, pštrosi, kasuáři, vyhynulí ptáci moa) a tinamy dohromady tvoří klad Palaeognathae, který je sesterskou skupinou vůči všem zbývajícím žijícím ptákům – nazývaným Neognathae. Uvnitř neognátů je dobře rozeznatelný klad Galloanserae (drůbež), kam patří hrabaví (Galliformes) a vrubozobí (Anseriformes). Všichni neognáti mimo drůbež tvoří další přirozenou skupinu, Neoaves. Problematické tak zůstávají vztahy na střední úrovni, to je mezi jednotlivými „řády“ neoavianů.
Z metodologického hlediska je dnešní ptačí systematika založená na kladistických analýzách genomů, (mitochondriálního i jaderného) nebo – v menší míře – morfologických znaků. Aplikace kladistiky na DNA vytlačila dřívější fenetickou techniku DNA-DNA hybridizace, která měří podobnost bez ohledu na to, zda je zděděná od společného předka. Na hybridizaci byly založeny velké analýzy 90. let, včetně té, kterou předložili Sibley & Ahlquist (1990). Její závěry jsou dosud považovány za poměrně spolehlivé, pokud jde o seskupování jednotlivých druhů do větších celků, ne však, co se týče vzájemných vztahů mezi těmito většími skupinami.
Seznam řádů
Mezinárodní ornitologická unie rozeznává k roku 2021 následující řády (české názvy doplněny podle Názvoslovná komise ČSO):
Ptáci (Aves)
Běžci (Palaeognathae)
Kasuáři a emuové
Kiviové
Nanduové
Pštrosi
Tinamy
Letci (Neognathae)
Galloanserae
Hrabaví
Vrubozobí
Neoaves
Brodiví a pelikáni
Čápi
Dlouhokřídlí
Dravci
Dropi
Faetoni
Gvačarové
Hoacinové
Krátkokřídlí
Kukačky
Kurolové
Lelčíkové
Lelkové
Lelkouni
Měkkozobí
Mesitové
Myšáci
Papoušci
Pěvci
Plameňáci
Potápky
Potáplice
Potuové
Seriemy
Slunatci a kaguové
Sokoli
Sovy
Srostloprstí
Stepokurové
Svišťouni
Šplhavci
Terejové
Trogoni
Trubkonosí
Tučňáci
Turakové
Zoborožci
Fylogeneze
Všechny moderní studie potvrdily rozdělení recentních ptáků do dvou hlavních skupin – Palaeognathae (běžci) a Neognathae (letci). V rámci druhé skupiny je rovněž obecně přijímáno rozdělení na dva samostatné klady Galloanserae (zahrnující hrabavé a vrubozobé) a Neoaves (všechny ostatní skupiny). Další dělení těchto skupin, především vnitřní uspořádání Neoaves, je předmětem probíhajících výzkumů. Níže je ukázka možného kladogramu vypracovaného na základě prací Heinera Kuhla et al. (2020) a Braun & Kimball (2021):
Popis
Dnešní ptáci jsou charakterizováni peřím, čelistmi bez zubů, přeměněnými rohovinovou ramfotékou v zobák, vysokým stupněm metabolismu, dýcháním skrze vzdušné vaky, pronikající do postkraniální kostry, a kostrou s výskytem mnoha srostlých elementů (pygostyl, karpometakarpus, tarzometatarzus a tibiotarzus). Ptáci mají přední končetiny přeměněny v křídla umožňující let, přestože běžci a někteří další, zejména endemické ostrovní druhy, tuto schopnost k letu ztratily. Létavé ptáky dále charakterizuje kost prsní s kýlem pro úpon hrudních svalů, jehož velikost přímo odpovídá letovým schopnostem. Kostru mají lehkou, kosti jsou duté.
Obecně jsou zástupci velké většiny ptáků pouze malými obratlovci s hmotností zhruba do 1 kilogramu. V geologické minulosti ale existovaly často velké formy nelétavých ptáků s hmotností nad 100 kilogramů. Fosilie těchto fosilních až (sub)recentních zástupců známe například z Jižní Ameriky, Madagaskaru, Austrálie i Eurasie.
Rozměry
Ptáci dosahují různých velikostí. Rozdíly ve velikosti ptáků nejsou tak velké jako u plazů nebo savců. Největší ptáci převyšují svojí hmotností ty nejmenší jen asi 45tisíckrát (létavé formy jen 10tisíckrát), zatímco například u savců je tento vztah v poměru 1:60 milionům. Za nejmenší ptáky světa jsou považováni kolibříci (hmotnost 1,5–2,5 g) a pěvci. Zpravidla za vůbec nejmenšího se považuje kubánský druh kalypta nejmenší (Mellisuga helenae), který i s ocasem měří 6 cm a váží 1,5 gramu, takže je nejmenším ptákem i nejmenším známým dinosaurem. V Evropě jsou nejmenší králíčci (Regulus spp.), kteří mají hmotnost 4,5–7 g. Největší z žijících ptáků je pštros dvouprstý (2,5 m výšky, hmotnost až 150 kg). Z létavých pak někteří albatrosi (rozpětí křídel až 3,5 m), kondor velký (rozpětí 3 m) nebo orel mořský (rozpětí až 2,5 m). Ještě větší byly některé vymřelé druhy. Novozélandští ptáci moa (Dinornithiformes) měřili na výšku až 3,6 m a vážili až 250 kg. Madagaskarští běžci řádu Aepyornithiformes byli nižší (3 m), ale těžší (500 kg) a snášeli také vůbec největší vejce, velká 25 × 34 cm a těžká 10 kg (odpovídá 7 pštrosím vejcím). Zřejmě největším známým druhem ptáka byl nelétavý madagaskarský Vorombe titan, jehož hmotnost dosahovala pravděpodobně až 800 kilogramů. Z létavých druhů byl zřejmě největší Argentavis magnificens, který vážil 60 až 110 kg a v rozpětí křídel měřil přes 6 metrů. Ještě větší rozpětí křídel mohl mít rod Pelagornis, u nějž činilo asi 6 až 7 metrů.
Také druhohorní formy praptáků však dosahovaly miniaturních rozměrů. Například druh Oculudentavis khaungraae z myanmarského jantaru (formálně popsaný roku 2020) měl lebku dlouhou jen 14 mm a celkovou délku těla zhruba do 9 centimetrů, hmotnost tohoto malého teropoda dosahovala pouhých několika gramů.
Největší formy ptáků známe z některých období pravěku či ještě nedávného recentu. Úplně největším známým druhem byl zřejmě před několika tisíciletími žijící druh „sloního ptáka“ Vorombe titan z Madagaskaru (s odhadovanou hmotností až kolem 800 kilogramů), zatímco největším dosud známým dravým ptákem byl nejspíš Kelenken guillermoi (hmotnost kolem 250 kg, výška přes 3 metry) z miocénu Argentiny.
Vnější vzhled současných ptáků je velmi podobný. Liší se pouze velikostí těla, tvarem a velikostí zobáku, v délce krku a typu nohy. Většina druhů ptáků patří mezi suchozemské obratlovce se schopností aktivního letu.
Rozšíření
Ptáci se rozmnožují na všech sedmi kontinentech, přičemž největší rozmanitosti dosahují v tropických oblastech; to může být způsobeno buď vyšší rychlostí speciace v tropech nebo vyšší rychlostí vymírání ve vyšších zeměpisných šířkách. Jsou schopni žít a nacházet potravu na většině lokalit naší planety, na jihu např. sněžní buřňáci hnízdí v některých koloniích až 440 km hluboko ve vnitrozemí Antarktidy. Několik příbuzných druhů se adaptovalo na život na světových oceánech – s některými druhy mořských ptáků se na pobřeží setkáme pouze v době rozmnožování a některé druhy tučňáků se potápějí do rekordních hloubek okolo 300 metrů. Mnoho druhů kolonizovalo oblasti, do kterých byly vysazeny lidmi. Některá z těchto zavádění byla dobře uvážena: např. bažant obecný byl vysazován po celém světě jako lovná pernatá zvěř. Někteří ptáci jsou kolonizátoři náhodní, jako např. papoušek mniší, který po útěcích z klecí vytvořil kolonie v některých severoamerických městech. Některé jiné druhy, jako např. volavka rusohlavá, čimango žlutavý a kakadu růžový se rozšířily hluboko za hranice svého původního výskytu díky tomu, jak jim zemědělská činnost člověka vytváří nové vhodné lokality.
Anatomie
Ve srovnání s ostatními obratlovci mají ptáci uspořádání těla vykazující mnoho neobvyklých přizpůsobení, většinou k usnadnění letu.
Kostra je složena z velmi lehkých kostí. Kosti jsou duté a vyplněné vzduchem, přičemž dutiny jsou spojeny s dýchacím ústrojím. Tyto duté kosti jsou přitom velmi pevné. Lebeční kosti jsou spojené a bez zřetelných švů. Očnice jsou mohutné a oddělené kostní přepážkou. Páteř je rozdělena na krční, hrudní, křížový a ocasní oddíl s ohebnými krčními obratli, jejichž počet je vysoce proměnlivý. Pohyb je omezen u obratlů počínaje posledními hrudními obratli a není možný u dalších obratlů. Kost kyčelní je srostlá po celé délce s páteří. Žebra jsou zploštěná a jsou upnuta k mohutné deskovité prsní kosti, k níž jsou připojeny létací svaly. Pouze nelétaví ptáci mají prsní kost poměrně malou a bez hřebene. Přední končetiny jsou přeměněny v křídla. Výzkum ukázal, že ptačí „šupiny“ na nohách nemají stejný evoluční základ jako plazí šupiny a vznikly spíše jako morfologické odvozeniny od peří.
Podobně jako plazi ani ptáci nemočí. Ledviny extrahují z krevního řečiště dusíkatý odpad, ten však místo vylučování jako močoviny rozpuštěné v moči je vylučován ve formě kyseliny močové. Ptáci také vyměšují spíše kreatin než kreatinin, jako je tomu u savců. Kyselina močová má velmi nízkou rozpustnost ve vodě, takže po zbavení se zbytku vody se objevuje jako bílý povlak. Od každé ledviny vede močovod, který ústí do středního oddílu kloaky. Právě v kloace se moč zbavuje vody a při průchodu trusu je stírána a s trusem vylučována. Na trusu se moč jeví jako bílý povlak. Kloaka je společným vývodem trávicí, vylučovací a pohlavní soustavy. Navíc mnoho druhů ptáků nestravitelné zbytky potravy vyvrhuje v chuchvalcích (tzv. vývržky) zpět jícnem a ústní dutinou.
Ptáci mají jedno z nejkomplexnějších dýchacích ústrojí ze všech zvířecích skupin. Když se pták nadechuje, 75 % objemu čerstvého vzduchu obtéká plíce a vtéká rovnou do vzdušných vaků, probíhajících od plic a spojených s dutinami v kostech, které plní vzduchem. Zbylých 25 % vzduchu jde přímo do plic. Když pták vydechuje, je pro výdech používán vzduch z plic a současně se do plic dostává čerstvý vzduch ze vzdušných vaků. Ptačí plíce tak přijímají čerstvý vzduch jak při nádechu, tak i při výdechu. Ptačí zpěv vzniká v orgánu zvaném syrinx, svalnaté komoře s několika bubínkovými blánami, který se nachází v dolní části průdušnice. Ptačí srdce má čtyři oddíly, z levé, silně svalnaté komory, vystupuje pravý aortální oblouk a dává vzniknout systémové aortě (na rozdíl od savců, kde je použit levý oblouk). Zadní dutá žíla přijímá krev z končetin přes vstupní ledvinový systém. Ptáci, na rozdíl od savců, mají jádrové červené krvinky, tj. červené krvinky, které mají jádro.
Zažívací soustava ptáků je jedinečná, mají hrdelní vak nebo vole pro uskladnění potravy a dva žaludky, z nichž ve druhém jsou spolykané kamínky, které vzhledem k absenci zubů pomáhají ptákům drtit potravu. Trávicí soustava dokáže zajistit rychlé strávení potravy a je přizpůsobena letu. Někteří stěhovaví ptáci mají přidanou schopnost snížit obsah části střev před migrací.
Nervová soustava u ptáků je v rozsahu přiměřeném velikosti ptáka. Nejvyvinutější částí mozku je mozeček, který koordinuje pohyb a ovládá funkce souvisící s letem, zatím co koncový mozek kontroluje prvky chování, plavání, páření a stavbu hnízd. Zrakový systém je obvykle u ptáků vysoce vyvinut. Oko ptáků je v základní stavbě shodné s okem savců. Ptáci s očima na stranách hlavy mají široké zorné pole, zatímco ptáci s očima na čelní straně hlavy, jako sovy, mají binokulární vidění a mohou odhadovat hloubku pole. Vodní ptáci mají zvláštní pružné čočky, které jim umožňují vidění na vzduchu i pod vodou. Některé druhy mají také dvojitou foveu. Ptáci jsou tetrachromatičtí díky přítomnosti očních buněk citlivých na ultrafialové záření, stejně jako na zelenou, modrou a červenou barvu. To jim umožňuje vnímat ultrafialové záření, což se využívá při krmení a námluvách. Mnoho ptáků má totiž na peří vzory viditelné v ultrafialovém světle a tudíž nerozeznatelné lidským okem. Ultrafialové světlo se využívá také při hledání potravy; např. poštolky při pátrání po kořisti často na zemi sledují močovou stopu hlodavců, která vyzařuje UV záření. Vnější ochranu oka zajišťují svrchní a spodní víčka, která však nejsou tak pohyblivá jako u savců, takže oko je čištěno jemnou blankou, umístěnou ve vnitřním koutku oka, tzv. mžurkou, která může oko překrýt směrem napříč. Mžurka také kryje oko a slouží tak jako kontaktní čočka u mnoha vodních ptáků. Když ptáci spí, jsou spodní víčka zvednutá. Ptačí sítnice má pro rozvod krve ve sklivci bohatě prokrvený výrůstek zvaný hřebínek. Ptačímu zevnímu zvukovodu chybí vnější ušní boltec, ale je překryt peřím, i když u některých druhů (např. kalous, výr, výreček) toto peří trochu uši připomíná. Ve vnitřním uchu se nalézá hlemýžď, který ale na rozdíl od savců není spirálovitý. Kvůli velmi dobře vyvinutému zraku se dříve předpokládalo, že ptáci jsou buď zcela anosmičtí (bez čichu) anebo cítí jen velice málo. Na základě rozboru mnoha současných studií se však ukazuje, že ptáci využívají čich v každodenním životě jako nástroj při hledání potravy, při hledání ideálního partnera pro reprodukci anebo při navigaci a orientaci v prostoru.
Někteří ptáci také používají proti dravcům chemickou obranu. Někteří trubkonosí mohou vyvrhnout proti útočníkovi nepříjemný olejovitý výměšek z jícnu, zatímco některé druhy pěvců z rodu Pitohui, žijících na Nové Guineji, mají jedovatou látku homobatrachotoxin obsaženou nejen v těle, ale hlavně v kůži a peří.
Při pohybu po zemi využívají ptáci svých anatomických předností, jako je efektivní dýchací soustava, pevné a lehké kosti a relativně silné svaly na horních částech nohou, díky kterým dokážou některé druhy rychle běhat či skákat.
Peří
Jednou z vlastností, která odlišuje ptáky od ostatních žijících skupin živočichů (kromě dinosaurů), je pokrytí kůže peřím. Peří je epidermální kožní porost, jako např. šupiny u plazů nebo srst u savců, který má u ptáků mnoho různorodých funkcí: plní termoregulační funkci tím, že tepelně izoluje tělo ptáka za chladného počasí nebo od vody, peří je nezbytné pro ptačí let a je také používáno při toku, maskování a signalizaci. Ptačí peří, vzhledem k tomu, že slouží různým účelům, není pouze jednoho typu. Peří potřebuje pravidelnou údržbu a ptáci tak provádí jeho čištění a rovnání každý den. Používají k tomu zobák, pomocí kterého zbavují peří cizích částeček a roztírají si po peří olejovité výměšky z kostrční žlázy, což zajistí, že se peří nepromáčí, udržuje mu pružnost, působí jako antibakteriální prostředek potlačující růst baktérií snižujících kvalitu peří. Dalším způsobem péče o peří je používání kyseliny mravenčí, která pomáhá z peří zahánět parazity.
Peří se souvislým praporem vytvářející vzhled ptačího těla se také nazývá krycí nebo konturové peří. Toto peří má zřetelný osten i brk a patří k němu většina peří rostoucího na těle. Krátké a měkké brky s navzájem nespojenými paprsky a větvičkami jsou znaky prachového peří. To tvoří první chmýřitý šat mladých ptáků a také obal pod krycím peřím ptáků dospělých. Druh peří tak může kolísat podle stáří jedince, jeho sociálního postavení, poškození peří podle postavení ve skupině, ale hlavně se jedinci liší v opeření podle pohlaví. Peří ptákům pravidelně vypadává vytlačováním starých per z kůže pery novými. Pelichání peří u většiny druhů ptáků probíhá jednou do roka, ale jsou známy druhy, u kterých probíhá výměna peří dvakrát za rok a oproti tomu velcí dravci mohou pelichat jednou za dva až tři roky. Kachnám a husám pelichá veškeré peří najednou, takže nejsou schopny zhruba po dobu jednoho měsíce letu. Různé ptačí druhy mají odlišné vzory a strategie línání. U některých ptáků dochází k pelichání od vnějších per k perům vnitřním, u jiných je tomu naopak a někteří ptáci ztrácejí veškeré peří najednou. První způsob nebo také centripetální pelichání jako termín pro pelichání rejdovacích per je možno vidět např. u bažantovitých. Druhé, nebo také centrifugální pelichání, je možné vidět např. u rejdovacích per datlů a šoupálků, přičemž střední pár peří vypadává jako poslední, aby bylo těmto druhům umožněno šplhání po stromech. Základní vzor způsobu pelichání je možné sledovat na vrabci, kdy jako první je nahrazováno vnější peří, poté peří vnitřní a u ocasních per se postupuje ze středu ke krajům.
Peří neroste rovnoměrně po celé kůži, ale rozrůstá se na zvláštních plochách nebo pruzích, které se nazývají pernice (latinsky pterylae). Distribuční vzorky těchto plošek nebo proužků jsou využívány v taxonomii a systematice. Před hnízděním, u samic většiny ptačích druhů, vzniká v místě styku jejich těla s vejci takzvaná hnízdní nažina, tedy místo bez peří. Ta bývá buď zcela holá, či jenom řídce porostlá prachovým peřím a je hodně prokrvená, aby byl při sezení na vejcích usnadněn transfer tepla.
Biologie a chování
Mnoho druhů ptáků podniká každoročně dlouhé migrační cesty a velké množství ptáků absolvuje také krátké nepravidelné tahy. Ptáci jsou sociální živočichové a komunikují pomocí vizuálních signálů, voláním a zpěvem, účastní se sociální činnosti včetně společného lovu, rozmnožování, shromažďování a napadání predátorů. Ptáci jsou převážně společensky monogamní s tím, že u některých druhů se setkáváme s krátkodobým nebo řidčeji i dlouhodobým životem v párech; jiné druhy jsou polygamní nebo polyandrické. Ptáci podobně jako obojživelníci a plazi snášejí vejce, která obvykle ukládají do hnízd, sedí na vejcích a zahřívají je až do doby vylíhnutí mláďat. Tělesná teplota ptáků se pohybuje mezi 38 až 42 stupni Celsia. Výzkum ukazuje, že většina ptačích druhů v různých geografických prostředích a ekosystémech volí své vzorce chování a převažující tělesný postoj v závislosti na možnostech efektivního udržení svojí stálé tělesné teploty.
Chování ptáků je řízeno instinkty. Nejvíce ptáků je aktivních ve dne, ale mnohé druhy ptáků, jako např. sovy či lelci, jsou aktivní v noci. Někteří ptáci mohou využívat i soumrak a existují i ptáci žijící na mořském pobřeží, kteří vyrážejí na lov potravy v době vhodného přílivu, lhostejno jestli ve dne, nebo v noci.
Inteligence
U mnoha ptáků (zejména papoušků a krkavcovitých) byla pozorována schopnost řešení problémů, tvorby nástrojů pro obstarávání potravy a mnoho dalších schopností, vyžadujících poměrně vysokou inteligenci a abstrakci. U některých ptáků je pravděpodobně inteligence tak vysoká, že ji překonává již pouze inteligence vyšších primátů. Nové studie potvrzují, že ptáci jsou schopni stejně složitých myšlenkových pochodů, jako vyspělí savci. Vývoj ptačího mozku má množství specifických vzorců, které se neobjevují při vývoji savčího mozku.
Potrava
Ptáci se živí různou potravou, zahrnující nektar, ovoce, rostliny, semena, zdechliny, drobné bezobratlé živočichy i obratlovce včetně ptáků a savců. Protože ptáci nemají zuby, je jejich zažívací soustava speciálně přizpůsobena k přijímání celých, nepřežvýkaných kousků potravy. Bezzubý ptačí zobák se postupným vývojem formoval z ozubených čelistí ptačích předků – maniraptorních teropodních dinosaurů.
Ptáci používají různé strategie vyhledávání potravy. Pro některé druhy je charakteristický sběr či lov bezobratlých včetně hmyzu, pro jiné sběr semen (primárně semenožraví ptáci). Pěvci při lovu letícího hmyzu často využívají taktiku výpadu z větve. Ptáci živící se nektarem, jako jsou kolibříci, papoušci lori, strdimilovití, kystráčkovití a někteří další, mají usnadněn sběr potravy díky jazýčku přizpůsobenému do podoby kartáčku; v mnoha případech mají zobák uzpůsobený pro určitý typ květin. Sondování zobákem při hledání bezobratlých používají kiviové a bahňáci s dlouhými zobáky; v případě bahňáků jsou délka zobáků a metody krmení spojeny s „potravní nikou“ (vše, co na daném území může danému organismu sloužit jako potrava). Stíhání střemhlavým letem je vlastní sokolům a jestřábům ve vzduchu, ve vodě podobný styl lovu používají např. potáplice, poláci a tučňáci. Lov skokem do vody provádí terejovití, ledňáčkovití a rybáci. Tři druhy buřňáků, plameňáci a některé kachny získávají potravu procezováním. Husy a kachny především spásají trávu. Některé druhy provozují kleptoparasitismus čili kradou potravu ostatním ptákům – fregatky, racci a chaluhy. Kleptoparasitismus není hlavním zdrojem obživy žádného druhu ptáků, ale je doplňkovým zdrojem k potravě získávané lovem; (studie fregatek páskovaných kradoucích potravu terejům maskovým odhadují, že fregatky tak mohou získat maximálně 40 % potravy, kterou potřebují, ale v průměru je toto číslo ještě nižší – činí jen 5 %). Konečně někteří ptáci, jako jsou supové a rackové, jsou mrchožrouti. Někteří ptáci mají při získávání potravy několik strategií nebo se živí různou potravou, zatímco jiní jsou potravní specialisté nebo využívají jedinou strategii při získávání potravy.
Let
Schopnost letu je charakteristická pro většinu ptáků a odlišuje je tak od ostatních skupin obratlovců s výjimkou netopýrů, kaloňů a vyhynulých pterosaurů. Tento pro převažující množství druhů hlavní prostředek pohybu slouží při rozmnožování, lovu potravy a útěku před predátory. Ptáci jsou k letu přizpůsobeni různě; mají například lehkou kostru, dva velké prsní svaly zajišťující pohyb křídel dolů (tvoří 16 % hmotnosti ptáka), svaly podklíční zvedající křídla a přední končetiny přeměněné v křídla. Především velikost a tvar křídla určuje u jednotlivých druhů typ letu, který využívají především. Mnoho ptáků kombinuje tzv. veslovací let s méně náročným klouzavým letem nebo plachtěním. Okolo 60 druhů existujících ptačích druhů není letu schopno a podobně nebyli schopni letu i někteří vyhynulí ptáci. Tyto druhy neschopné letu je možno často nalézt na izolovaných souostrovích, pravděpodobně následkem nedostatku pozemních predátorů a omezených zdrojů, jejichž důsledkem je ztráta schopností letu. Tučňáci, kteří také nejsou schopni letu, používají křídla pro veslování při potápění pod vodou, podobně jako alky, buřňáci či skorci.
Základním způsobem pohybu ptáků, až na určité výjimky, je aktivní let. Ptáci nejčastěji používají mávavý let, kdy rytmicky zvedají a spouštějí křídla, přičemž rychlost a výšku letu regulují počtem pohybů a nakloněním křídel. Dalším způsobem letu zejména u velkých ptáků je plachtění, kdy se křídla prakticky nepohybují a ptáci využívají jen nosné síly vzdušných proudů. Další formou letu je tzv. třepotavý let, při němž se rychlým máváním křídel pták zastaví ve vzduchu na určitém místě (poštolka, rybák obecný). Zcela odlišným typem letu i z energetického hlediska je vířivý let kolibříků, umožňovaný zvýšenou frekvencí pohybu křídel.
Rychlost letu ptáků jen zřídka překonává hranici 100 km/h, přičemž k nejrychlejším patří husy, kachny, rorýsi aj. Drobní pěvci létají zpravidla rychlostí 30–50 km·h−1, poštovní holubi dosahují rychlosti až 80 km·h−1. Dobří letci jsou však schopni za určitých podmínek (např. pronásledování kořisti) krátkodobě vyvinout rychlost až 350 km·h−1. Nejvyšší změřená rychlost sokola stěhovavého při střemhlavém letu činila 389 km/h.
Migrace
Mnohé ptačí druhy migrují, aby využily globální rozdíly sezónních teplot k optimalizaci dostupnosti zdrojů potravy a hnízdních lokalit. Tyto migrace jsou u různých skupin proměnlivé. Mnoho vnitrozemských, pobřežních či vodních ptáků zahajuje každoročně dalekou migraci, obvykle v závislosti na měnící se délce denního světla, stejně jako na povětrnostních podmínkách. Migrace jsou charakterizovány hnízdním obdobím v lokalitách mírného pásu nebo arktické či antarktické oblasti a tzv. zimovišti v oblastech tropů nebo na opačné straně polokoule. Dříve než zahájí migraci, zvýší ptáci podstatně své tukové zásoby a redukují velikost některých svých orgánů. Migrace je energeticky velice náročná, zvláště pokud ptáci překonávají bez doplňování potravy pouště nebo oceány. Vnitrozemští ptáci absolvují lety dlouhé až 2500 km a bahňáci až 4000 km. Břehouš rudý absolvuje bez zastávky tah o délce až 10 200 km. Mořští ptáci také absolvují dlouhé migrační cesty, nejdelší cestu podniká např. buřňák temný, který hnízdí na Novém Zélandu a v Chile, zatímco severské léto tráví krmením v Severním Pacifiku poblíž Japonska, Aljašky a Kalifornie, což znamená okružní cestu o délce přibližně 64 000 km. Jiní mořští ptáci se po vyhnízdění rozptylují, toulají po širokém okolí, ale nemají pevně zažité stěhovací cesty. Albatrosi, hnízdící v jižních mořích, často absolvují cirkumpolární cesty mezi hnízdními obdobími.
Ptáci provádějí i jiné způsoby migrace. Některé druhy se pouštějí do kratších cest, jen pokud je toho zapotřebí, aby se vyhnuly špatnému počasí, nebo kvůli získání potravy. Mezi ně patří i tzv. invazní druhy, které se mohou v některých letech vyskytovat zcela běžně a v jiných letech se naopak vůbec neobjevují. Tento typ migrace je obvykle spojen s dostupností potravy. Mezi takovéto migrující druhy jsou zařazovány např. severské pěnkavy, arktické sovy a brkoslavové. Ptáci také mohou cestovat na kratší vzdálenosti přesahující jejich teritoriální území s jednotlivci migrujícími na větší vzdálenosti; jiní provádějí pouze částečnou migraci, tzn. že migruje část populace, obvykle samice a subdominantní samci. Částečná migrace může tvořit velké procento migračního chování ptáků v některých regionech; v Austrálii průzkumy zjistily, že 44 % studovaných nezpěvavých ptáků a 32 % pěvců byli částečně stěhovaví. Výšková migrace je příkladem stěhování ptáků na krátké vzdálenosti, kdy období páření a výchovy mláďat probíhá ve větších nadmořských výškách, a když pominou příznivé podmínky, stěhují se do nižší polohy. Nejčastějším impulsem migrace jsou teplotní změny a obvykle je také zahájena ve chvíli, kdy se teritorium začne stávat nehostinným také v důsledku nedostatku potravy. Některé druhy mohou také kočovat, nemají žádné pevně vymezené teritorium a přesunují se v závislosti na počasí a dostupnosti potravy. Papoušci např. žijí rozptýleně, kočovně nebo pořádají nepravidelné a malé migrační cesty.
Schopnost ptáků vrátit se přes obrovské vzdálenosti přesně do určité lokality je již dlouho známa; při experimentu provedeném roku 1950 s buřňákem severním se jedinec vypuštěný v Bostonu vrátil do své kolonie na ostrovu Skomer u Walesu během 13 dnů; překonal vzdálenost 5150 km. Ptáci užívají k navigaci během migrace různé metody. Při denní migraci se k navigaci využívá slunce, v noci stelární kompas. Ptáci, kteří se orientují podle slunce, využívají pro určení směru tahu své vnitřní hodiny, pomocí nichž jsou schopni pudově určit odklon slunce a tím i světové strany. Orientace podle stelárního kompasu závisí na poloze souhvězdí okolo Polárky. Ta je u některých druhů posílena schopností magnetorecepce vnímat zemský geomagnetismus díky specializovaným fotoreceptorům.
Komunikace
Ptáci komunikují hlavně používáním vizuálních a zvukových signálů. Tyto signály mohou být mezidruhové nebo vnitrodruhové.
Vizuální komunikace ptáků má více funkcí a je dána peřím a chováním. Peří může být používáno pro ocenění a potvrzení sociální dominance, zobrazuje připravenost k páření a dokonce může vyjadřovat hrozbu, jako je tomu např. u slunatce, který tak napodobuje větší dravce. Takovéto zobrazení na peří je užíváno k odrazení potenciálních predátorů, jako jsou např. krahujci, a ochraně mláďat. Variace v peří také umožňují identifikaci jedinců, zvláště mezi druhy.
Vizuální komunikace zahrnuje také rituální předvádění, signalizuje útok nebo podřízenost, slouží k formování párových vazeb. Toto ritualizované chování je tvořeno nesignalizovanými akcemi jako urovnánvání peří, časově rozlišené pozice pér, klování aj. Nejvíce propracované ukázky se objevují během námluv, jako např. při tanci v toku u albatrosů, kde úspěšné vytvoření celoživotního párového pouta vyžaduje, aby partneři praktikovali tento jedinečný tanec, a u rajek, kde úspěch samců při námluvách závisí na peří a kvalitě jeho předvádění. Samci ptáků mohou svou zdatnost demonstrovat také např. stavbou hnízda; samice snovačů, jako např. snovač asijský, si vybírají partnery podle kvality hnízda, zatímco samičky lemčíků přitahují konstrukce tzv. altánků, které samci staví a zdobí různými barevnými objekty.
Kromě vizuální komunikace jsou ptáci proslulí svými zvukovými schopnostmi. Volání a u některých druhů i zpěv jsou hlavními zvukovými komunikačními prostředky. Někteří ptáci využívají i mechanických zvuků, což může být rozeznění per pomocí proudu vzduchu (např. samci bekasíny otavní), teritoriální bubnování (datli) či používání nástrojů k tlučení (kakadu arový. Ptačí volání a písně mohou být složité. Zvuk bývá vytvářen v syrinxu umístěném na průdušnici v místě rozdvojení na průdušky, jehož obě strany některé druhy umí ovládat odděleně, čímž je možný v jednom čase vznik dvou různých písní najednou.
Volání jsou používána pro různé cíle, několik jich může být spojeno do jedné písně. Jsou využívána při hledání partnera, jindy k jeho vábení, pomáhá k identifikaci potenciálních partnerů nebo ve společných skupinách (často v kombinaci s vizuální komunikací). Mohou předávat informace o kvalitě samců a pomoci při výběru samic. Hlas je používán i k vymezení a udržování teritoria. Volání může být používáno také k rozpoznávání jedinců, pomáhá rodičům nalézt mláďata v koloniích nebo dospělým shledat se s partnery na počátku období rozmnožování. Často se volání týká také varování dalších ptáků před potenciálními predátory; volání tohoto typu mohou být detailní a mohou vyjadřovat specifickou informaci o povaze hrozby.
Shlukování
Zatímco někteří ptáci jsou teritoriální nebo žijí v malých rodinných skupinách, jiní ptáci vytvářejí velká neteritoriální hejna. Výhody seskupování do hejn jsou různé a hejna mohou být tvořena výslovně pro specifické účely. Shlukování má také své nevýhody, zvláště společensky níže postavení ptáci, kteří jsou v područí více dominantních ptáků, musí obětovat krmnou efektivitu v hejnu za účelem zisku jiných výhod. Hlavními výhodami je větší bezpečí v hejnu a zvýšená krmná efektivita. Ochrana proti dravcům je zvláště důležitá v uzavřených lokalitách, jako je např. les, kde predátoři často útočí ze zálohy a včasné varování díky pozorování více jedinců tak nabývá na důležitosti. To vede i k vytváření druhově smíšených hejn. Mnohodruhová hejna se obvykle skládají z malých skupin více druhů; nevýhodou je konkurence při vyhledávání potravy. Ptáci se sdružují i s jinými živočichy; mořští ptáci lovící ryby vrháním se do moře z výšky se spojují s delfíny a tuňáky, kteří rybí hejna vyhánějí vzhůru k hladině; vzájemný vztah se také vyvinul např. mezi mangustou jižní a zoborožci: zoborožec vyhledává mangustu kvůli společnému hrabání a vzájemnému varování před predátory. Podobně je známé partnerství medozvěstek s medojedy, paviány, jezevci nebo lidmi při vyhledávání včelích příbytků, kdy je k nim dovede a po vybrání medu si sesbírá svůj díl (vosk, včely, larvy).
Odpočinek a hřadování
Vysoká rychlost metabolismu ptáků během aktivní části dne je doplňována odpočinkem ve zbylé části dne. Spící ptáci často používají typ spánku známý jako ostražitý spánek, při němž jsou periody odpočinku střídány s rychlým otevíráním očí, což zvyšuje citlivost ptáků na vyrušení a umožňuje jim rychlý únik před případnou hrozbou. Přestože experimentálně nebylo nikdy potvrzeno, že rorýsi mohou spát za letu, existují náznaky, že rorýsi využívají určitých druhů spánku, jež mohou probíhat dokonce za letu.
Ptáci nemají potní žlázy. Proto se ochlazují skrýváním ve stínu, stáním ve vodě, zrychleným dýcháním s otevřeným zobákem, zvětšováním plochy těla roztahováním křídel, vibrováním hrdelního laloku nebo močením na nohy (ochlazování vypařující se tekutinou).
Mnoho spících ptáků ohýbá ve spánku krk nad záda a zastrkává hlavu do peří na zádech, jiní skryjí zobáky v peří na hrudi. Mnoho ptáků také odpočívá pouze na jedné noze a někteří z nich druhou nohu schovávají do peří, zvláště za chladného počasí. Běžný je také společný hřad ptáků, kterým se snižuje ztráta tělesného tepla a zmenšují rizika spojená s napadením predátory. Hřadovací místa jsou často vybírána vzhledem k termoregulaci a bezpečnosti.
Stromoví ptáci využívají šlachy svalu zadní končetiny, které jim umožňují bez neustálého stahování prstů se pevně zachytit na větvi, a tím se na ní udržet ve spánku. Mnoho ptáků pohybujících se po zemi, jako křepelky a bažanti, hřaduje na stromech. Někteří papoušci rodu Loriculus hřadují zavěšeni hlavou dolů. Někteří kolibříci každou noc upadají do stavu strnulosti, čímž se snižuje rychlost metabolismu. Tato fyziologická adaptace je známa u okolo sta dalších ptačích druhů včetně lelčíků, lelků a lasoletů. Jeden z druhů, lelek americký, dokonce vstupuje do stavu hibernace.
Rozmnožování
Sociální systémy
Většina (95 %) druhů ptáků jsou společensky monogamní; i když polygynie (2 %) a polyandrie (<1 %), polygamie, polygynandrie (kdy samice vytváří pár s několika samci a samec vytváří pár s několika samicemi) a smíšené systémy se vyskytují rovněž. Některé druhy mohou, podle okolností, využívat více než jeden systém. U monogamních druhů tvoří samci a samice páry na několik hnízdních období; v některých případech párové pouto může přetrvat mnoho let nebo dokonce celý život páru.
Výhodou monogamního vztahu pro ptáky je oboustranná péče rodičů o mláďata. U většiny zvířat je vzácností otcovská péče o mláďata, ale u ptáků je to docela běžné; ve skutečnosti je tato skutečnost rozsáhlejší u ptáků než u jakékoliv jiné třídy obratlovců. U ptáků je možno samčí péči o mláďata považovat za důležitou nebo rozhodující pro tělesnou zdatnost samic; u některých druhů nejsou samice schopny mláďata bez pomoci samců úspěšně odchovat. Polygamní systémy pramení ze schopnosti samic vychovávat mláďata bez pomoci samců. Dělba práce v sezení na vejcích, obraně hnízda, krmení mláďat a obraně území se vyskytuje někdy u monogamních párů.
Zatímco sociální monogamie je u ptáků zcela běžná, nevěra ve formě dodatečného párového páření se běžně vyskytuje u mnoha sociálně monogamních druhů. Tato nevěra může na sebe brát formu nuceného páření (nebo znásilňování) u kachen a dalších kachnovitých nebo je běžná u dominantních samců či samic s podřízenými partnery. Tím je pro samice a jejich potomky zajištěna možnost lepší genové výbavy nebo je tímto způsobem eliminována případná neplodnost partnerů. Samci některých druhů provozují mimopartnerské páření za účelem zvýšení pravděpodobnosti zabezpečení svého potomstva.
K rozmnožování patří také určité formy námluv, které jsou nejčastěji prováděny samcem. Nejčastěji jsou velmi jednoduché a obvykle zahrnují nějaký druh písně. Některá vystoupení mohou být docela propracovaná, jsou k tomu používány takové rozmanité metody jako bubnování křídly nebo ocasem, tancování, zásnubní lety nebo skupinové toky v závislosti na druzích. Samice si nejčastěji vybírají samce, i když např. u polyandrických lyskonohů si samečkové vybírají pestře zbarvené samičky. Námluvy krmením, cukrováním a čechráním peří se obvykle provádějí již mezi partnery, nejčastěji ptáky spárovanými a pářícími se.
Teritoria, hnízdění a inkubace
Mnoho ptáků brání v období páření své území před jinými druhy. Ochrana teritoria je důležitá z hlediska shánění potravy pro mláďata. Druhy ptáků, které nejsou schopny účinně bránit své teritorium, jako např. mořští ptáci nebo rorýsi, se sdružují do hnízdních kolonií; to je výhodné z hlediska ochrany proti . Hnízdící jedinci v koloniích pak ochraňují malé hnízdní plochy a soutěžení o tato místa, jak mezidruhové, tak uvnitř vlastního druhu, může pak nabývat velmi intenzivní podoby.
Všichni ptáci snášejí amniotická vejce s tvrdými skořápkami většinou z uhličitanu vápenatého. Barva vajec se řídí řadou faktorů: ta, která jsou snášena do děr nebo doupat, jsou většinou bílá nebo bledá, zatímco vejce v otevřených hnízdech, jako např. u dlouhokřídlých, bývají obvykle maskovaná. Existují samozřejmě výjimky z tohoto pravidla, např. většina zemních lelků má vejce bílá a maskování je zajišťováno peřím ptáků. Velikost a tvar vajec závisí na mnoha faktorech, včetně vývojových, fylogenetických a environmentálních. Některé druhy, které jsou oběťmi hnízdního parazitismu prováděného např. některými kukačkami, mění barvy svých vajec, aby snížily pravděpodobnost snesení kukaččího vejce do svého hnízda, protože kukaččí samičky se snaží snést své vejce do hnízda hostitele s podobně zabarvenými vejci.
Vejce jsou obvykle uložena v hnízdě, které může být velmi propracované, jak je tomu u snovačů či vlhovců, nebo na druhou stranu velmi primitivní jako u některých albatrosů, kdy se hnízda skládají pouze z hromádky seškrábané ze zobáku, do níž kladou vejce. Některé druhy si nestaví žádné hnízdo, na útesech hnízdící alkouni úzkozobí kladou svá vejce na holou skálu a vejce tučňáka císařského jsou ukládána na nohy rodičů a svrchu jsou překryta kožním záhybem na břiše; tento způsob převládá u druhů hnízdících na zemi, kde nově vylíhlá mláďata jsou předčasně vyspělá. Většina ptačích druhů si staví propracovaná hnízda ve tvaru poháru, kupole, talíře, rámu nebo doupěte. Většina hnízd je stavěna tak, aby byla co nejméně nápadná, skrytá a uzavřená a tak chráněna před predátory, zatímco otevřená hnízda jsou stavěna ptáky v hnízdních koloniích nebo druhy schopnými účinné obrany svého hnízda. Hnízda jsou často stavěna na rostlinách, některé druhy si specificky vybírají rostliny jako řebříček obecný, který má látky, redukující hnízdní parazity jako jsou roztoči, čímž se zvyšuje šance mláďat na přežití. Hnízda jsou také často vystlána peřím, aby se zamezilo úniku tepla.
Sezení na vejcích, kterým je udržována optimální teplota pro vývoj mláďat, obvykle začíná s nakladením prvního vejce, proto se potomci líhnou ve stejném sledu, jak byla jednotlivá vejce snášena. U monogamních druhů se obvykle rodiče v sezení na vejcích střídají; u polygamních druhů plní veškeré rodičovské povinnosti jen jeden z rodičů. Teplo přechází u většiny druhů od rodičů k vejcím přes tzv. hnízdní nažinu, což je oblast holé kůže na břichu nebo hrudi na vejcích sedících ptáků. Sezení na vejcích může být energeticky náročný proces, např. dospělí albatrosi ztratí za den sezení až 83 gramů své tělesné váhy. Někteří ptáci, jako např. taboni, využívají jako teplo jiné zdroje než je sezení na vejcích. Patří mezi ně tlející rostliny nebo vulkanické zdroje tepla. Sezení na vejcích trvá od 10 dnů (u druhů jako datli, kukačky a pěvci) do 80 dnů (albatrosovití a kiviové).
Rodičovská péče a opeření
Po vylíhnutí mohou být mláďata podle druhu bezmocná až samostatná. Bezmocná mláďata jsou známa jako altriciální a jsou po narození zpravidla malá, holá a často slepá; mláďata po vylíhnutí pohyblivá a krytá prachovým peřím jsou prekociální, mláďata mohou být také poloprekociální nebo poloaltriciální. Altriciální mláďata potřebují pomoc při termoregulaci a vyžadují tak delší dobu k vysezení než mláďata prekociální.
Délka a povaha rodičovské péče je různá u jednotlivých řádů a druhů. Extrémem je např. rodičovská péče tabonů, která končí líhnutím; čerstvě vylíhlá kuřata se sama bez pomoci rodičů vyhrabou z hnízdní kupy listí a ihned jsou zcela soběstačná. Opačný extrém lze najít u některých mořských ptáků s prodlouženoi dobou péče o mláďata. Rodiči nejdéle se starajícími o své potomky jsou fregatky páskované, jejichž mláďata setrvávají ve hnízdě šest měsíců do opeření a poté jsou ještě dalších čtrnáct měsíců krmena.
U některých druhů pečují o mláďata oba rodiče, u jiných pak pouze jeden z nich. U některých druhů naopak při výchově mláďat pomáhají páru i další členové druhu. Tito pomocníci jsou obvykle blízcí příbuzní rodičů, většinou mláďata z předchozích snůšek. Společná výchova mláďat je obzvlášť běžná u krkavcovitých, ale byla pozorována i u dalších druhů jako jsou např. pokřovník zelený, luňák červený nebo flétňák australský.
Ve chvíli, kdy jsou mláďata plně opeřena, se rodiče některých druhů s mláďaty rozcházejí, zatímco u jiných druhů je vztah mezi starým ptákem a mládětem ještě dlouhou dobu zachován. Mláďata některých druhů opouštějí hnízdo hned po vylíhnutí, jak je tomu např. u alkounů, kdy mláďata následují v noci po vylíhnutí své volající rodiče na moře, čímž se vyhýbají nebezpečí, které na ně číhá v podobě pozemských predátorů. Některé jiné druhy, zvláště kachny, opouštějí své hnízdo v raném věku. U většiny druhů mláďata opouštějí hnízdo hned nebo krátce poté, co získají schopnost letu. Zároveň se také po opeření mění péče rodičů o mláďata; u albatrosů mláďata po odchodu z hnízda již nepřijímají od rodičů žádnou další pomoc, jiné druhy pokračují v určité doplňkové formě krmení mláďat. Mláďata také mohou spolu se svými rodiči absolvovat svou první migrační cestu.
Hnízdní parazitismus
Ačkoliv hnízdní parazitismus provozují i hmyz a ryby, nejvíce je rozšířen u ptáků. Principem je kladení vajec do hnízd jiných druhů. Tato vejce jsou často svými adoptivními rodiči přijata a vysezena i za cenu zničení jejich vlastních mláďat. Existují dvě skupiny ptáků provozujících hnízdní parasitismus: druhy, které nejsou schopny sami vysedět svá vejce a pro jejich vysezení musí nalézt vhodné hnízdo jiného ptačího druhu, a jiné, které jsou schopny mláďata za normálních podmínek vychovávat samy, ale příležitostně provozují i hnízdní parasitismus za účelem zvýšení svého reprodukčního výkonu. Okolo sta ptačích druhů, zahrnujících medozvěstkovité, vlhovcovité, astrildovité a kachnice, jsou běžnými hnízdními parazity, i když nejznámější jsou kukačkovití. Některá mláďata hnízdních parazitů mohou zničit celou snůšku hostitele buď vyhazováním vajec z hnízda, nebo zabíjením ostatních vylíhlých ptáčat; tím si zajišťují pro sebe všechnu potravu donášenou adoptivními rodiči.
Vztah člověka k ptákům
Do roku 1600 vyhubil člověk více než sto druhů ptáků a od roku 1600 přibližně 120 až 130 druhů. Kvůli člověku hrozí vyhynutí okolo 1200 ptačím druhům; ty jsou v současnosti chráněny.
Člověku poskytují bezprostřední užitek domácí ptáci a lovné druhy, tzv. pernatá zvěř.
Důležití jsou ptáci také díky potravě. Přispívají k šíření rostlin, protože se živí jejich semeny nebo jsou opylovači. Hmyzožravé druhy, sovy a draví ptáci s denní aktivitou jsou přirozenými bioregulátory polních a lesních škůdců. Druhy živící se bezobrtalými se živí i roztoči a hmyzem přenášejícím nemoci. Řada ptáků, a nejen dravých, se živí drobnými hlodavci, kteří mohou být hostiteli, rezervoáry a přenašeči patogenů přenosných na člověka.
Ptáci jsou také objektem chovatelství, lidé chovají okrasné ptactvo, dravé ptáky aj. a účastní se chovatelských akcí. Některé druhy, například pěvce nebo papoušky chovají lidé v domácnosti, pro potěšení. Zvláštním způsobem chovu ptáků, resp. lovu pomocí vycvičených dravců je sokolnictví.
V řadě zemí probíhá každoročně sčítání ptáků. V Česku se tento program občanské vědy nazývá ptačí hodinka.
Odkazy
Reference
Literatura
Česky
ACKERMAN, Jennifer. Ptačí způsoby: nový pohled na to, jak ptáci mluví, pracují, hrají si, vychovávají mláďata a přemýšlejí. Přeložila Alena KLVAŇOVÁ. Brno: Kazda, 2021. 376 s. ISBN 978-80-7670-045-1.
ANDĚRA, Miloš a SOVÁK, Jan. Atlas fauny České republiky. Praha: Academia, 2018. 664 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2756-6.
BIRKHEAD, Tim. Ptačí smysl: jaké to je být ptákem. Přeložila Alena KLVAŇOVÁ. Brno: Kazda, 2020. 272 s. ISBN 978-80-88316-98-5.
BURNIE, David et al. Ptáci: obrazová encyklopedie ptáků celého světa. V Praze: Knižní klub, 2008. 512 s. ISBN 978-80-242-2235-6.
FUCHS, Roman et al. Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy: 1985–1989 (aktualizace 2000–2002). Ilustroval Jan HOŠEK. Praha: Česká společnost ornitologická v nakl. Consult, 2002. 319 s. 1 ortofotomapa + 1 CD-ROM. ISBN 80-902132-5-1.
HOFMANN, Helga. Ptáci z naší zahrady. Přeložil Vladimír Motyčka. Praha: Svojtka, 2016. 256 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-256-1724-3.
HUDEC, Karel. Ptáci v českém životě a kultuře. Praha: Academia, 2017. 452 s. ISBN 978-80-200-2628-6.
CHVÁTAL, Marek, ed. Ptačí oblasti České republiky = Special protection areas of the Czech Republic. Praha: Aventinum, 2009. 88 s. ISBN 978-80-87051-53-5.
KELLER, Verena et al. European breeding bird atlas. 2, Distribution, abundance and change. First edition. Barcelona: European bird census Council & Lynx editions, 2020. 967 s. ISBN 978-84-16728-38-1.
KLVAŇOVÁ, Alena et al. Kam za ptáky v České republice. Praha: Grada, 2016. 263 s. ISBN 978-80-247-5778-0.
KLVAŇOVÁ, Alena et al. Ptáci lidských sídel: příručka. Praha: Česká společnost ornitologická, 2020. 64 s. ISBN 978-80-87572-34-4.
KOMÁREK, Stanislav. Ptáci v Čechách v letech 1360–1890, aneb, Tajemství rytíře von Sacher-Masocha: das Vorkommen der Vögel in Böhmen 1360–1890: (mit dt. Zusammenfassung des tschechischen Textes). Praha: Academia, 2007. 205 s. ISBN 978-80-200-1493-1.
STORCH, David. Fylogeneze ptáků: vyřešeno? Vesmír. 2015, roč. 94, č. 10, s. 556–563.
SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Přeložil Robert DOLEŽAL. Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
ŠŤASTNÝ, Karel et al. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2014–2017. Praha: Aventinum, 2021. 511 s. ISBN 978-80-7442-130-3.
ŠŤASTNÝ, Karel. Dravci, sokoli & sovy: v ilustracích Pavla Procházky. Praha: Aventinum, 2017. 336 s. Artia. ISBN 978-80-7442-086-3.
ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.
ŠŤASTNÝ, Karel; HUDEC, Karel; BEJČEK, Vladimír et al. Ptáci. (1), Pštrosi, tinamy, tučňáci, potáplice, potápky, trubkonosí, veslonozí, brodiví, plameňáci, vrubozubí, dravci, hrabaví. Praha: Albatros, 1998. 143 s. Svět zvířat, sv. 4. ISBN 80-00-00579-4.
Edice Fauna ČR
ŠŤASTNÝ, Karel, ed.; HUDEC, Karel, ed., et al. Ptáci = Aves. Díl I. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 2016. Fauna ČR, sv. 31. ISBN 80-200-1834-4.
HUDEC, Karel a ŠŤASTNÝ, Karel. Ptáci = Aves. Díl II/1. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 2005. 572 s. Fauna ČR, sv. 29/1. ISBN 80-200-1114-5.
HUDEC, Karel a ŠŤASTNÝ, Karel. Ptáci = Aves. Díl II/2. 2. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 2005. S. 581–1203. Fauna ČR, sv. 29/2. ISBN 80-200-1114-5.
ŠŤASTNÝ, Karel, ed. a HUDEC, Karel, ed. Ptáci = Aves. Díl III/1. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 2011. 643 s. Fauna ČR, sv. 30/1. ISBN 978-80-200-1834-2.
HUDEC, Karel a Karel ŠŤASTNÝ, ed. Ptáci = Aves. Díl III/2. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Academia, 2011. S. 649–1189. Fauna ČR, sv. 30/2. ISBN 80-200-1113-7.
Anglicky
V. B. BALIGA, I. SZABO and D. L. ALTSHULER (2019). Range of motion in the avian wing is strongly associated with flight behavior and body mass. Science Advances. 5(10): eaaw6670. doi: 10.1126/sciadv.aaw6670
Christina HEROLD, Philipp SCHLÖME, Isabelle MAFOPPA-FOMAT, Julia MEHLHORN, Katrin AMUNTS & Markus AXER (2018). The hippocampus of birds in a view of evolutionary connectomics. Cortex. doi: https://doi.org/10.1016/j.cortex.2018.09.025
Wei-Ling CHANG et al. (2019). The Making of a Flight Feather: Bio-architectural Principles and Adaptation. Cell. 179(6): P1409-1423.E17. doi: https://doi.org/10.1016/j.cell.2019.11.008
Kenta KAWAHATA et al. (2019). Evolution of the avian digital pattern (PDF). Scientific Reports. 9, Article number: 8560. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-019-44913-w
Rebecca T. KIMBALL et al. (2019). A Phylogenomic Supertree of Birds. Diversity. 11(7): 109. doi: https://doi.org/10.3390/d11070109
Rebecca E. O’CONNOR et al. (2018). Patterns of microchromosome organization remain highly conserved throughout avian evolution. Chromosoma. doi: https://doi.org/10.1007/s00412-018-0685-6
Joseph A. TOBIAS, Jente OTTENBURGHS & Alex L. PIGOT (2020). Avian Diversity: Speciation, Macroevolution, and Ecological Function. Annual Review of Ecology, Evolution, and Systematics. 51. doi: https://doi.org/10.1146/annurev-ecolsys-110218-025023
Ning Wang, Edward L. Braun, Bin Liang, Joel Cracraft & Stephen A. Smith (2022). Categorical edge-based analyses of phylogenomic data reveal conflicting signals for difficult relationships in the avian tree. Molecular Phylogenetics and Evolution. 107550. doi: https://doi.org/10.1016/j.ympev.2022.107550
Externí odkazy
Česká společnost ornitologická
Ptáci na BioLibu
Databáze pozorování ptáků birds.cz
Atlas ptáků a klíč pro identifikaci
Ornitologie
Teropodní dinosauři |
452 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Obvodov%C3%A1%20rychlost | Obvodová rychlost | Obvodová rychlost je fyzikální veličina, která vyjadřuje změnu dráhy za jednotku času při pohybu po kružnici. Obvodová rychlost bývá obvykle chápána jako skalární veličina, neboť její směr je vždy určen směrem tečny ke kružnici v daném bodě.
Značení
Symbol veličiny: v
Jednotka SI: metr za sekundu, značka jednotky: m·s−1
Definiční výpočet obvodové rychlosti (v klidové soustavě středu dané kružnice)
okamžitá obvodová rychlost (první derivace dráhy podle času)
průměrná obvodová rychlost , kde s je změna dráhy, t je čas
Vztah k úhlové rychlosti
V nerotující souřadné soustavě klidové vůči středu dané kružnice, je spojena s úhlovou rychlostí vektorovým vztahem:
,
kde je poloměr zatáčky, resp. poloměr oskulační kružnice trajektorie v daném bodě.
Související články
Rychlost
Úhlová rychlost
Periodické děje
Rychlost |
469 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Skl%C3%A1d%C3%A1n%C3%AD%20rychlost%C3%AD | Skládání rychlostí | Skládáním rychlostí se ve fyzice zpravidla označuje důsledek speciální teorie relativity, přesněji Lorentzovy transformace. Pohybují-li se dva objekty vůči vztažné soustavě S rovnoběžnými rychlostmi , , pak ve vztažné soustavě S' spojené s prvním z nich se bude druhý pohybovat rychlostí
Když jsou obě rychlosti malé ve srovnání s rychlostí světla ve vakuu , je jmenovatel zlomku téměř roven jedné, takže rychlosti lze skládat prostým odčítáním (resp. sčítáním, když se tělesa pohybují opačnými směry). Při malých rychlostech tedy dobře funguje klasická fyzika, při velkých rychlostech se začnou projevovat relativistické efekty. Výsledek skládání rychlostí menších než bude podle relativistického vztahu také vždy menší než . Rychlost světla ve vakuu představuje horní mez rychlosti, jakou se mohou tělesa pohybovat.
Pro obecné směry rychlostí platí
kde (což je Lorentzův faktor).
Zajímavé je, že existuje fyzikální veličina podobná rychlosti, která také popisuje míru pohybu, ale není shora omezená a umožňuje skládání obyčejným sčítáním. Nazývá se rapidita.
Související články
Lorentzova grupa
Lorentzův faktor
Rapidita
Speciální teorie relativity
Rychlost |
476 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nerovnom%C4%9Brn%C3%BD%20pohyb%20po%20kru%C5%BEnici | Nerovnoměrný pohyb po kružnici | Nerovnoměrný pohyb po kružnici je pohyb, při kterém je trajektorií kružnice a velikost rychlosti se mění s časem jinak než lineárně.
Dráha pohybu při nerovnoměrném pohybu po kružnici
Obvodová dráha s je vzdálenost, kterou urazí těleso během pohybu po obvodu kružnice.
s = f (t) (obvodová dráha s je funkcí času t jinou než lineární nebo kvadratickou)
Úhlová dráha φ je úhel, který urazí průvodič hmotného bodu během pohybu.
φ = f (t) (úhlová dráha φ je funkcí času t jinou než lineární nebo kvadratickou)
Rychlost při nerovnoměrném pohybu po kružnici
Okamžitá obvodová rychlost v je okamžitá rychlost pohybu po obvodu kružnice
v = ds / dt (v je první derivací obvodové dráhy s podle času t)
Průměrná obvodová rychlost se rovná podílu celkové obvodové dráhy s a celkového času t
v = s / t
Okamžitá Úhlová rychlost ω je okamžitá rychlost průvodiče tělesa
ω = dφ / dt (ω je první derivací úhlové dráhy φ podle času t)
Průměrná úhlová rychlost ω se rovná podílu celkové úhlové dráhy φ a celkového času t
ω = φ / t
Vztah mezi úhlovou rychlostí a obvodovou rychlostí: ω = v / r, kde r je poloměr kružnice.
Zrychlení nerovnoměrného pohybu po kružnici
Změnu směru obvodové rychlosti v čase vyjadřuje dostředivé zrychlení ad, jehož směr je do středu kružnice. Závisí na velikosti obvodové nebo úhlové rychlosti, a proto se během pohybu mění.
ad = ω2 . r , kde ω je okamžitá úhlová rychlost, r je poloměr kružnice
nebo
ad = v2 / r , kde v je okamžitá obvodová rychlost, r je poloměr kružnice
Změnu velikosti obvodové rychlosti v čase vyjadřuje obvodové zrychlení a.
a = d2s / dt2 (a je druhou derivací obvodové dráhy s podle času t)
Změnu úhlové rychlosti v čase vyjadřuje veličina úhlové zrychlení ε.
ε = d2φ / dt2 (ε je druhou derivací úhlové dráhy φ podle času t)
Perioda a frekvence při nerovnoměrném pohybu po kružnici
Perioda i frekvence se mění.
Síly působící při nerovnoměrném pohybu po kružnici
Dostředivé zrychlení je vyvoláno dostředivou silou Fd, jejíž směr je do středu kružnice. Velikost dostředivé síly se mění podle rychlosti.
Fd = m . ω2 . r
nebo
Fd = m . v2 / r ,
kde m je hmotnost hmotného bodu, ω je úhlová rychlost, v je obvodová rychlost, r je poloměr kružnice.
Dostředivá síla má svou reakci v odstředivé setrvačné síle, jejíž velikost je stejná jako velikost dostředivé síly, ale působí směrem od středu kružnice.
Obvodové zrychlení je způsobeno nestálou silou F, jejíž směr je stejný nebo opačný než je směr obvodové rychlosti.
F = m . a , kde m je hmotnost, a je obvodové zrychlení
Související články
Pohyb po kružnici
Nerovnoměrný pohyb
Mechanika
Kinematika |
485 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlakov%C3%A1%20s%C3%ADla | Tlaková síla | Tlaková síla je síla, působící kolmo na určitou plochu povrchu tekutiny. Její působení v tekutině se vyjadřuje veličinou tlak, nezávislou na velikosti plochy.
Tlaková síla může být např. způsobena změnou termodynamického stavu tekutiny doprovázenou změnou tlaku (princip pístových tepelných strojů), vnějším silovým polem (např. u hydrostatického tlaku) nebo může být reakcí (podle třetího pohybového zákona) tekutiny na působení vnější síly na povrch tekutiny (princip hydraulických zařízení).
Tlak a tlaková síla má smysl u tekutin nízké vazkosti. U tekutin s vysokou viskozitou, které jsou schopny účinně přenášet i tečné povrchové síly a silové působení nemusí být kolmé k povrchu, se namísto tlaku používá veličina mechanické napětí.
Značení
Symbol veličiny:
Hlavní jednotka SI: newton, značka jednotky: N
Další jednotky: viz síla
Výpočet
Tlaková síla má velikost
kde je tlak a je obsah plochy.
Tlaková síla působí vždy kolmo na plochu.
Použití
Existence tlakové síly využívá hydraulický lis.
Související články
Tlak
Napětí
Hydrostatická tlaková síla
Dynamika
Fyzikální veličiny |
492 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Newtonovy%20pohybov%C3%A9%20z%C3%A1kony | Newtonovy pohybové zákony | Newtonovy pohybové zákony jsou fyzikální zákony formulované Isaacem Newtonem. Popisují vztah mezi pohybem tělesa (hmoty) a silami, které na toto těleso působí.
Newton zavedl celkem tři pohybové zákony, které tvoří základ klasické mechaniky a zejména dynamiky, která zkoumá příčiny pohybu. Tyto zákony umožňují určit, jaký bude pohyb tělesa v inerciální vztažné soustavě, jsou-li známy síly působící na těleso.
První Newtonův zákon
Nazývá se také Zákon setrvačnosti.
Jestliže na těleso (hmotu) nepůsobí žádné vnější síly, nebo výslednice sil je 0, pak těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu.
Ekvivalentní (srozumitelná) formulace zní: Těleso zůstává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, není-li nuceno vnějšími silami tento stav změnit.
První Newtonův zákon říká, že existuje pohyb, kdy se tělesa pohybují i bez působení sil. Je to závěr z experimentálního pozorování, kdy je těleso urychleno po jistý časový úsek působící silou (získá tak hybnost způsobenou oním silovým impulzem), a když dosáhne jisté rychlosti, silové působení se ukončí, a nastane okamžik začátku pozorování, kdy se těleso již déle pohybuje bez působení síly. Je to abstrakce obtížně dosažitelná v reálném světě, ale dokazuje, že existuje vlastnost hmoty, které se říká setrvačnost, kdy síla není, ale pohyb probíhá. Ovšem tento pohyb, probíhající pouze působením setrvačnosti, je specifický tím, že je rovnoměrný a přímočarý (nemění se velikost rychlosti ani směr, tedy všechny složky zrychlení jsou nulové). Těleso si tedy zachovává svůj pohybový stav z okamžiku, kdy na něj přestala působit poslední síla.
Tato vlastnost hmoty setrvávat v okamžitém pohybovém stavu se nazývá setrvačností tělesa (nositele hmoty). Setrvačností se hmota brání proti změně svého pohybového stavu, tzn. proti zrychlení.
Zákon platí i v obrácené verzi: Jestliže je těleso v klidu nebo se pohybuje rovnoměrně přímočaře, pak na něj nepůsobí žádná síla nebo je výslednice působících sil nulová. To je užitečné při určování sil, které působí na těleso.
První pohybový zákon tedy říká, že bez vnějšího působení si těleso zachovává svou hybnost.
Tento Newtonův zákon platí pouze v inerciálních soustavách.
Důležité také je, že zákon mluví pouze o vnějších silách. Síly působící mezi částmi tělesa (vnitřní síly) nemají žádný vliv na celkový pohyb tělesa, přesněji řečeno na pohyb jeho těžiště. Například pokud se prostorem volně (bez vnějších sil) pohybuje bomba, která se v určitém okamžiku rozletí na kusy, pak společné těžiště všech těchto kusů bude nadále vykonávat rovnoměrný přímočarý pohyb. Je to také důsledek zákona zachování hybnosti.
Tento zákon lze experimentálně testovat jen při vyloučení nebo kompenzaci všech vnějších sil, což je v plné míře nemožné, částečně to však vyřešit lze. Odporové síly, které působí v látkovém prostředí i ve vzduchu, lze odstranit umístěním tělesa do vakua. Gravitační sílu lze kompenzovat odstředivou silou, například v kosmické lodi na oběžné dráze kolem Země.
Druhý Newtonův zákon
Nazývá se také Zákon síly.
Jestliže na těleso (hmotu) působí síla, pak se těleso pohybuje zrychlením, které je přímo úměrné působící síle a nepřímo úměrné hmotnosti tělesa.
Obecněji bývá zákon síly vyjadřován tak, že síla je rovna časové změně hybnosti , což lze matematicky vyjádřit jako
Původní atomistické představy předpokládaly, že nejmenší částice hmoty, z nichž se skládají tělesa, jsou dále nedělitelné a jejich vlastnosti se nemění. Nemění se tedy také hmotnost těchto částic. Jestliže se tedy počet takových částic, z nichž je těleso složeno, nemění během pohybu, pak se nemění také celková hmotnost pohybujícího se tělesa. Tento předpoklad lze při makroskopických pohybech obvykle považovat za platný, což nám umožňuje přejít k původní formulaci zákona síly, kterou lze v takovém případě vyjádřit (v klasické mechanice) často používaným vztahem
kde F je vektor síly, m je hmotnost tělesa, a je vektor zrychlení. Vektory síly a zrychlení mají podle této rovnice stejný směr.
Zrychlení tělesa znamená, že se mění rychlost jeho pohybu, neboli mění se pohybový stav tělesa. Druhý Newtonův pohybový zákon tedy říká, že síla je příčinou změny pohybu, nikoli pohybu jako takového. Na rozdíl od prvního pohybového zákona se tělesa, na která působí síla, nebudou pohybovat rovnoměrně přímočaře, ale jejich pohyb bude zrychlený, zpomalený, bude měnit směr, případně kombinace těchto možností.
Změna pohybu (rychlosti) závisí na směru působící síly. Síla ve směru pohybu způsobuje zrychlení tělesa, síla proti směru pohybu způsobuje zpomalení tělesa. Síla kolmá na směr pohybu vyvolává normálové (stranové) zrychlení, a tak změnu směru pohybu tělesa (zakřivení trajektorie).
Pokud si uvědomíme, že zrychlení je derivace rychlosti neboli druhá derivace polohy, lze zákon síly použít k sestavení pohybové rovnice
která umožňuje řešit konkrétní pohybové děje (určovat polohu a rychlost těles v závislosti na čase), jsou-li známy konkrétní síly působící při dějích a hmotnosti těles. Za sílu se přitom na levou stranu dosadí funkce času, polohy nebo i rychlosti. (Například odpor vzduchu závisí na rychlosti pohybu.) Dostaneme tak diferenciální rovnici druhého řádu, jejímž řešením je vektorová funkce , která vyjadřuje polohu hmotného bodu v závislosti na čase. Taková rovnice ale předpokládá, že hmotnost tělesa se v čase nemění. To nemusí být vždy splněno, například raketě během letu ubývá palivo anebo se hmotnost mění při relativistických rychlostech. V tom případě je třeba užít obecnější tvar pohybové rovnice kde p je hybnost tělesa.
Jestliže je známa velikost výslednice vnějších sil F a velikost zrychlení tělesa a, pak lze ze vztahu
vypočítat hmotnost tělesa m. Tato hmotnost se nazývá setrvačná hmotnost, protože to je hmotnost projevující se svou setrvačností - odporem vůči změnám pohybového stavu. Newton věděl, že tato hmotnost je totožná s gravitační hmotností, která se vyskytuje v zákoně všeobecné gravitace, který sám formuloval. Vysvětlit tuto shodu však dokázal až Albert Einstein ve své obecné teorii relativity.
Tento Newtonův zákon platí pouze v inerciálních soustavách.
Třetí Newtonův zákon
Nazývá se také Zákon akce a reakce.
Proti každé akci vždy působí stejná reakce; jinak: vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří na opačné strany.
Definice: Každá akce vyvolá stejně velkou opačně orientovanou reakci.
Ekvivalentní formulace: Jestliže těleso 1 působí silou na těleso 2, pak také těleso 2 působí na těleso 1 stejně velkou opačně orientovanou silou. Síly současně vznikají a zanikají. Třetí Newtonův zákon říká, že působení těles je vždy vzájemné. Přitom účinky sil akce a reakce se navzájem neruší. Nelze je sčítat, protože každá z těchto sil působí na jiné těleso. (Nejedná se proto o rovnováhu sil.)
Matematicky lze zákon akce a reakce formulovat vztahem
kde je síla, kterou působí těleso 1 na těleso 2, a je odpovídající síla, kterou působí těleso 2 na těleso 1.
Síly tedy nepůsobí nikdy osamoceně, ale vždy ve dvojici. Pokud nazveme akcí, pak je reakcí a naopak.
Reaktivní síla způsobuje tzv. zpětný ráz při střelbě. Využívá se v reaktivních motorech.
Důsledky Třetího Newtonova zákona
Pokud na sebe tělesa působí pouze silami akce a reakce, jejich úhrnná hybnost je konstantní.
Izolovaná soustava těles je taková soustava těles, kde na sebe tělesa působí vzájemně mezi sebou a žádné jiné těleso na ně nepůsobí.
Princip superpozice
Jako čtvrtý Newtonův zákon (Lex quarta) bývá někdy označován princip nezávislého skládání sil, tzv. princip superpozice. Newton ho formuloval ve svém díle jako nezávislý doplněk předchozích tří pohybových zákonů:
Jestliže na těleso působí současně více sil, rovnají se silové účinky působení jediné síly, tzv. výslednice sil, která je rovna vektorovému součtu těchto sil.
Matematicky lze princip superpozice formulovat vztahem pro výslednici působících sil:
.
Stejně jako u předchozích zákonů i zde je nutno chápat těleso jako bodové, aby nebylo nutno uvažovat rotační účinky sil nepůsobících v jedné přímce.
Z principu superpozice plyne, že vzájemné silové působení dvou těles mezi sebou se nezmění, budou-li na ně působit i jiná tělesa (rozumí se pouze tímto působením, nikoli případnou změnou uspořádání způsobenou dodatečnými silami).
Teprve princip superpozice dává přesný smysl pojmu výslednice sil a umožňuje odvodit první a druhou impulsovou větu pro soustavu hmotných bodů.
Druhý Newtonův zákon společně s principem superpozice vyjadřují i tzv. zákon skládání pohybů, podle kterého výsledný pohyb tělesa vykonávaný pod vlivem výslednice sil je součtem pohybů, které by vykonalo působením jednotlivých sil dílčích, bez ohledu na pořadí (tedy vektorově se skládají dílčí změny hybnosti čili, pro tělesa s neproměnnou hmotností, vektorově se skládají i dílčí zrychlení).
Význam zákonů
Pojmy síla, zrychlení, čas, pohyb (změna souřadnic v čase)...jsou veličiny.
Zavedení veličiny znamená revoluční zvrat v možnostech vědeckého poznání.
Veličina je zavedena tak, že je součástí exaktního světa a zároveň (elementární a měřitelnou) manifestací reálného světa, či sondou do něho. Takové pojetí podstaty veličiny umožnilo Izáku Newtonovi vybudovat exaktní vědu , tedy zobrazovat znalosti (informaci) o reálném světě jako součást exaktního světa, jinými slovy vědu matematizovat viz vágnost. Tento Newtonův počin znamená historický zlom v možnostech vědeckého poznání a budování vědy, neboť věda dostala i nový, velice efektivní nástroj formálního (matematického) odvozování (inference) tj. získání nových znalostí z dosud známých viz exaktní věda, tam příklad inference.
Jakmile měl Newton k dispozici tento elementární nástroj, mohl udělat druhý krok, a to pokusit se zjistit, jaké přírodní zákony mezi veličinami v materiálním světě platí, a ty popsat matematickým jazykem (ten si musel vybudovat). Tak se mu podařilo nastolit historický zvrat v poznání (založil nový typ poznání, poznání s vyloučením lidské vágnosti), své rozpoznané přírodní zákony vyjádřit jako matematické vztahy mezi veličinami, přesněji řečeno, mezi jejich jmény – symboly. Takovému poznání dnes říkáme umělé (na rozdíl od přirozeného lidského s filtrem vágnosti) exaktní Newtonovo.
Nyní konečně k významu takto (newtonovsky) konstruovaných zákonů. Vidění reálného světa současnou vědou (např. ), jako světa interakcí, je obecný model jeho vidění. V Newtonově době je to interakce síly a (setrvačné) hmotnosti, nebo interakce (gravitační) hmotnosti a gravitačního pole. Jeho zákon akce a reakce je zásadním krokem z materiálního světa do světa informace o něm, tedy nástrojem poznání. Tento zákon rozkládá spleť neuchopitelných interakcí na jednostranně působící akce a reakce. Při umělém exaktním poznání máme výhodu, že zřetelně vidíme hranici mezi skrytým materiálním světem interakcí, a jejich modelovým světem rozpletených a tak osamostatněných, jednostranně působících akcí a reakcí. Slouží k tomu vědou rozpoznaný, v různých oborech patřičně formulovaný zákon akce a reakce, někdy poněkud skrytý v použitém matematickém nástroji. V okamžiku osamostatnění (je to přelom z reálného světa do znalostního modelu - získané informace) se otevírá přístup k informaci. V popisu reálného světa exaktní vědou, je získaná informace v podobě veličin (fyzikální, chemické, biologické ...) svázaných matematickými vztahy, popisujícími přírodní zákony. Názorně k tomu slouží často používané orientované grafy, nazývané bloková schémata
To je tedy pohled do Newtonovy „kuchyně“, zřejmě plné nečistých sil, vedoucích jeho myšlenky i experimenty a odhalující tak dílo boží hříšnému člověku.
Reference
Související články
Pohybová rovnice
Síla
Hybnost
Hmotnost
Mechanika
Externí odkazy
Dynamika
Fyzikální zákony |
503 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tuh%C3%A9%20t%C4%9Bleso | Tuhé těleso | Tuhé těleso (dokonale tuhé těleso, absolutně tuhé těleso, nedeformovatelné těleso) je pro danou úlohu těleso, jehož tvar ani objem se v této úloze účinkem působících sil nemění. Stačí též, když případné deformační účinky jsou v dané úloze zanedbatelné. Síly, které na těleso působí, mají tedy jen pohybové účinky.
Tento model skutečného tělesa se používá v případech, kdy dané těleso nelze nahradit hmotným bodem, protože jeho rozměry a tvar nelze zanedbat (např. je nutno vzít v úvahu jeho rotaci nebo odpor vnějšího prostředí závislý na tvaru tělesa), a přitom jsou deformační účinky sil zanedbatelné.
Je-li reálné těleso chápáno jako soustava částic (atomů nebo molekul), pak lze takové těleso aproximovat soustavou hmotných bodů. Přechod od reálného tělesa k dokonale tuhému tělesu pak odpovídá přechodu k soustavě hmotných bodů, ve které se vzdálenosti mezi jednotlivými hmotnými body působením libovolně velké vnější síly nemění.
Oproti reálnému tělesu se v tuhém tělese vzdálenosti jeho jednotlivých částí nemění. Tento zjednodušený model je vhodný při studiu mnohých úloh mechaniky těles. Studiem dokonale tuhých těles se zabývá mechanika tuhého tělesa.
Související články
Těleso
Mechanika soustavy hmotných bodů
Mechanika kontinua
Mechanika
Statika |
511 | https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C4%9B%C5%BEi%C5%A1t%C4%9B | Těžiště | Těžiště (hmotný střed) je působiště tíhové síly působící na těleso. Ve skutečnosti je mezi pojmy těžiště a hmotný střed principiální rozdíl. Těžiště zavádíme jako působiště výslednice tíhových sil působících na jednotlivé části tělesa v tíhovém poli (nebo také můžeme říci, že je to bod, vůči němuž je výsledný moment působících tíhových sil nulový). Pojem těžiště tedy ztrácí význam v beztížném stavu. Hmotný střed je bod, který je pevně určen tvarem tělesa a rozložením hustoty. Nezávisí na přítomnosti vnějšího silového pole. V homogenním tíhovém poli (např. v těsné blízkosti zemského povrchu) oba pojmy splývají a velmi často se používají jako synonyma. V nehomogenním tíhovém poli je však nutno oba pojmy rozlišovat.
Těžiště je takový bod, že působení tíhové síly na něj má stejný účinek jako působení na celé těleso. Má-li být těleso podepřeno (nebo zavěšeno) v jednom bodě tak, aby tíhová síla byla vyrovnána, pak svislá těžnice musí procházet bodem podepření nebo závěsu.
Určování polohy těžiště
U stejnorodého geometrického pravidelného tělesa leží těžiště v jeho geometrickém středu (geometrickém těžišti).
Těžiště leží v průsečíku těžnic při postupném zavěšení tělesa v nejméně dvou různých bodech.
Výpočtem (jednotlivé souřadnice xT, yT, zT těžiště se počítají nezávisle na sobě):
, neboli podíl integrace x-ové souřadnice bodu tělesa podle hmotnosti pro celou hmotnost tělesa m (statický moment) a hmotnosti tělesa
nebo:
, kde mi je hmotnost i-té části tělesa, xi je poloha těžiště v i-té části, Σ představuje součet pro všechna i, m je hmotnost celého tělesa.
nebo vektorově:
, kde mi je hmotnost i-té části tělesa, xi je vektor polohy těžiště v i-té části, Σ představuje součet pro všechna i, m je hmotnost celého tělesa.
Těžiště může ležet i mimo těleso (například v jeho dutině).
Jestliže spojíme dvě tělesa v jedno, bude jeho těžiště ležet na úsečce spojující těžiště obou částí.
Odvození základní rovnice těžiště
Jestliže dva hmotné body jsou pevně propojeny, pak jejich těžiště leží na úsečce mezi nimi, kde se vyrovnávají jejich momenty sil (kroutící momenty čili síla krát poloměr otáčení), viz páka.
Všechny výše uvedené vztahy pro těžiště lze jednoduše odvodit z momentové rovnováhy sil. Tj. výpočet těžiště vyplývá také z Varignonovy věty (nazývaná také jako momentová věta či ve fyzice známá jako 2. věta impulsová), která zní „Algebraický součet statických momentů všech sil v soustavě k libovolně zvolenému momentovému středu je roven statickému momentu výslednice této soustavy k témuž středu.
Barycentrum
Hmotný střed, kolem kterého obíhají kosmická tělesa na svých drahách, se nazývá barycentrum. U dvou těles stejné hmotnosti je barycentrum uprostřed spojnice jejich těžišť, u těles s výrazně rozdílnou hmotností leží barycentrum uvnitř hmotnějšího tělesa. Barycentrum leží vzhledem k poměru hmotnosti obou těles na spojnici Měsíc–Země asi 1700 km pod zemským povrchem. Barycentrum sluneční soustavy je při rovnoměrnějším rozložení planet uvnitř Slunce, v jiné roky zase vně.
Těžiště člověka a živých tvorů
Poloha těžiště těla člověka nebo živých tvorů je obecně proměnlivá v závislosti na pohybu člověka a jeho segmentů, na okamžitém množství přijaté či vyloučené potravy atp.
Rovnovážné polohy tělesa
Těleso a jeho těžiště se vždy nachází v nějaké rovnovážné poloze.
Polohy jsou tři:
Stálá (stabilní) rovnovážná poloha
Vratká (labilní) rovnovážná poloha
Volná (indiferentní) rovnovážná poloha
Poznámky k výpočtu těžiště tělesa
Výpočet těžiště se vždy zahajuje volbou souřadného systému (od počátku souřadného systému se odměřují souřadnice lokálních těžišť). V závislosti na volbě souřadného systému, mohou být lokální nebo výsledné souřadnice těžiště kladné, nulové nebo záporné.
Mnoho technických profilů je tabelizovaných a těžiště plochy a další parametry průřezu lze nalézt v tabulkách.
Reference
Související články
Mechanika
Mechanika tuhého tělesa
Těžiště lidského těla
Externí odkazy
Pokusy: Těžiště - ČT edu - Česká televize (ceskatelevize.cz)
Dynamika
Statika
Mechanika |
519 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Tekutina | Tekutina | Tekutina je společný název pro kapaliny a plyny (patrně i pro plazma a kvark gluonové plazma), jejichž významnou společnou vlastností je tekutost, neboli neschopnost udržet svůj stálý tvar díky snadnému vzájemnému pohybu částic. K tekutinám se většinou řadí také sypké látky, které jsou sice pevného skupenství, ale splňují kritérium tekutosti.
Tekutiny se liší od pevných látek především velkou pohyblivostí svých částic, nemají vlastní tvar a snadno se dělí. Protože tekutiny kladou malý odpor vůči silám působícím ve směru vnější normály plochy, která tekutinu omezuje, nemluvíme u tekutin o tlaku, ale o napětí.
Odpor tekutin proti změně tvaru nazýváme viskozitou, která se projevuje jen pokud není tekutina v klidu. Viskózní síla má snahu zmenšit vzájemný rozdíl rychlostí v proudící tekutině a je tudíž analogií k třecí síle, která je součástí mechaniky pevných látek.
Tekutinu, u které se neprojevují viskózní síly, nazýváme dokonalou. Jak je z názvu zřejmé, taková tekutina je pouze myšlenkový konstrukt, který nemá v reálném světě oporu. V praxi se ovšem setkáme s některými tekutinami, které mají tak malou viskozitu, že je dokonalá tekutina jejich dobrou aproximací.
Tekutiny dělíme na kapaliny a plyny. Vzájemně se liší především stlačitelností a rozpínavostí. Plyny jsou rozpínavé, kdežto kapaliny vytvářejí volnou hladinu. Kapaliny jsou stlačitelné jen nepatrně, kdežto plyny jsou stlačitelné velmi jednoduše.
Tekutiny se dělí na
newtonské (např. voda)
nenewtonské (např. barvy, škrobové roztoky, mléko)
podle toho, zda splňují Newtonův zákon viskozity, který říká, že odpor způsobený vnitřním třením v tekutině je přímo úměrný rychlosti toku. Studiem vlastností tekutin se zabývá rheologie.
Ideální tekutina
Ideální (dokonalá) tekutina je taková tekutina, v níž jsou všechna smyková napětí nulová, a tenzor napětí lze vyjádřit ve tvaru
,
kde . V každém bodě ideální tekutiny (tedy na všech rovinách proložených tímto bodem) je napětí čistým tlakem o velikosti . Modul pružnosti ve smyku ideální tekutiny je nulový, tzn. . Nepřítomnost smykového napětí znamená, že v ideální tekutině nepůsobí vnitřní tření.
Ideální tekutina se nebrání změně tvaru, tzn. je dokonale tekutá.
Zvláštním případem ideální tekutiny je:
ideální kapalina
ideální plyn
Základní rovnice rovnováhy tekutin
Základní rovnice rovnováhy tekutin je fyzikální rovnice popisující rovnovážný stav v tekutině. Běžný její zápis je .
Následuje její postup odvození.
Postup odvození
Předpokládejme, že se ideální tekutina pohybuje tak, že jedna vrstva molekul pomalu
klouže po druhé vrstvě.
Vyjděme z rovnice rovnováhy elastického kontinua
(rovnice 1)
, kde jsou složky síly a jsou složky tenzoru napětí, pro které platí .
Dokonalá tekutina neodporuje změnám tvaru a proto jsou tečná napětí nulová, tedy
Rovnici (2) tedy můžeme považovat za definiční rovnici tekutiny v rovnováze. Protože tato rovnice platí pro libovolnou kartézskou soustavu souřadnic, jsou její osy hlavními osami tenzoru napětí a tenzorová plocha je v tomto případě kulová. Proto jsou si normálová napětí rovna
Položíme-li , kde p je tlak, pak musí platit .
Po dosazení (2) do (1) dostaneme základní hydrostatickou rovnici nebo vektorově
Poslední rovnice je nutná a postačující podmínka rovnováhy tekutiny. Úplný diferenciál tlaku p, který je funkcí souřadnic xi, vychází ze základní hydrostatické rovnice
U stlačitelných tekutin závisí hustota ρ na stavu kontinua, nevztahujeme proto vnější síly na jednotku objemu, nýbrž na jednotku hmotnosti. Objemovou sílu vztaženou na jednotku hmotnosti budeme značit G, její složky Gi, tedy .
Rovnici rovnováhy tekutin můžeme přepsat takto nebo vektorově
Poznámka
U tekutin, které jsou v rovnováze, se neuplatňují viskózní síly. Takže zde uvedené rovnice se vztahují jak na ideální tak na viskózní tekutiny.
Reference
Literatura
Miroslav Brdička, Ladislav Samek a Bruno Sopko: Mechanika kontinua,Academia, 2000
Miroslav Brdička, Arnošt Hladík: Teoretická mechanika, Academia, 1988,
Související články
Mechanika tekutin
Mechanika kontinua
Tekoucí písek
Externí odkazy
Mechanika tekutin
Hmota |
532 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrodynamika | Hydrodynamika | Hydrodynamika je obor zabývající se mechanickým pohybem (prouděním) kapalin. Spadá pod hydromechaniku.
Proudění reálných kapalin je složitý proces, který je ovlivňován množstvím faktorů. Při zkoumání tohoto pohybu tedy záměrně některé z faktorů ignorujeme, provádíme tedy určitou idealizaci. Nejznámějším – a pro zkoumání nejjednodušším příkladem – je pohyb tzv. ideální kapaliny, kdy zanedbáváme stlačitelnost kapaliny a její vnitřní tření.
Hydrodynamika využívá při studiu pohybu kapalin metody mechaniky kontinua, tedy Lagrangeovu metodu a Eulerovu metodu.
Související články
Hydromechanika
Mechanika tekutin
Mechanika kontinua
Aerodynamika – obdobný obor zabývající se plyny
Mechanika tekutin |
542 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vztlak | Vztlak | Vztlaková síla (vztlak) je síla, která nadlehčuje těleso v kapalině či plynu.
Vztlak může být:
hydrostatický – je důsledkem rozdílů velikostí hydrostatických tlakových sil v různých hloubkách,
dynamický – je důsledkem odporu prostředí (tekutiny) při pohybu tělesa.
Hydrostatický vztlak
Hydrostatický vztlak vzniká jako důsledek tíhové síly, rozdílem hydrostatických tlaků na spodní a horní části tělesa, neboť tlak na spodní části je větší (spodní část je ve větší hloubce).
Tato vztlaková síla se vyskytuje nejen v kapalinách, kde se označuje jako hydrostatická vztlaková síla, ale také v plynech, kde bývá označována jako aerostatická vztlaková síla (aerostatický vztlak).
Hydrostatický vztlak směřuje vždy proti směru tíhové síly, tedy vzhůru. Jeho velikost závisí na objemu ponořené části tělesa a na hustotě kapaliny (a také na tíhovém zrychlení). Nezávisí na hloubce nebo celkovém objemu kapaliny, ani na hustotě nebo hmotnosti tělesa.
Výpočet
Mějme v kapalině o hustotě tuhé těleso ve tvaru hranolu s podstavou o obsahu a výškou . Toto těleso nechť je v kapalině ponořeno tak, že podstavy jsou vodorovné. Na všechny stěny tohoto tuhého tělesa působí kapalina tlakovou silou. Síly, které působí na boční stěny, jsou stejně velké, avšak opačného směru. Pokud neuvažujeme deformační účinek těchto sil na tuhé těleso, tak můžeme říci, že se tyto síly vzájemně vyruší.
Horní podstava nechť se nachází v hloubce . Na tuto podstavu působí podle tlaková síla , která směřuje dolů. Spodní podstava se nachází v hloubce . Tlaková síla, která působí na spodní podstavu, je a směřuje svisle vzhůru.
Výsledná vztlaková síla je vektorovým součtem síly působící na spodní podstavu a síly působící na horní podstavu, tzn.
.
Pro objem hranolu platí . Dosazením do předchozího vztahu dostaneme výraz pro hydrostatickou vztlakovou sílu, který platí nejen pro hranoly, ale pro těleso obecného tvaru.
,
kde označuje hustotu kapaliny, je objem ponořené části tělesa a je gravitační zrychlení.
Výpočet velikosti hydrostatické vztlakové síly se označuje jako Archimédův zákon.
Využití
Díky hydrostatickému (či aerostatickému) vztlaku plavou lodě (rozdíl mezi vztlakovou silou a gravitační silou působící na těleso umožňuje popsat plování těles) a létají letadla lehčí vzduchu (tzv. aerostaty), např. balony či vzducholodě. Ryby jsou schopny pomocí vztlaku částečně řídit svůj pohyb vodou.
Dynamický vztlak
Dynamický vztlak vzniká vzájemným dynamickým působením při pohybu tělesa tekutinou v důsledku odporu, který klade prostředí (tedy tekutina – plyn či kapalina) pohybu tělesa.
Při pohybu tělesa (v typickém případě křídla) se na základě 3. Newtonova zákona k síle, kterou těleso při pohybu působí na okolní vzduch, vytváří reakční síla, kterou okolní vzduch působí na těleso.
Využití
Díky aerodynamickému vztlaku mohou létat letadla těžší vzduchu (tzv. aerodyny), např. letouny či vrtulníky.
Hydrodynamického vztlaku využívají při svém pohybu některé typy lodí.
Související články
Hydrostatický tlak
Odpor prostředí
Archimédův zákon
Externí odkazy
Mechanika tekutin |
547 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Atmosf%C3%A9rick%C3%BD%20tlak | Atmosférický tlak | Atmosférický tlak způsobuje sílu, kterou působí atmosféra planety (obvykle chápána Země) na jednotkovou plochu v daném místě.
Atmosférický tlak dosahuje nejvyšších hodnot při hladině moře (popř. povrchu planety) a s rostoucí výškou klesá. Atmosférický tlak není stálý, ale kolísá na daném místě zemského povrchu kolem určité hodnoty. V historii Země byl menší než dnes.
Tlak vzduchu menší než průměrný atmosférický tlak se nazývá podtlak, tlak větší se nazývá přetlak. Prostor s takřka nulovým tlakem se nazývá vakuum.
Atmosférický tlak má velký význam v meteorologii.
Tlak vzduchu v konkrétní nadmořské výšce
Přepočet tlaku vzduchu pro výšku z (m) pz= p0 (1 - 2,2257E-5 500)5,256 (kg m-2 ) ; p0 = 760 (mm Hg) ; rozsah 0 - 11 000 m
Barometrická rovnice
Vzhledem k velké stlačitelnosti plynů není barometrický tlak lineární funkcí výšky, jako je tomu například u kapalin (viz hydrostatický tlak). Mění-li se hustota s tlakem podle Boyleova–Mariottova zákona, lze v atmosféře vymezit vrstvu vzduchu o hustotě , která se nachází ve výšce . Ze vztahu pro hydrostatický tlak lze pro tlakový rozdíl ve vrstvě psát
Podle Boyleova–Mariottova zákona při stálé teplotě platí
,
kde a označuje nějakou známou (základní) hustotu a tlak.
Z předchozích vztahů vznikne
odkud po integraci a úpravě vyjde vztah
Tento vztah se označuje barometrická rovnice.
Pro závislost hustoty vzduchu na výšce podobně vychází
Normální tlak
Tlak vzduchu je závislý na nadmořské výšce, na velikosti tíhového zrychlení, na mocnosti, teplotě a hustotě atmosféry v daném místě. Z důvodu snazšího porovnávání výsledků různých měření barometrického tlaku byl stanoven normální tlak vzduchu (normální atmosférický tlak) pn (též p0 ), zavedený jako průměrná hodnota tlaku vzduchu při mořské hladině na 45° s. š. při teplotě 15 °C a tíhovém zrychlení . Je definovaný přesnou hodnotou:
Pomocí normálního tlaku vzduchu byla definována jednotka fyzikální atmosféra (značka atm):
Normální tlak v jiných zastaralých jednotkách (milibary, torry, technické atmosféry):
Měření
V meteorologii se tlak měří nejčastěji pomocí rtuťových tlakoměrů, aneroidů a barografů.
V meteorologii se atmosférický tlak vyjadřuje nejčastěji jednotkou hektopascal (hPa). Při použití rtuťových barometrů se stále užívá jednotka torr (milimetr rtuťového sloupce), která se dále přepočítává na hektopascaly.
Použití
Měření atmosférického tlaku má velký význam v meteorologii, neboť atmosférický tlak (a především jeho změny a rychlost těchto změn) jsou důležité pro předpověď počasí. Například zvýšení atmosférického tlaku obvykle znamená příchod slunečného počasí s malou oblačností, zatímco pokles tlaku ohlašuje příchod oblačnosti a deštivého počasí. Pro srovnatelnost údajů se pak používá, obdobně jako u výškoměrů, tlak přepočtený na hladinu moře (QNH či QFF).
Rekordy
Nejvyšší tlak přepočtený na hladinu moře byl roku 2001 zaznamenán v Mongolsku a to 1085 hPa. Nejvyšší atmosférický tlak v daném místě bývá v Mrtvém moři.
Na území Česka byl nejvyšší tlak přepočtený na hladinu moře 1057,2 hPa dne 23. 1. 1907 v Bystřici pod Hostýnem a nejnižší 967,2 hPa 26. 2. 1989 v Čáslavi.
Odkazy
Reference
Související články
barometrické měření výšky
hydrostatický tlak
kapalinový tlakoměr
barometr
barograf
standardní teplota a tlak
Externí odkazy
Mechanika tekutin
Meteorologie
Tlak |
563 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Proud%C4%9Bn%C3%AD | Proudění | Proudění je pohyb tekutiny, při kterém se částice tekutiny pohybují svým neuspořádaným pohybem a zároveň se posouvají ve směru proudění.
Tekutina (tj. plyn nebo kapalina) vždy proudí z místa vyššího tlaku (vyšší tlakové potenciální energie) do místa nižšího tlaku (nižší tlakové potenciální energie).
Prouděním kapalin se zabývá hydrodynamika.
Rozdělení proudění kapalin
Podle některých vlastností proudící tekutiny lze provést následující rozdělení proudění.
Podle fyzikálních vlastností kapaliny
Podle fyzikálních vlastností tekutiny lze provést následující rozdělení
proudění ideální kapaliny – proudění kapaliny, která je dokonale nestlačitelná a bez vnitřního tření, tzv. ideální kapaliny,
proudění vazké (viskózní) kapaliny – jedná se o proudění kapaliny, při kterém je uvažováno vnitřní tření kapaliny,
proudění nestlačitelné kapaliny – jde o proudění kapaliny, která není stlačitelná, tzn. její hustota je konstantní,
proudění stlačitelné kapaliny – při proudění stlačitelné kapaliny se hustota kapaliny mění v závislosti na tlaku kapaliny.
Podle závislosti na čase
Podle závislosti veličin tekutiny na čase můžeme proudění rozdělit na ustálené (stacionární) a neustálené (nestacionární).
Stacionární proudění
Při ustáleném (stacionárním) proudění jsou veličiny kapaliny v daném místě kapaliny na čase nezávislé. Např. rychlost proudění kapaliny v daném bodě se v čase nemění, tzn.
.
Nerovnoměrné proudění
Nerovnoměrné proudění je proudění ustálené, při němž se však parametry proudění (průtočná plocha, rychlost atd.) mění po délce proudu.
Rovnoměrné proudění
Rovnoměrné proudění je ustálené proudění, při němž jsou všechnmy parametry proudu (průtočná plocha, rychlost atd.) po délce proudu konstantní.
Nestacionární proudění
Při neustáleném (nestacionárním) proudění jsou veličiny kapaliny jsou v daném místě kapaliny na čase závislé. Např. rychlost proudění kapaliny v daném bodě se může měnit v čase, tzn.
.
Podle způsobu pohybu
Podle způsobu, jakým se částice kapaliny při proudění pohybují lze provést rozdělení na
potenciálové (nevířivé) proudění – při tomto pohybu konají částice kapaliny pouze posuvný pohyb, tzn. nezpůsobují víry; toto proudění nastává přísně vzato pouze v případě proudění ideální kapaliny.
vířivé proudění – částice kapaliny se kromě posuvného pohybu také otáčejí za vzniku vírů.
Proudění vazkých kapalin
U vazkých kapalin můžeme rozlišit
laminární proudění – při tomto proudění jsou dráhy jednotlivých částic kapaliny navzájem rovnoběžné; částice se tedy pohybují ve vzájemně rovnoběžných vrstvách, aniž by přecházely mezi jednotlivými vrstvami,
turbulentní proudění – částice přecházejí mezi různými vrstvami kapaliny, čímž dochází k promíchávání jednotlivých vrstev kapaliny.
Proudění v otevřeném korytě
V otevřeném korytě rozlišujeme:
bystřinné proudění kde hloubka proudění je menší než hloubka kritická, resp. Froudeho číslo ,
říční proudění kde hloubka proudění je větší než hloubka kritická, resp. Froudeho číslo .
Přechod z říčního do bystřinného proudění se odehrává plynule, přechod z bystřinného do říčního proudění vytváří vodní skok. Proudění na rozhraní mezi říčním a bystřinným se nazývá kritické proudění, při němž proudění daným profilem prochází právě kritickou hloubkou a s minimem energie, Froudeho číslo .
Proudnice
Proudnice (též proudová čára) je trajektorie pohybu jednotlivých částic při proudění kapalin.
Rychlost částice v libovolném místě proudu je tečnou k proudnici. Každým bodem proudící kapaliny prochází v jednom okamžiku právě jedna proudnice. Proudnice se nemohou vzájemně protínat.
Proudnice lze využít ke grafickému zobrazení proudění. Jsou-li proudnice rovnoběžné, jedná se o laminární proudění, jsou-li proudnice různoběžné a „různě stočené“, jedná se o turbulentní proudění.
Představíme-li si uvnitř kapaliny uzavřenou křivku, pak každým bodem této křivky prochází právě jedna proudnice. Protože se proudnice neprotínají, je těmito proudnicemi ohraničen určitý prostor. Tento prostor se nazývá proudová trubice. Protože se kapalina, která protéká proudovou trubicí, pohybuje podél této trubice (vektor rychlosti je k proudové trubici tečný), je tato kapalina proudovou trubicí uzavřena. Z trubice nemůže kapalina odtéci a nemůže do ní žádná kapalina přitéci z vnějšího prostoru trubice.
Kapalina uvnitř velmi tenké proudové trubice vytváří proudové vlákno.
Vlastnosti proudění
Při ustáleném proudění ideální kapaliny v uzavřené trubici mají všechny částice v celém průřezu v jednom místě trubice stejný objemový průtok a stejnou rychlost. Pro takové proudění platí rovnice kontinuity, z které plyne, že zmenšením obsahu průřezu trubice se rychlost proudění zvětší.
Tlak v kapalině během proudění závisí na rychlosti proudění. Čím je rychlost menší, tím je tlak větší. Tento překvapivý jev se nazývá hydrodynamický paradox. Závislost tlaku během proudění ideální kapaliny popisuje Bernoulliho rovnice.
Při proudění skutečné kapaliny je rychlost částic v průřezu v jednom místě trubice různá a závisí na tření mezi částicemi a stěnou trubice a na vnitřním tření v kapalině.
Související články
Hydrodynamika
Aerodynamika
Mechanika kontinua
Reynoldsovo číslo
Externí odkazy
Mechanika tekutin |
571 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bernoulliho%20rovnice | Bernoulliho rovnice | Bernoulliova rovnice je vztah užívaný v mechanice tekutin, který odvodil Daniel Bernoulli a který vyjadřuje zákon zachování mechanické energie pro ustálené proudění ideální kapaliny (Energie je v rovnici obvykle přepočtena na objemovou jednotku kapaliny.).
kde je hustota kapaliny, v je rychlost proudění, p je tlak v kapalině a u je potenciál vnějšího konzervativního pole objemové síly (gravitační síly, unášivé setrvačné síly nebo jejich kombinace, jako je tíhová síla) v daném bodě. První člen v Bernoulliově rovnici se nazývá dynamický n. kinetický tlak a představuje objemovou hustotu kinetické energie, druhý člen představuje tlakovou potenciální energii objemové jednotky kapaliny a třetí člen potenciální energii objemové jednotky kapaliny v silovém poli vnější konzervativní síly, v němž se kapalina nachází. Součet kinetické energie a potenciální energie (tlakové + vnější) v jednotce objemu je ve všech místech kapaliny stejný. Tato rovnice bývá často uváděna ve tvaru, který platí pro homogenní tíhové pole:
Platí, že pokud na kapalinu v klidu působí tíhová síla, je ve stejné hloubce v každém bodě stejný tlak. Pokud je kapalina v pohybu tak tento vztah neplatí. Slovy můžeme Bernoulliho jev popsat takto: v místě s větším průřezem má proudící kapalina větší tlak, ale menší rychlost, zatímco v místě s menším průřezem má menší tlak, ale větší rychlost (Fakt, že při větším průřezu je rychlost kapaliny menší, je důsledkem rovnice kontinuity.).
Odvození pro nestlačitelnou kapalinu
Pokud kapalina o elementu hmotnosti proudí ve vodorovné trubici o průřezu rychlostí , platí pro ni pohybová rovnice:
Rozepíšeme tuto rovnici tak, aby v ní vystupovala hustota a průřez trubice
S využitím vztahu
tato rovnice přejde na
tedy
což zintegrováním dá
Pokud se navíc nacházíme v poli nějaké vnější konzervativní objemové síly (např. gravitace), přičteme jeho potenciál (na jednotku objemu) k tlakovému potenciálu, čímž přímočaře získáme rovnici
Poněkud přímější odvození vychází ze zákona zachování energie. U kapalin uvažujeme potenciální energii tlakovou Ep = pV.
Za předpokladu, že Ek + Ep + Eg = konst., potom platí
vztažením energie na jeden kilogram kapaliny (vydělením hmotností) dostaneme tzv. energetický tvar rovnice:
nebo (vydělením objemem) tlakový tvar:
případně původní výškový tvar (vydělením tíhou):
Důsledky
Z Bernoulliho rovnice vyplývá, že statický tlak proudící kapaliny klesá s rostoucí rychlostí. Pokud plyn proudí trubicí dostatečnou rychlostí, tlak v tom místě se natolik zmenší, že toho lze využít například pro odsávání. Tomuto jevu se říká hydrodynamický paradox (hydrodynamické paradoxon) a využívá se ho například u rozprašovačů, natěračských stříkacích pistolí, ejektorů nebo v karburátoru.
Výtoková rychlost
Ze zákona zachování energie lze také odvodit vztah pro výtokovou rychlost kapaliny při vytékání malým otvorem z nádoby s hladinou ve výšce h, neboť lze říci, že výtoková rychlost ideální kapaliny je stejná jako rychlost, kterou by kapalina získala při volném pádu z výšky h:
- tzv. Torricelliho vzorec
Související články
Proudění
Hydrodynamika
Násoska
Externí odkazy
Mechanika tekutin
Kapaliny
Chemické inženýrství |
577 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cinitel%20odporu | Činitel odporu | Činitel odporu (dříve i součinitel odporu) je činitel ve vztahu pro odporovou sílu, který vyjadřuje závislost odporu prostředí na tvaru tělesa.
Značení
Symbol veličiny: C
Jednotka SI: bez jednotky (bezrozměrná veličina)
Určování hodnoty
Hodnota činitele odporu se určuje experimentálně pro každé těleso. Hodnota závisí na tvaru zkoumaného tělesa a kvalitě povrchu a její přibližný výpočet je možný jen ndaerickými metodami simulujícími proudění kolem daného tělesa.
Závislost na rychlosti
Odporová síla při pohybu v plynech (například pohyb letadla v zemské atmosféře) není v okolí Machova čísla 1 přímo úměrná druhé mocnině rychlosti. Proto je ve vzorci pro odpor prostředí uváděn činitel odporu jako funkce, závislá na rychlosti pohybu, případně na aktuálním Machově čísle (které je závislé na teplotě a tlaku).
Příklady činitele odporu pro různé tvary
Související články
Mechanika tekutin
Odpor prostředí
Aerodynamický tvar
Externí odkazy
Poznámky
Reference
Mechanika tekutin |
583 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Potenci%C3%A1ln%C3%AD%20energie | Potenciální energie | Potenciální energie (též polohová energie) je druh energie, kterou má každé těleso nacházející se v potenciálovém poli určité síly. Podle síly působící na dané těleso lze rozlišit více druhů potenciální energie: gravitační potenciální energie, potenciální energie pružnosti, tlaková potenciální energie, elektrostatická potenciální energie. Obecně je potenciální energie skalární funkce, která je spojena s nějakou potenciální sílou , pro kterou platí
.
Je-li potenciální energie funkcí polohy , potom sílu s ní spojenou nazýváme stacionární potenciálovou silou, je-li zároveň funkcí času , potom sílu s ní spojenou nazýváme nestacionární potenciálovou silou.
Značení
Doporučená značka: Ep
Odvozená jednotka SI: joule, značka "J"
Další jednotky: viz jednotky energie
Výpočet
Obecně
Pro přírůstek potenciálních energií platí
,
kde je práce, kterou vykonají síly pole, a , je potenciální energie v bodech a .
Pro elementární přírůstky lze předchozí vztah zapsat ve tvaru
Pomocí obecného vztahu pro práci lze pak určit
V konkrétních případech je podle působící síly vhodné využít vhodných speciálních vztahů pro mechanickou práci, práci elektrického pole, práci magnetického pole apod.
Potenciální energie tíhová
V případě, že lze silové působení popsat homogenním tíhovým polem s tíhovým zrychlením (tedy v přiblížení, kdy zanedbáváme pokles tíhového zrychlení s výškou), lze potenciální energii tělesa s hmotností vyjádřit jednoduchým vztahem
,
kde je výška nad úrovní, pro kterou je potenciální energie nulová (zpravidla zemský povrch).
Odvození potenciální tíhové energie
Ze základní poučky vyplývá, že potenciální energie je práce, kterou musíme vykonat, abychom zvedli těleso do určité výšky nad podložku. Můžeme tedy napsat:
, kde práce je dána vztahem , přičemž síla je z Newtonova druhého zákona respektive , protože jsme na zemi a zde působí tíhové zrychlení .
Vzorec dáme dohromady a dráhu (trajektorie) nahradíme vhodnějším písmenkem (výška zdvihu) a dostaneme finální vztah:
Vlastnosti
Potenciální energie může nabývat kladných i záporných hodnot.
Potenciální energie je relativní, záleží na tom, vzhledem k čemu se vztahuje. Při výpočtech se nulová hladina potenciální energie volí buď v rovnovážné poloze, kde jsou příslušné síly v rovnováze, nebo v nekonečnu, kde je velikost příslušných sil na těleso nulová. Pro přeměnu energií ale na volbě nulové hladiny potenciální energie nezáleží, rozhodující je pouze změna této energie.
Potenciální energie je definovaná pouze v potenciálovém silovém poli, což je pole, jehož rotace je rovna nule. V takovém poli lze definovat potenciál . Potenciální energii je pak možné vyjádřit prostřednictvím potenciálu.
Související články
Energie
Práce (fyzika)
Mechanika
Kinetická energie
Externí odkazy
Druhy energie
Fyzikální veličiny
Dynamika |
592 | https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ka | Páka | Páka je jednoduchý stroj, tyč otočná kolem pevného bodu O (osy rotace). Břemeno působí na páku v bodě A, vzdálenost AO (= L1) je rameno břemene. Síla působí v bodě B a vzdálenost BO (= L2) tvoří rameno síly.
Rovnováha na páce nastává, pokud je tíha břemene násobená délkou jeho ramena rovna velikosti síly násobené délkou ramene síly.
Páka se využívá nejčastěji pro zmenšení síly, protože velikost potřebné síly je nepřímo úměrná délce ramene. Čím delší rameno, tím menší působící síla je potřeba.
V obecnějším případě může na páku působit i více sil.
Podmínka rovnováhy
Páka je v rovnováze, jestliže výsledný moment sil působících na páku je nulový:
Pokud na rameno r1 působí síla F1 a na rameno r2 síla F2, pak podmínku rovnováhy na páce vyjadřuje vzorec:
M1 = M2
F1 · r1 = F2 · r2
Rozdělení
Páka může mít různé tvary – od rovné tyče podepřené v jednom místě (páčidlo), přes dvě páky spojené kloubem (kleště), přes zahnutý tvar (klika), k tvaru kola (volant). Páka je skrytá i v kladce a kole na hřídeli.
Podle umístění ramen páky vzhledem k ose otáčení lze páky rozdělit na:
dvojzvratné – ramena jsou na opačných stranách od osy rotace, síly F1 a F2 působí stejným směrem. Příkladem mohou být kuchyňské váhy nebo dětská houpačka.
jednozvratné – obě ramena jsou na stejné straně od osy rotace, síly F1 a F2 působí opačným směrem. Příkladem jednozvratné páky může být například stavební kolečko, otvírák na skleněné láhve (například láhev piva), louskáček (na ořechy), drtič česneku nebo kleštičky na nehty.
Podle délky ramen se páky dělí na:
rovnoramenné – rameno síly je stejně dlouhé jako rameno břemene,
nerovnoramenné – délka ramena síly je různá od ramene břemena.
s proměnnou délkou ramen – typicky přezmen. Délka ramen se ovšem mění v závislosti na úhlu, který páka svírá s horizontálou a odpovídá funkci kosinus tohoto úhlu. Při malých výchylkách páky lze tuto závislost zanedbat..
Příklady praktického použití
Nástroje a zařízení využívající princip páky
páčidlo
nůžky
kleště
vesla
houpačka
nůžky na nehty
trebuchet – obléhací prak
zvedák
pedál
pantograf
váhy (rovnoramenné i nerovnoramenné)
kolíček na prádlo
Principu páky společně s principem kola na hřídeli užívají například
volant
vodovodní kohoutek
převodovka
Příklady nechtěného působení
spoj čnělky
Odkazy
Související články
Beugniotova páka, mechanismus v pojezdu lokomotivy
Kormidelní páka
pákoví
Řadicí páka
Řídicí páka letadla viz Knipl
Externí odkazy
Jednoduché stroje |
604 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0roub | Šroub | Šroub (z něm. Schraube) je typ spojovacího materiálu, součástka tvořená hlavou umožňující otáčení pomocí šroubováku nebo klíče a dříkem opatřeným vnějším závitem. Společně s maticí a případně podložkou umožňuje vytvořit rozebíratelný šroubový spoj. Šroub lze zašroubovat i do jiného otvoru opatřeného závitem, tím se liší od vrutu a samořezného šroubu, které se šroubují přímo do materiálu. Stavěcí šroub nemá hlavu a slouží podobně jako závlačka k zajištění.
Síla otáčení
Závit na šroubu (šroubovice) působí jako nakloněná rovina, obtočená kolem jeho dříku. Otáčením se šroub posouvá vůči matici nebo součásti s vnitřním závitem, a to s podstatně větší silou než jaká šroubem otáčí. Proto se šrouby užívají například u mechanických zvedáků, šroubových lisů a dalších zařízení, kde je třeba vyvinout velkou sílu. Závit běžných šroubů je samosvorný, takže šroubový spoj drží spojované součástky pohromadě velkou silou a trvale. Toho využívají například šroubové uzávěry. Jen tam, kde se součásti například trvale otřásají, jako v motorech, v letadlech a dopravních strojích, se musí šroub i matka zajistit proti samovolnému povolení spoje.
Síla F1 potřebná k otáčení šroubu:
kde F2 je síla, která posouvá šroub, d je výška jednoho závitu (stoupání) , r je poloměr šroubu. V praxi se ještě počítá s třením a veličina potřebná pro utažení (povolení) šroubu se udává jako krouticí moment.
Jemný a přesný posuv
Otáčivý pohyb šroubu se převádí na daleko menší podélný posuv a díky tomu vyvozuje značnou sílu. Jedna otočka šroubu způsobí posuv o stoupání závitu, čehož lze využít k jemnému podélnému pohybu. Měřicí šroub mikrometru se každou otáčkou posune o 1 mm a je-li opatřen větší válcovou hlavou se stupnicí, dovoluje odměřovat setiny nebo i tisíciny milimetru. Posuvové šrouby obráběcích strojů umožňují přesné nastavení nástroje vůči obrobku a tím i přesnou výrobu.
Technické vlastnosti
V technické praxi patří šroub mezi rozebíratelné spojovací součástky, ať už spolu s maticí nebo bez matice tvoří šroubový spoj. V případě, kdy ve spoji není použita matice, bývá šroub zašroubován (zavrtán) do otvoru se závitem.
Rozměry a materiály šroubů jsou dány mezinárodními standardy ISO, EN ISO, ASTM nebo národními např. ČSN, DIN nebo podnikovými normami (např. PN nebo LiAB).
Typ hlavy
Podle účelu se používají šrouby s různě upravenou hlavou. Pro malé průměry šroubů se nejčastěji používají hlavy s následujícími tvary
se zapuštěnou hlavou,
s čočkovou hlavou,
s válcovou hlavou,
s půlkulatou,
šestihrannou
ostatní typy (okrasné, vratové).
Drážka
Drážka je vnitřní prohlubeň v hlavě, do které se vkládá utahovací nástroj odpovídajícího tvaru. Dříve se používala jednoduchá (plochá) drážka, tedy zářez do hlavy šroubu, který ovšem vede nástroj jen jednom směru, kdežto ve směru drážky může nástroj vyklouznout. Pro lepší vedení a centrování nástroje, aby se dala použít větší síla a elektrické či pneumatické nástroje, používají se různě tvarované drážky, do nichž se nasadí nástroj (šroubovák) přesně odpovídajícího tvaru. Používají se různé drážky křížové (Phillips, Pozidriv atd.), vnitřní šestihran – inbus, šestiramenná hvězdice torx nebo specializované, firemní a bezpečnostní tvary, které nelze povolit běžnými nástroji.
Používají se i šrouby bez drážky, například u větších průměrů vnější šestihran (na maticový klíč) nebo plochá hlava se zápustným čtyřhranem do dřeva – vratový šroub. Pro bezpečnostní nerozebíratelné spoje se vyrábějí a používají šrouby se zvláštními úpravami hlav, například s ulamovací, utrhávací hlavou.
Závit
Podle účelu se používají šrouby s různými typy závitů např.:
metrický – nejběžnější,
palcový – UNC, UNF, UNEF, UNS (se závitem UNC 1/4 se lze setkat u běžných fotoaparátů a kamer, kde slouží pro připojení stativu, k témuž účelu se u větší studiové a zvukové techniky používá UNC 3/8), více Unifikovaný palcový závit
Whitworth – nepoužívá se, proti palcovým UNC a UNF má mmj jiný tvar a úhel závitu (55° vs 60°) (k vidění může být na některých hodně starých vodoinstalacích, starých strojích a pod) má mnoho typů BSW, BSF, BSC ...
trapézový (lichoběžníkový),
oblý,
pancéřový.
Materiály
Podle účelu použití se šrouby a matice vyrábějí z různých materiálů. Jedny z nejběžnějších jsou šrouby z uhlíkových nebo legovaných ocelí v pevnostních třídách 4.6, 5.6, 5.8, 8.8, 10.9, 12.9. Pro šrouby z uhlíkových ocelí, se za účelem prodloužení životnosti spoje, používá k jejich ochraně různých povrchových úprav, často galvanické zinkování v různých odstínech od bílé, modré, žluté, olivové, černé atd., žárové zinkování, šeradování, dacromet, delta-ton, případně organické povlaky (nátěry).
Pro šrouby z korozivzdorných ocelí se používají materiály A1 až A5 (austenitické), F1 až F5 (feritické) a C1 až C5 (martenzitické). Pevnost je označena doplňkovou číslicí za pomlčkou.
Dále se používají šrouby z mosazi, ze slitin hliníku a také z plastů.
Pevnostní třídy šroubů uhlíkových ocelí podle ČSN EN ISO 898-1
Číslice před tečkou označuje mez pevnosti ve 100 MPa, číslice za tečkou pak mez kluzu jako procentní podíl k mezi pevnosti. Např. pro pevnostní třídu 4.6 je mez pevnosti 400 MPa a mez kluzu pak 400 MPa × 0,6 tj. 240 MPa.
Označení šroubů z korozivzdorných ocelí podle ČSN EN ISO 3506-1
Šrouby i matice se označují alfanumerickým kódem, který definuje chemické složení korozivzdorné oceli, po nich následuje pomlčka a číslo, které vyjadřuje desetinu meze pevnosti. Např. A4-70 označuje austenitický korozivzdorný materiál s mezí pevnosti 700 MPa.
Únosnost šroubu
Šrouby jsou ve spojích namáhány tahem a smykem. Navrhování a výpočet šroubových spojů ocelových konstrukcí se provádí podle norem (Eurokódů) ČSN EN 1993-1-8 a podle ČSN EN 1999-1-1 pro šroubové spoje konstrukcí z hliníkových slitin.
Návrh pro tahové namáhání
,
kde AS je průřez jádra šroubu (v závitu), F působící síla a je maximální dovolené napětí ve šroubu v tahu. Potřebná plocha jádra šroubu se tedy vypočítá jako
.
Z vypočtené plochy průřezu jádra šroubu AS se stanovuje potřebná velikost šroubu podle příslušné normy nebo katalogu výrobce.
Návrh pro smykové namáhání
Postup je shodný s návrhem pro tahové namáhání s rozdílem, že místo maximálně dovoleného napětí ve šroubu v tahu se použije maximální dovoleného napětí ve šroubu ve smyku .
Návrh pro kombinaci tahového a smykového namáhání
Posouzení šroubů pro kombinaci tahového a smykového namáhání se provádí v případě, že šroub bude namáhán oběma způsoby, tedy jak tahem tak smykem. Posouzení se provádí podle teorie plasticity např. Hüber–Mises–Hencky, Tresca aj.
Odkazy
Reference
Související články
Závitník
Mechanika
Jednoduchý stroj
Šroubový pohyb
Kotva (spojovací součástka)
Klíč (nástroj)
Externí odkazy
Šroub a matka server - o spojovacím materiálu od A do Z...
Převodník norem.cz - převodník norem a vzhled spojovacího materiálu...
Mechanické vlastnosti ocelových šroubů
Spojovací materiál
Strojní součásti
Jednoduché stroje |
613 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20Klobouk | Jiří Klobouk | Jiří Klobouk (* 24. března 1933 Uherské Hradiště) je česko-americký spisovatel, scenárista a kameraman.
Osobní život
V roce 1950 byl ze studia na uherskohradišťském gymnáziu vyloučen a po roce zaměstnáni v místní továrně odmaturoval na gymnáziu v Gottwaldově (Zlíně). Po dvouleté vojenské službě studoval lékařskou fakultu v Brně a poté na Univerzitě Karlově v Praze. Studia nedokončil. S manželkou, promovanou geoložkou následně žil v Ostravě. Pracoval jako horník na dole Petr Cingr a po roce se vrátil do Prahy. Po narození syna roku 1959 nastoupil do Československé televize jako osvětlovač a později na pozici kameramana.
V roce 1968 s rodinou emigroval do Kanady, kde působil jako kameraman v ottawské televizi. Roku 1979 se začal věnovat psaní na plný úvazek. Z Kanady se přestěhoval do New Yorku.
Tvorba
Za inspirační zdroj Kloboukovy tvorby lze považovat jeho obeznámení se s jazzovou hudbou v roce 1945. Jazz praktikoval jako pianista po řadu let. "Filozofie jazzu" ovlivňuje jeho literární zaměření dodnes. První zveřejněnou prací se stala rozhlasová hra Dva někdy někde (Český rozhlas, 1963). Televizní hra Houpací křeslo (1965) získala zvláštní cenu v soutěži televizních her. Za povídku „Winter Wolves“ (Vlci v zimě) publikovanou v Mid-American Review roku 1984 obdržel ocenění „mimořádný spisovatel“. Beletrii publikoval v češtině a angličtině. Jednotlivé povídky byly vydávány v severoamerických publikacích typu Chicago Review, Partisan Review a Stories.
Protikomunistický manifest (1975) (eseje)
Hudba po půlnoci (poezie)
Third Wife (sbírka povídek)
Návrat domů (sbírka povídek)
5 povídek (sbírka povídek)
Americká žena (sbírka povídek)
JAZZ II: „Rodiče“ (román)
Můj život s Blondie (román)
Kdo stoupá do schodů (román)
Mostly Beethoven (novela)
Nearing the End (román)
Rozhlasové hry I.
Rozhlasové hry II.
How High the Moon (román)
Odkazy
Reference
Literatura
Miroslav Vejlupek: Empirik osobitého hledačství i výrazu. Myslív-Milčice, únor 2003.''
Externí odkazy
Oficiální stránky
Čeští romanopisci
Čeští kameramani
Američané českého původu
Čeští emigranti a exulanti
Narození v roce 1933
Narození v Uherském Hradišti
Narození 24. března
Žijící lidé
Muži |
625 | https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Brn%C3%A1%20t%C3%ADha | Měrná tíha | Měrná tíha je fyzikální veličina, která vyjadřuje tíhu objemové jednotky látky.
Symbol veličiny: γ
Jednotka SI: newton na metr krychlový, značka jednotky: N/m3
Další jednotky: kilonewton na metr krychlový kN/m3, newton na centimetr krychlový N/cm3
Výpočet:
γ = G / V, kde G je tíha tělesa, V je objem tělesa
nebo
γ = ρ . g, kde ρ je hustota látky, g je tíhové zrychlení
Související články
Mechanika
Gravitace
Gravitace |
635 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pneumatick%C3%A9%20za%C5%99%C3%ADzen%C3%AD | Pneumatické zařízení | Pneumatické zařízení je mechanický stroj, který využívá tlaku plynu k přenesení nebo zvětšení síly. Pneumatická zařízení využívají často i rozdílu mezi atmosférickým tlakem a tlakem plynu (přetlak nebo podtlak), příp. proudění plynu.
Princip pneumatických zařízení spočívá v tom, že stlačením plynu v uzavřené nádobě se zvětší tlak ve všech místech plynu. Naopak zvětšením objemu se tlak ve všech místech plynu zmenší. Tím se síla působící na píst na jedné straně nádoby přenese na píst na druhé straně. Přitom velikostí pístu lze ovlivnit i velikost síly, na větší píst působí větší tlaková síla, na menší píst působí menší síla.
Příklady pneumatických zařízení
Kompresor - zdroj stlačeného plynu pro další aplikace
Průběžná brzda, sací brzda
Potrubní pošta
Pneumatický počítač
Stříkací pistole
pneumatický servomotor
pneumatická vrtačka, pneumatické kladivo
ofukovací pistole
pneumatická tramvaj, pneumatické metro
pneumatika
hydropneumatické pérování
Stroje
Mechanika tekutin
Vakuová technika
Pneumatický pohon |
657 | https://cs.wikipedia.org/wiki/ISO%203166-1 | ISO 3166-1 | Standard ISO 3166-1 definuje kódy států a závislých oblastí. Je částí standardu ISO 3166. Poprvé byl tento seznam zveřejněn v roce 1974 Mezinárodní organizací pro normalizaci (ISO). Standard definuje tři různé kódy pro každou oblast:
ISO 3166-1 alpha-2 je dvoupísmenný systém obsahující několik vyhrazených kódů; zastaralé kódy jsou shrnuty v ISO 3166-3.
ISO 3166-1 alpha-3 je třípísmenný systém obsahující několik vyhrazených kódů.
ISO 3166-1 numeric je trojciferný systém, který je shodný se systémem definovaným Statistickým oddělením OSN.
ISO 3166-1 není jediným standardem pro kódy států.
Seznam kódů
Související články
ISO 3166-2
Externí odkazy
Oficiální stránka k ISO 3166 na webu ISO (anglicky)
Prohlížení aktuální verze ISO 3166
Přehled starších změn ve standardu (anglicky)
1
Identifikátory
Číselníky |
664 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1ce%20%28fyzika%29 | Práce (fyzika) | Práce ve fyzikálním smyslu vyjadřuje dráhový účinek působení síly na těleso nebo na silové pole, při kterém dochází k pohybu nebo deformaci tohoto tělesa resp. ke změně rozložení potenciální energie v silovém poli.
Konáním práce (prací jakožto fyzikálním dějem) se uskutečňuje přeměna energie z jednoho druhu na jiný (včetně přenosu z jednoho tělesa na druhé). Práce jakožto fyzikální veličina je mírou této přeměněné energie; v koherentních soustavách jednotek (jako je soustava SI) udává přímo její velikost.
Podle druhu působící síly se rozlišuje mechanická práce, práce elektromagnetického pole, práce gravitačního pole, ap.
Velikost mechanické práce jako fyzikální veličiny lze v nejjednodušším mechanickém případě vypočítat jako součin velikosti složky síly ve směru pohybu a dráhy, po které se tuhé těleso posunulo (neuvažujeme tedy rotaci ani deformaci).
Práce jako fyzikální veličina
Práce je také fyzikální veličina s rozměrem a jednotkou stejnými jako energie. Velikost práce souvisí se změnou energie – je rovna velikosti přeměněné/předané energie (neuvažujeme-li v makroskopickém popisu přestup tepla při termodynamických jevech a relativistickou klidovou energii).
Značení a jednotky
Symbol veličiny: W (angl. work), popř. A (něm. Arbeit)
Hlavní jednotka v soustavě SI: joule , J=kg·m²·s−2, značka jednotky: "J"
Často používané násobky a díly, např.: kilojoule "kJ" (103 J), megajoule "MJ" (106 J), gigajoule "GJ" (109 J)
Další praktické (vedlejší) jednotky: elektronvolt, značka "eV", 1 eV = 1,602 176 634×10−19 J (přesně) , kilowatthodina (1 kWh=3,6 MJ přesně).
V soustavě CGS byl jednotkou energie erg, 1 erg=g.cm·s−1=10−5 J
Výpočet
Ve většině případů lze konání práce popsat působením síly na pohybující se elementární hmotný objekt (částici, element objemu tělesa), tedy jako mechanickou práci konanou na hmotný bod. Při výpočtu práce se vychází z tzv. elementární práce, tedy práce, kterou síla vykoná na nekonečně krátkém úseku trajektorie. Elementární práci lze vyjádřit jako diferenciál, který je představován součinem síly a elementu dráhy , tzn.
Hodnotu práce lze pak získat integrací elementárních prací podél dráhy pohybu, tedy
,
kde je úhel mezi působící silou (v daném bodě) a tečnou trajektorie. Síla nulová, působící na nepohyblivé těleso nebo působící kolmo ke směru pohybu tedy žádnou mechanickou práci nekoná.
Výpočet pro složitější případy (makroskopické těleso, otáčivý pohyb, deformace) je uveden u mechanické práce.
Při výpočtu daného druhu práce jsou dosazovány veličiny charakterizující dané silové působení (viz např. práce elektrického pole, práce magnetického pole). Vždy však platí, že elementární práce je součinem intenzivní veličiny („zobecněné síly“) a elementární změny extenzivní veličiny („zobecněné dráhy“).
Je-li i-tá zobecněná síla podílející se na práci systému a jí příslušející zobecněná dráha, lze příspěvek k elementární práci zapsat vztahem:
Vztah k výkonu
Práci vykonanou na daném systému lze také získat ze znalosti časového průběhu dodávaného okamžitého výkonu P.
Protože tento výkon je definován vztahem
, platí také obrácený vztah
, kde t1 a t2 jsou časy, mezi kterými se práce uskutečnila.
Pro konstantní výkon lze vztah zjednodušit (τ je doba konání práce):
.
Chemická práce
Chemická práce představuje zobecnění pojmu práce pro termodynamické systémy s proměnným množstvím molekul daného druhu, tedy ve kterých probíhají chemické reakce. I pro takového systémy se definují různé druhy práce (zejména objemová práce, ale také práce spojené s deformací, s elektrickou polarizací, magnetizací apod.) Ve vztazích pro termodynamické potenciály však vystupují další členy s rozměrem energie, které souvisejí právě se změnami počtu částic jednotlivých složek systému, tedy s probíhajícími chemickými reakcemi. Ty je zvykem nazývat chemickou prací.
Tak jako u ostatních druhů lze elementární práce vyjádřit jako součin intenzivní veličiny a elementární změny extenzivní veličiny. Intenzivní veličinou je v tomto případě zpravidla chemický potenciál i-té složky a odpovídající extenzivní veličinou charakterizující množství složky její látkové množství :
Poznámky
Reference
Související články
Mechanika
Energie
Fyzikální veličina
Externí odkazy
Fyzikální veličiny |
670 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Opera%C4%8Dn%C3%AD%20syst%C3%A9m | Operační systém | Operační systém je základní programové vybavení počítače, které umožňuje běh programů a ovlivňuje, jak bude počítačový systém komunikovat s uživatelem.
Kromě počítačů používají operační systém i některá zařízení, která za počítač nepovažujeme, ale mají v sobě nějaký druh počítače zabudovaný, jako jsou mobilní telefony, herní konzole, televizory, set top boxy, síťové prvky jako routery, apod. Použití operačního systému v určitém zařízení usnadňuje vývoj programového vybavení, a zpřístupňuje jeho vývoj i jiným subjektům než je výrobce zařízení, což obvykle přináší významné rozšíření možností uživatelského nastavení, přizpůsobení a použitelnosti daného zařízení.
Mezi nejpoužívanější druhy operačních systémů osobních počítačů patří Microsoft Windows, macOS a Linux, u mobilních telefonů Android a iOS.
Dominantním univerzálním operačním systémem pro osobní počítače je Microsoft Windows s tržním podílem kolem 74,99%. MacOS od Apple Inc. je na druhém místě (14,84 %) a distribuce Linux jsou souhrnně na třetím místě (2,81 %). V mobilním sektoru (včetně chytrých telefonů a tabletů) činil podíl Androidu v roce 2020 70,82 %. Podle údajů ze třetího čtvrtletí 2016 převládá podíl Androidu na chytrých telefonech s 87,5 procenty s tempem růstu 10,3 procenta ročně, následuje iOS od Applu s 12,1 procenty s ročním poklesem podílu na trhu o 5,2 procenta, zatímco ostatní operační systémy představují pouhých 0,3 procenta. Distribuce Linuxu jsou dominantní v odvětví serverů a superpočítačů. Další specializované třídy operačních systémů (speciální operační systémy), jako jsou vestavěné a real-time systémy, existují pro mnoho aplikací. Existují také operační systémy zaměřené na bezpečnost. Některé operační systémy mají nízké systémové požadavky (např. odlehčené linuxové distribuce). Jiné mohou mít vyšší nároky na systém.
Úvod
Operační systém používají prakticky všechny současné počítače a mobilní zařízení a stále se rozšiřující čast spotřební elektronicky a dalších zařízení.
Mnoho elektrických a elektronických zařízení je v současné době řízeno mikroprocesorem. Jednodušší zařízení s mikroprocesorem ale s omezenými prostředky bývají řízena zabudovaným jednoúčelovým programem, který vytvořil jejich výrobce, a jejich funkčnost je omezena tímto programem. Některá zařízení umožňují alespoň provádět aktualizace zabudovaného programu.
Pokud je zařízení vybaveno operačním systémem a umožňuje instalovat dodatečné programové vybavení, možnosti přizpůsobení a rozšiřování jeho funkcí se výrazně zvyšují.
Operační systém vytváří prostředí pro běh programů a zároveň prostředí pro komunikaci s uživatelem. Přitom plní především následující funkce:
poskytuje funkce pro ovládání hardwaru – funkce závislé na hardware jsou realizovány pouze jednou v operačním systému
vytváří aplikační rozhraní pro programování (API) – poskytuje služby uživatelským programům, čímž se usnadňuje jejich vývoj a zmenšuje se jejich velikost při stejné funkčnosti
poskytuje uživatelské rozhraní (UI) umožňující uživateli komunikaci s počítačem nebo jiným zařízením a jeho ovládání
spravuje prostředky počítačového systému (procesor, paměť, přístup k souborům, atd.) a zajišťuje jejich přidělování a ochranu před neoprávněným použitím
Operační systém bývá zpravidla uložen ve formě programů a dalších souborů ve vnější paměti, odkud se načítá při startu počítače nebo při zapnutí zařízení; u některých zařízení může být alespoň zčásti uložen v nevolatilní části vnitřní paměti (která se při vypnutí napájení nevymaže). Operační systém lze rozdělit na několik částí (toto členění se může u různých autorů lišit a bývá ovlivněno i konkrétním operačním systémem):
zavaděč operačního systému
jádro operačního systému
ovladače zařízení
vrstva abstrakce hardwaru
implementace různých podsystémů (souborových systémů, protokolových zásobníků, síťových a dalších služeb, apod.) v podobě modulů, procesů, knihoven, ovladačů, apod.
interpret příkazů
vizuální prostředky jako fonty, tvary kurzorů, ikony, dialogy, a další datové součásti operačního systému jako konverzní tabulky, popisy terminálů, apod.
konfigurace různých součástí operačního systému
systémové programy
Součástí některých verzí Unixu a mnoha distribucí Linuxu jsou interprety různých programovacích jazyků, případně i rozsáhlé vybavení pro vývoj softwaru. Některé ovladače zařízení mohou být dodávány se zařízením, a proto nejsou považovány za součást operačního systému. Operační systémy mohou v různé míře využívat programové vybavení umístěné pevné paměti počítače, které se u osobních počítačů nazývá ROM BIOS.
Na počítači může být nainstalováno více operačních systémů. Pak se buď při startu počítače provádí výběr, který operační systém se má spustit, nebo je možné spustit v jednom systému jeden nebo více virtuálních strojů a v každém spustit zvolený operační systém.
Historie
První počítače operační systém neměly. Zárodky operačních systémů lze vysledovat v knihovnách pro obsluhu vstupních a výstupních zařízení. Na počátku 60. let 20. století výrobci počítačů dodávali propracované nástroje pro řízení dávkového zpracování spouštěných programů. První operační systémy byly dodávány k sálovým počítačům (mainframe). V roce 1967 byl firmou IBM vydán operační systém MFT, který podporoval v omezené míře multitasking. Návrh a vývoj operačního systému Multics (1964) vycházel z myšlenky dodávky výpočetního výkonu podobným způsobem, jako jsou realizovány dodávky elektřiny, plynu nebo vody. Multics přinesl řadu nových myšlenek a stal se inspirací pro vytvoření operačního systému Unix, který je používán dodnes, a který se dále stal inspirací pro pozdější systémy (CP/M, DOS, Microsoft Windows, macOS, Linux atd.).
Systémy hromadné obsluhy
Operační systém podstatou své činnosti patří do kategorie systémů hromadné obsluhy. Vyskytují se v něm dva základní typy entit, jedny poskytují služby, druhé ony služby potřebují. Vlivem konečné kapacity poskytovatelů služeb mohou někteří žadatelé o službu čekat, až bude příslušný poskytovatel volný, a tak schopný službu poskytnout. Vnikají tak fronty žadatelů o služby. Existují různé strategie vyřizování požadavků, používající pevné, či proměnné priority poskytování služeb žadatelům, různé strategie výběru žadatelů z front atp. V operačních systémech jsou žadateli o služby procesy (programy), poskytovateli služeb jsou vykonavatelé umožňující proces zpracovat, jako procesory, paměti, periférie, atd. Podrobněji např. http://multiedu.tul.cz/~miroslav.zizka/multiedu/Teorie_front_1.pdf
Typy operačních systémů
Neexistuje univerzální operační systém, který by mohl splnit všechny požadavky, protože mnoho z požadavků je protichůdných. U některých zařízení je dokonce operační systém nežádoucí (např. řízení kávovaru, některé vestavěné systémy).
Desktop
Desktop je počítač sloužící uživateli na stole. Patří mezi ně osobní počítače (PC, Mac Pro, notebooky). Cílem systému je nabídnout jednoduchost, univerzálnost, práci s mnoha aplikacemi. Mezi nejznámější operační systémy pro desktopové počítače patří Microsoft Windows, MacOS od firmy Apple, Linux.
Mobilní zařízení
Mobilní zařízení jsou konstruována jako přenosné počítače. Cílem systému pro mobilní zařízení je snadnost obsluhy v terénu (z ruky), úspora energie akumulátoru, univerzálnost: telefonování, e-mail, Internet, sociální sítě, specializované aplikace (bankovní, navigační), bezpečnost (v případě krádeže, útoku) atd. Mobilních zařízení je na světě už více než klasických desktopových počítačů a dále se jejich počet zvyšuje. Tím vzrůstá důležitost systémů pro takové počítače, mezi které patří Android a iOS.
Servery
Servery obsluhují uživatele Internetu a provádějí složité výpočty. Cílem systému je nabídnout vysoký výpočetní výkon, snadnou údržbu, odolnost proti počítačovým útokům, možnost úpravy systému, škálování. Mezi nejpoužívanější systémy patří Linux a servery z řady Windows NT.
Řízení v reálném čase
Pro řízení chodu některých strojů (např. motor automobilu) jsou používány počítače, jejichž cílem je co nejrychlejší reakce na probíhající události. Jsou pro ně vyvíjeny speciální operační systémy reálného času. Do této kategorie by mohly patřit i systémy řídící virtuální realitu.
Bezpečnost
Pro počítačové systémy, na které jsou kladeny vysoké bezpečnostní požadavky, existují speciální operační systémy. Obvykle jsou založeny na mikrojádře.
Funkce operačního systému
Operační systém plní tři základní funkce: ovládání počítače, abstrakce hardware a správa prostředků.
Ovládání počítače
Při definici operačního systému se obvykle omezuje ovládání počítače na schopnost spustit program, předat mu vstupní data a umožnit výstup výsledků na výstupní zařízení. Někdy je však pojem operační systém rozšířen i na grafické uživatelské rozhraní, což může být z důvodů marketingových, ale i problému nejasné hranice mezi operačním systémem a aplikacemi.
U systémů, které disponují jediným grafickým rozhraním (Microsoft Windows, Symbian OS, …) je často grafické rozhraní zahrnováno do operačního systému. U systémů, kde je uživatelské rozhraní možné vytvořit několika nezávislými způsoby nebo různými aplikacemi, je běžné nepovažovat ho za součást systému (unixové systémy).
Abstrakce hardware
Operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení v počítači (tzv. hardware) a definuje standardní rozhraní pro volání systémových služeb tak, že vytváří abstraktní vrstvu s jednoduchými funkcemi (tzv. API), které využívají programátoři aplikací. Tím nejen zjednodušuje programátorům vytváření programů, ale umožňuje programům pracovat i se zařízeními, které v době vzniku programu neexistovaly (například z hlediska programátora není rozdíl mezi otevřením souboru na pevném disku, CD, DVD, flash, síťovém disku nebo Blu-ray). Někdy je uvnitř operačního systému vytvářena podobná abstraktní mezivrstva, která usnadňuje programování ovladačů jednotlivých zařízení (tzv. HAL, ).
Správa prostředků
Operační systém přiděluje spuštěným procesům systémové prostředky (operační paměť, procesor, pevný disk, vstupně-výstupní zařízení). V případě potřeby může operační systém procesům přidělené prostředky násilně odebrat (preempce). Operační systém využívá schopnosti procesoru k ochraně sebe samého, ale i k oddělení pracovního prostoru jednotlivých procesů.
Příklady operačních systémů
Operační systém Unix a systémy založené na Unix
Více na: Unix
Unix byl původně napsán v nízko úrovňovém jazyce. Ken Thompson napsal programovací jazyk B, založený především na BCPL, na základě svých zkušeností s projektem MULTICS. Programovací jazyk B byl nahrazen programovacím jazykem C a Unixem, přepsaný v C,a tím se dostal do rodiny vzájemně propojených operačních systémů, které měly vliv na každý moderní operační systém.
Rodina Unix je rozsáhlá skupina operačních systémů s několika hlavními podskupinami, například systémem Unix V, BSD či Linuxem. Název „UNIX“ je vlajková loď společnosti The Open Group, která licencuje použití v jakémkoliv operačním systému, který byl prokázán, že vyhovuje jejich distribuci. „UNIX-like“ se běžně používá k označení velké sady operačních systémů, které se podobají původnímu systému UNIX. Systémy typu Unix běží na široké škále počítačových architektur. Je často používaná pro servery při podnikání, stejně jako počítače v akademickém a technickém prostředí. Bezplatné varianty systému UNIX, jako Linux a BSD jsou díky tomu poměrně hodně oblíbené.
Čtyři z operačních systémů jsou certifikovány společností Open Group jako Unix. Systémy firem HP HP-UX a IBM AIX vychází z původního Unix V a jsou navrženy tak, aby fungovaly pouze na hardwaru jejich dodavatele. Naproti tomu Solaris společnosti Sun Microsystems může pracovat na různých typech hardwaru, včetně serverů x86 a Sparc, a počítačů. Další varianta systému, Apple MacOS, nahrazující starší Apple (non-Unix) Mac OS, je hybridní jádro, založené na BSD s variantou odvozenou z NeXTSTEP, Mach a FreeBSD. Unixová interoperabilita byla vyhledávána v závislosti na zavedení standardu POSIX. Standard POSIX lze aplikovat na libovolný operační systém, i když byl původně vytvořen pro různé varianty Unixu.
BSD a jeho distribuce
Více na: BSD
První server pro World Wide Web běžel na platformě NeXTSTEP založené na BSD.
Podskupina Unix je spojena s Berkeley Software Distribution (BSD), která zahrnuje FreeBSD, NetBSD a OpenBSD. Tyto operační systémy se nejčastěji nacházejí na webových serverech, ačkoli mohou fungovat také jako počítače. Internet je z velké části postaven na BSD, protože mnoho protokolů běžně používaných počítači pro připojení, odesílání a přijímání dat přes síť bylo z velké části rozvinuto v BSD. Světová síť byla také poprvé demonstrována na řadě počítačů s operačním systémem založeným na BSD nazvaném NeXTSTEP.
V roce 1974 Kalifornská univerzita v Berkeley nainstalovala svůj první Unix systém. V průběhu času studenti a zaměstnanci v oddělení informatiky začali přidávat nové programy, které usnadňují práci, jako jsou textové editory. Když univerzita Berkeley obdržela v roce 1978 nové počítače VAX s instalovaným Unixem, vysokoškolští studenti modifikovali Unix ještě víc, aby využili možnosti hardwaru počítače. Agentura pro obranné výzkumy ministerstva obrany v USA se rozhodla tento projekt financovat. Mnoho škol, korporací a vládních organizací si této skutečnosti všimlo a začalo používat verzi Berkeley Unix místo oficiální verze distribuované společností AT&T.
Steve Jobs, po opuštění společnosti Apple Inc. v roce 1985, vytvořil společnost NeXT, která vyráběla špičkové počítače běžící na BSD s názvem NeXTSTEP. Jeden z těchto počítačů používal Tim Berners-Lee jako první webový server k vytvoření World Wide Web.
Vývojáři, například Keith Bostic, posunuli projekt k tomu, aby nahradil non-free code, který pochází z Bell Labs. Ihned po dokončení, AT&T žaloval. Po dvou letech soudních sporů vznikl projekt BSD s řadou bezplatných rozšíření, jako jsou NetBSD a FreeBSD (v roce 1993), a OpenBSD (od NetBSD v roce 1995).
MacOS
Více na: MacOS
MacOS (dříve „Mac OS X“ a později „OS X“) je řada otevřených grafických operačních systémů vyvinutých firmou Apple, nejnovější z nich je na všech počítačích Macintosh. MacOS je nástupcem původního klasického Mac OS, který byl primárním operačním systémem Applu od roku 1984. Na rozdíl od svého předchůdce, MacOS je operační systém UNIX postaven na technologii, která byla vyvinuta pro NeXT. Společnost Apple koupila firmu počátkem roku 1997. Operační systém byl poprvé vydán v roce 1999 jako Mac OS X Server 1.0, následovaný v březnu 2001 klientskou verzí (Mac OS X v10.0 „Cheetah“). Od té doby bylo vydáno šest dalších „klientských“ a „serverových“ edic MacOS, dokud nebyly tyto dva sloučeny v systému OS X 10.7 „Lion“.
Před spojením s macOS byla serverová edice – macOS Server – architektonicky identická se svým uživatelským protějškem a obvykle běžela na počítačích Apple Macintosh. Server macOS zahrnoval nástroje pro správu a nastavení práv pro skupiny, které poskytují zjednodušený přístup ke klíčovým síťovým službám, včetně přenosu pošty, serveru Samba, serveru LDAP a dalších. S operačním systémem Mac OS X v10.7 Lion byly všechny aspekty serveru Mac OS X Server integrovány do verze klienta a produkt byl přeznačen jako „OS X“. Serverové nástroje jsou nyní nabízeny jako aplikace.
Linux
Více na: Linux
Linuxové jádro vzniklo v roce 1991 jako projekt Linuse Torvaldse, zatímco studoval ve Finsku. Informace o svém projektu zveřejnil v diskuzní skupině pro studenty a programátory a získal podporu a pomoc od dobrovolníků, kterým se podařilo vytvořit kompletní a funkční jádro.
Linux je založen na Unixu, ale byl vyvinut bez použití jakéhokoliv unixového kódu, na rozdíl od BSD a jeho variant. Vzhledem k otevřenému licenčnímu modelu je kód jádra Linuxu k dispozici pro studium a modifikaci, což vedlo k jeho použití na širokém spektru zařízení od superpočítačů až po chytré hodinky (smart watch). Ačkoli odhady naznačují, že Linux je používán pouze na 1,82% všech počítačů, byl široce přijat pro použití na serverech, na mobilních telefonech a dalších zařízeních. Linux nahradil Unix na mnoha platformách a používá se na většině superpočítačů. Linux je běžně používán i na jiných malých energeticky úsporných zařízeních, jako jsou smartphony a chytré hodinky (smart watch). Linuxové jádro se používá v některých populárních distribucích, jako jsou Red Hat, Debian, Ubuntu, Linux Mint, Android a Chrome OS.
Microsoft Windows
Více na: Microsoft Windows
Microsoft Windows je součástí proprietárních operačních systémů navržených společností Microsoft a primárně zaměřených na počítače založené na architektuře Intel a AMD s odhadovaným podílem na celkovém počtu zařízení 88,9%. Nejnovější verze Windows je Windows 11.
V roce 2011 Windows 7 překonal Windows XP coby nejpoužívanější verzi OS.
Microsoft Windows byl poprvé vydán v roce 1985 jako operační prostředí běžící na MS-DOS, což byl standardní operační systém používaný na většině osobních počítačů architektury Intel v té době. V roce 1995 byl vydán Windows 95, který používal pouze systém MS-DOS jako bootstrap. Windows ME, vydaný v roce 2000, byl poslední distribucí používající Win9x. Pozdější verze byly založeny na jádře systému Windows NT. Aktuální verze systému Windows běží na IA-32, x86-64 a 32bitových ARM mikroprocesorech.
Serverové edice systému Windows jsou hodně rozšířené. V posledních letech společnost Microsoft vynaložila hodně peněz ve snaze podpořit používání systému Windows coby operačního systému pro servery, kde se systém Windows snaží konkurovat Linuxu a BSD. Použití systému Windows na serverech však není tak rozšířené jako u klasických PC.
ReactOS je alternativní operační systém Windows, který je vyvíjen na principu Windows – bez použití kódu společnosti Microsoft.
Jiné
V tomto směru bylo vytvořeno mnoho operačních systémů, které nejsou tak známé, jako například AmigaOS, OS/2 od firem IBM a Microsoft, klasický Mac OS, non-Unix odvozený od Apple MacOS, BeOS, XTS-300, RISC OS, MorphOS, Haiku, BareMetal a FreeMint. Některé jsou stále používány a nadále se vyvíjejí jako menší platformy pro komunity nadšenců a pro specializované aplikace. OpenVMS, dříve od DEC, je vyvíjen stále aktivní společností Hewlett-Packard. U počítačů řady SMEP byl používán operační systém Diams, jehož programovací jazyk MUMPS m.j. vytvářel a obsluhoval databázi se stromovou strukturou.
Jiné operační systémy se používají téměř jedině v akademické sféře, pro výuku operačních systémů nebo pro výzkum konceptů operačních systémů. Typickým příkladem systému, který splňuje obě role, je MINIX, zatímco například Singularity se používá výhradně pro výzkum. Dalším příkladem je systém Oberon navržený v ETH Zürich Niklaus Wirth, Jürgem Gutknechtem a skupinou studentů bývalého Computer Systems Institute, který byl používán hlavně pro výzkum, výuku a každodenní práci ve Wirthově skupině.
Jiné operační systémy nedokázaly získat významný podíl na trhu, ale zavedly inovace, které ovlivnily dnešní operační systémy.
Komponenty
Komponenty operačního systému slouží k tomu, aby různé části počítače spolupracovaly. Veškerý uživatelský software musí procházet operačním systémem, aby mohl používat hardware, ať už je jednoduchý jako myš nebo klávesnice, nebo je tak složitý jako internetové komponenty.
Kernel (Jádro)
Více na: Jádro operačního systému
S pomocí ovladačů firmwaru a zařízení, poskytuje jádro nejzákladnější úroveň kontroly všech hardwarových zařízení počítače. Spravuje přístup k paměti pro programy v paměti RAM, určuje, které programy získají přístup ke zdrojům hardwaru, nastavuje nebo obnovuje provozní stavy procesoru pro optimální provoz a organizuje data pro dlouhodobé, energeticky nezávislé, ukládání dat se systémy souborů na takových médiích, jako jsou disky, pásky, flash paměť atd.
Spuštění programu
Více na: Proces (informatika)
Operační systém poskytuje rozhraní mezi aplikačním programem a počítačovým hardwarem, takže aplikační program může komunikovat s hardwarem pouze dodržováním pravidel a postupů naprogramovaných v operačním systému. Operační systém je také soubor služeb, které zjednodušují vývoj a spouštění programů. Spuštění programu zahrnuje vytvoření procesu jádrem operačního systému, které přiřazuje paměťový prostor a další zdroje, stanoví prioritu procesu ve víceúlohových systémech, načte programový binární kód do paměti a spustí provádění programu, který pak spolupracuje s uživatelem a hardwarovými zařízeními.
Přerušení
Více na: Přerušení
Přerušení jsou pro operační systémy klíčová, neboť poskytují efektivní způsob, jakým může operační systém komunikovat a reagovat na prostředí. Alternativa – operačním systémem „sledovat“ různé zdroje vstupů pro události (polling), které vyžadují akci – lze nalézt ve starších systémech s velmi malými stacky (50 nebo 60 bajtů), ale je neobvyklý v moderních systémech s velkými stacky. Programování založené na přerušení je přímo podporováno většinou moderních procesorů. Přerušení poskytuje počítači způsob, jak automaticky ukládat místní kontexty registru a spouštět určitý kód v reakci na události. Dokonce i velmi základní počítače podporují přerušení hardwaru a umožňují programátorovi zadat kód, který může být spuštěn, když k tomu dojde.
Při přijetí přerušení se hardware počítače automaticky pozastaví. Jakýkoli program, který je aktuálně spuštěn, uloží svůj stav a spustí počítačový kód, dříve přidružený k přerušení, to je analogické k umístění záložky v knize, jako odpověď na telefonní hovor. V moderních operačních systémech jsou přerušení zpracovávány jádrem operačního systému. Přerušení mohou pocházet buď z hardwaru počítače nebo z běžícího programu.
Když hardware zařízení spustí přerušení, jádro operačního systému rozhodne, jak se s touto událostí vypořádat, obecně tím, že spustí nějaký kód zpracování. Množství spuštěného kódu závisí na prioritě přerušení (například: osoba obvykle reaguje na alarm detektoru kouře před odpovědí na telefon). Zpracování přerušení hardwaru je úloha, která je obvykle delegována na software nazývaný ovladač zařízení, který může být součástí jádra operačního systému, součástí jiného programu nebo obojího. Ovladače zařízení pak mohou přenášet informace do běžícího programu různými způsoby.
Program také může spustit přerušení operačního systému. Pokud chce program například přistupovat k hardwaru, může přerušit jádro operačního systému, což způsobí, že se kontrola přenese zpět do jádra. Jádro potom zpracuje požadavek. Pokud si některý program přeje další zdroje (nebo si přeje zbavit zdrojů), jako je například paměť, spustí přerušení, aby získalo pozornost jádra.
Režimy
Moderní mikroprocesory (CPU nebo MPU) podporují více režimů provozu. CPU s touto schopností nabízejí alespoň dva režimy: uživatelský režim a režim supervizora. Obecně řečeno, režim supervizora umožňuje neomezený přístup ke všem prostředkům stroje včetně všech instrukcí MPU. Režim uživatelského režimu nastavuje limity pro použití instrukcí a obvykle zakazuje přímý přístup k prostředkům stroje. CPU mohou mít i jiné režimy podobné uživatelskému režimu, například virtuální režimy, které emulují starší typy procesorů, například podporu 16bitových programů na 32bitovém procesoru nebo 32bitových programů na 64bitovém.
Po zapnutí nebo resetování se systém spouští v režimu supervizora. Po načtení a spuštění jádra operačního systému lze vytvořit hranici mezi režimem uživatele a režimem supervizora (také známým jako režim jádra).
Režim supervizora používá jádro pro úkoly s nízkou úrovní, které vyžadují neomezený přístup k hardwaru, jako je například kontrola přístupu k paměti a komunikace se zařízeními, jako jsou diskové jednotky a zařízení pro zobrazování videa. Uživatelský režim se naopak používá téměř pro všechno ostatní. Aplikační programy, jako jsou textové procesory a správci databází, pracují v uživatelském režimu a mají přístup k prostředkům stroje pouze tím, že předávají ovládání jádru, což způsobí přepnutí do režimu supervizora. Přenos řízení do jádra je typicky dosažen provedením instrukce pro přerušení softwaru, například u procesoru Motorola 68000 instrukce TRAP. Přerušení softwaru způsobí, že se mikroprocesor přepne z uživatelského režimu do režimu supervizora a spustí provádění kódu, který umožní jádru převzít kontrolu.
V uživatelském režimu mají programy obvykle přístup k omezené sadě instrukcí mikroprocesoru a obecně nemohou provádět žádné pokyny, které by mohly potenciálně způsobit narušení provozu systému. V režimu supervizora jsou obvykle odstraněny pokyny k provádění instrukcí, což umožňuje jádru neomezený přístup ke všem prostředkům stroje.
Termín „prostředek uživatelského módu“ obecně odkazuje na jeden nebo více registrů CPU, které obsahují informace, které běžící program nesmí měnit. Pokusy o změnu těchto zdrojů obecně způsobí přepnutí do režimu supervizora, kde se operační systém může vypořádat s nelegální činností, o kterou se program pokoušel, například násilným ukončením („zabitím“) procesu.
Správa paměti
Více na: Správa paměti
Kromě jiného musí být jádro operačního systému s více programy, programem odpovědným za správu všech systémových pamětí, které jsou v současné době používány. To zajistí, že program nenaruší paměť, kterou již používá jiný program. Vzhledem k tomu, že programy sdílejí čas, každý program musí mít nezávislý přístup k paměti.
Kooperativní správa paměti, používaná mnoha ranými operačními systémy, předpokládá, že všechny programy využívají správce paměti jádra a nepřekračují alokovanou paměť. Tento systém správy paměti není moc používán, protože programy často obsahují chyby, které mohou způsobit, že překročí alokovanou paměť. Pokud program selže, může dojít k ovlivnění nebo přepsání používané paměti. Škodlivé programy nebo viry mohou pozměnit data v paměť jiného programu nebo mohou ovlivnit provoz samotného operačního systému.
Ochrana paměti umožňuje jádru omezit přístup procesu k paměti počítače. Existují různé způsoby ochrany paměti, včetně segmentace paměti a stránkování. Všechny metody vyžadují určitou úroveň hardwarové podpory (například 80286 MMU), která ve všech počítačích neexistuje.
V segmentaci a stránkování, chráněný režim registrů určuje CPU, jakou adresu paměti má běžícím programům zpřístupnit. Pokusy o přístup k jiným adresám způsobují přerušení, které způsobí, že procesor znovu vstoupí do režimu supervizora a přesune jádro do primárního módu. Toto se nazývá porušení ochrany paměti (segmentation violation), zkráceně Seg-V, a protože je obtížné přiřadit k takové operaci smysluplný výsledek a jelikož je to obvykle známka chybného programu, jádro ukončí program, který se porušil předpisy a nahlásí chybu.
Windows verze 3.1 až ME měla jistou úroveň ochrany paměti, ale programy mohly snadno obcházet přiřazení potřebné paměti. Byla vytvořena obecná chyba ochrany, což naznačuje, že došlo k narušení segmentace. Systém i tak často spadnul.
Virtuální paměť
Více na: Virtuální paměť
Použití adresování virtuální paměti (jako je stránkování nebo segmentace) znamená, že jádro si může zvolit, jakou paměť může používat každý program v daném okamžiku, což umožňuje operačnímu systému používat stejné paměti pro více úkolů.
Pokud se program pokusí přistupovat k paměti, která není v dosavadním rozsahu dostupné paměti, ale přesto byla přidělena, je jádrem přerušen stejným způsobem, jako kdyby program překročil přidělenou paměť. (Viz část týkající se správy paměti.) Pod UNIXem se tento druh přerušení označuje jako chyba stránky.
Když jádro zjistí chybu stránky, obecně upraví rozsah virtuální paměti programu, který ji spustil, a poskytl jí přístup k požadované paměti. To dává jádru diskrétní pravomoc, kde je uložena paměť konkrétní aplikace, nebo dokonce, zda byla nebo nebyla dosud přidělena.
V moderních operačních systémech může být paměť, ke které se přistupuje méně často, dočasně uložena na disku nebo na jiném médiu, aby byl prostor dostupný pro jiné programy. Toto se nazývá výměna(swapping), protože oblast paměti může být používána více programy, a co tato paměťová oblast obsahuje, lze „swappnout“ nebo vyměnit na požádání.
„Virtuální paměť“ poskytuje programátorovi nebo uživateli pocit, že v počítači je mnohem větší množství operační paměti (RAM) než tam skutečně je.
Multitasking
Více na: Multitasking, Změna kontextu, Preempce (informatika)
Multitasking se týká provozování více nezávislých počítačových programů ve stejném počítači; což naznačuje, že provádí úkoly současně. Vzhledem k tomu, že většina počítačů může dělat nejvýše jednu nebo dvě věci najednou, je to obvykle prováděno prostřednictvím sdílení času, což znamená, že každý program používá ke spouštění část „času“ počítače.
Jádro operačního systému obsahuje plánovací program, který určuje, kolik času každý proces využije při provádění a v jakém pořadí budou procesy prováděny. Řízení předává proces jádru, které dovoluje programu přístup k CPU a paměti. Později je kontrola vrácena do jádra pomocí nějakého mechanismu, takže může být povoleno použít jiný program CPU. Toto tzv. Předávání kontroly mezi jádrem a aplikacemi se nazývá kontextový přepínač.
Prvotní model, který řídil přidělování času na programy, se nazýval kooperativní multitasking.
Moderní operační systémy rozšiřují koncepty předběžné aplikace na ovladače zařízení a „jádrový“ kód, takže operační systém má předběžnou kontrolu nad interními run-times.
Filozofií, která řídí předběžný multitasking, je zajistit, aby všechny programy byly na CPU poskytovány řádně. To znamená, že všechny programy musí být omezeny v tom, kolik času mohou trávit na CPU bez přerušení. Za tímto účelem využívají moderní jádra operačního systému časované přerušení. Časovač chráněného režimu je nastaven jádrem, které po uplynutí nastaveného času spouští návrat do režimu superuživatele. (Viz výše uvedené části o přerušení a provozu s duálním režimem.)
Na mnoha operačních systémech pro jednotlivé uživatele je kooperativní multitasking dokonale adekvátní, protože domácí počítače obecně provozují malý počet dobře testovaných programů. AmigaOS je výjimkou, která má předběžný multitasking od své první verze. Windows NT byla první verzí systému Microsoft Windows, která vynucovala předběžný multitasking, ale nedosáhla na trh s domácími uživateli, dokud nevyšel Windows XP (protože Windows NT byl zaměřen na profesionály).
Přístup k diskům a souborovým systémům
Více na: Virtuální souborový systém
Přístup k datům uloženým na discích je ústředním prvkem všech operačních systémů. Počítače uchovávají data na discích pomocí souborů, které jsou strukturovány specifickými způsoby, aby umožnily rychlejší přístup, vyšší spolehlivost a lépe využívaly dostupný prostor disku. Konkrétní způsob, jakým jsou soubory uloženy na disku, se nazývá souborový systém a umožňuje souborům mít jména a atributy. Umožňuje také ukládání do hierarchie adresářů nebo složek uspořádaných ve stromovém adresáři.
Včasné operační systémy obecně podporují jeden typ diskové jednotky a jediný druh souborového systému. Systémy časných souborů byly omezeny kapacitou, rychlostí a druhy názvů souborů a adresářových struktur, které by mohly používat. Tato omezení často odrážejí omezení v operačních systémech, pro které byly navrženy, a proto je pro operační systém velmi obtížné podporovat více než jeden souborový systém.
Zatímco mnoho jednodušších operačních systémů podporuje omezený rozsah možností pro přístup k úložným systémům, operační systémy jako UNIX a Linux podporují technologii známou jako virtuální souborový systém nebo VFS. Operační systém, jako je UNIX, podporuje širokou škálu paměťových zařízení, bez ohledu na jejich design nebo souborové systémy, což jim umožňuje přístup prostřednictvím společného aplikačního programovacího rozhraní (API). Tím je zbytečné, aby programy měly nějaké znalosti o zařízení, ke kterému přistupují. VFS umožňuje operačnímu systému poskytovat programy přístup k neomezenému počtu zařízení s nekonečnou řadou souborových systémů, které jsou na nich instalovány, pomocí konkrétních ovladačů zařízení a ovladačů souborového systému.
Připojené úložné zařízení, například pevný disk, je přístupné pomocí ovladače zařízení. Ovladač zařízení rozumí konkrétnímu jazyku jednotky a dokáže tento jazyk přeložit do standardního jazyka používaného operačním systémem pro přístup ke všem diskovým jednotkám. V systému UNIX je to jazyk blokových zařízení.
Pokud má jádro správný ovladač zařízení, pak může přistupovat k obsahu disku v syrovém formátu, který může obsahovat jeden nebo více souborových systémů. Ovladač souborového systému se používá k překládání příkazů používaných pro přístup ke každému konkrétnímu souborovému systému do standardní sady příkazů, které může operační systém používat ke komunikaci se všemi systémy souborů. Programy pak mohou zpracovávat tyto systémy souborů na základě názvů souborů a adresářů / složek obsažených v hierarchické struktuře. Mohou vytvářet, odstraňovat, otevírat a zavírat soubory, stejně jako shromažďovat různé informace o nich, včetně oprávnění k přístupu, velikosti, volného místa a údajů o vytvoření a úpravách.
Různé rozdíly mezi souborovými systémy ztěžují podporu všech souborových systémů. Povolené znaky v názvech souborů, citlivost případů a přítomnost různých druhů atributů souborů činí implementaci jediného rozhraní pro každý souborový systém náročnou úlohou. Operační systémy obvykle doporučují používat (a tak podporovat nativně) souborové systémy speciálně určené pro ně; například NTFS v systému Windows a ext3 a ReiserFS v Linuxu. Ovšem v praxi jsou většinou ovladače třetích stran k dispozici pro podporu nejpoužívanějších souborových systémů ve většině operačních systémů s obecným účelem (například NTFS je k dispozici v Linuxu přes NTFS-3g a ext2 / 3 a ReiserFS jsou k dispozici v systému Windows prostřednictvím softwaru třetí strany).
Podpora souborových systémů je mezi moderními operačními systémy velmi rozmanitá, i když existuje několik běžných souborových systémů, které téměř všechny operační systémy obsahují podporu a ovladače. Operační systémy se liší podle podpory souborového systému a formátů disků, na kterých mohou být nainstalovány. V systému Windows je každý systém souborů obvykle omezen v aplikaci na určitá média; například CD musí používat ISO 9660 nebo UDF a od systému Windows Vista je NTFS jediným souborovým systémem, na kterém může být nainstalován operační systém. Je možné instalovat Linux na mnoho typů souborových systémů. Na rozdíl od jiných operačních systémů umožňují Linux a UNIX používat libovolný souborový systém bez ohledu na médium, které je uloženo, ať už jde o pevný disk, disk (CD, DVD ...), USB flash disk v rámci souboru umístěného na jiném souborovém systému.
Ovladače zařízení
Více na: Ovladač zařízení
Ovladač zařízení je specifický typ počítačového softwaru výhradně pro umožnění interakce s hardwarovými zařízeními. Typicky se jedná o rozhraní pro komunikaci se zařízením přes počítačovou sběrnici nebo komunikační subsystém („podsystém“), ke kterému je hardware připojen, poskytuje příkazy nebo přijímá data ze zařízení a na druhém konci rozhraní – z operačního systému a jeho softwarových aplikací (programů).
Prvotním cílem návrhu ovladačů zařízení je abstrakce. Každý model hardwaru (i v rámci „stejného“ zařízení) je jiný. Novější modely jsou také vydávány výrobci, jelikož poskytují například vyšší spolehlivost nebo lepší výkon a tyto novější modely mají často odlišný způsob ovládání. Od počítačů a jejich operačních systémů nemůžeme očekávat, že budou ovládat všechny zařízení (periferie). K vyřešení tohoto problému operační systémy v podstatě „diktují“, jak by mělo být ovládáno každé zařízení (periferie). Teoreticky by nové zařízení, které je řízeno odlišným způsobem, mělo fungovat správně, pokud je k dispozici vhodný ovladač. Tento nový ovladač zajišťuje, že zařízení (periferie) pracuje v souladu s operačním systémem.
Ve verzích systému Windows před verzí Vista a u operačního systému Linux před verzí 2.6 byla veškerá práce s ovladači kooperativní.
Sítě
Více na: Počítačová síť
Většina operačních systémů v současné době podporuje celou řadu síťových protokolů. To znamená, že počítače odlišnými operačními systémy mohou být napojeny na jednu společnou síť pro sdílení periferií, a to i počítačů, souborů, tiskáren a skenerů, a to buď pomocí kabelového nebo bezdrátového připojení. Sítě mohou v podstatě umožnit operačnímu systému počítače přístup k vzdálenému počítači. To zahrnuje vše od jednoduché komunikace až po používání síťových systémů, souborů nebo dokonce sdílení grafického nebo zvukového vybavení jiného počítače. Některé síťové služby umožňují transparentní přístup k prostředkům počítače, jako je SSH, který umožňuje uživatelům v síti přímý přístup k rozhraní formou příkazového řádku počítače.
Síť klient / server umožňuje programu v počítači, připojit se přes síť k jinému počítači nazvanému server. Servery nabízejí různé služby ostatním počítačům připojeným přes síť. Tyto služby jsou obvykle poskytovány prostřednictvím portů nebo očíslovaných přístupových bodů mimo IP adresu serveru. Každé číslo portu je obvykle přiděleno maximálně jednomu běžícímu programu, který je zodpovědný za zpracování požadavků na daném portu.
Mnoho operačních systémů podporuje jeden nebo více dodavatelských nebo otevřených síťových protokolů, jako například SNA v systémech IBM, DECnet na systémech od společnosti Digital Equipment Corporation a protokolů specifických pro Microsoft (SMB) v systému Windows. Mohou být podporovány také specifické protokoly pro konkrétní úkoly, jako například NFS (Network File System) pro přístup k souborům. Protokoly jako ESound nebo esd lze snadno nahrát na síť, aby poskytovaly zvuk z lokálních aplikací na zvukovém hardwaru vzdáleného zařízení.
Bezpečnost
Více na: Počítačová bezpečnost
Bezpečnost počítače, závisí na správném fungování mnoha technologií.
Operační systém musí být schopen rozlišovat žádosti, které se mají provést a žádosti které by se měly zamítnout. Zatímco některé systémy mohou jednoduše rozlišovat mezi „privilegovanými“ a „ne privilegovanými“, tak ostatní musí rozlišovat na základě některých údajů například uživatelské jméno. Ke kontrole totožnosti může existovat proces autentizace. Ve většině případů probíhá proces autentizace formou zadání uživatelského jména popřípadě hesla. Jsou i jiné možnosti autentizace jako například: magnetické karty nebo biometrické údaje (otisky prstů, snímání oční duhovky). Některé aplikace mohou být omezeny pro některé uživatele i po jejich autentizaci a to z důvodu nedostatečných práv.
Externí zabezpečení zahrnuje žádost mimo počítač, například přihlášení na připojené konzoli nebo nějaké síťové připojení. Externí požadavky jsou často předávány prostřednictvím ovladačů zařízení k jádru operačního systému, kde mohou být předávány přímo do aplikací nebo prováděny přímo. Bezpečnost operačních systémů je již dlouho velké téma jelikož na počítačích uchováváme i dost citlivé informace, a to jak komerční, tak vojenské.
Síťové služby zahrnují nabídky jako sdílení souborů, tiskové služby, e-mail, webové stránky a protokoly přenosu souborů (FTP), většina těchto služeb může znamenat bezpečnosti „díru“. Základním systémovým zabezpečením je „firewall“. Na úrovni operačního systému je k dispozici řada firewallů, antivirů a pod. Většina moderních operačních systémů obsahuje firewall, který je v základním nastavení PC zapnut. Firewall může být nastaven tak, aby blokoval určitý typ síťové komunikace, nebo například i některé softwary běžící na operačním systému. Proto je možné instalovat a používat nezabezpečenou síťovou službu, jako je například Telnet nebo FTP a nemusíme se bát nežádaného narušení, jelikož zapnutá brána firewall zablokuje všechnu nevyžádanou komunikaci na daném portu.
Interní zabezpečení v systémech je důležité při práci více uživatelů na jednom zařízení, na příklad umožňuje každému uživateli mít soukromé soubory, se kterými ostatní uživatelé nemohou manipulovat, upravovat nebo i číst.
Uživatelské rozhraní (Shell)
Více na: Shell
Každý počítač, který má být ovládán uživatelem, vyžaduje uživatelské rozhraní. Uživatelské rozhraní je obvykle označováno jako shell a je nezbytné, pokud má se zařízením pracovat uživatel. Dvě nejčastější uživatelské rozhraní jsou rozhraní příkazového řádku (dnes už není skoro k vidění), kde jsou napsány příkazy počítače po řádcích a grafické uživatelské rozhraní, kde je přítomno vizuální prostředí (nejčastěji WIMP).
Většina moderních počítačových systémů podporuje grafické uživatelské rozhraní (GUI – „Graphical user interface“). V některých počítačových systémech, jako například u operačního systému Mac OS, je grafické rozhraní integrováno do jádra OS.
Grafické rozhraní se z technického hlediska nedá brát jako operační systém začleněný do podpory jádra OS který může umožnit, aby bylo grafické rozhraní více „citlivé“ tím, že sníží počet kontextových přepínačů (context switch) potřebných pro výstupní funkce rozhraní. Jiné operační systémy jsou modulární, oddělují grafický subsystém od jádra a operačního systému. V osmdesátých letech UNIX, VMS a mnoho dalších měli operační systémy, které byly postaveny tímto způsobem. Linux a macOS jsou také postaveny tímto způsobem. Verze operačního systému Microsoft Windows, jako je Windows Vista, implementují grafický subsystém.
Mnoho operačních systémů podporují uživatele v instalovaní nebo vytvářet uživatelských rozhraní dle jejich představ. Systém X Window ve spojení s GNOME nebo KDE Plasma 5 je běžně instalovaným systémem na většině systémů Unix (BSD, Linux, Solaris). V systému Microsoft Windows byla vydána řada změn v shellu – v systému Windows, které nabízejí alternativy k zahrnutému shellu systému Windows, ale samotný shell nelze oddělit od systému Windows.
Grafické uživatelské rozhraní se neustále vyvíjí. Například systém Windows změnil své uživatelské rozhraní téměř vždy při vydání nové hlavní verze systému Windows a grafické uživatelské rozhraní Mac OS se v roce 1999 dramaticky změnilo zavedením systému Mac OS X.
Operační systém reálného času
Více na: Operační systém reálného času
Operační systém reálného času (RTOS) je operační systém určený pro aplikace s pevnými lhůtami (výpočty v reálném čase). Mezi takové aplikace patří některé malé vestavěné systémy, regulátory automobilových motorů, průmysloví roboti, kosmické lodě, průmyslová kontrola a některé rozsáhlé výpočetní systémy.
Prvním příkladem rozsáhlého operačního systému reálného času byla Transaction Processing Facility vyvinutá společnostmi American Airlines a IBM pro Saber Airline Reservations System.
Vestavěné systémy s pevnými termíny používají operační systém reálného času jako jsou VxWorks, PikeOS, eCos, QNX, MontaVista Linux a RTLinux. Windows CE je operační systém pracující v reálném čase. Symbian OS má také RTOS jádro (EKA2) od verze 8.0b.
Některé vestavěné systémy používají operační systémy jako Palm OS, BSD a Linux, ačkoli tyto operační systémy nepodporují výpočet v reálném čase.
Vývoj operačního systému jako hobby
Vývoj operačního systému je jednou z nejkomplikovanějších aktivit, do které se může počítačový fanoušek zapojit. Takovýto operační systém může být klasifikován jako ten, jehož kód nebyl přímo odvozený od existujícího operačního systému a má málo uživatelů a aktivních vývojářů.
V některých případech, je „hobby vývoj“ považován jako podpora podomácku sestaveného počítače, například jednoduchý jednodeskový počítač poháněný mikroprocesorem 6502. Tento vývoj může mít široké využití pro různé architektury. Vývoj operačního systému může pocházet ze zcela nových nápadů, nebo může být zahájen upravováním stávajícího operačního systému. V obou případech je fanoušek jeho vlastním vývojářem, nebo může spolupracovat s malou, neorganizovanou skupinou lidí, kteří mají podobné zájmy.
Mezi příklady takového operačního systému patří Syllable.
Rozmanitost operačních systémů a přenositelnost
Aplikační software je obecně psán pro použití v konkrétním operačním systému a někdy dokonce i pro konkrétní hardware. Při přenosu aplikace na jiný operační systém mohou být funkce vyžadované touto aplikací implementovány odlišně tímto systémem (názvy funkcí, význam argumentů apod.), Které vyžadují úpravu, změnu nebo jinou údržbu aplikace.
Unix byl první operační systém, který nebyl napsán v assemblerovém jazyce, takže je velmi přenosný pro systémy odlišné od jeho původního PDP-11.
Tato cena při podpoře rozmanitosti operačních systémů může být vyloučena tím, že aplikace namísto zápisu do softwarových platforem, jako je Java nebo Qt. Tyto abstrakce již vznášely náklady na přizpůsobení konkrétním operačním systémům a jejich systémovým knihovnám.
Dalším přístupem je, aby dodavatelé operačních systémů přijali standardy. Například vrstvy abstrakce POSIX a OS poskytují společné funkce, které snižují náklady na přenos.
Stavba operačního systému
Operační systém se skládá z jádra (též označovaného jako kernel) a pomocných systémových nástrojů.
Jádro je základním kamenem operačního systému. Zavádí se do operační paměti počítače při startu a zůstává v činnosti po celou dobu běhu operačního systému. Jádro může být naprogramováno různými způsoby a podle toho rozeznáváme:
monolitické jádro – jádro je jedním funkčním celkem
mikrojádro – jádro je velmi malé a všechny oddělitelné části pracují samostatně jako běžné procesy
hybridní jádro – kombinuje vlastnosti monolitického jádra i mikrojádra
Grafické uživatelské rozhraní
Dnes již většina moderních operačních systémů obsahuje grafické uživatelské rozhraní. V některých systémech je přímo integrované v jádru systému – například v původní implementaci MS Windows a Mac OS byl grafický podsystém ve skutečnosti částí jádra. Jiné operační systémy, jak starší, tak novější, jsou modulární – oddělují grafický podsystém od jádra a operačního systému. Již v roce 1980 existovaly systémy UNIX, VMS a mnoho jiných, které byly vybudovány právě tímto způsobem. Dnes na tomto principu funguje také Linux a macOS.
Mnoho OS umožňuje uživateli nainstalovat nebo vytvořit grafické rozhraní podle jeho požadavků. X Window System, ve spojení s GNOME nebo KDE, je běžně dostupný pro většinu UN*Xových systémů. Mnohá na Unixu založená grafická uživatelská rozhraní existují již delší dobu, většinou jsou zděděná od X11. Soutěžení mezi různými prodejci Unixu (HP, IBM, Sun) vedlo k mnoha rozdílům, což způsobilo selhání snahy o standardizaci podle COSE a CDE v 90. letech 20. století.
Grafická uživatelská rozhraní se postupem času vyvíjejí. Například Windows modifikuje své GUI vždy, když je vydána nová verze, a rozhraní Mac OS bylo dramaticky změněno s příchodem Mac OS X v roce 1999.
Vymezení operačního systému
Do operačního systému obvykle zahrnujeme i základní systémové nástroje, které slouží ke správě počítače (formátování disků, kontrola integrity souborového systému, nastavení systémového času a podobně). Některé doplňující aplikace se však těmto nástrojům velmi blíží nebo je dokonce nahrazují (například součástí Microsoft Windows není diagnostika pevných disků, detailní nástroj na sledování procesů a dalších interních pochodů v systému apod.), a proto není vždy možné systémové nástroje a aplikace jednoznačně rozlišit.
Aplikace a jádro operačního systému můžeme rozlišit podle výše uvedených základních funkcí operačního systému nebo podle toho, jestli je daný spuštěný proces zpracováván v uživatelském nebo jaderném režimu (viz privilegovaný režim).
U operačních systémů s monolitickým jádrem (např. unixové systémy) je jasná hranice mezi systémovým voláním, knihovnami a procesy. Například souborový systém je u nich typická součást operačního systému. Naopak
systémy s mikrojádrem (např. systémy Windows NT) tuto hranici jasnou nemají, protože výše zmíněná obsluha souborového systému je zde realizována jako samostatný proces v uživatelském prostoru (tzv. serverem).
Windows API slučuje systémová volání, ovládání uživatelského rozhraní i různé knihovní funkce, takže je obtížné rozpoznat, co je knihovní funkce a co je obdoba systémového volání monolitického jádra.
Vlastní uživatelské rozhraní počítače (příkazový řádek, textové nebo grafické) není obvykle do operačního systému zahrnováno. Nicméně je možné kvůli zvýšení výkonu některé typicky aplikační úkoly přenést do jádra operačního systému (například webový server, grafické uživatelské rozhraní, akcelerované funkce grafických karet apod.).
Tržní podíl operačních systémů na stolních počítačích
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články
Mobilní operační systém
Seznam operačních systémů
Externí odkazy
Systémový software |
678 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Molekulov%C3%A1%20fyzika | Molekulová fyzika | Molekulová fyzika (též molekulární fyzika) je část fyziky, která zkoumá látky na úrovni atomů a molekul a vlastnosti látek bezprostředně vycházející z jejich struktury. Snaží se najít vztahy mezi makroskopickým chováním látky na základě vzájemného působení a pohybu velkého množství částic, ze kterých se látky skládají.
Molekulová fyzika využívá metody teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. Základem molekulové fyziky je kinetická teorie látek. Poznatky molekulové fyziky se uplatňují především při vysvětlování stavů těles a látek (pevné, kapalné, plynné, plazma) a při vysvětlování termodynamických dějů v termice.
Molekulová fyzika se nezabývá stavbou atomu, tou se zabývá atomistika.
Související články
Termika
Fyzika částic
Externí odkazy
Molekulová fyzika a termodynamika
Fyzika částic |
683 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Euro | Euro | Euro (symbol €, ISO 4217 kód: EUR) je oficiální měna 20 z 27 zemí Evropské unie. Území těchto zemí se nazývá eurozóna, euro však také používají některé země mimo unii. Po americkém dolaru (USD) je druhý nejdůležitější reprezentant na světovém měnovém trhu. Měnová politika eurozóny je prováděna Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem. Podmínkou unijních zemí pro přijetí eura a vstup do eurozóny, tedy do třetího stádia Evropské hospodářské a měnové unie, je splnění maastrichtských kritérií. Česká republika se k přijetí evropské měny zavázala před vstupem do Evropské unie (2004), (termín) zavedení eura v Česku však zůstává spornou ekonomicko-politickou otázkou.
Předcházející měnová integrace v Evropě
Za nejvýznamnější předcházející příklad vytvoření evropské měnové unie bývá považována Latinská měnová unie, kterou v roce 1865 vytvořilo Belgické království spolu s Druhým Francouzským císařstvím, Italským královstvím a Švýcarskem; v roce 1868 se přidalo Řecké království. Do Latinské měnové unie se nepřímo zapojily i Španělské království, Rumunské království, Srbské království, Bulharské knížectví, Venezuela a San Marino atd. Unie spočívala ve stanovení obsahu stříbra v jedné minci každé členské národní měny na 4,5 gramu, případně obsahu zlata v jedné minci každé členské národní měny na 0,290322 gramu, součástí dohody byla zároveň i vzájemná volná směnitelnost všech členských měn v poměru 1:1. Latinská měnová unie byla rozpuštěna roku 1927.
Na přelomu 19. a 20. století existovala i Skandinávská měnová unie, která sdružovala Norsko, Švédsko a Dánsko.
Historie eura
Euro začalo v devizové (virtuální) podobě platit 1. ledna 1999, přičemž ve valutové podobě bylo zavedeno do oběhu 1. ledna 2002 a tak nahradilo dříve platné měny používané ve státech eurozóny.
Euro navázalo na košovou Evropskou měnovou jednotku (ECU) v symbolickém kurzu 1 EUR = 1 ECU. Výchozí externí hodnota eura vůči americkému dolaru činila 1 EUR = 1,1789 USD a vycházela z propočtu kurzu USD/ECU v poslední obchodní den před vznikem eura (31. prosince 1998).
Porovnání s USD
Euro svého historicky nejsilnějšího kurzu, který představoval 1,5990 amerického dolaru za euro, dosáhlo na devizovém trhu 15. července 2008, svůj největší propad pak zaznamenalo 26. října 2000 při kurzu 0,8252 USD za euro. V roce 2015 se kurz eura pohybuje kolem hodnoty 1,1 USD za euro.
Při zavádění eura v roce 1999 se očekávalo, že se postupně zvýší podíl eura na světových devizových rezervách a euro se stane světovou rezervní měnou rovnocennou americkému dolaru. Tato předpověď se však nenaplnila. Od zavedení eura v roce 1999 až do roku 2009 se sice podíl eura na světových devizových rezervách zvýšil ze 17,9 % na 27,6 %, od roku 2010 ale podíl eura na světových devizových rezervách klesá a ve druhém čtvrtletí 2015 dosahoval pouze 20,5 %. Pro porovnání, americký dolar v roce 1999 tvořil 71 % devizových rezerv centrálních bank, v roce 2009 to bylo 62,1 % a ve druhém čtvrtletí 2015 63,8 %.
Euromince a eurobankovky
Jedno euro se člení na 100 centů (eurocentů). Euromince mají nominální hodnoty 1 c, 2 c, 5 c, 10 c, 20 c, 50 c, 1 € a 2 €. Ve Finsku a Nizozemsku se jednocentové a dvoucentové mince běžně nepoužívají, razí se pouze pro sběratele.
Euromince jednotlivých nominálních hodnot mají shodnou lícovou stranu, na které je zobrazena mapa Evropy, a odlišnou národní rubovou stranu pro každý členský stát eurozóny (podobný systém stejné lícové strany a různých rubových stran mincí používá kapverdské escudo a CFP frank). Všechny euromince mohou být používány ve všech členských zemích eurozóny. Eurobankovky mají nominální hodnoty 5 €, 10 €, 20 €, 50 €, 100 €, 200 € a 500 €, bankovky jednotlivých nominálních hodnot mají design na lícové i rubové straně shodný pro všechny členské státy eurozóny.
Členské státy eurozóny
Kromě eurozóny na evropském kontinentu, na asijském Kypru a středomořské Maltě je euro oficiální platidlo v tzv. „nejvzdálenějších regionech EU“ (k datu 1. ledna 2014 Francouzská Guyana, Guadeloupe, Martinik, Réunion, Mayotte, Svatý Martin, Azory, Madeira a Kanárské ostrovy). V těchto oblastech žije přibližně 4 500 000 lidí.
Státy a území mimo eurozónu používající euro
Kromě výše zmíněných členských států eurozóny používají euro i další země a území, aniž by byly členy eurozóny. Některé z těchto zemí mají o používání eura uzavřeny dohody s Evropskou unií, jiné zavedly euro jednostranně bez dohody s EU.
Monako, San Marino, Vatikán a Andorra používají euro na základě dohod s Evropskou unií. Euro jako svou měnu zavedly s ohledem na existenci měnové unie s Francií (v případě Monaka), respektive s Itálií (v případě San Marina a Vatikánu) či přímo s EU (Andorra). V Monaku euro nahradilo dříve obíhající francouzský frank a monacký frank, v San Marinu italskou liru a sanmarinskou liru a ve Vatikánu italskou liru a vatikánskou liru. V Andoře euro nahradilo francouzský frank a španělskou pesetu. Monako, Vatikán a San Marino emitují své vlastní euromince již od roku 2002. Andorra získala právo razit andorrské euromince od 1. července 2013, první mince se však k obyvatelům Andorry dostaly v prosinci 2014.
Dohody s EU o používání eura mají uzavřeny rovněž francouzská zámořská společenství Saint Pierre a Miquelon a Saint-Barthelémy. Tato území sice nejsou součástí Evropské unie, a tedy ani eurozóny, ale na základě dohod s EU používají euro jako svou měnu. Nemají však povoleno vydávat euromince se svou vlastní rubovou stranou.
Jednostranně bez dohody s EU euro zavedla Černá Hora a Kosovo, kde euro nahradilo německou marku. Po zavedení eura na Kypru používají tuto měnu i britské suverénní vojenské základny Akrotiri a Dekelia.
Bez formální dohody s EU se euro jako měna de iure používá rovněž ve dvou neobydlených francouzských zámořských územích (Francouzská jižní a antarktická území a Clippertonův ostrov). Zimbabwe od ledna 2009 omezilo užívání domácí měny a oficiálně místo ní povolilo užívání hlavních zahraničních měn včetně eura.
Maastrichtská kritéria
Maastrichtská konvergenční kritéria jsou souborem pěti ekonomických ukazatelů, které musí splnit stát usilující o zavedení jednotné evropské měny euro. Mezi kritéria patří:
Kritérium cenové stability – členský stát musí vykazovat dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace tří států Unie, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb – v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nesmí přesahovat o více než 2 procentní body úrokovou sazbu tří států Unie, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability.
Kritérium deficitu veřejných rozpočtů – poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 3 %.
Kritérium hrubého veřejného dluhu – poměr hrubého veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 60 %, s výjimkou případů, kdy se poměr dostatečně rychle snižuje a blíží se uspokojivým tempem referenční 60% hodnotě.
Kritérium stability měnového kurzu – členský stát dodržuje normální kurzová rozpětí, která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů II (ERM II) Evropského měnového systému, a to minimálně v průběhu dvou posledních let před šetřením. Země zapojené do ERM II musí kurzy svých měn udržovat v povoleném fluktuačním pásmu ± 15 % od stanoveného středního kurzu (centrální parity) k euru, Dánsko musí dodržovat užší fluktuační pásmo ± 2,25 %. Zároveň nesmí dojít k devalvaci centrální parity.
Měny navázané na euro
K lednu 2023 používala měny navázané na euro řada zemí a území: 2 členské státy EU zapojené do ERM II, 1 západobalkánský stát, 3 francouzská zámořská území, 3 malé ostrovní státy v Africe a 14 států střední a západní Afriky.
Měny Dánska a Bulharska – koruna a lev – jsou zapojeny do mechanismu směnných kurzů II (ERM II).
Bosna a Hercegovina má svoji měnu (bosenská marka) navázanou na euro v pevném poměru 1 EUR = 1,95583 BAM.
Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie a Wallis a Futuna jsou francouzská zámořská území, která používají CFP frank. Ten byl stejně jako CFA frank dříve v pevném kurzu navázán na francouzský frank. Od 1. ledna 1999 je CFP frank pevně navázán na euro.
Kapverdy, Komory a Svatý Tomáš a Princův ostrov mají své měny – escudo, frank a dobra – pevně navázány na euro od 1. ledna 1999, respektive 1. ledna 2010 (Svatý Tomáš).
14 zemí střední a západní Afriky (Čad, Benin, Burkina Faso, Gabon, Guinea-Bissau, Kamerun, Kongo, Mali, Niger, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal, Středoafrická republika a Togo) používá CFA frank, který byl dříve navázán v pevném poměru na francouzský frank. Od 1. ledna 1999 je CFA frank pevně navázán na euro.
Jazykové otázky
Podle evropských předpisů se v nominativu jednotného čísla ve všech úředních nebo státních jazycích zemí EU užívá tvar euro. V ostatních případech používání názvu euro plně podléhá pravidlům úředních nebo státních jazyků členských států EU.
Psaná podoba eura
V rámci celé Evropské unie se používají tři různá písma – latinka, cyrilice a řecké písmo. Název společné měny států eurozóny v jednotlivých písmech má následující podobu.
Euro v českém jazyce
Z kodifikovaných pravidel českého jazyka plyne, že euro je slovo ohebné, středního rodu, skloňované standardně podle vzoru město. Cent (eurocent) je slovo ohebné, mužského rodu a skloňuje se podle vzoru hrad. Psaná podoba názvu měny euro se odlišuje od psané podoby názvu kontinentu Evropa; kromě toho se předpona euro- standardně používá pro záležitosti spojené s EU (Evropskou unií).
Výslovnost psaných slov euro a cent v češtině je /eu.ro/ a /cent/.
Pro používání slova euro platí následující skutečnosti.
V češtině jsou správná tato užití názvu/zkratky/symbolu euro po číslovkách:
1 euro / 1 EUR / 1 € / 1 Eur – obdoba výrazu 1 koruna / 1 CZK / – / 1 Kč
2 (3, 4) eura / 2 EUR / 2 € / 2 Eur – obdoba výrazu 2 (3, 4) koruny / 2 CZK / – / 2 Kč
5 (6, 7...) eur / 5 EUR / 5 € / 5 Eur – obdoba výrazu 5 (6, 7...) korun / 5 CZK / – / 5 Kč
Slovo euro (po číslovkách nebo samostatně) se skloňuje takto:
jednotné číslo: euro (N) – eura (G) – euru (D) – euro (A) – euru (L) – eurem (I)
množné číslo: eura (N) – eur (G) – eurům (D) – eura (A) – eurech (L) – eury (I)
Vysloveně nesprávné jsou kupříkladu tvary:
1 Euro, 2 Euro, 5 Euro (slovo euro se píše s malým e a skloňuje se)
Kromě toho je nutné poznamenat, že:
zkratka Eur je podle některých názorů ekvivalentem zkratky Kč (stejně jako EUR je ekvivalentem zkratky CZK), tato zkratka však není žádným předpisem oficiálně zavedená (slovo euro je už dost krátké), a není tedy jako zkratka měny právně závazná (na rozdíl od zkratky Kč, která jako zkratka měny česká koruna právně závazná je)
znak € se v češtině podle zvyklostí – jako analogie umístění zkratek typu EUR nebo znaků typu $ – umísťuje za číslovku (nikoli před číslovku jako např. v angličtině), avšak tato záležitost není závazně předepsaná – je možné symbol psát i před částku
Jiné snahy o „kontinentální měnu“
Přibližně od roku 1999 začaly hovory o potenciální společné měnové unii mezi USA, Kanadou a Mexikem s perspektivou rozšíření na všechny státy Severní Ameriky. Tato instituce by měla nést jméno Severoamerická unie a její měna byla nazvána Amero (symbol: 1 ).
Společná měna Africké unie, založené roku 2001, je jedním z jejích cílů (i když ne tolik prioritním jako ostatní). Realita společné africké měny je zatím neurčitá. Jeden z návrhů na její jméno je Afro nebo Sheba. V současné době vznikají snahy o regionální měnové unie částí afrického kontinentu. Kromě již existující měnové unie mezi 14 zeměmi střední a západní Afriky používajících CFA frank mají vzniknout dvě další regionální měnové unie. Na východě Afriky má být zaveden východoafrický šilink, na západě kontinentu měna eco.
V Asii existuje Eurasijská daňová unie a v jejím rámci i plán společné měny Altynu. Existují také plány na zavedení společné měny mezi některými státy Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu.
Latinskoamerická organizace Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky zamýšlela a částečně i v praxi prováděla obchod mezi svými členy virtuální měnovou jednotku sucre.
Kritika
Objevují se hlasy proti přijetí eura z důvodu placení dluhů Řecka a dalších států především na jihu Evropy. Například Slovensko, které již přijalo euro, souhlasilo v roce 2012, že do Evropského stabilizačního mechanismu (Euroval) přispěje celkem 660 miliony eur (okolo 16,7 miliardy Kč).
Podle studie Centra pro evropskou politiku ve Freiburgu v prvních 20 letech z eura těžilo především Německo, ale většina států, včetně Francie a Itálie, na něm tratí, zejména kvůli mezinárodní konkurenci. Podle amerického finančníka Miltona Ezratiho euro nepřináší výhodou všem zúčastněným státům, ale pro slabší ekonomiky je nevýhodné. Důsledkem je spíše divergence.
Odkazy
Poznámky
Reference
Související články
Přijetí eura
Zavedení eura v Česku
Seznam měn
Seznam měn Evropy
Členský stát Evropské unie
Petroeuro
Evropská měnová jednotka (ECU)
Dluhová krize v eurozóně
Země střední a východní Evropy a euro
Měny Evropské unie
Externí odkazy
Bankovky eura na stránce ECB
Aktuální kurzy měn ECB
Mince eura na stránce ECB
, Euro – bankovky a historie převodu
Aktuální kurz eura
Měny Evropy
Měny používané více státy
Nositelé Ceny Karla Velikého |
695 | https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Clensk%C3%BD%20st%C3%A1t%20Evropsk%C3%A9%20unie | Členský stát Evropské unie | Evropská unie (EU) se skládá z 27 členských států. Každý členský stát je smluvní stranou zakládajících smluv unie, čímž jako subjekt má výsady a povinnosti vyplývající z členství. Na rozdíl od členů většiny mezinárodních organizací podléhají členské státy EU společným předpisům z důvodu jejich zastoupení ve společných legislativních a soudních institucích. Členské státy se musí vždy jednomyslně dohodnout, když má EU přijmout rozhodnutí týkající se obrany nebo zahraniční politiky. Subsidiarita je základním principem EU.
Plnoprávným členským státem Evropské unie se kandidátská země může stát po splnění Kodaňských kritérií:
politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
kritéria přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.
Rozšiřování EU
Zakládajícími členy předchůdce EU – Evropského společenství uhlí a oceli byly v roce 1952 Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko – takzvaná „šestka“. V roce 1957 pak bylo ustaveno Evropské hospodářské společenství a Euroatom. V roce 1967 byly tyto tři organizace sloučeny v Evropská společenství.
K prvnímu rozšíření tehdejších Evropských společenství došlo až o 21 let později, v roce 1973. V tomto roce byly za členy přijaty Dánsko, Irsko a Spojené království.
V roce 1981 se Evropská společenství rozšířila o Řecko, které bylo v roce 1986 následováno Portugalskem a Španělskem – rozšíření druhé a třetí, takzvané jižní.
V roce 1985 ES opustilo Grónsko po referendu.
V roce 1993 Maastrichtská smlouva ustavila Evropskou unii.
Znovusjednocení Německa 3. října 1990 zvětšilo tehdejší ES o šest spolkových zemí na území bývalé NDR. Oficiálně nešlo o rozšíření ES, nové země Spolkové republiky Německo převzaly její právní řád a i mezinárodní status.
Čtvrté rozšíření – zvané severní – v roce 1995 přidalo k EU další tři země: Finsko, Rakousko a Švédsko. Společně s těmito zeměmi vyjednávalo o členství v EU také Norsko, jehož obyvatelé ale nakonec vstup odmítli v referendu. Šlo již o jeho druhé odmítnutí členství v Unii – poprvé norští voliči zamítli členství v roce 1973. Norsko ale zůstává členem Evropské sdružení volného obchodu (ESVO).
Páté rozšíření EU – zvané východní – proběhlo 1. května 2004, kdy se Unie rozšířila o 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
Šesté rozšíření – Od 1. ledna 2007 jsou členy EU Rumunsko a Bulharsko.
Sedmé rozšíření proběhlo dne 1. července 2013, kdy se součástí EU stalo Chorvatsko.
Kandidátské země jsou Severní Makedonie, Turecko, Černá Hora, Srbsko, Albánie, Moldavsko, Ukrajina a Bosna a Hercegovina (stav k prosinci 2022).
Odstoupení: 31. ledna 2020 Po referendu odstoupil stát Spojené království.
Přehled států EU
Oblasti EU se zvláštním statusem
Nejvzdálenější regiony
Statut „nejvzdálenějšího regionu“ má devět území. Jmenovitě jsou to:
Francouzská Guyana (Jižní Amerika)
Guadeloupe (Karibik)
Martinik (Karibik)
Svatý Martin, francouzská část (Karibik)
Mayotte (Indický oceán)
Réunion (Indický oceán)
Azory (Makaronésie)
Madeira (Makaronésie)
Kanárské ostrovy (Makaronésie)
Zámořské země a území
Zámořské země a území ( overseas countries and territories) je souhrnné pojmenování pro území pod správou Francouzské republiky, Dánského království a Nizozemského království. Následující výčet území je platný k 1. únoru 2020.
francouzská území:
Francouzská Polynésie (Tichý oceán)
Francouzská jižní a antarktická území (Indický oceán)
Nová Kaledonie (Tichý oceán)
Saint Pierre a Miquelon (severní Atlantik)
Wallis a Futuna (Tichý oceán)
Svatý Bartoloměj (Karibik)
nizozemská území (všechna v Karibiku):
Aruba
Curaçao
Bonaire
Saba
Svatý Martin
Svatý Eustach
dánská území:
Grónsko (severní Amerika)
Oblasti, které patří do EU, ale jsou mimo celní oblast EU
Několik území, která jsou plnohodnotnou součástí EU, je vyjmuto z celní oblasti EU. Jedná se:
německá území Helgoland a Büsingen am Hochrhein
francouzská zámořská území Guadeloupe, Martinik, Guyana, Réunion, Mayotte a Svatý Martin
španělská území Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla
řecká Hora Athos
italská území Livigno, Campione d'Italia a italská část Luganského jezera
finské souostroví Alandy
Oblast pod správou členů EU, které nepatří do EU
Faerské ostrovy (severní Atlantik)
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Seznamy států světa
fi:Euroopan unioni#Jäsenvaltiot |
725 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20m%C4%9Bn | Seznam měn | Tento seznam měn, kterými se platí v jednotlivých zemích světa, je platný k 1. lednu 2023. Uváděné kódy měny definuje mezinárodní norma ISO 4217.
Členské státy OSN
Seznam měn používaných ve 193 státech, které jsou členy Organizace spojených národů + Vatikán, který není členem OSN, ale OSN ho uznává.
Státy s částečným mezinárodním uznáním
Závislá území, teritoria, správní oblasti
Tento přehled zahrnuje jen ta závislá území, která jsou trvale obydlená. Kompletní seznam veškerých závislých území najdete v Seznam závislých území.
Odkazy
Poznámky
Související články
Seznam měn Evropy
Seznam měn Afriky
Seznam měn Asie
Seznam měn Austrálie a Oceánie
Seznam měn Ameriky
Seznam měn s pevným směnným kurzem
Externí odkazy
Platné kódy měn na stránkách www.iso.org
Seznamy států světa
Seznamy měn |
734 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ad%C3%A9la%20je%C5%A1t%C4%9B%20neve%C4%8De%C5%99ela | Adéla ještě nevečeřela | Adéla ještě nevečeřela je česká filmová komedie natočená v roce 1977 ve Filmovém studiu Barrandov Oldřichem Lipským jako parodie na filmy o neohrožených detektivech a jejich všehoschopných protivnících. V roce 1980 obdržela cenu Saturn pro nejlepší zahraniční film. Postava barona Kaunitze byla použita z románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
Děj filmu
Děj se odehrává v Praze na počátku 20. století, v době rozmanitých technických novinek a rozvoje nových detektivních metod. Hlavní hrdina – americký detektiv Nick Carter (Michal Dočolomanský) se s pomocí českého komisaře Ledviny (Rudolf Hrušínský) snaží vyšetřit záhadné zmizení psa který se jmenoval Gert z uzavřeného pokoje. Ze zmizení psa je podezřelá masožravá rostlina – Adéla, kterou mohl vypěstovat jedině zločinec zvaný Zahradník (Miloš Kopecký), který však má být již nebožtíkem. Nick Carter plány mezinárodního zločince Zahradníka odhalí a zneškodní jeho bandu. Odjíždí vlakem z Prahy do Egypta řešit záhadné zmizení Cheopsovy pyramidy. V závěrečné scéně filmu se vyhrabe z uhlí na lokomotivě Zahradník (Miloš Kopecký) za pomoci své pomocnice Karin (Olga Schoberová) a doprovázejí tak Nicka Cartera na jeho nové působiště.
Obsazení
Zajímavosti
Role Nicka Cartera byla nabídnuta americkému herci Robertu Redfordovi. Scénář se mu líbil, ale jeho agent se vysmál honoráři.
Ladislav Matějka, na kterého se ptá Albín Boček, jestli ho Nick Carter nezná v Americe, byl skutečně v Americe žijící kamarád Jiřího Brdečky. Je mj. autorem obsáhlého třídílného vydání korespondence Voskovce a Wericha.
Podobu a stěžejní animaci masožravé rostliny vytvořil Jan Švankmajer, který byl v té době v nemilosti. Trochu trpce si stěžoval, že si na něj vždycky vzpomněli, jen když něco potřebovali. Přitom film stál na tom, zda se Adélu podaří přesvědčivě animovat.
Divadelní zpracování
Na hudbu Ondřeje Brouska vznikl podle filmu muzikál, uváděný pražským Divadlem Broadway od října 2008.
Recesistické divadelní zpracování filmu bylo dvakrát uvedeno v listopadu 2010 v zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově v nastudování místního spolku Proradost.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
https://www.respekt.cz/tydenik/2013/4/pozdravujte-ladislava-matejku
České filmové komedie
České sci-fi filmy
České filmové parodie
Filmy z roku 1978
Filmy Oldřicha Lipského
Filmy studia Barrandov |
740 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEsk%C3%A1%20Ema | Božská Ema | Božská Ema je český životopisný film o české operní pěvkyni Emě Destinnové, který natočil režisér Jiří Krejčík v roce 1979. Film ukazuje především období návratu slavné operní hvězdy (Božidara Turzonovová) z Ameriky do rodné země a její vlastenectví, které stálo proti tehdejšímu Rakousku-Uhersku.
Externí odkazy
České dramatické filmy
České životopisné filmy
Filmy z roku 1979
Filmy studia Barrandov
Filmy Jiřího Krejčíka |
751 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektrick%C3%BD%20potenci%C3%A1l | Elektrický potenciál | Elektrický potenciál je skalární fyzikální veličina, která popisuje potenciální energii jednotkového elektrického náboje v elektrostatickém poli. Jedná se o potenciál elektrického pole, tj. množství práce potřebné pro přenesení jednotkového elektrického náboje ze vztažného místa o nulovém potenciálu (tzv. vztažný bod) do daného místa. Za místo s nulovým potenciálem se obvykle bere buď nekonečně vzdálený bod nebo povrch Země. Rozdíl potenciálů dvou bodů je roven napětí mezi danými body.
Značka:
Jednotka SI: volt, značka
Definice
Potenciál bodového náboje umístěného v počátku soustavy souřadnic lze vyjádřit vztahem:
,
kde je permitivita prostředí, je polohový vektor potenciálu a je integrační konstanta, která určuje hodnotu potenciálu v nekonečnu. Obvykle se klade .
Potenciál objemově rozloženého náboje lze vyjádřit vztahem:
,
kde je objem, přes který se integruje a je objemová hustota náboje.
Tento potenciál je definován ve všech bodech prostoru daného objemu, tedy také v bodech, ve kterých je hustota náboje nenulová. Tím se potenciál spojitě rozloženého náboje odlišuje od potenciálu soustavy diskrétních bodových nábojů. Tento potenciál je navíc všude spojitý a má ve všech bodech prostoru parciální derivaci alespoň prvního řádu, což v souvislosti s intenzitou elektrického pole znamená, že také intenzita pole daná tímto vztahem je definována ve všech bodech prostoru včetně bodů, v nichž je hustota náboje nenulová. Totéž platí pro plošně resp. lineárně rozložené náboje:
Potenciál plošně rozloženého náboje lze vyjádřit vztahem:
,
kde je plocha, přes kterou se integruje a je plošná hustota náboje.
Potenciál lineárně rozloženého náboje lze vyjádřit vztahem:
,
kde je délka, přes kterou se integruje a je lineární hustota náboje.
Jelikož elektrický potenciál vyjadřuje potenciální energii na jednotku náboje, je možné jej vyjádřit jako
,
kde je potenciální energie nabitého tělesa a je jeho náboj.
Vlastnosti
Na základě principu superpozice lze odvodit výraz pro potenciál soustavy bodových nábojů až , jejichž polohové vektory jsou až :
.
Potenciál jednoho z bodových nábojů ze soustavy nábojů až vzhledem k ostatním nábojům soustavy lze určit podle principu superpozice jako
.
Dosadíme-li do Gaussova zákona elektrostatiky pro spojitě rozložený náboj místo intenzity elektrického pole potenciál, dostaneme:
,
tj. pro Laplaceův operátor dostaneme Poissonovu rovnici , která je platná ve všech bodech prostoru, v nichž platí Gaussův zákon elektrostatiky. Pokud je v některých bodech prostoru objemová hustota nulová, tj. , zjednoduší se rovnice na Laplaceova rovnici .
Záporný gradient potenciálu je roven intenzitě elektrického pole, tj.:
.
Potenciál elektrostatického pole pak lze chápat jako potenciální energii jednotkového náboje. Položíme-li potenciál v nekonečnu roven nule, tj. , pak lze psát:
.
Plocha, na níž si potenciál zachovává svoji hodnotu, tj. , se nazývá ekvipotenciální plocha. Siločáry jsou vždy kolmé k ekvipotenciální ploše. To lze ukázat diferenciací vztahu , tj.:
,
kde leží v rovině tečné k ekvipotenciální ploše. Vektory a jsou tedy vzájemně kolmé, tzn. je kolmé k ekvipotenciální ploše.
Literatura
Související články
Elektrické napětí
Elektrický náboj
Elektrické pole
Externí odkazy
Maxwellův proud na WIKI Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy
Potenciál |
757 | https://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADsa%C5%99%C5%AFv%20peka%C5%99%20%E2%80%93%20Peka%C5%99%C5%AFv%20c%C3%ADsa%C5%99 | Císařův pekař – Pekařův císař | Císařův pekař – Pekařův císař je dvoudílná česká historická komedie režiséra Martina Friče, natočená v roce 1951. Původně film natáčel režisér Jiří Krejčík, po jeho neshodách s Janem Werichem režii brzy převzal Martin Frič.
Kromě dvoudílné verze byla z jiných klapek vytvořena i exportní jednodílná verze v délce 108 minut pod názvem Císařův pekař. V této verzi chyběly nejvíce ideologicky zaměřené pasáže (např. písně). Exportní využití filmu bylo také hlavním důvodem, proč byl film natáčen barevně.
Děj
Hlavním hrdinou je pekař Matěj (Jan Werich) a císař Rudolf II. (opět Jan Werich), který je bohatým mecenášem pavěd všeho druhu, zvláště alchymie. Podaří se mu najít Golema, bájného hliněného obra, ale neumí jej oživit a stát se tak pánem světa. Pekař Matěj je pro svůj zdravý selský rozum, spravedlnost a dobrotu nejprve uvržen do vězení, pak ale uprchne a díky podobnosti s císařem si s ním vymění roli a nakonec využije Golema k pečení rohlíků pro chudé.
Obsazení
Tvůrci
Námét: Jan Werich, Jiří Brdečka
Scénář: Jan Werich, Martin Frič, Jiří Brdečka
Kamera: Jan Stallich
Stavby: Jan Zázvorka
Asistent: Boris Mohavec
Výprava: Valdimír Mácha, Vladimír Slepička
Hudba: Julius Kalaš
Hraje: Filmový Symfonický Orchestr
Řídí: Milivoj Uzelac
Píseň Ten dělá to a ten zas tohle: Zdeněk Petr a Jan Werich
Návrhy kostýmů: Jiří Trnka, Vladimír Synek
Masky: Gustav Hrdlička
Kostýmy: Bohumil Sochor
Zvuk: František Černý
Střih: Jan Kohout
Script: Marie Moravcová
Asistent zvuku: Václav Janoušek
II. kameraman: Bohumil Hába
Asistent režie: Rudolf Jaroš
Asistent výroby: Jaroslav Vlk
Vrchní osvětlovač: Josef Pražák
Vedouci výroby: Ladislav Terš
Vedoucí štábu: Rudolf Hájek
Choreografie: Luboš Ogoun, Jiřina Kottová
Návrh golema: Jaroslav Horejc
Hrají: Jan Werich, Marie Vášová, Nataša Gollová, Bohuš Záhorský, Jiří Plachý, Zdeněk Štěpánek, František Filipovský, František Černý, Václav Trégl
Dále hrají: V. Leraus, M. Nedbal, B. Hradil, F. Holar, V. Řepa, L. Lipský, T. Pištěk, B. Bezouška, F. LeBreux, J. Kemr, F. Mrázek, J. Hlinomaz, O. Motyčka, M. Svoboda a jiní
Kolektiv spolupracovníků: M. Balíková, K. Marešová, Vl. Černý, J. Fifková, V. Hojda, Ft. Kauler, M. Koulová, Z. Maršálek, J. Müllerová, V. Novontá, V. Oberreiter, Fr. Počta, E. Strnadová, A. Treybal, R. Weber
Režie: Martin Frič
Vyrobily: Státní Filmové Ateliery a Laboratoře v Praze
Produkce
Inspirací pro scénář filmu je divadelní hra Golem, kterou Jan Werich a Jiří Voskovec uvedli v listopadu 1931 v Osvobozeném divadle. Velmi úspěšná hra se dočkala 186 repríz a v hlavních rolích se představili Miloš Nedbal (Rudolf II.), Hana Vítová (Sirael) nebo Bohuš Záhorský (komoří Lang). Voskovec s Werichem připravili rovněž filmový scénář, který nabídli francouzskému režisérovi Julienu Duvivierovi. Ten ovšem nechtěl pojmout příběh o Golemovi jako komedii a tak scénář s pomocí scenáristy André-Paula Antoina přepsali do horrorového dramatu. Francouzský film Golem, který se natáčel v Praze, měl premiéru v roce 1936.
K záměru připravit filmovou verzi se Jan Werich vrátil v roce 1949, tedy v době, kdy Voskovec již emigroval do USA. Nový scénář mu pomohl dokončit Jiří Brdečka. Post režiséra získal Jiří Krejčík. Během příprav byl rovněž osloven Jiří Trnka, aby připravil návrhy kostýmů a dekorací. Šaty byly ušity na zakázku v textilce ve Varnsdorfu a z muzeí a galerií byla vypůjčena řada uměleckých předmětů. Autorem hliněné verze Golema, která byla na svou dobu originálním pojetím této mytické postavy, byl sochař Jaroslav Horejc. Na natočení filmu bylo zprvu vyčleněno 27 milionů korun a kvůli záměru s exportem filmu na zahraniční trhy, byl filmařům poskytnut také barevný film.
Krátce po začátku natáčení se rozhořel spor mezi režisérem Krejčíkem a hlavním představitelem Janem Werichem. Spor vyústil v odchod režiséra Krejčíka, který byl rychle nahrazen režisérem Martinem Fričem. S výměnou režiséra přišla i rozsáhlá výměna herců. V roli magistra Kelleyho nahradil Jiří Plachý starší Karla Högera, roli Scotty získal namísto Saši Rašilova František Černý, roli maršála Rusworma odmítl Jan Pivec a nahradil ho Zdeněk Štěpánek, Sirael si nakonec místo Ireny Kačírkové zahrála Nataša Gollová, kterou tím Werich a Frič vyvedli z poválečné filmařské klatby. Do přeobsazení výrazně mluvil právě Werich, který do rolí navrhoval své bývalé kolegy z Osvobozeného divadla. Přeobsazení a nutnost přetáček znamenalo navýšení výdajů o dalších až 10 milionů korun.
Uvedení ve světě
Po natočení byly sestříhány dvě verze – dvoudílný film, který byl v československých kinech nasazen jako dvojprogram za dvojnásobné vstupné, a dále zkrácená jednodílná verze, která byla zprvu určena na vývoz a proto z ní byly vystřiženy nejvíce ideologické scény (například píseň Ten dělá to a ten zas tohle). Premiéra filmu se v Praze konala 28. prosince 1951. V roce 1953 byl film uveden v NDR a Itálii, další rok ve Švédsku a v roce 1955 ve Finsku, Francii, USA, Belgii a Argentině. V USA nesl název The Emperor and the Golem. Dále měl premiéru také v Dánsku, Rakousku, Polsku, Maďarsku, Holandsku, SRN, Velké Británii, Norsku, Islandu, Austrálii, SSSR, Bulharsku, Rumunsku, Indii, Libanonu, Turecku, Pákistánu, Mongolsku, Kolumbii, Venezuele, Paraguayi a Uruguayi.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Neviditelný pes o filmu
Císařův pekař
Filmy o golemech
Filmy z roku 1951
Filmy Martina Friče
České historické filmy |
763 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Merkur%20%28planeta%29 | Merkur (planeta) | Merkur je Slunci nejbližší a současně i nejmenší planetou sluneční soustavy, dosahuje pouze 140 % velikosti zemského Měsíce a je menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Merkur nemá žádný měsíc. Jeho oběžná dráha je ze všech planet nejblíže ke Slunci a jeden oběh trvá pouze 87,969 dne. Dráha Merkuru má největší výstřednost dráhy ze všech planet sluneční soustavy a sama planeta má nejmenší – téměř nulový – sklon rotační osy. Během dvou oběhů kolem Slunce dojde ke třem otočením kolem rotační osy. Perihelium jeho dráhy se stáčí ke Slunci o 43 vteřin za století; fenomén, který ve 20. století vysvětlil Albert Einstein obecnou teorií relativity. Při pohledu ze Země dosahuje Merkur jasnosti mezi -2,0 až 5,5m, takže je viditelný i pouhým okem, ale jelikož se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28,3°, je většinu roku těžko pozorovatelný. Nejlepší podmínky nastávají při ranním a večerním soumraku, kdy se slunce nachází pod horizontem.
Pozorování planety pozemskými teleskopy je složité kvůli blízkosti Slunce. Detailnější znalosti přinesly až kosmické sondy vyslané k planetě. První sondou u Merkuru byl americký Mariner 10 v 70. letech, který nasnímal přibližně 45 % povrchu. V roce 2008 dorazila k planetě další sonda MESSENGER, která nejprve provedla tři průlety kolem Merkuru a v roce 2011 byla úspěšně navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Snímky z těchto dvou sond umožnily prozkoumat povrch planety, který silně připomíná měsíční krajinu plnou impaktních kráterů, nízkých pohoří a lávových planin. Vlivem neustálých dopadů těles všech velikostí je většina povrchu Merkuru erodována drobnými krátery. Povrch je nejspíše vlivem smršťování planety rozpraskán množstvím útesových zlomů dosahujících výšky několika kilometrů a délky stovek kilometrů. Současně je povrch neustále bombardován fotony i slunečním větrem – proudem nabitých částic směřujících vysokou rychlostí od Slunce. Velmi slabá atmosféra je příčinou velkých rozdílů teplot mezi osvětlenou a neosvětlenou polokoulí. Rozdíly dosahují hodnot přes 600 °C. Na polokouli přivrácené ke Slunci může teplota vystoupit na téměř 430 °C, na odvrácené panuje mráz až −180 °C.
Nejstarší doložené pozorování Merkuru pochází z prvního tisíciletí před naším letopočtem. Před 4. stoletím př. n. l. pozorovali Merkur řečtí astronomové, kteří však věřili, že se jedná o dvě samostatná tělesa, která pojmenovali Apollo pro hvězdu při východu slunce a Hermés při západu. Současné pojmenování planety pochází z římské mytologie, kde Merkur bylo jméno pro posla bohů, který odpovídal v původní řecké mytologii Hermovi.
Vznik
Merkur vznikl podobně jako ostatní planety solárního systému přibližně před 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety.
Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu materiálem zbylým ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Jelikož má Merkur netypicky velké jádro vzhledem k plášti, je možné, že v době vzniku proběhla kolize s velkou planetisimálou, která část pláště odpařila. Současně je možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety. Po vzniku primární kůry se na povrchu stále nacházely rozsáhlé oblasti žhavé roztavené lávy, která nejspíše vyplnila některé starší oblasti. Po ztuhnutí lávy nastalo pro Merkur klidnější období, kdy už nedopadalo tolik těles na jeho povrch a mohly vzniknout mezikráterové planiny. Merkur i nadále postupně chladl a docházelo ke zmenšování jádra, což se na povrchu projevilo rozpraskáním kůry a vytvořením stovky kilometrů dlouhých zlomů. Po rozpraskání kůry se na povrchu objevily další velké lávové oblasti, které opět překryly část povrchu a umožnily vznik hladkých planin. Od té doby se již na povrchu žádná větší lávová plocha neobjevila a vzhled povrchu se začal utvářet dopady meteoritů a mikrometeoritů, což se projevilo vznikem drobného prachu rozšířeného po celém povrchu a nazývaného regolit.
Mimo hypotézu o velké srážce existují i další hypotézy, které se snaží abnormální velikost jádra vůči zbytku planety vysvětlit. Podle jedné z nich vznikla planeta ještě předtím, než se zářivý výkon Slunce stabilizoval, a většina jejího pláště pak byla odpařena do okolního vesmíru při některé z obřích protoslunečních erupcí. Jiná uvádí jako možné vysvětlení domněnku, že velká část lehčích chemických prvků, formujících obvykle plášť, byla vytlačena mimo oblast vzniku Merkuru silným slunečním větrem.
Fyzická charakteristika
Merkur je nejmenší planeta sluneční soustavy s rovníkovým poloměrem 2439,7 km, která dosahuje pouze 38 % průměru Země a je tedy pouze přibližně 1,4krát větší než pozemský Měsíc. Paradoxně je Merkur menší než dva největší měsíce ve sluneční soustavě Ganymed a Titan. Jedná se o jednu ze čtyř terestrických planet v soustavě, která má pevný kamenitý povrch. Planeta je tvořena přibližně ze 70 % z kovových materiálů a 30 % tvoří křemičitany. Vlivem velkého zastoupení kovů ve složení je Merkur druhou nejhustší planetou ve sluneční soustavě o hustotě 5,427 g/cm³. Tvar planety je podobně jako v případě Venuše téměř dokonale kulový, což znamená, že má velmi malé zploštění v oblasti pólů.
Merkur zblízka zkoumaly dvě americké sondy: Mariner 10, který v letech 1974–1975 zmapoval přibližně 45 % povrchu, a MESSENGER, který zatím při třech průletech v roku 2008 a 2009 studoval kromě atmosféry i složení povrchu. Sondy zjistily velmi slabé stopy plynného obalu, obsahujícího především atomy pocházející ze slunečního větru, tedy převážně helium. Hustota Merkurovy atmosféry je však velmi nízká.
Geologické složení
Zvláštností Merkuru je jeho značně vysoká hustota dosahující asi 5400 kg/m³ a poměrně silné magnetické pole o velikosti asi 1 % zemského. Tento fakt je vysvětlován vysokým zastoupením železa a niklu uvnitř planety a masivním jádrem, které se nachází pod kůrou. Jako důkaz velkých rozměrů jádra slouží přítomnost magnetického pole. Kdyby bylo jádro jen malé, pomalá rotace planety by nestačila ke generování silného magnetického pole. Značná akumulace železa v jádře společně s jeho masivní velikostí zabírající až 75 % průměru planety je pro vědce zatím záhadou, ale existuje několik hypotéz, které se ho snaží vysvětlit.
Geologové odhadují, že jádro planety zabírá okolo 42 % celkového poloměru tělesa, například u Země je to pouze 17 %. Současné výzkumy napovídají, že jádro Merkuru je tekuté. Jádro obklopuje 500 až 700 km silný plášť tvořený silikáty. Na povrchu je kůra, která by dle měření sondy Mariner 10 a pozemských teleskopů mohla být 100 až 300 km silná. Odhaduje se, že planeta je ze 70 % tvořena kovy a pouze z 30 % silikátovým materiálem.
Nejvíce uznávaná teorie předpokládá, že Merkur měl původně poměr železa ku křemičitanům stejný jako chondrity, které jsou základní stavební jednotkou většiny těles ve sluneční soustavě a že celá planeta byla přibližně 2,25krát hmotnější než je dnes. Nicméně v rané historii sluneční soustavy mělo dojít ke srážce Merkuru s planetisimálou o hmotnosti 1/6 Merkuru a velikosti několika stovek kilometrů, která vedla k odpaření většiny tehdejší kůry a velké části pláště. Po srážce zůstalo jádro, které se náhle stalo dominantní komponentou celé planety. Podobný proces se nejspíše odehrál v době zformování pozemského Měsíce. Za oblast hypotetické srážky se občas považuje rozsáhlá oblast Caloris Basin.
Jiné teorie předpokládají, že Merkur se zformoval jako protoplaneta v planetární mlhovině dříve, než se Slunce ustálilo a stabilizovalo svůj energetický tok. Vznikla tak protoplaneta, která měla přibližně 2krát větší hmotnost, načež následně došlo ke kontrakci protoslunce, které v oblasti Merkuru zvýšilo teplotu mezi 2500 až 3500 K (či dokonce až na 10 000 K). V důsledku těchto teplot se vypařila velká část povrchu a pláště, čímž došlo ke vzniku atmosféry Merkuru tvořené z plynů vzniklých z hornin. Vzájemné interakce se slunečním větrem následně měly odvát celou atmosféru do okolního vesmíru.
Třetí hypotéza předpokládá, že sluneční mlhovina byla směrem do středu vlivem počínající akrece hustší, a proto byly lehčí částice vytlačovány mimo oblast blízkou k budoucímu Slunci. Jak se musel materiál tvořící později Merkur prodírat nahuštěným plynem, v místě vzniku Merkuru tak zůstávaly převážně těžší prvky, ze kterých je Merkur nyní složen. Každá z předkládaných hypotéz ale vyžaduje jiné složení povrchových hornin, čehož se má využít během experimentů sond MESSENGER a BepiColombo, které by měly závěry těchto hypotéz potvrdit či vyvrátit.
Povrch
Povrch Merkuru se velmi podobá povrchu pozemského Měsíce, jak ukázaly první detailnější snímky pořízené americkou sondou Mariner 10. Pokrývá ho především obrovské množství kráterů vzniklých srážkou s meteority a planetkami nejrůznějších velikostí (tzv. impaktní krátery). Podobně jako na Měsíci se i na povrchu Merkuru nachází rozsáhlé lávové pláně vyplňující některé velké impaktní pánve. Oproti Měsíci je povrch Merkuru mnohem tmavší a to i přes to, že se na jeho povrchu nachází menší množství minerálů obsahujících železo, které jsou zodpovědné za tmavost povrchu Měsíce. V případě Merkuru tak může za jeho tmavost jiný prvek, konkrétně uhlík. Ten se na povrch dostal během impaktů, které obnažily starší kůru Merkuru, pravděpodobně vzniklou utuhnutím magmatického oceánu v rané fázi vývoje planety. Grafit, minerál tvořený uhlíkem, je totiž jeden z prvků, který má dostatečně nízkou hustotu, aby se mohl vznášet při hladině magmatického oceánu. Nejvýraznějším povrchovým útvarem Merkuru je přes 1400 km se táhnoucí prohlubeň Caloris Basin, která je často považována za největší kráter ve sluneční soustavě.
Planetu navštívily zatím pouze dvě sondy: nejdříve Mariner 10 v 70. letech 20. století a v prvním desetiletí 21. století sonda MESSENGER. Mariner 10 prolétl kolem Merkuru celkem třikrát, načež odeslal na Zemi přes 2700 snímků, které však pokryly povrch pouze z 45 %. Povrch planety byl tedy k roku 2009 zmapován pouze z menší části. Snímky ukázaly svět podobný Měsíci s velice starou kůrou pokrytou značným množstvím impaktních kráterů od velikosti několika stovek metrů až po 1300 kilometrů. Na Merkuru nebyl identifikován žádný geologický proces, který by mohl krátery omlazovat, jako např. desková tektonika na Zemi či lávové výlevy na povrchu Měsíce, a tak se zde nachází mnoho kráterů v různém stupni eroze. Merkur má také hory, které ale jeví značné známky rozrušení impakty jiných těles. Horstva jsou však menšinovým činitelem, většinu povrchu nejspíše zabírají lávové planiny dvojího typu: mezikráterové a hladké. Rozdíl mezi nimi spočívá v četnosti kráterů, které se na nich nacházejí. Předpokládá se, že hladké planiny jsou mladší.
Oproti povrchu Měsíce či Marsu chyběly u Merkuru doklady sopečné aktivity na povrchu planety až do roku 2008, kdy tam sonda MESSENGER objevila sopky. Předpokládá se, že během kontrakce obvodu Merkuru se mohla planeta zmenšit až o 0,1 %, což se projevilo masivním zvrásněním kůry a jejím popraskáním. Vznikly tak útesové zlomy vysoké několik kilometrů a dlouhé až stovky kilometrů. Je pravděpodobné, že se díky chladnutí planety za posledních 3,8 miliardy let zmenšil její průměr o 14 km na nynějších 4879 km. Od roku 2008 se pak povedlo na povrchu Merkuru identifikovat jak projevy efuzivního vulkanismu v podobě lávových proudů, tak i explozivního vulkanismu v podobě uloženin pyroklastického materiálu. Odhaduje se, že efuzivní vulkanismus byl aktivní převážně před ~4,1 až 3,55 miliardami let, kdežto explozivní se odehrával od 3,9 po 1 miliardu let.
Atmosféra
Merkur má velmi tenkou atmosféru, která odpovídá v podstatě vakuu. Tvoří ji atomy vyražené z jeho povrchu slunečním větrem, což je důsledek slabého gravitačního pole poměrně lehké planety. Jelikož je povrch Merkuru velmi horký, tyto atomy rychle unikají do vesmíru. Proto je – oproti Zemi nebo Venuši, jejichž atmosféry jsou stabilní – atmosféra Merkuru proměnlivá a musí být neustále doplňována. Tlak atmosféry na povrchu je menší než 10−10 Pa, což v pozemském měřítku odpovídá tlaku ultra-nízkému (daleko vyšší tlak má i vakuum v běžné žárovce). Jelikož planeta nemá silnější atmosféru, obloha na Merkuru je vždy černá.
Atmosféra se skládá především z kyslíku, sodíku, vodíku a helia. Helium pochází pravděpodobně ze slunečního větru, i když část plynu se může uvolňovat také z nitra planety, zatímco ostatní prvky jsou uvolňovány z povrchu a doneseného meteoritického materiálu fotoionizací dopadajícím slunečním zářením. V atmosféře byly pozorovány i nízké obsahy molekul oxidu uhličitého a vody, což naznačuje sopečnou aktivitu na planetě. Merkurova atmosféra je tak řídká, že atomy plynů se v ní pohybují po balistických drahách a daleko častěji se srážejí s povrchem planety než samy mezi sebou.
Vlivem velice nízké hustoty atmosféry, která se dá v podstatě považovat za vakuum, se v Merkurově atmosféře nevyskytují žádné meteorologické jevy, jež by bylo možno pozorovat.
Teplota
Jelikož planeta nemá v podstatě žádnou atmosféru, která by dokázala udržet stabilní teplotu, dochází na jejím povrchu k silným teplotním výkyvům, největším v celé sluneční soustavě. Teplota klesá až k −180 °C na straně odvrácené od Slunce a narůstá až k 430 °C na straně osluněné. Tyto diametrální změny teploty během dne jsou způsobeny několika faktory. K nim se řadí rotace planety, při které jedna strana Merkuru zůstává přivrácená ke Slunci 176 dní.
Voda
Původně se předpokládalo, že voda na povrchu Merkuru v žádném případě nemůže existovat. Nepřítomnost atmosféry a blízkost Slunce totiž působí proti výskytu vody. Výkonné radioteleskopy i měření sondy Mariner 10 však ukazují, že navzdory obrovským povrchovým teplotám může být na Merkuru led. Rotační osa Merkuru je totiž téměř kolmá k rovině oběhu, takže na dno velkých impaktních kráterů v oblastech pólů nikdy nesvítí Slunce a teplota se tam soustavně drží na −161 °C. Tato voda se na Merkur pravděpodobně dostala při srážkách s jádry komet. Při nárazu se část vody z jádra komety mohla dostat pod povrch planety, kde je uložena v podobě vodního ledu překrytého jemným prachem, který funguje jako tepelná izolace.
V roce 1991 planetologové Duane Mulhelm a Bryan Butler studovali nezmapované oblasti Merkuru za použití sedmdesátimetrové antény v kalifornském Goldstone. K velkému překvapení naměřili silný odraz vysílaného radarového signálu z oblasti severního pólu planety, který se značně podobal odrazům zjištěným u polárních čepiček na Marsu. V roce 1994 se uskutečnilo stejné pozorování Merkuru, které přineslo podobné výsledky i pro oblasti okolo jižního pólu planety.
Magnetické pole a radiace
Sonda Mariner 10 v roce 1974 detekovala magnetické pole Merkuru o síle asi 1 % zemského. To bylo pro vědecký svět překvapením, jelikož se věřilo, že takto malá planeta má jen malé pevné jádro, které již dávno vychladlo, a tudíž nevytváří magnetismus. Objev sondy znamenal přehodnocení tohoto předpokladu a možnost existence většího, částečně roztaveného jádra, které by rozdílnou rychlostí rotace mohlo generovat magnetické pole planety na principu dynama. Magnetické pole je vůči rotační ose Merkuru skloněné o 7 stupňů a je natolik silné, že umožňuje vznik magnetosféry okolo planety, která odklání sluneční vítr.
Existují i jiná vysvětlení magnetického pole planety, která se obejdou bez hypotézy jejího většího jádra. Může být vybuzováno remanentní magnetizací hornin obsahujících železo, které mohly být zmagnetizovány v době vzniku planety.
Jak potvrdila měření další sondy MESSENGER během dvou průletů na počátku 21. století, magnetické pole Merkuru je menší než pozemské, čehož se využívá pro počítačové modelace. Současná výpočetní kapacita počítačů nestačí na numerické modelování pozemského magnetického jádra, a proto se modeluje snadnější pole Merkuru, čehož se pak používá pro snahu objasnit tajemství spojená s pozemským polem.
Oběžná dráha
Merkur obíhá Slunce po eliptické dráze s poměrně velkou excentricitou dosahující 0,2056. Tato výstřednost oběžné dráhy se projevuje v tom, že v době perihélia je přibližně o 24 miliónů km blíže ke Slunci než v době afélia. Průměrná vzdálenost od centrální hvězdy je 57,9 miliónů km, kterou planeta urazí jednou za 87,969 dne průměrnou rychlostí oběhu 47,87 km/s.
Vůči Zemi se planeta přibližuje a oddaluje s maximálním rozdílem 145 miliónů km, což se projevuje na pozorovatelnosti planety na noční obloze, kdy kolísá její úhlová velikost mezi 5" až 15". Jelikož je Merkur mnohem blíže ke Slunci než Země, jeví se Slunce na jeho obloze až dvaapůlkrát větší než na pozemské.
Stáčení perihelia
Měření parametrů oběžné dráhy Merkuru bylo také jedním z nejvýznamnějších důkazů obecné teorie relativity. Merkur má velmi výstřednou dráhu a v gravitačním poli Slunce se perihelium jeho dráhy stáčí přibližně o jeden stupeň za 6 pozemských let. Toto stáčení nebylo možné plně vysvětlit působením ostatních planet na základě Newtonových zákonů. Po započtení všech vlivů zbývala nevysvětlená odchylka 43 obloukových vteřin za století. Původně se astronomové domnívali, že působí další, dosud neznámá planeta (které říkali Vulkan). Až Einsteinova obecná teorie relativity důvod tohoto jevu plně vysvětlila.
Rotace
Teprve roku 1965 se podařilo spolehlivě určit rotační dobu planety na 59 dnů, a to pomocí nových výkonných radioteleskopů. Do té doby se věřilo, že Merkur má vázanou rotaci vzhledem ke Slunci, což by vedlo k tomu, že by byla ke Slunci přivrácena stále stejná strana, jež by byla vystavována extrémnímu žáru a odvrácená chladu. Pomocí teleskopů se zjistilo, že planeta ve skutečnosti rotuje, a to velice pomalu, takže jedna otočka zabírá 58,646 pozemského dne. Vlivem pomalé rotace trvá jeden sluneční den na Merkuru 176 pozemských dnů. Vědci předpokládají, že dříve se mohl Merkur točit kolem své osy mnohem rychleji a že den mohl trvat pouhých osm hodin. Vlivem gravitačního působení Slunce ale došlo k prodloužení dne až na dnešní hodnoty. Jelikož rotační osa planety je kolmá na rovinu oběžné dráhy, mají všechny body na povrchu Merkuru stejně dlouhý den. Merkur má vůči Slunci tzv. rotační rezonanci s oběžnou dobu v poměru 3:2. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o důsledek hypotetické srážky s velikou planetisimálou v rané historii planety. Vlivem srážky a vnitřního složení mohla planeta ztratit sférickou symetrii. Slapové síly Slunce však přesto nebyly schopny vytvořit z Merkuru těleso s vázanou rotací jako má například pozemský Měsíc. Nastala tak situace, kdy je v perihéliu ke Slunci střídavě přivrácena a odvrácena hmotnější část planety.
Přechod Merkuru
Merkur se v určitých pravidelných cyklech ocitá mezi Sluncem a Zemí, takže je možné sledovat jeho přechod přes sluneční disk. Úkaz, při němž Merkur přejde pouze po okraji slunečního kotouče, takže do něj vstoupí jen částečně, se nazývá částečný přechod. Úplné přechody Merkuru lze pozorovat třináctkrát či čtrnáctkrát za století, a to vždy v květnu nebo listopadu. Květnové přechody nastávají asi měsíc poté, co Merkur projde svým aféliem, a mohou být od sebe vzdáleny 13 nebo 33 let. Listopadové přechody nastávají jen několik dní před tím, než Merkur dosáhne svého perihélia. Jsou dvakrát častější než květnové a mohou být od sebe vzdáleny 7, 13 nebo 33 let.
Pozorování
Merkur je znám přinejmenším již z dob starověkých Sumerů asi 3 tisíce let př. n. l. Jejich pozorování jsou zaznamenána klínovým písmem na hliněných tabulkách. Poté byl Merkur pozorován ve starověkém Řecku, kde se pro něj vžily názvy Στίλβων (Stilbón) a Ἑρμάων (Hermaón). Později byl Řeky zván Apollón po stejnojmenném bohu, pokud byl viděn ráno, či Hermés v době večera. Okolo 4. století před naším letopočtem ale antičtí astronomové poznali, že tato dvě tělesa jsou ve skutečnosti těleso jedno. Římané později pojmenovali planetu po poslovi bohů Merkurovi, jelikož při pozorování se Merkur pohybuje po obloze rychleji než všechny ostatní planety.
Vhodné podmínky pro pozorování Merkuru nastávají v době východu nebo západu Slunce. Pro jeho pozorování je důležité, zda Merkur právě Slunce dobíhá nebo předbíhá. Pokud Slunce dobíhá, je viditelný po několik minut poté, co Slunce zapadlo za horizont. Pokud Slunce předbíhá, je možné pozorovat planetu chvíli před východem Slunce, než zanikne v narůstajícím slunečním světle. Planetu je možné pozorovat pouhým okem či triedrem. Merkur se nikdy nevzdaluje od Slunce dále než na 28°, což znemožňuje jeho přímé pozorování ze Země s větším rozlišením a přesností. Jasnost Merkuru se mění od 1,7 do −1,9 magnitudy a podobně jako u Měsíce je možné u Merkuru pozorovat měnící se fáze.
První pozorování Merkuru pomocí dalekohledu provedl v roce 1610 italský astronom Galileo Galilei. O 21 let později byl poprvé pozorován přechod Merkuru přes sluneční disk Francouzem Pierrem Gassendimem. Další italský astronom Giovanni Battista Zupi pozoroval v roce 1639 fáze Merkuru, což byl nezvratný důkaz obíhání Merkuru kolem Slunce a nikoliv kolem Země. O dva roky později se německý astronom Johann Franz Encke pokusil o první reálný odhad hmotnosti planety podle ovlivňování dráhy komety Encke. Skutečnost, že existují oběžné poruchy v dráze Merkuru, začala pak vést některé astronomy k úvaze, že by se mezi Merkurem a Sluncem mohla nacházet ještě jedna planeta, kterou začali nazývat Vulkán. Vulkán ale nakonec nebyl nikdy pozorován.
Ke konci 18. století se objevil názor, že Merkur má vlastní atmosféru viditelnou dalekohledem. Byla poprvé pozorována Johnem Flamsteedem a Johannem Schröterem při přechodu Merkuru přes Slunce. Později se však ukázalo, že se jednalo pouze o kontrast mezi Sluncem a planetou.
Roku 1799 se objevuje první snaha odhadnout délku dne na Merkuru. Německý astronom Schröter předpokládal na základě pozorování, že jeden den na planetě trvá podobně jako na Zemi 24 hodin. Friedrich Wilhelm Bessel určil průměr planety roku 1832 na 4855 km (současná hodnota je 4879,4 km) O mnoho později roku 1881 Giovanni Schiaparelli určil rotaci planety na 88 dní, což se shodovalo s oběžnou dobou planety okolo Slunce. Předpokládal, že planeta má vázanou rotaci, takže je ke Slunci stále přivrácena pouze jedna strana planety.
V roce 1889 se objevila první mapa povrchu Merkuru, kterou vyhotovil Giovanni Schiaparelli a který předpokládal, že povrch planety musí být rotačně svázán se Sluncem slapovými jevy způsobovanými centrální hvězdou. V roce 1962 byla odvrácená strana Merkuru zkoumána za pomoci radioastronomie. Měření zjistila, že odvrácená strana planety je příliš horká, očekávaly se teploty mnohem nižší. O tři roky později v roce 1965 změřili Američané Pettengil a Dyce rotační dobu planety na 59±5 dní na základě radarového pozorování Dopplerova posunu. V roce 1971 Američan Goldstein upřesnil rotační dobu na 58,65±0,25 dne pomocí stejné metody.
K roku 2009 byl povrch planety prozkoumán pouze z části (okolo 45 %). Jelikož se planeta nachází příliš blízko Slunci, není možné pro její pozorování použít Hubbleův kosmický dalekohled. Merkur se nikdy nevzdaluje daleko od Slunce, a tak je možné planetu pozorovat pouze brzy po východu Slunce a chvíli před západem. V té době ale musí odražené světlo od planety procházet silnější vrstvou atmosféry, které až desetkrát snižují rozlišovací schopnost teleskopů. Díky působení americké planetární sondy MESSENGER, která byla oběžnicí Merkuru mezi roky 2008 až 2015 je povrch Merkuru zmapován v podstatě celý.
Výzkum
Merkur byl poslední zkoumanou terestrickou planetou ve sluneční soustavě i přes to, že se jedná o jednu z blízkých planet. Do roku 2021 byl zblízka prozkoumán pouze dvěma sondami NASA: Mariner 10 (3 průlety) a MESSENGER (naveden na oběžnou dráhu kolem Merkuru).
Minulost
Před letem Marineru 10 byly poznatky o Merkuru velice kusé, jelikož planetu jde ze Země jen obtížně pozorovat. Mariner 10 proletěl kolem Merkuru 29. března 1974 ve vzdálenosti 705 kilometrů od povrchu. Podruhé prolétl kolem planety 21. září 1974 a 16. března 1975 pak potřetí. Během těchto třech průletů pořídil a odeslal zpět k Zemi přes 2700 použitelných fotografií o různém rozlišení mezi 4 km až 100 m na pixel, které celkově pokryly 45 % povrchu. Jedním z obrovských překvapení mise bylo objevení a změření magnetického pole planety, což změnilo pohled na vnitřní stavbu planety.
Dne 3. srpna 2004 odstartovala k Merkuru další sonda americké kosmické agentury NASA – MESSENGER. Na oběžnou dráhu kolem planety byla navedena 18. března 2011, ale už 14. ledna 2008 a 6. října 2008 byly provedeny první dva průlety kolem planety, třetí proběhl 29. září 2009. Vzhledem ke svému zaměření (výzkum planety samotné i její magnetosféry) sonda obíhala kolem Merkuru po velmi eliptické oběžné dráze, která se k povrchu planety přibližovala vždy u severní polokoule. Sonda ukončila svou úspěšnou misi 30. dubna 2015.
Budoucnost
Roku 2018 odstartovala družice BepiColombo, která po šesti průletech okolo Merkuru (2021–2025) dorazí na jeho oběžnou dráhu v prosinci 2025. Během navedení na oběžnou dráhu se BepiColombo rozdělí na dvě samostatné sondy, které se budou doplňovat: MPO (Mercury Planetary Orbiter – sonda pozorující planetu) Evropské kosmické agentury ESA a MMO (Mercury Magnetospheric Orbiter – sonda studující magnetosféru) dodaná japonskou kosmickou agenturou JAXA. Budou obíhat Merkur po eliptických drahách, přičemž dráha MPO má mít menší výstřednost.
Merkur v kultuře
Jméno planety
V antickém Řecku nesl Merkur dvojí označení i přes to, že antičtí astronomové věděli, že se jedná o jedno a totéž těleso. Dvě jména byla důsledkem ranního a večerního objevování se na obloze. Pro ranní hvězdu se vžil název Apollo a pro večerní hvězdu pak jméno Hermés. V antických dobách se již u některých (např. u Hérakleita) objevoval názor, že Merkur, podobně jako Venuše, nejspíše obíhá kolem Slunce a nikoliv kolem Země.
Dnešní název planety pochází z římské mytologie, kde Mercurius bylo jméno římského boha obchodu, cestování a šikovných zlodějů, který byl protějškem řeckého boha Herma. Bůh Hermés byl zobrazován jako okřídlený boží posel, a je tedy pravděpodobné, že jméno planety s ním bylo spojeno také díky jejímu rychlému pohybu po obloze. Hermés byl zpravidla považován za syna boha nebes Caela a uctívání se mu dostávalo převážně od obchodníků. Jméno bylo pak počeštěno na dnešní Merkur. Základ slova pochází z latinského „merx“ (mzda či odměna) anebo „mercor“ (kupujeme, obchodujeme).
Na území dnešního Česka používaly slovanské kmeny ve své mytologii označení Dobropán. V Číně byl pojmenován Šuej-sing a označován jako „planeta vody“. Severská mytologie spojovala Merkur s bohem Ódinem.
Sci-fi
Merkur posloužil jako námět celé řady sci-fi děl. Často se objevuje téma spojené s extrémní radiací na povrchu planety či pomalou rotací a přechodem dne a noci. V literatuře se vyskytují hlavně dva obrazy Merkuru. Planety, která je z jedné strany chladná a z druhé žhavá. Tato představa se vyskytuje hlavně v dílech psaných před rokem 1965, kdy bylo prokázáno, že planeta pomalu rotuje. Druhý modernější obraz planety odráží novější vědecké poznatky.
Mezi starší díla popisující Merkur jako nerotující těleso patří například kniha anglického spisovatele Erica Rückera Eddisona z roku 1922 s názvem The Worm Ouroboros pojednávající o věčném boji dvou národů proti sobě. V knize nejsou obsaženy žádné do té doby známé znalosti o Merkuru. Mezi významné autory sci-fi píšící o Merkuru patří i Isaac Asimov, který na povrch planety situoval několik svých povídek (Runaround, The Dying Night, Lucky Starr and the Big Sun of Mercury). Všechny byly napsány před tím, než astronomové zjistili, že planeta nemá vázanou rotaci, což je námět, který se v povídkách často vyskytuje. Do roku 1965 spadají i některá díla od Arthura C. Clarka (Islands in the Sky), Larryho Nivena (The Coldest Place), Hugha Walterse (Mission to Mercury) a mnohá další.
Po roce 1965 se mění koncept děl a Merkur se začíná objevovat jako rotující planeta. Znovu se dostává do díla Arthura C. Clarka v díle Setkání s Rámou vydaném v roce 1973, jež pojednává o mimozemské lodi prolétávající sluneční soustavou v těsné blízkosti Slunce. Během průletu přistanou na její palubě lidé, kteří začnou rozsáhlý vnitřek prozkoumávat a sledovat oživování celé lodě. V roce 1986 vycházejí novely a povídky amerického autora Kima Kim Stanleyho Robinsona zabývající se Merkurem (hlavně Mercurial) a současně se objevuje i v románu Modrý Mars. V povídce Mercurial je hlavním motivem město neustále pojíždějící po rovníku planety ve stínu a unikající před smrtící radiací, jež dopadá na přivrácenou stranu planety. Celému městu vládne autokratický tyran.
Merkur se vyskytuje taktéž ve filmové tvorbě, například v seriálu Futurama či ve filmu Sunshine.
Odkazy
Reference
Související články
Přechod Merkuru
Astrofyzika
Planety
Sluneční soustava
Externí odkazy
Český vědec pomáhá zkoumat okolí planety Merkur, Aktualne.cz
Planety sluneční soustavy
Terestrické planety |
769 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Zem%C4%9B | Země | Země je třetí planeta sluneční soustavy se střední vzdáleností od Slunce asi 1 au, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po elipse s velmi malou excentricitou dráhy. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, či řecký název Gaia.
Země je dynamická planeta, která se skládá z jednotlivých zemských sfér. Jedná se o nedokonalou kouli s rovníkovým poloměrem cca 6 378,14 km (a průměrným poloměrem cca 6371,0 km), uprostřed se nachází malé pevné jádro obklopené polotekutým vnějším jádrem, dále pak pláštěm a zemskou kůrou, která se dělí na oceánskou a kontinentální. Zemská kůra je tvořena litosférickými deskami, které jsou v neustálém pohybu vlivem procesu nazývaného desková tektonika. Na povrchu Země se vyskytuje hydrosféra v podobě souvislého oceánu kapalné vody, který zabírá přibližně 71 % zemského povrchu. Na velmi úzkém pásu rozhraní mezi litosférou a atmosférou se nachází biosféra, živý obal Země, který je tvořen živými organismy. Jeho činností došlo k přeměně části litosféry na půdní obal Země, tzv. pedosféru. Celou planetu obklopuje hustá atmosféra tvořená převážně dusíkem a kyslíkem, což jsou plyny vytvářející směs obvykle nazývanou jako vzduch.
Astronomický symbol Země sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník: ; v jiných variantách je to královské jablko s křížem vysunutým nad kruh: : . Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellūs) a geo- (např. geocentrický model, geologie).
Planeta Země je domovským světem lidstva, které je na Zemi rozděleno do přibližně 200 nezávislých států. Tyto státy a v nich žijící národy a etnické skupiny jsou ve vzájemném působení prostřednictvím Organizace spojených národů, jiných mezinárodních organizací a mezistátních a mezinárodních aktivit jako jsou diplomacie, obchod, doprava, cestování a vědecká a kulturní výměna.
Vznik Země
Země vznikla podobně jako ostatní planety slunečního systému přibližně před 4,6 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy, tj. Slunce. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. Formování proto-Země trvalo zhruba 5 miliónů let. Vzájemné srážky planetesimál společně s teplem uvolněným z radioaktivních rozpadů roztavily větší část materiálu, který tvoří Zemi. Předpokládá se, že roztavený povrch se na planetě vyskytoval přibližně miliardu let.
Po zformování protoplanety pokračovalo masivní bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku sluneční soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření, přetavování a přínos nového materiálu. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu. Během této doby docházelo nejspíše i k diferenciaci pláště a jádra, když těžší prvky, jako např. železo, klesaly vlivem gravitační diferenciace do středu planety. Došlo ke vzniku těžkého jádra a pláště a lehké prvky se zasloužily o vznik kůry. Kůra začala vznikat jako první sféra, o čemž svědčí nálezy nejstarších hornin starých až 4 miliardy let. Uvnitř Země zůstala akumulovaná energie z předchozích období doplňována rozpady radioaktivních látek. Teplo se postupně uvolňovalo do svrchních oblastí, což způsobilo vznik aktivního vulkanismu, tektonických procesů a nejspíše i deskové tektoniky.
Z rozsáhlých lávových oblastí se uvolňovalo značné množství plynů (vodní páry, oxidu uhličitého apod.), které se přidalo k původní atmosféře tvořené převážně z vodíku a hélia. Během první miliardy let z atmosféry unikla převážná část vodíku a hélia, které si Země svojí gravitací nedokázala udržet. Neustálé dopady komet zvyšovaly obsah vodní páry v atmosféře. Současně docházelo k poklesu teploty atmosféry, která při poklesu přibližně na 300 °C umožnila vznik prvních výrazných srážek. Déšť se při dopadu na povrch okamžitě vypařil a v atmosféře opět zkondenzoval. Celý cyklus se nesčetněkrát opakoval, až vznikly postupně oceány. Přítomnost vody umožnila navazování uhlíku do hornin, což zmenšovalo jeho zastoupení, které se projevilo později ve vzniku života.
Předpokládá se, že první život na Zemi vznikl před 4 miliardami let v dobách, kdy byla atmosféra ještě obohacena volným vodíkem, který působil jako reakční činidlo v řadě chemických reakcí potřebných pro vznik organických látek. První primitivní organismy vznikly ve vodě, kde začaly s produkcí atmosférického kyslíku, jenž byl do té doby v atmosféře jen vzácným plynem. Postupnou činností zelených rostlin došlo k přetvoření atmosféry na dnešní podobu, kdy je kyslík jedním z hlavních prvků ve složení vzduchu. Volný molekulární kyslík v horních vrstvách vlivem dopadajícího slunečního záření se štěpil na atomy a při následném zpětném spojování vznikal tříatomový ozón. Vznikla tak vrstva, která zabraňovala (a dosud brání) dopadu škodlivého ultrafialového záření na povrch Země, což umožnilo rozšíření života i mimo vodní prostředí. Rozšířením života se na Zemi začal do atmosféry uvolňovat i další plyn, dusík, který vznikal jako výsledek rozkladných procesů organických látek.
Fyzikální charakteristiky
Země je terestrická planeta, což označuje její kamenitý pevný povrch oproti plynným obrům, jako jsou Jupiter či Saturn, které jsou tvořeny převážně plynem. Země je největší terestrická planeta sluneční soustavy, a to jak ve velikosti, tak i v hmotnosti. Mimo tato dvě prvenství je Země také mezi terestrickými tělesy planeta s největší hustotou, s největší povrchovou gravitací, nejsilnějším magnetickým polem a nejrychlejší rotací. V současnosti je to také jediná planeta, na které je možné pozorovat aktivní deskovou tektoniku.
Tvar Země
Poloměr Země je skoro 6,4 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení vzniklá v důsledku kulatosti. Proto se lidé ve starověku domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování. Staří Řekové například pozorovali, že jižní souhvězdí v jižnějších oblastech vycházejí výš nad obzor a také pozorovali, že při zatmění Měsíce Země vrhá vždy kruhový stín. Velikost Země poprvé spočítal Eratosthenés z Kyrény podle rozdílu v délce poledního stínu mezi Asuánem a Alexandrií.
Kulatost Země (stejně jako jiných planet, Slunce i Měsíce) je dána vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně kolem těžiště a má sférickou symetrii. Tvar dokonalé koule je však narušen. Lepším přiblížením skutečnosti je rotační elipsoid s malou excentricitou. Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km menší než střední rovníkový průměr. To je způsobeno rotací Země kolem své osy, která způsobuje odstředivou sílu. Ta směřuje od osy rotace a vektorově se skládá s gravitační silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou tedy kružnice, zatímco poledníky jsou elipsy s malou výstředností. Skutečný tvar je ještě složitější a pro jeho matematický popis se užívá pojem geoid. Nejvzdálenějším místem od středu Země je díky jejímu zploštění vrcholek hory Chimborazo.
Geologické složení
Země je, nejspíše jako ostatní terestrické planety, vnitřně diferencována na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť. K této diferenciaci došlo během roztavení materiálu v rané fázi jejího vzniku, kdy vlivem gravitace těžší prvky směřovaly do středu planety. Tento proces měl za následek vznik malého kompaktního vnitřního jádra – tzv. jadérka, které je dle současných poznatků nejspíše pevné a tvořené převážně železem (86,2 %) a niklem (7,25 %). Nad tímto pevným jádrem o poloměru 1278 km se nachází vnější jádro tvořené roztavenou polotekutou směsí železa, niklu, kobaltu a síry a zasahující do vzdálenosti 2900 km, kde je od zemského pláště odděleno Gutenbergovou diskontinuitou. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole vlivem konvekce jeho elektricky vodivého materiálu.
Z jádra se neustále uvolňuje značné množství akumulovaného tepla, které má za následek pohyb roztaveného materiálu v zemském tělese. Teplejší materiál ohřátý na rozhraní pláště a jádra začíná v podobě plášťových chocholů stoupat a dostávat se k povrchu. Na některých místech pak dochází k proražení litosférických desek a úniku magmatu skrz sopky a trhliny v oceánských deskách. Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu.
Zemské složení je značně variabilní dle toho, jaká část se zkoumá. Značně rozdílné složení vykazuje oceánská kůra od kontinentální, plášť od kůry apod. Předpokládá se, že globální zemské složení podle hmotnosti je následující:
Vnitřní stavba
Zemské těleso se skládá z několika vrstev tzv. geosfér, které na sebe volně navazují. Liší se od sebe složením, hustotou, tlakem a teplotou. Byly detekovány na základě šíření seismických vln. Tyto geosféry jsou směrem od jádra řazeny soustředně, tedy obepínají jádro. Jejich rozložení v tělese je z největší části ovlivněno hmotností látek, ze kterých jsou složeny.
Nejblíže povrchu se nachází litosféra, která má mocnost od 0 do asi 60 km (místně kolísá 5–200 km). Litosféra je složena ze
zemské kůry s průměrnou mocností 0 až 35 km a
svrchního pláště s mocností 35 až 60 km.
Zemský plášť je v hloubce cca 35 až 2890 km a v hloubce až 700 km se nachází astenosféra.
Pod pláštěm je situované jádro
v hloubce 2890 až 5100 km vnější tekuté jádro a
pod ním v hloubce 5100 až 6378 km vnitřní pevné jádro.
Zemské jádro
Průměrná hustota Země je 5515 kg/m3, což ji činí nejhustší planetou ve sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m3, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do zemské kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky, jako olovo nebo uran, jsou buď příliš vzácné, než aby byly významnými, nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky, a zůstaly proto v kůře (viz felsické horniny).
Jádro se dělí na dvě části:
pevné vnitřní jádro s poloměrem ~1250 km a
tekuté vnější jádro o vnějším poloměru ~3500 km, které se rozprostírá kolem něj.
Rozděluje je Diskontinuita Lehmanové v jádře. Všeobecně se předpokládá, že vnitřní jádro je pevné a složené především ze železa a z menší části z niklu. Někteří obhajují názor, že vnitřní jádro by mohlo být ve formě jediného krystalu železa. O vnějším jádru obklopujícím vnitřní se soudí, že je složeno ze směsi tekutého železa a niklu a stopového množství lehčích prvků. Obecně se věří, že konvekce ve vnějším jádru kombinovaná s mícháním způsobeným zemskou rotací způsobuje zemské magnetické pole procesem popsaným teorií dynama. Pevné vnitřní jádro je příliš horké, než aby bylo nositelem stálého magnetického pole, pravděpodobně však přispívá ke stabilizaci pole generovaného tekutým vnějším jádrem.
Na jádro tak připadá okolo 31 % celkové hmotnosti Země. Poslední důkazy naznačují, že vnitřní jádro Země nejspíš rotuje poněkud rychleji než zbytek planety o asi ~0–2° za rok.
Zemský plášť
Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem, odděleným Gutenbergovou diskontinuitou. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být zemský plášť rozdělen na svrchní a spodní plášť a přechodovou zónu, která se nachází mezi nimi. Většinu současných poznatků o plášti se podařilo získat během 20. století podrobnou analýzou příchodů seismických vln. V plášti probíhá neustále plášťová konvekce, která souvisí s deskovou tektonikou a jejíž obraz můžeme získat pomocí seismické tomografie.
Zemský plášť jako celé těleso tvoří přibližně 69 % zemské hmotnosti a 84 % celkového objemu. Předpokládá se, že jeho svrchní část je tvořená převážně z křemičitanů železa a hořčíků a spodní část převážně z oxidů a sulfidů železa, hořčíku a dalších kovů. Hmota pláště je ve velmi pozvolném pohybu, čímž dochází k výměně tepla a materiálu mezi jednotlivými oblastmi. Teplo se nejspíše získává z rozpadu radioaktivních látek, jako je draslík.
Zemská kůra
Tloušťka zemské kůry kolísá od 5 do 70 km v závislosti na místě, kde se nachází. Nejtenčí částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z mafických hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu a obsahuje především vrstvu složenou z felsických hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičićova diskontinuita. Za příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence.
Povrch
Celkový povrch Země je 510 065 284,702 km2, ale větší část povrchu (70,8 %) je pokryta Světovým oceánem kapalné vody, což představuje 361 126 221,569 km2. Oproti tomu souš zabírá 29,2 %, což odpovídá 148 939 063,133 km2. Oceány a pevnina nejsou na světě rozmístěny rovnoměrně, ale většina souše připadá na severní polokouli. Jižní polokoule je pak tvořena převážně oceány. Souš je na zemském povrchu rozdělena nepravidelně do sedmi velkých oblastí nazývaných kontinenty. Jsou jimi Eurasie, Amerika, Afrika, Antarktida a Austrálie. Jádra kontinentů jsou tvořeny stabilními platformami (štíty), které jsou zpravidla staré několik miliard let.
Povrch Země je značně nestejnorodý s velkou výškovou rozdílností. Oceánské oblasti tvořené oceánskou kůrou vytváří obrovské deprese, které vzhledem k nulové nadmořské výšce zasahují několik kilometrů pod její úroveň. Největšího hloubkového extrému dosahuje oceánské dno v oblasti Marianského příkopu v Tichém oceánu, kde dosahuje hodnoty −10 911 m (měření z roku 1995). Kontinentální kůra je oproti tomu většinou nad touto nulovou hodnotou. Suchozemské maximum je dosaženo na vrcholku nejvyšší hory Země Mount Everestu a to 8 849 m (měření z let 2019 a 2020).
Povrch Země je vlivem endogenních a exogenních pochodů neustále přetvářen. Vlivem vnitřních pochodů Země vznikají pásemná pohoří či tabule. Sopečná činnost vynáší z nitra Země nový materiál, který je ukládán jak vertikálně, tak i horizontálně. Horstva jsou vlivem erozivních činitelů opět zahlazována, čímž dochází ke vzniku sedimentů a rozsáhlých rovinatých oblastí.
Stratigrafie a vývoj povrchu
Rozvržení souše a oceánů jaké je známo dnes, nebylo po celou dobu historie Země vždy stejné, ale v průběhu času se vlivem pohybu litosférických desek značně měnilo. Měnily se jak velikosti, tak rozložení kontinentů, vznikala nová moře, která přecházela v oceány, a jiné zase zanikaly a zmenšovaly se. Často docházelo také ke vzájemným kolizím, ponořováním a dalším pohybům, které zcela měnily tvář Země. V současnosti je možné zpětně odvozovat podobu kontinentů a pohyby litosférických desek na základě mnoha poznatků. Na druhou stranu je nutno podotknout, že se tvář Země měnila po celou dobu existence Země, ale vědecká obec se není schopna shodnout na pohybech litosférických desek starších než 1,3 miliardy let.
Nejstarší doklady naznačují, že před 1,3 miliardami let se na Zemi začal formovat srážkou tří až čtyř kontinentů superkontinent Rodinie, který umožnil vznik pohoří na okrajích Severní Ameriky a západní Evropy. Předpokládá se, že superkontinent existoval přibližně půl miliardy let. Před 750 milióny let se Rodinie začala rozpadat na 8 menších kontinentů s jádrovou oblastí Laurentie odpovídající přibližně dnešní Severní Americe. Na severu se oddělila budoucí východní Gondwana a na východě pak Baltika a Sibiř. Poblíž dnešního jižního pólu vznikla západní Gondwana. Kontinenty Západní Gondwana, Laurentie, Baltika a Sibiř se spojily v oblasti jižního pólu a vytvořily Protolaurasii. Její protiváhou byla Protogondwana (budoucí východní Gondwana), která ležela z větší části na severní polokouli.
Přibližně před 310 milióny let došlo k vytvoření nového základu pro další superkontinent v podobě Pangea, který se neustále vzájemnými kolizemi zvětšoval. Okolo Pangei se nacházel oceán Panthalassa. Přibližně před 200 milióny let v období jury se Pangea začíná rozpadat na Laurasii a Gondwanu. Tyto kontinenty oddělil oceán Tethys. Přibližně před 150 milióny let se začíná rozpadat Laurasie na Severní Ameriku a Eurasii, mezi nimi vzniká Atlantský oceán, který se začal postupně zvětšovat (trvá dodnes). Rozpad Gondwany nastává před 140 milióny let, kdy se rozpadá na Atlantiku, budoucí oblasti Jižní Ameriky, Afriky, Arábie a Indie, a na Antarktidu. Před 100 milióny let vzniká Indický oceán. Desky se neustále pohybovaly dále, až vznikl současný vzhled Země. V současnosti jsou desky neustále v pohybu a tvář Země se tak v budoucnosti značně změní. Velké riftové údolí v Africe se oddělí a stane se tak novým ostrovem, zatím co se celá Afrika bude posouvat na sever a spojí se tak s Evropou, čímž zanikne Středozemní moře, ale naopak se nárazem kontinentů zvětší Alpy, podobný případ jako u Indie s Asií.
Zeměpisné souřadnice
Vlivem gravitačního působení je Země formována do tvaru, jenž je velmi blízký kouli. Pro přesné určení pozice na této kouli, byly zavedeny zeměpisné souřadnice, které přesně definují polohu bodu na povrchu Země. Používané souřadnice jsou souřadnice geocentrické, tedy jejich střed leží ve středu Země. Zemské těleso protíná v oblasti severního a jižního pólu rotační osa. Rovina kolmá na ni a proložená středem Země představuje rovinu rovníku, která na povrchu Země tvoří kružnici, tzv. zemský rovník. Kolmo na rovník s počátky v obou pólech procházejí poledníky, které tak leží v rovině stejné jako zemská osa. Každým bodem na zemském povrchu prochází právě jeden poledník.
Ze zemského poledníku je definována námořní míle jako délka oblouku (při povrchu Země) s vrcholovým úhlem jedné úhlové minuty. Obvod kruhu má 360 stupňů, tedy 360×60=21600 úhlových minut. Obvod Země je tedy přibližně 21600 námořních mil nebo 21600×1,852=40003,2 km. Protože otáčka Země trvá 1440 minut, je rychlost zdánlivého pohybu slunce po povrchu Země 15 námořních mil za 1 min. Velikost časového pásma je 360/24=15 úhlových stupňů.
Pro početní operace zavedl sir George Airy v roce 1851 nultý poledník procházející anglickým Greenwichem v Londýně. Vzhledem k tomu, že tento nultý poledník se začal rychle používat v lodní dopravě pro námořní mapy, kde se stal dominantním, brzy byl přijat celosvětově i pro ostatní mapy.
Místní poledník procházející daným bodem určuje přesně východní a nebo západní zeměpisnou délku jako úhel mezi rovinou základního poledníku s rovinou místního poledníku daného bodu. Pro určení pozice daného bodu je potřeba ale znát i přesnou zeměpisnou šířku, která představuje úhel mezi rovinou rovníku a spojnicí středu Země s místní rovnoběžkou. Ta určuje severní a nebo jižní zeměpisnou šířku.
Kartografická zobrazení povrchu
Povrch Země se zakresluje do map, které jsou tak zmenšeným rovinným obrazem. Vědní obor zabývající se výrobou map je kartografie. Samotný vznik map je spojen se vzdělaností člověka, která umožnila chápání svého okolí a snahu o jeho zakreslení. S postupným vývojem představ člověka o Zemi se měnily i mapy, a to v závislosti na preferovaném tvaru Země. V novověku již definitivně zvítězil názor, že je Země kulatá, a tak se začaly mapy tomuto faktu přizpůsobovat.
Zakřivenou plochu skutečného povrchu nelze přímo rozvinout do roviny, a proto bylo potřeba najít vhodný způsob zakreslení. Vznikly referenční plochy, které se využívají pro kartografické zobrazení, jež se dělí dle zobrazovací plochy, polohy zobrazovací plochy a dle vlastnosti zakreslení.
Hydrosféra
Země je jedinou planetou naší sluneční soustavy, jejíž povrch je pokryt kapalnou vodou. Hydrosféra pokrývá 71 % zemského povrchu (97 % z toho je mořská voda a 3 % sladká voda) a tvoří ji oceány a moře (dohromady označované jako světový oceán), na kontinentech pak řeky a jezera. Oběžná dráha, vulkanismus, gravitace, skleníkový efekt, magnetické pole a na kyslík bohatá atmosféra jsou jedinečné vlastnosti, které dohromady vytvořily ze Země vodní planetu.
Během formování Země se zde (kapalná) voda zřejmě nenacházela, protože při tehdejších podmínkách se musela vypařit. Předpokládá se, že vodu přinesly na Zemi později komety, které se formovaly v místech, kde se voda nacházela jen ve formě ledu. Komety přinášejí vodu na zemi stále, ale nejvíce se jí sem dostalo v období tzv. prvního velkého bombardování 10 až 100 miliónů let po vzniku sluneční soustavy.
Oběžná dráha Země leží za hranicí oběžných drah zaručujících dostatečné teplo pro kapalnou vodu. Bez některé z forem skleníkového efektu by byla voda na Zemi zamrzlá. Paleontologické nálezy naznačují, že v jednom okamžiku poté, co modrozelené sinice (Cyanobacteria) kolonizovaly oceány a vyčerpaly z atmosféry oxid uhličitý, selhal skleníkový efekt a podle jedné z teorií zemské oceány nejspíš zcela zamrzly na 10 až 100 miliónů let.
Na jiných planetách, jako je např. Venuše, byly molekuly vodních par rozloženy slunečním ultrafialovým zářením a vodík byl ionizován a odvanut slunečním větrem. Tento proces je pomalý, ale neúprosný. Jde o jednu z hypotéz vysvětlujících, proč nemá Venuše žádnou vodu. Bez vodíku kyslík reaguje s materiálem povrchu a ukládá se v pevných minerálech.
V zemské atmosféře existuje ve stratosféře tenká vrstva ozónu, která absorbuje většinu vysokoenergetického ultrafialového záření a efekt rozbíjení molekul tak potlačuje. Ozón se může tvořit jen v atmosféře s vysokým podílem volného dvouatomového kyslíku, jehož existence je závislá na biosféře (rostlinách). Magnetosféra také chrání ionosféru před přímým odfukováním slunečním větrem.
Nakonec se vulkanickou činností na povrch neustále dostává voda zevnitř planety. Zemská desková tektonika v procesu recyklace subdukuje do pláště uhlík a vodu ve formě vápencových hornin a uvolňuje je při vulkanické činnosti jako plynný oxid uhličitý a páru. Odhaduje se, že horniny v plášti mohou obsahovat až 10× více vody, než je nyní v oceánech, většina z této zadržované vody však nikdy nebude uvolněna.
Celková hmotnost hydrosféry je asi 1,4×1021 kg, přibližně 0,023 % z celkové hmotnosti Země.
Oceány a moře
Světový oceán je souvislý vodní obal planety Země, který je složen z oceánů, moří, zálivů a veškeré vodní masy, která je přímo s ním spojená, a je v něm soustředěna většina vody na Zemi. Tvoří souvislou vodní plochu se společnou hladinou, která ve skutečnosti osciluje kolem střední hodnoty vlivem vnějších faktorů (např. kvůli gravitačním vlivům Měsíce).
Jezera
Jezero je vodní nádrž, která je napájena povrchovou, srážkovou popř. podzemní vodou a není součástí světového oceánu. Celosvětově zaujímají jezera 1,8 % povrchu pevniny. Některá velká bezodtoká jezera se nazývají „vnitrozemskými moři“, zejména pokud obsahují slanou vodu (např. Kaspické moře, Mrtvé moře, Saltonské moře). Zkoumáním jezer se zabývá věda zvaná limnologie.
Řeky
Řeka je přirozený vodní tok. Ve srovnání s potokem má obvykle větší objemový průtok, délku nebo rozlohu povodí. Tok řeky můžeme rozdělit do tří částí:
horní tok, s převahou eroze, charakteristické je říční údolí ve tvaru „V“ s minimem usazenin
střední tok, kde se projevuje eroze i sedimentace, říční údolí je plošší a s již významným podílem usazenin. Koryto toku má tvar písmena „U“.
dolní tok s převahou sedimentace – údolí je velice ploché, díky masivní sedimentaci vznikají rozsáhlé říční nivy.
Atmosféra
Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 0,93 % argonu, 0,038 % oxidu uhličitého a stopového množství jiných plynů včetně vodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Její složení je nestabilní a silně ovlivněno biosférou. Jde především o velké množství volného dvouatomového kyslíku, který vytvářejí pozemské rostliny a bez nichž by se kyslík v atmosféře v geologicky krátkém čase sloučil s materiály z povrchu Země. Volný kyslík v atmosféře je známkou života. Současná atmosféra je druhotnou atmosférou, kterou pozměnily živé organismy. Primární atmosféra vznikla při zformování planety, obsahovala toxickou směs sopečných plynů, které se uvolňovaly při odplynování magmatu.
Tloušťka jednotlivých vrstev atmosféry (troposféry, stratosféry, mezosféry, termosféry a exosféry) na různých místech planety kolísá v závislosti na sezónních vlivech.
Obloha je na Zemi modrá, protože molekuly vzduchu rozptylují všemi směry proti očím pozorovatele ze zemského povrchu ze všech barev slunečního světla nejvíce právě modrou.
Celková hmotnost atmosféry je asi 5,1×1018 kg, tedy přibližně 0,000 000 9 celkové hmotnosti Země.
Klima
Klima na Zemi je dlouhodobě stabilní, ale mění se v závislosti na zeměpisné šířce. Nejteplejší je v tropech okolo rovníku, nejstudenější pak v polárních oblastech.
V historii života na Zemi se klima mnohokrát změnilo, ale vždy umožnilo přežití živých organismů. Ve čtvrtohorách dochází k opakujícím se dobám ledovým, které střídají teplejší období. Poslední doba ledová skončila před asi 10 000 lety.
Počasí
Počasí je okamžitý stav v ovzduší na určitém místě. Je dáno stavem všech atmosférických jevů pozorovaných na určitém místě a v určitém krátkém časovém úseku nebo okamžiku. Tento stav se popisuje souborem hodnot meteorologických prvků, které byly naměřeny meteorologickými přístroji nebo zjištěny pozorovatelem (např. teplota vzduchu, stav oblačnosti, rychlost a směr větru, déšť, sněžení apod.)
Změny počasí jsou způsobeny především zemskou rotací. Ohromné masy vzduchu a vody vlivem zemské rotace mají, při pohybu v poledníkovém směru, na severní polokouli tendenci stáčet se ve směru chodu hodinových ručiček. Na jižní polokouli se tyto masy stáčejí opačným směrem.
Oblačnost
Oblačnost je mírou, jež udává stupeň pokrytí oblohy oblaky. Oblačnost je významným meteorologickým a klimatologickým prvkem. V klimatologii se vyjadřuje v desetinách pokrytí oblohy – 0/10 do 10/10. V synoptické meteorologii se používá osmin – 0/8 až 8/8 pokrytí oblohy oblaky. V obou případech znamená 0/10 nebo 0/8 jasnou bezoblačnou oblohu, 10/10 nebo 8/8 znamená zcela zataženou oblohu.
Biosféra
O živých organismech na planetě někdy říkáme, že tvoří „biosféru“. Všeobecně se soudí, že život vznikl před 3,7 miliardami let. Země je jediným místem ve známém vesmíru, kde je zcela nepochybná existence života, a někteří vědci věří, že život je ve vesmíru spíše řídkým jevem.
Zemská biosféra je rozdělena do množství biomů, osídlených vždy zhruba typickými organizmy, tedy např. flórou a faunou. Na souši rozdělují biomy především zeměpisná šířka a nadmořská výška. Zemské biomy ležící za polárním kruhem nebo ve velké výšce nad mořem jsou pusté a téměř prosté rostlin a živočichů, nejpočetněji osídlené biomy leží poblíž rovníku. Nejrozšířenější skupinou organizmů jsou však bakterie (asi 5×1030 jedinců), jednobuněčné mikroskopické organizmy. Podobné archebakterie jsou rovněž velice rozšířené, a navíc jsou schopné žít v extrémních podmínkách prostředí. Tyto jednoduché organizmy byly zřejmě prvními obyvateli Země. Až před asi 1,8 – 1,3 miliardami lety vznikla eukaryota, do nichž řadíme i dnešní mnohobuněčné skupiny, jako jsou rostliny nebo živočichové. Rostliny se zpravidla vyživují pomocí fotosyntézy, živočichové se živí organickými látkami (heterotrofně). Mezi živočichy patří i člověk, který osídlil Zemi v posledních několika milionech let.
Magnetické pole a radiace
Na rozhraní pevného vnitřního jádra a polotekutého vnějšího jádra dochází k pohybu těchto dvou sfér vůči sobě, čímž se vnitřek Země chová jako dynamo a dochází tak ke generování magnetického pole. Magnetické pole vystupuje z nitra planety v podobě uzavřených siločar a sahá až několik desítek tisíc km nad povrch okolo Země. Planeta je tak chráněna štítem v podobě magnetosféry, který odklání dopadající vysokoenergetické částice vycházející ze Slunce. Působením Slunce dochází k tomu, že magnetosféra není na všechny strany stejně velká, ale na přivrácené straně ke Slunci je zdánlivě zatlačena blíže k Zemi a na odvrácené straně je naopak více protažena do okolního vesmíru.
Radiační pásy
Geomagnetické pole odklání a zachytává protony a elektrony, které jsou k planetě vysílány ze Slunce. Tyto energetické částice jsou následně odkláněny do míst, kde dochází k jejich akumulaci do několika oblastí okolo Země. Tyto oblasti se nazývají Van Allenovy pásy. Pásy se rozdělují na vnitřní a vnější v závislosti k poloze Země. K objevení vnitřních pásů došlo po vypuštění první americké sondy Explorer 1 a vnější pásy byly objeveny na základě údajů ze sovětské sondy Luna 1.
Van Allenovy pásy začínají ve výšce přibližně 400 km nad zemským povrchem a sahají až do vzdálenosti 50 000 km. Vnitřní radiační pás je tvořen zhuštěním částic v oblasti okolo 3000 km nad povrchem. Těmito částicemi jsou protony s velkou energií. Vnější oblast zhuštění se nachází ve výšce zhruba 15 000 km; je tvořena vysokoenergetickými elektrony.
Oběžná dráha
Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Ze Země to dává zdánlivý pohyb Slunce vzhledem ke hvězdám o rychlosti 1 °/den, tj. pohyb směrem na východ o sluneční či měsíční průměr za každých 12 hodin. Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země – Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny.
Země má jeden přirozený satelit, Měsíc, který kolem ní oběhne jednou za 27 1/3 dnů. Ze Země se to jeví jako pohyb Měsíce vzhledem ke Slunci a hvězdám o rychlosti 12 °/den, tj. o měsíční poloměr směrem na východ každou hodinu.
Viděno ze zemského severního pólu jsou pohyb Země, jejího měsíce a její rotace kolem osy všechny proti směru hodinových ručiček. Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země – Slunce (proto se střídají roční období); a rovina Země – Měsíc má sklon asi 5 stupňů proti rovině Země–Slunce (jinak bychom pozorovali zatmění každý měsíc). Poloměr Hillovy sféry (sféry vlivu) Země je asi 1,5 Gm (1,5 miliónu km), do čehož se oběžná dráha jediného přirozeného satelitu (Měsíce) pohodlně vejde.
V inerciální vztažné soustavě podléhá zemská osa pomalému precesnímu pohybu s periodou 25 725 let, stejně jako nutaci s hlavní periodou 18,6 let. Tyto pohyby jsou vyvolány diferenciálním vlivem Slunce a Měsíce na rovníkovou deformaci způsobenou zploštěním Země. Ve vztažné soustavě spojené se zemským tělesem je její rotace také lehce nepravidelná kvůli pohybu pólů. Pohyb pólu je kvaziperiodický, obsahující roční složku a složku se čtrnáctiměsíčním cyklem zvanou Chandlerova perioda. Rychlost rotace vlivem slapových sil v průběhu času klesá, jev je známý jako proměnná délka dne.
V současné době nastává zemský perihel vždy kolem 3. ledna a afel kolem 4. července. V jiných dobách tomu bylo jinak, viz precese a Milankovičovy cykly.
Rotace kolem své osy
Rotace Země kolem její osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Ze Země se hlavní část zdánlivého pohybu nebeských těles na obloze (kromě meteorů, které jsou mezi atmosférou a nízko obíhajícími satelity) jeví jako pohyb směrem na západ o rychlosti 15 °/h = 15'/min, tedy o sluneční nebo měsíční průměr každé dvě minuty. Z fyzikálního hlediska se Země chová jako obří setrvačník. Zemská osa nemá neměnnou polohu, např. silné zemětřesení v Japonsku v roce 2011 ji vychýlilo asi o 16 cm.
Časová pásma
Vlivem rotace Země kolem své osy se postupně přesunuje oblast odkloněná od Slunce, což se na povrchu projevuje jako příchod a odchod noci. Z tohoto důvodu vznikla mezinárodní dohoda, která rozdělila celý zemský povrch na 24 časových pásem se středy na polednících po 15° a šířce od −7,5° do +7,5° vzhledem k střednímu poledníku. Pásmový čas, který je stejný v každém pásmu, se počítá dle času na středním poledníku (0°, 15°, 30° atd.). Tento čas se následně dopočítává vzhledem ke koordinovaného světového času, kdy posun je většinou určen celistvým počtem hodin a to buď v podobě plus či minus.
Střídání ročních období
Vlivem sklonění rotační osy Země o 23,5° se mění množství světla a tepla, které dopadne během dne na osvětlenou část severní či jižní polokoule. Tato skutečnost se na Zemi projevuje střídáním ročních období v pořadí jaro, léto, podzim a zima. Jelikož se ke Slunci vždy více přivrací pouze jedna polokoule, je střídání ročních dob vzájemně prohozené, a tedy se střídá mezi severní a jižní polokoulí. Platí, že když je na jižní polokouli léto, je na severní zima a opačně.
Vzhledem k tomu, že oběžná dráha Země je eliptická, mění se množství světla a tepla v dané vzdálenosti od Slunce. Proto jsou zimy na severní polokouli mírnější, jelikož v té době je Země v oblasti perihélia, a tedy nejblíže Slunci. Naopak léta na severní polokouli jsou oproti létům na jižní polokouli studenější, Země se nachází nejdále od Slunce. Největšího přiblížení ke Slunci Země dosáhne při perihelu, krátce po zimním slunovratu. Nejdále je pří afelu v době letního slunovratu. Země se současně dle Keplerových zákonů nepohybuje po celé své dráze stejně rychle, ale v době největšího přiblížení ke Slunci má současně i největší oběžnou rychlost, což se projevuje v tom, že léto je na jižní polokouli kratší než na polokouli severní. Zima je naopak kratší na severní polokouli. Pro příklad léto na severní polokouli trvá přibližně 93 dní a 14 hodin a na jižní pouze 89 dní a 1 hodinu.
Měsíc
Měsíc či též Luna je relativně velké terestrické těleso, jehož průměr je asi jedna čtvrtina zemského. S výjimkou Plutova Charona je to v poměru k velikosti planety či trpasličí planety největší měsíc ve sluneční soustavě. Přirozené satelity obíhající kolem planet se nazývají „měsíce“ právě podle pozemského Měsíce.
Gravitační síly mezi Zemí a Měsícem způsobují na Zemi příliv a odliv. Tatáž síla působící na Měsíc vedla k jeho vázané rotaci: jeho rotační perioda je rovna době, která je potřebná k jeho oběhu kolem Země. Následkem toho je přivrácen k planetě stále stejnou stranou. Jak Měsíc obíhá Zemi, jsou Sluncem osvětlovány různě velké části přivrácené strany, což vede k měsíčním fázím. Temná polokoule je oddělena od osvětlené slunečním terminátorem.
Měsíc dramaticky ovlivnil vývoj života tím, že brání prudkým změnám podnebí. Paleontologické důkazy a počítačové simulace ukazují, že výchylka zemské osy je stabilizována jeho slapovými interakcemi. Někteří teoretikové věří, že bez této stabilizace by točivý moment od Slunce a planet na zemskou rovníkovou deformaci způsobil chaotickou nestabilitu rotační osy, jako je tomu u Marsu. Pokud by se zemská osa rotace přiblížila rovině ekliptiky, podnebí by začalo být extrémně nepříznivé s obrovskými sezónními rozdíly. V létě by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou zimu by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu — který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro — mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled.
Gravitační působení Měsíce spolu se slapovými jevy způsobuje nepatrné zpomalování zemské rotace. Protože platí zákon zachování hybnosti, Měsíc se díky tomu zvolna vzdaluje od Země.
Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje relativní nedostatek železa a těkavých prvků na Měsíci a fakt, že jeho složení je téměř identické se zemskou kůrou.
Měsíc má, viděno ze Země, téměř stejnou úhlovou velikost jako Slunce (které je však 400× vzdálenější). Díky tomu lze na Zemi pozorovat úplná i prstencovitá zatmění Slunce.
Další planetky
Kromě Měsíce není znám žádný přirozený vesmírný objekt, který by dlouhodobě obíhal kolem Země. Bylo však objeveno několik planetek, které obíhaly kolem Země krátkou dobu.
V roce 2006 byl nalezena planetka 2016 RH120. Obíhal kolem Země do poloviny roku 2017, kdy její gravitační pole opustila.
V roce 2020 bylo projektem Catalina Sky Survey (CSS) objeveno těleso 2020 CD3. Analýzou dráhy se zjistilo, že v tu dobu obíhalo Zemi již nejméně jeden rok. Nejdále bylo od ní 1,2 milióny km, nejblíže se přiblížilo na 41 000 kmPodle jeho jasnosti by mělo jít o objekt o velikosti 1–2 m. Vzhledem k neobvyklé dráze není vyloučeno, že jde o umělé těleso, např. poslední stupeň nosné rakety.
Existují však planetky, které sice přímo neobíhají Zemi, ale jsou ovlivňovány jejím gravitačním polem a mají s ní sladěnou oběžnou dráhu.
Od roku 1986 je znám asi 5 km velký asteroid 3753 Cruithne, který má sice protáhlou eliptickou dráhu (k Slunci se přibližuje téměř na vzdálenost Merkuru a v nejvzdálenějším bodě dráhy je až za drahou Marsu), ale jeho oběžná doba je prakticky shodná se Zemí: 364,01 dne.
V roce 2011 byla pomocí infračerveného kosmického dalekohledu WISE objevena planetka 2010 TK7, která obíhá Slunce po téměř stejné dráze jako Země, ale 60° před ní. Je to tedy první známý trojan Země. Jeho velikost je však jen několik set metrů.
Slapové jevy
Měsíc spolu se Sluncem působí svým gravitačním vlivem – slapovými silami – na Zemi a způsobuje relativně malé deformace jejího tvaru. Nejznámějšími a nejvíce viditelnými slapovými jevy jsou příliv a odliv. Vzhledem k periodě, s jakou zdánlivě obíhá Měsíc kolem Země – tedy 24 h 50 min, se projevují s poloviční periodou přibližně 12 h (během jednoho dne nastane dvakrát příliv a dvakrát odliv).
Obyvatelnost
Přítomnost velkého množství živých organismů na Zemi je zjevná již z vesmíru. Poukazují na to obrovské zalesněné plochy, vystupující korálové útesy a v neposlední řadě i velké množství kyslíku v zemské atmosféře, který se tam dostal jako produkt několika miliard let fotosyntézy sinic a rostlin.
Jako jediná známá planeta, na níž se vyvinul a přetrval život, se Země stala prototypem obyvatelné planety. Vzdálenost Země od Slunce, přítomnost atmosféry a její vhodné chemické složení umožňují, aby se na většině jejího povrchu udržela voda v kapalném skupenství. Tím je splněna základní podmínka, kterou podle současných představ potřebuje život ke svému vzniku. Od svého vzniku obývají živé organismy tuto planetu už asi 3,8 miliardy let, což představuje přes čtyři pětiny její historie.
V současnosti je Země obydlena podle odhadů řádově 1033 jednotlivých živých organismů, které patří do více než 1,5 milionu druhů. Formy života jsou rozmanité od nejjednodušších bezjaderných mikroskopických jednobuněčných (prokaryot) přes větší jednobuněčné prvky s jádrem až po mnohobuněčné; řasy, rostliny, houby a živočichy. Současné druhy však pravděpodobně představují pouze zlomek všech druhů, které se na Zemi vyskytovaly v minulosti. Živé organismy obývají celý povrch Země, určitou vrstvu pod povrchem a spodní části její atmosféry. Nacházejí se i na těch (z hlediska člověka) nejextrémnějších stanovištích: v hlubinách oceánských příkopů bez slunečního světla a tepla, kde je vše vystaveno obrovskému hydrostatickému tlaku, v horkých sirných pramenech, v Antarktickém ledu, v nejsušších pouštích i v oblastech bez dýchatelného kyslíku. Oblast Země obydlena živými organismy se nazývá biosféra.
Biosféra a neživé složky přírody, jako litosféra, hydrosféra a atmosféra, jsou navzájem těsně propojeny. Podílejí se na koloběhu mnoha látek, z nichž nejznámější je koloběh vody. V přírodě je však možné popsat koloběh mnoha klíčových sloučenin a prvků, například koloběh kyslíku, koloběh uhlíku, koloběh vápníku a podobně. Na všech těchto procesech se podílejí jak živé, tak neživé složky přírody a život na Zemi by bez těchto koloběhů nebyl možný.
Země je také domovskou planetou lidstva, které žije v přibližně 200 nezávislých státech. K dubnu 2014 žilo na Zemi přibližně 7 158 138 650 lidí. Část povrchu Země, která je obydlena nebo zřetelně změněna člověkem, se nazývá noosféra. Budoucnost planety Země a otázka její další obyvatelnosti pro člověka i život obecně je v současnosti hojně diskutovaným tématem. Jisté je, že v časovém horizontu příštích stovek milionů až miliard let obyvatelnost Země pro většinu forem života zcela zanikne.
Země v kultuře
Jméno planety
Planeta Země má obrovské množství názvů v závislosti na jednotlivých kulturách či jazycích. Mezi nejpoužívanější patří označení Gaia, které vyjadřuje slovní spojení „matka Země“. Jedná se o dceru Chaosu a manželku Úranovu, kterému porodila Titány, jež později vyvolali válku mezi giganty a olympskými bohy.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Související články
Google Earth
NASA World Wind
Zeměpisné rekordy světa
Pozice Země ve vesmíru
Populace
Externí odkazy
Země na stránkách National Geographic Society
Země na stránkách NASA Solar System Exploration
Planety sluneční soustavy
Terestrické planety |
774 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dobr%C3%A9%20sv%C4%9Btlo | Dobré světlo | Dobré světlo je československé filmové psychologické drama s erotickými scénami režiséra Karla Kachyni z roku 1986 natočeného podle námětu Karla Čabrádka ve Filmovém studiu Barrandov. V hlavní roli se představí Karel Heřmánek.
Děj
Viktor Průcha (Karel Heřmánek), architekt ve středních letech, prožívá na malém městě období, kdy má dost svého usedlého života, manželství i ústupků v práci a chce se vrátit ke své zálibě z mládí – fotografování. Jednání ostatních lidí i své vnímá jako pokrytecké. Na oslavě svých 40. narozenin se fyzicky pustí do Karase, svého do té doby „přítele“. Vyčítá mu jednání pouze ve svůj prospěch místo pro blaho města. Jádrem sporu je parcela, kterou si nárokuje vlivná skupina lidí, kteří by zde měli rádi garáže.
Průcha se odstěhuje do starého ateliéru, kde se začne opět věnovat fotografování. V tom jej podporuje jeho skutečný přítel, malíř Dušek a také místní fotograf Přemek. Důvodem skoncovat s dosavadním způsobem života byla i nehoda malé holčičky, kterou srazil před školkou automobil. On v minulosti podepsal souhlas s výstavbou školky v blízkosti frekventované silnice.
V mládí fotil Viktor akty, mj. i svou ženu Soňu, která ale pro jeho návrat ke své vášni nemá pochopení. Viktor při fotografování u jezu narazí na mladičkou romskou dívku Aranku, která se mu stane předlohou pro akty. Aranka po Viktorovi touží, ale ten si ji drží od těla, což se mu později vyplatí (je kvůli stykům s ní vyšetřován policií). Do přízně Viktora se loudí i Karasova manželka Majka. Průcha si domluví v místním divadle výstavu svých aktů. Většina návštěvníků má předsudky a umělecké dílo odsuzuje. Příznivých ohlasů je málo, výstava mu navíc uškodí v jeho zaměstnání.
Ze špatné nálady jej dostává Majka, která mu vleze do postele. Slíbí, že se rozvede s Karasem. Viktor se hodlá také rozvést. Oba se spolu domluví, že si pro rozvodové formuláře zajdou společně. Když se Majka neobjevuje, jde Průcha ke Karasovi domů. Chce slyšet vysvětlení. Karas mu říká, že pro ni není dobrá partie, s ním by neměla nic jistého. Viktor to chce slyšet od ní. Když ji najde v kuchyni, stačí mu pohled na ni a je mu jasné, že její slova byla jen do větru. Mlčky odchází.
Přítelem se ukáže být i jeho tchán dr. Tomášek, který jej vezme na ryby a sdělí mu, že ohledně věku Aranky se nemusí trápit. Jakožto právník dokázal zjistit, že už měla 17 let.
V závěru filmu se Viktor loučí na vlakovém nádraží se svou manželkou Soňou. Neodolal puzení opustit zajeté životní koleje. Soňa mu říká, že na něj bude čekat maximálně rok. Vlak se rozjíždí a na nádraží se objeví i Aranka, která utíká za Viktorem. Potěšený Viktor bere do ruky fotoaparát a snímá energií a nespoutaností překypující Aranku.
Citáty
Je to zlodějka. Ukradla u nás v čekárně z kabátu pět stovek. – Viktorova žena Soňa žárlí na Aranku.
Já znám větší zloděje. – Viktorova odpověď
Obsazení
Odkazy
Reference
Související články
Fotografie aktu
Externí odkazy
České dramatické filmy
České erotické filmy
Filmy z roku 1986
Filmy Karla Kachyni |
779 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Neptun%20%28planeta%29 | Neptun (planeta) | Neptun (česky zastarale Vodopán) je osmá, od Slunce nejvzdálenější planeta sluneční soustavy; řadí se mezi plynné obry. S rovníkovým průměrem okolo 50 000 km spadá mezi menší plynné obry sluneční soustavy. Podobně jako u ostatních plynných obrů je možno přímo pozorovat pouze svrchní vrstvy atmosféry, ve kterých je vidět několik velkých temných skvrn, připomínajících skvrny v atmosféře Jupiteru. Neptun má charakteristicky modrou barvu, která je zapříčiněna mj. přítomností většího množství metanu v atmosféře.
Planeta Neptun je značně podobná Uranu, obě planety mají rozdílné složení než další plynní obři sluneční soustavy Jupiter a Saturn. Uran a Neptun jsou proto někdy vyčleňováni do zvláštní kategorie jako tzv. „ledoví obři“. Atmosféra Neptunu je složena převážně z vodíku a hélia s větším podílem vody, čpavku a metanu. Vnitřní stavba planety je spíše kamenitá a navíc obohacená vodním ledem.
Planeta byla objevena 23. září 1846 Johannem Gallem jako vůbec jediná na základě matematických výpočtů. Ty provedl francouzský astronom Urbain Le Verrier. Ten vypočítal přibližnou lokaci planety, když si všiml gravitačních odchylek v pohybu planety Uran. 23. září 1846 informoval Galla o svých výpočtech a tu samou noc Galle a jeho asistent Heinrich Louis d’Arrest identifikovali Neptun v berlínské observatoři. Na základě pozorování pohybu tělesa v porovnání s relativním pozadím za 24 hodin potvrdili, že se jedná o planetu. Následně planeta dostala své jméno podle římského boha moří Neptuna.
Vznik a vývoj planety
Předpokládá se, že Neptun vznikl stejným procesem jako Jupiter z protoplanetárního disku před 4,6 až 4,7 miliardami let. Existují dvě hlavní teorie, jak mohly velké plynné planety vzniknout a zformovat se do současné podoby. Jedná se o teorii akrece a teorii gravitačního kolapsu.
Teorie akrece předpokládá, že se v protoplanetárním disku postupně slepovaly drobné prachové částice, čímž začaly vznikat větší částice a posléze balvany. Neustálé srážky těles vedly k jejich narůstání, až vznikla tělesa o velikosti několik tisíc kilometrů. Tato velká železokamenitá tělesa se stala zárodky terestrických (kamenných) planet. Předpokládá se, že podobná tělesa mohla vzniknout i ve vzdálenějších oblastech sluneční soustavy, kde vlivem velké gravitace začala strhávat do svého okolí plyn a prach, který se postupně začal nabalovat na pevné jádro, až planeta dorostla do dnešní velikosti.
Teorie gravitačního kolapsu naopak předpokládá, že velké planety nevznikaly postupným slepováním drobných částic, ale poměrně rychlým smrštěním z nahuštěného shluku v zárodečném disku podobným způsobem, který je znám při vzniku hvězd. Podle teorie několika gravitačních kolapsů, jejímž autorem je Alan Boss z Carnegie Institution of Washington, byl vznik plynných obrů krátký a v případě planety Neptun trval jen několik století.
V poslední době existují názory popírající tyto teorie vzniku. Argumentuje se, že Neptun a Uran nemohly vzniknout v takovéto vzdálenosti od Slunce, jelikož protoplanetární disk v této oblasti nemohl být dostatečně hustý na akreci takto velkých těles, jak naznačují současné modely. Případným vysvětlením by mohla být lokální nestabilita v protoplanetárním disku. Alternativní hypotéza předpokládá, že planeta vznikla blíže Slunci, kde byla hustota meziplanetární látky větší a až časem došlo k planetární migraci na současnou oběžnou dráhu. Hypotéza migrace je v současnosti mezi planetology favorizována, jelikož umožňuje lépe vysvětlit malé objekty za drahou Neptunu.
Vznik velkých Neptunových měsíců proběhl pravděpodobně stejným způsobem, jakým vznikaly kamenné planety. Jelikož je však Neptun od Slunce velmi vzdálen, v žádné z fází vzniku měsíců nevystoupila teplota na vysoké hodnoty jako v případě okolí Jupitera. Vlivem nízkých teplot tak nedošlo k úniku lehce tavitelných látek z původního disku okolo vznikající planety.
Fyzikální a chemické vlastnosti
Neptun je svým vzhledem, velikostí i hmotností velmi podobný Uranu. S hmotností 1,0243×1026 kg je Neptun těleso nacházející se mezi hmotností Země a většími plynnými obry. V porovnání se Zemí je Neptun sedmnáctkrát hmotnější, ale zároveň jeho hmotnost dosahuje pouze 1/19 hmotnosti Jupitera. Poloměr rovníku Neptunu je 24 764 km – čtyřikrát větší než Země. Jelikož je Uran a Neptun podobného složení tvořeného částečně ledem, občas se vyčleňují ze skupiny plynných obrů do skupiny tzv. ledových obrů. I přes to, že Neptun je mnohem dále od Slunce než Uran, je teplota povrchu o něco málo vyšší a dosahuje −213 °C.
Složení Neptunu je nejspíše velice podobné složení Uranu, a planeta je tedy složena převážně z ledu, kamení s obsahem okolo 15 % vodíku a menšího množství hélia.
Vnitřní stavba
Předpokládá se, že oblast jádra zabírá přibližně dvě třetiny poloměru planety a že je složena z kamenného jádra ve středu, ledu a tekutého čpavku s metanem. Kamenné jádro je asi složeninou železa, niklu a silikátů. Hmotnost jádra se odhaduje na 1,2 hmotnosti Země, teploty a tlak se zde pohybují okolo 5130 K respektive 7 Mbar.
Nad tímto velkým jádrem se nachází třetina planety v podobě pláště tvořená nejspíše směsicí horkých plynů vodíku, hélia, vody a metanu, který způsobuje i charakteristickou modrou barvu planety. Při odrazu světla od planety metan nejvíce rozptyluje modré paprsky a naopak absorbuje červenou část spektra. Předpokládá se, že plášť by mohl dosahovat desetinásobku až patnáctinásobku hmotnosti Země.
Měření za pomoci mikrovlnného záření naznačují, že teplota na Neptunu (jako u ostatních planet) roste s hloubkou. Před měřením sondy Voyager 2 se předpokládalo, že teplota Neptunu bude přibližně −228 °C, ale sonda naměřila −218 °C. Tento rozdíl v naměřených hodnotách naznačuje, že Neptun má podobně jako Jupiter a Saturn vnitřní zdroj energie. V plášti, kde se nachází přehřátý plyn, je teplota v rozmezí 1730 až 4730 °C. Modely naznačují, že by se v hloubce okolo 7000 km mohly nacházet podmínky, které by umožňovaly vznik diamantů z metanu. Vzniklé diamanty by pak padaly k jádru planety.
Atmosféra
Atmosféra Neptunu má zelenomodrou barvu, zabírá nejspíše 5 až 10 % celkové hmotnosti planety a rozkládá se do hloubky 10 až 20 % planetárního poloměru. Je o mnoho bouřlivější, proměnlivější než atmosféra Uranu. V horních vrstvách je složena převážně z vodíku (80 %) a hélia (19 %). Mraky různé výšky jsou v ní unášeny rychlostí více než 1000 km/h (v okolí Velké tmavé skvrny až 2000 km/h – jde o nejvyšší zjištěnou rychlost ve sluneční soustavě). Většina větrů, které na planetě vanou, se pohybuje západním směrem souběžně s rovníkem, a tedy proti rotaci planety. Jsou soustředěny do pásů podobně jako v atmosféře Jupiteru a mají průměrnou dobu oběhu 19 hodin. Jelikož doba rotace planety je 16 hodin, atmosféra planety rotuje rychleji než samotná planeta.
Počasí a atmosférické útvary
Zajímavým jevem byla v době průletu sondy Voyager 2 Velká tmavá skvrna na jižní polokouli, široká jako Země (či jako polovina známé Velké rudé skvrny na Jupiteru). Nejspíš to byl obrovský vír, otáčející se rychlostí více než 600 km/h, ale existují i hypotézy, že se jednalo o obrovskou bublinu vystupující z hlubších částí planety. Větry pohybovaly skvrnou na západ rychlostí okolo 1080 km/h. Opětovné pozorování Neptunu v roce 1994 Hubbleovým vesmírným dalekohledu ukázalo, že Velká tmavá skvrna zmizela či byla překryta dalšími útvary v atmosféře. Vyjma Velké temné skvrny byla v atmosféře pozorována i tzv. Malá temná skvrna.
V největší výšce obrovskou rychlostí prolétají malé jasné obláčky, o kterých se soudí, že jsou tvořeny ledovými krystaly metanu. Vyjma skvrn byly během průletu sondy Voyager 2 objeveny i dlouhé světlé mraky v horní části atmosféry planety, které se pohybovaly kolem planety každých 16 hodin. Vžilo se pro ně označení „skútr“.
V atmosféře planety byly pozorovány i mraky nápadně připomínající pozemské cirry. Předpokládá se, že by tato mračna mohla být spíše než vodním ledem tvořena krystalky metanu, který v atmosféře tvoří 2,5 až 3 %.
Roční období
Šest let pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu naznačují, že v atmosféře planety dochází ke střídání ročních období podobně jako na Zemi. Dle snímků dochází na jižní polokouli k výraznému nárůstu odraženého světla, což je vysvětlováno právě změnou roční doby. Od roku 1996 docházelo k roku 2002 postupně k nárůstu světlosti jižní části planety, které bylo způsobováno nárůstem množství světlejších mraků v této oblasti, což podpořilo předchozí pozorování prováděné od roku 1980 na půdě Lowellovy observatoře v Arizoně. Předpokládá se, že podobně jako na Zemi, i na Neptunu panují čtyři roční období, které se budou projevovat teplejším létem a studenou zimou s postupným přechodem přes jaro a podzim. Na základě doby oběhu planety okolo Slunce, která je přibližně 165 let, je patrné, že délka ročních období na Neptunu bude dosahovat okolo 40 let pro jednotlivou periodu. Pro definitivní potvrzení teorie o ročních obdobích bude potřeba pokračovat s pozorováními přibližně dalších 20 let (údaj k roku 2005), po které by mělo docházet neustále ke zvyšování jasu jižních oblastí planety.
Teorii o střídání ročních období podporuje skutečnost, že rotační osa planety je skloněná o 29°, v případě Země je to 23,5°.
Magnetosféra
Sonda Voyager 2 během průletu detekovala i magnetické pole, které je, podobně jako Uranovo dipólové magnetické pole, podivně orientované. Sklon osy je 47° vzhledem k rotační ose a osa je posunutá od středu o 0,55 poloměru planety (přibližně o 13 000 km). Předpokládá se, že vznik magnetického pole je spojen s pohybem vodivého materiálu (nejspíše vody) ve středních vrstvách planety. Jelikož je magnetické pole stejně podivně orientované i u Uranu, vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o obecnou vlastnost ledových obrů. Hodnota magnetického pole na rovníku planety dosahuje 14 μT a magnetický dipólový moment 0,2×1018 Tm3. Je tedy 27krát větší než je magnetický dipólový moment Země.
Magnetické pole způsobuje i polární zář v oblasti pólů, která byla pozorována. Předpokládá se, že magnetosféra sahá do podobné vzdálenosti jako u Uranu.
Přijímaná a vydávaná energie
Neptun je velmi daleko od Slunce, a proto na jednotku plochy dostává 900krát méně sluneční energie než Země. Zajímavostí však je, že vyzařuje 2,7krát více energie, než přijímá. V současnosti zdroj této vnitřní vyzařované energie není známý. Vyzařovaná energie však vysvětluje existenci bouřlivých procesů v atmosféře Neptunu.
Dráha a rotace
Neptun obíhá Slunce ve střední vzdálenosti 4 498 252 900 km. Planeta se přibližuje ke Slunci nejvíce na 4 459 631 496 km a vzdaluje na 4 536 874 325 km. Vlivem velké excentricity dráhy Pluta se Neptun může dočasně ocitnout dál od Slunce než Pluto. Když se Pluto počítalo za planetu, docházelo tak k tomu, že se Neptun v takových dobách dostával na devátou pozici v pořadí planet podle vzdálenosti.
Okolo Slunce Neptun oběhne jednou za 165 let a kolem své osy se otočí za 16 hodin a 7 minut.
Trojáni Neptunu
Podobně jako v případě Jupiteru byla i v libračních bodech Neptunu objevena tělesa, která sdílejí stejnou oběžnou dráhu jako planeta Neptun. Tento objev z roku 2003 přispěl k poznatku, že tito takzvaní trojáni se vyskytují i u dalších planet sluneční soustavy, a ne pouze v okolí Jupiteru, což se ostatně již déle před samotným pozorováním těchto těles u Neptunu předpokládalo. V květnu 2008 bylo známo celkem 6 trojánů kopírujících oběžnou dráhu Neptunu, které se nacházejí kolem čtvrtého libračního bodu L4 ležícího před samotnou planetou v úhlu 60°.
Prstence
Existence prstenců okolo planety byla známa již od 60. let 20. století, definitivně je ale potvrdila až sonda Voyager 2, která pomohla objevit tři prstence okolo Neptunu, později byly objeveny další dva prstence. K roku 2009 je známo celkem pět prstenců: Galle, Le Verrier, Lassell, Arago a prstenec Adams. Jsou velmi nevýrazné a tenké a podobně jako u Jupiteru a Saturnu jsou značně tmavé. Jejich složení je neznámé. Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich prstenec Adams je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: Volnost, Rovnost a Bratrství. Po prstenci Adams následuje bezejmenný prstenec se stejnou oběžnou drahou, jako má měsíc Galatea. Za ním je prstenec Leverrier s vnějším protažením v podobě Lassella a Arga a nejblíže k planetě se nachází tenký, ale široký prstenec Galle.
Měsíce
V současné době známe 14 měsíců Neptunu. Největší z nich je Triton, který byl objeven jen 17 dní po objevu vlastní planety. Je to nejchladnější těleso pozorované ve sluneční soustavě. Teplota jeho povrchu je −228 °C (45 K). Kromě Tritonu a dalšího původně známého měsíce Nereida objevila dalších šest měsíců americká sonda Voyager 2 při průletu kolem Neptunu v průběhu roku 1989. Dalších 5 měsíců bylo objeveno v letech 2002 a 2003. Poslední, v pořadí 14. měsíc S/2004 N 1 byl objeven pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 2013.
Předpokládá se, že některé měsíce Neptunu, např. Triton, jsou tělesa, která původně vznikla v jiné části sluneční soustavy, jako nejpravděpodobnější se jeví oblast Kuiperova pásu. Tato tělesa byla později zachycena Neptunem do gravitační pasti, čemuž napovídá například retrográdní rotace měsíce Tritonu. Společně se zachycením Tritonu došlo nejspíše ke vzniku vnitřních měsíců. Přílet Tritonu do soustavy mohl způsobit narušení oběžných drah ostatních těles, jelikož se Triton stal největším měsícem v soustavě Neptunu, což způsobilo pozdější vzájemné srážky menších těles, jejich rozpady a spojování vedoucí k celkové přeměně vnitřních měsíců.
Pozorování
Objev
Jako první opakovaně pozoroval Neptun svým nedlouho předtím zkonstruovaným dalekohledem italský fyzik Galileo Galilei na přelomu let 1612 a 1613. Planetu, která se tehdy při pohledu ze Země nacházela v blízkosti Jupiteru, však mylně považoval za hvězdu a náznakům jejího (ve dnech pozorování obzvlášť slabého) pohybu nevěnoval další pozornost.
Počátkem 19. století francouzský astronom Alexis Bouvard publikoval podrobné tabulky poloh tří tehdy známých obřích planet. Ukázalo se, že v případě planety Uranu se nová pozorování s tabulkovými propočty znatelně rozcházejí. Bouvard po dalším pečlivém zkoumání těchto nepravidelností v pohybu Uranu vyslovil hypotézu, že pozorované odchylky mají svůj původ v gravitačním působení další, dosud neznámé planety. V letech 1843 až 1846 přibližnou polohu předpokládaného tělesa nezávisle na sobě vypočítali francouzský astronom Urbain Le Verrier a anglický astronom John Couch Adams. Zatímco Adamsovy výpočty byly známy jen úzkému kruhu britských astronomů, kteří potají vyvíjeli horečné úsilí o nalezení planety, Le Verrier své postupně zpřesňované výpočty zveřejňoval, ale coby astronom-matematik nenacházel nikoho z francouzských pozorovatelů, kdo by byl ochoten prověření jeho díla věnovat čas. Nakonec se Le Verrier obrátil dopisem na astronoma Johanna Gottfrieda Galleho z berlínské hvězdárny.
Psaní dorazilo do Berlína 23. září 1846. Galle a jeho asistent Heinrich Louis d'Arrest nemarnili čas a ještě téhož večera se podle Le Verrierových doporučení pustili do pozorování. Ani ne po hodině se jim necelý stupeň od předpovězené polohy podařilo nalézt „hvězdu“, která na jejich čerstvé mapě hvězdné oblohy v těchto místech nebyla zakreslena. Když následující noci opakované pozorování podezřelého objektu potvrdilo zřetelnou změnu jeho polohy, nebylo již pochyb, že byla objevena osmá planeta sluneční soustavy. Souběžná snaha britských astronomů vyšla naprázdno, zejména kvůli velkému rozptylu Adamsových výpočtů, které je postupem času spíše sváděly ze stopy (Adamsovy výsledky v době objevu planety udávaly polohu o 12 stupňů mimo), svou roli také sehrály neuspokojivé britské hvězdné mapy.
Pozorování pozemskými teleskopy
Na konci 20. století astronomové začali získávat o Neptunu značné množství informací pomocí speciálních teleskopů umístěných na orbitální dráze kolem Země, ale také z obrovských teleskopů přímo na Zemi. Snímky z 80. let nepřinášely možnost detailnějších pozorování kvůli rušivému efektu zemské atmosféry. V 90. letech se začal využívat systém adaptivní optiky, který znamenal revoluci v pozorování vzdálených objektů a vedl k tomu, že dnešní snímky jsou kvalitnější než snímky zasílané prostřednictvím teleskopů na oběžné dráze a značně se přibližují kvalitě snímků pořízených sondou Voyager 2.
Pozorování Hubbleovým vesmírným dalekohledem
Neptun byl detailně sledován Hubbleovým vesmírným dalekohledem ve druhé polovině 90. let 20. století. Pozorování mimo rušivé vlivy pozemské atmosféry probíhala po dobu šesti let, což umožnilo pořídit sérii snímků, které ukazují dynamické změny v atmosféře planety po dobu 16 hodin sledování. Na základě snímků mohla být vytvořena animace jevů v atmosféře pomáhající vědcům sledovat pohyby mračen v horních částech atmosféry či sledovat silný jet stream v oblasti rovníku. Současně pomohl po šestiletém sledování objevit sezónní změny v atmosféře a umožnil vznik hypotézy o střídání ročních období (planeta byla snímkována v letech 1996, 1998 a 2002).
Kromě Hubbleova dalekohledu byl použit pro podpůrná měření i Spitzerův vesmírný dalekohled sledující vesmír v infračerveném spektru.
Výzkum sondou Voyager 2
Za celou dobu kosmických letů byl Neptun pro svoji velkou vzdálenost od Slunce zkoumán pouze jedinou planetární sondou, jíž byl americký Voyager 2, který v roce 1989 prolétl okolo planety.
Nejbližší přiblížení k Neptunu nastalo 25. srpna 1989, ale sonda pozorovala planetu od června do října. Protože to byla poslední velká planeta, kterou mohl Voyager 2 zkoumat, bylo rozhodnuto prolétnout blízko severního pólu planety (ve vzdálenosti 5000 km nad pólem) a pak i kolem měsíce Triton (ve vzdálenosti 40 000 km).
Během průletu kolem Neptunu sonda objevila Velkou tmavou skvrnu, již však Hubbleův vesmírný dalekohled později nenalezl, což vedlo k názoru, že skvrna již zmizela a že se podobně jako u Jupiteru jednalo o atmosférickou poruchu. Původně se předpokládalo, že se jedná o obrovské mračno. Později se usoudilo, že se jednalo o mezeru v oblačnosti Neptunu, která umožňovala spatřit nižší vrstvy atmosféry planety. V oblasti pólu sonda pozorovala polární záři. Během průletu kolem planety sonda odeslala k Zemi okolo 10 000 fotografií.
Sonda pomohla změřit velikost planety, rychlost rotace atmosféry a objevila magnetické pole planety. Současně potvrdila existenci Neptunových prstenců a objevila šest nových měsíců.
Průlety kosmických sond
Plánované vesmírné sondy
Do roku 2019 nebyla oficiálně schválena žádná další mise k Neptunu či některému z měsíců planety. Vznikla řada studií a inženýrských návrhů, jak by sonda měla vypadat, ale žádný z nich ještě nebyl schválen či definitivně odsouhlasen. Koncepty předpokládají například atmosférickou sondu pro studium atmosféry planety, která oproti Jupiteru a Saturnu bude zřejmě bližší původní mlhovině, ze které vznikla sluneční soustava.
Pro úspěšné vyslání sondy je potřeba zajistit jiný druh napájení sondy, než zpravidla používané fotovoltaické panely. Pro přílišnou vzdálenost od Slunce bude potřeba získávat energii radioaktivním rozpadem prvků v radioizotopovém generátoru, který úspěšně používá i vozítko Curiosity na Marsu.
Odhady z roku 2004 hovořily o startu sondy mezi roky 2016 až 2018 s příletem k planetě v roce 2035
a novější plány počítaly s vysláním sondy mezi lety 2015 až 2020, kdy bylo možné využít Jupiter a Saturn jako gravitační prak pro urychlení letu a průletu sondy kolem planety na konci 20. let 21. století.
Vzhledem k neschválení žádné z těchto misí je další startovací okno pro misi k Neptunu až v letech 2029 až 2030.
Do roku 2017 nebyly známé podrobnější informace o případné sondě, jejím vybavení ani vzhledu. Vědecká komunita se soustředila na sestavení úkolů, které by sonda měla vykonat, aby přinesla nové poznatky o planetě či o jejím měsíci Tritonovi.
V roce 2017 NASA vydala rozbor případných dalších misí k Uranu a Neptunu a zdůraznila vědeckou důležitost těchto misí.
Uran a Neptun jsou totiž ledoví obři, kteří se liší od plynných obrů i terestrických planet a jejich vlastnosti dosud nebyly uspokojivě prozkoumány, ačkoli je tento typ planet v Mléčné dráze velmi hojný, protože tvoří většinu nalezených exoplanet. Pochopení jejich vlastností by umožnilo přesněji modelovat vznik a vývoj planet. Rozbor se věnoval mnoha okolnostem těchto misí a zjistil, že pro dosažení všech hlavních vědeckých cílů musí alespoň jednu z těchto planet navštívit planetární sonda, která k ní vypustí atmosférickou sondu. Zároveň ale v daném startovním oknu neexistuje dráha, na které by jediná sonda mohla navštívit obě planety, ale jediný nosič by mohl vypustit dvě sondy, ke každé planetě jednu. Tento rozbor na závěr doporučil vyslání planetární sondy s atmosférickou sondou pouze k jediné planetě.
Další možnost přináší Evropská kosmická agentura, která představila koncept programu ODINUS (), který by pomocí dvojice planetárních sond vyslaných v roce 2034 prozkoumal Uran i Neptun.
Amatérské pozorování
Neptun není možné spatřit pouhým okem. Pro pozorování stačí obyčejný triedr, ale pokud pozorovatel chce vidět více než malou tečku, je potřeba použít větší dalekohled. Pro pozorování modrozeleného disku se doporučuje použít dalekohled s minimálně 25 až 30 centimetrů velkým zrcadlem.
V době oposice je zdánlivá hvězdná velikost Neptunu 7,8m a úhlový průměr 2,4"..
Pozice
Až do roku 2022 se bude Neptun nacházet v souhvězdí Vodnáře a v květnu toho roku přejde dočasně do souhvězdí Ryb. Díky zdánlivému retrográdnímu pohybu se ovšem v srpnu vrátí do Vodnáře a do Ryb znovu přejde v březnu 2023. Jelikož se Neptun nachází v opozici v polovině září, jsou nejlepší měsíce pro pozorování mezi červencem a listopadem. Pro zjištění polohy planety je nejvhodnější použít některý z celé řady softwarů (např. Stellarium), který ke konkrétnímu datu přesně určí pozici planety.
Název planety
Název planety je odvozen od starořímského boha Neptuna, který byl synem Saturna a Opina, představujícího původně boha toků a později jako boha moří, oceánů, koní a jezdeckých závodů. Neptun byl ve starověkém Římě později ztotožněn s řeckým Poseidónem, čímž došlo i k výměně manželek z bohyně Salacie na Amfitrité. Symbolem pro planetu se stal trojzubec.
Krátce po objevení Neptunu se planeta nazývala více názvy. Nejprve se o ní mluvilo jako o „planetě za Uranem“ a nebo jako o „Le Verrierově planetě“. První pokus o definitivní pojmenování planety vzešel od Galleho, který propagoval jméno Janus. V Anglii začal Challis používat jméno Okeanos. Jelikož měl objevitel právo pojmenovat nově objevenou planetu, Le Verrier rychle rozhodl, že nově objevená planeta ponese jméno Neptun a nepravdivě prohlásil, že název byl oficiálně schválen francouzským úřadem Bureau des Longitudes. V říjnu se objevila snaha pojmenovat planetu zpět po Le Verrierovi, což se setkalo mimo Francii se značným odporem. Záměr byl přejmenovat Uran na „Herschel“ dle jejího objevitele sira Williama Herschela a pro Neptun používat název „Leverrier“.
Německý astronom Struve 29. prosince 1846 v Petrohradě prosazoval název Neptun, který byl pak rychle přijat jako oficiální název, čímž byla zachována tradice, že planety jsou pojmenovávány po mytologických postavách z římské mytologie.
Neptun v kultuře
Astrologie
Planeta Neptun nemá v klasické astrologii žádný význam, jelikož byla objevena až v novověku, starým národům nebyla její existence známa.
Řada moderních astrologů však s planetou Neptun pracuje. Podobně jako v případě Uranu, i zde hovoří o „transpersonální“ planetě, jejíž vliv je spojován i s celospolečenskými a dlouhodobými procesy. Překročení hranic jednotlivce (nebo jejich znejistění) je v moderní astrologii základním významem Neptunu, a to s kladným i záporným znaménkem. Do témat spojených s touto planetou tak patří např. nevědomí a hypnóza, iluze, podvody, drogy, ale také romantismus, sociální cítění, náboženské vytržení, touha po překonání vlastního Já, transcendenci a spáse. Z věcí prozaičtějších spadají pod Neptunův patronát třeba i módní trendy nebo Internet.
Někteří moderní astrologové učinili pokus včlenit Neptun i do tradičního systému „vládců znamení“ a přiřadili mu vládu nad znamením Ryb, jež však v tradiční astrologii patří Jupiteru.
Sci-fi
Neptun se vyskytl v celé řadě sci-fi filmů a knih. Poprvé se v literatuře vyskytl v roce 1889, kdy se objevil jako neobyvatelná ledová planeta v díle Earth-born!. V roce 1930 napsal Olaf Stapledon epický román Last and First Men: A Story of the Near and Far Future, ve kterém vystupoval Neptun jako domov vyspělé lidské rasy budoucnosti. V 40. a 50. letech 20. století se objevoval jako planeta s globálním oceánem v příbězích Kapitána budoucnosti. V 60. letech vyšel román Nearly Neptune od Hugha Walterse, která pojednává o prvním pilotovaném letu k Neptunu, jenž však skončí neúspěchem poté, co oheň zničí systémy podpory života na palubě lodi. Ve filmu se objevil Neptun například ve sci-fi hororu Horizont události, líčící příběh ztracené lodi za drahou Neptunu a záchranné mise.
Neptunovy měsíce v kultuře
Vyjma planety samotné se objevují v umění i její měsíce. Například americký autor Larry Niven ve svém díle Prstenec situoval na měsíc Nereida základnu mimozemské rasy známé jako Outsider.
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
Externí odkazy
Informace o Neptunu na stránkách Astronomia – astronomie pro každého
Snímky Neptunu pořízené Hubbleovým dalekohledem
Data o Neptunu, NASA(anglicky)
Planety sluneční soustavy
Ledoví obři |
788 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Fantom%20Morrisvillu | Fantom Morrisvillu | Fantom Morrisvillu je český film z roku 1966 natočený režisérem Bořivojem Zemanem s Oldřichem Novým v dvojroli a Waldemarem Matuškou v hlavní roli.
Jedná se o filmovou parodii na sešitovou brakovou literaturu. Nevytížený hráč na bicí nástroje v divadelním orchestru si během divadelního operního představení Carmen krátí chvíle čekání na svůj part četbou tajemného detektivního příběhu, který pak sám ve své fantazii během divadelního představení prožívá, nedává pozor a hru orchestru touto četbou kazí. Samotný detektivní příběh pak probíhá v tajemném staroanglickém zámku (exteriéry byly natočeny v prostorách Místodržitelského letohrádku v Praze), jenž je protkán tajnými chodbami a v němž žije žárlivý zámecký pán, anglický lord, člen britské horní sněmovny.
Základní údaje
Námět: František Vlček
Scénář: František Vlček, Bořivoj Zeman
Hudba: Julius Kalaš
Texty písní: Ivo Fischer
Architekt: Bohumil Pokorný
Kostýmy: Jan Skalický
Kamera: Jiří Tarantík
Režie: Bořivoj Zeman
Hrají: Oldřich Nový, Květa Fialová, Vít Olmer, Jana Nováková, Waldemar Matuška, Jaroslav Marvan, František Filipovský, Jan Skopeček, Lubomír Kostelka, Vlasta Fabianová
Další údaje: černobílý, 89 min., detektivní komedie, parodie na brakovou literaturu
Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1966
Obsazení
Zajímavost
Exteriéry na zámku ve filmovém Morrisvillu byly natáčeny v areálu Místodržitelského letohrádku v Praze-Bubenči.
Externí odkazy
České filmové komedie
České filmové parodie
Československé černobílé filmy
Filmy z roku 1966
Filmy Bořivoje Zemana |